Jan 4,42
Poblíž rýnského vodopádu se převrhl člun se dvěma muži, kteří, unášeni prudkým proudem řeky, zoufale volali o pomoc. Z břehu jim byl vržen záchranný provaz. Jeden z obou trosečníků se ho uchopil a byl vytažen na břeh, zatímco ten druhý ve zmatku a strachu před smrtí se křečovitě držel převrácené lodi a byl spolu s ní unášen vstříc smrti. Oba se ve chvíli nejvyššího nebezpečí něčeho drželi ‒ něčemu důvěřovali. Oba. Jeden se však držel toho, co bylo správné, zatímco onen druhý něčeho, co bylo klamné. Není důležité, zda jsme se v úzkosti před smrtí něčeho uchopili pro svou záchranu, nýbrž zda jsme se uchopili něčeho skutečně správného. Podobně je tomu, pokud jde o naše spasení.
Většina lidí se jistě něčeho drží. Po celém světě je dnes například velký zájem o orientální náboženství, jógu a různé jiné mystické praktiky. Jiní lidé se zase domnívají, že Bůh je přijme kvůli jejich úsilí vést bezúhonný život. Všechno to jsou ale jen a jen klamné provazy záchrany, které nabízí lidem ďábel, a které nás mohou pouze uvrhnout do záhuby.
Jediným skutečným záchranným provazem je Pán Ježíš, Spasitel světa. Jenom ten, kdo se pevně uchopí Jeho a ničeho jiného, je v bezpečí. Je to záchranný prostředek, který nám nabízí sám Bůh. Chtěj se ho i ty uchopit a pevně se ho drž!
U sicharské studnice v Samařsku se Pán Ježíš setkal s jednou ženou, jejíž srdce se otevřelo Jeho božskému světlu. Její život byl před Ním odhalen a On jí mohl ukázat, že jenom On může utišit žízeň duše, která poznala, že bez Boha je ztracená.
To vše naplňovalo onu ženu tolik, že tam přivolala lidi z města. Výsledkem bylo, že mnozí uvěřili v Pána Ježíše, a to nejprve kvůli řeči té ženy, která dosvědčovala: „(On) mi pověděl všechno, což jsem činila.“ (39. v.+) Když však Pán u nich zůstal dva dny, situace se změnila a „mnohem jich více uvěřilo pro řeč jeho“ (41. v.).
Jak důležité jsou ty dva kroky: Nejprve něco přijmout od těch, kteří už Pána Ježíše znají, a potom přijít k svému vlastnímu poznání o Něm. Toto je i dnes pro nás důležitá zásada, kdy člověk je už od samého mládí vychováván ke kritice. Nejprve musíme být ochotni přijmout poučení od lidí, pokud jsou důvěryhodní a dobře založení v Božím slovu. Nemůžeme přece chtít od samého začátku všechno posuzovat sami. Tím důležitější však potom je, že nikdy nemáme zůstávat u pouhého svědectví lidí, nýbrž že máme skrze Boží slovo růst v poznávání Krista Ježíše, našeho Pána. Až pak můžeme těm, kteří nám byli ukazatelem cesty, říci totéž, co řekli věřící Samařští.