2. Timoteovi 2,15+
Timoteus měl za úkol kázat Slovo (kap. 4,2). Je to Slovo pravdy, dané samým Bohem. Jak veliká tu je odpovědnost pro každého služebníka Slova, aby Boží pravdu i v těžkých dobách rozděloval tak, aby se nemusel stydět. Stojí před Bohem, nikoli před lidmi. Před Ním má skládat účty z této služby. Jemu se má představit jako osvědčený dělník.
To však neruší jinou stránku, že totiž služba Slova je posuzována druhými (1. Kor. 14,29) a každý služebník se raduje, jestliže jeho služba nalézá u posluchačů souhlas. Je tu však určité nebezpečí, když lidé nechtějí slyšet zdravé učení a když ti, kteří se těší veliké oblibě, mluví to, co lidé chtějí slyšet. Pro služebníka Páně je tu naprosto rozhodující: nelíbit se lidem (ani bratřím), nýbrž „Bohu, který zkouší srdce naše.“ (1.Tes. 2,4+). Apoštol Pavel mohl říci: „Neboť nikdy jsme nepoužívali lichotící řeči… ani nehledali chvály (nebo: cti) od lidí, ani od vás, ani od jiných…“ (1. Tes. 2,5.6) „Neboť neporušujeme (nefalšujeme je, nekupčíme jím) jako mnozí slovo Boží, ale jako z čistoty, ale jako z Boha, před Bohem, mluvíme v Kristu.“ (2. Kor. 2,17+) Eliáš začal svou řeč před bezbožným králem Achabem takto: „Živ jest Hospodin, Bůh izraelský, před jehož obličejem stojím…“ (1. Král. 17,1)
Kdo se skutečně snaží představit sebe před Bohem jako osvědčený, nemusí se stydět ani nyní, ani později (por. s 1. Jan. 2,28). Ten, kdo nevztahuje Boží slovo v první řadě na sebe, takže jeho svědomí není očišťováno, nemůže je ani kázat druhým, protože sám by se musel stydět. V takovém případě by přece každé slovo Písma přímo takového dělníka obžalovávalo.
„Dělník“ je někdo, kdo pracuje za mzdu, kdo za svou námahu, za svou píli a za výsledek své práce bude odměněn. Jaké je v tom povzbuzení, že i za naši práci bude odměna!
Jak důležité je správné rozdělování Božího slova! Slovo „rozdělovat“ vlastně znamená „přímo říznout“ a vyskytuje se v Novém zákoně jen v tomto místě. Boží slovo samo je od první až do poslední stránky pravé a dokonalé. Ale jaké chyby můžeme my, lidé, udělat, jestliže ho nesprávně používáme, tj. jestliže nerozlišujeme židovství a křesťanství, zákon a milost, věřící a nevěřící posluchače nebo čtenáře. Musíme se učit nejen různým pravdám, nýbrž také jejich správnému používání. Jak snadno se stává, že věci bývají vytrhovány ze souvislosti! To, co Petr říká o proroctvích, platí také o celém Božím slovu: „Nejprve znajíce, že žádné proroctví Písma není vlastního výkladu (nebo: samo sebe nevykládá).“ (2. Petr. 1,20+) Znamená to tedy jednoduše, že žádný verš, žádný výrok a žádná myšlenka Božího slova nemůže být správně pochopena a vysvětlena, není-li uvažována v souvislosti, v níž se vyskytuje. Avšak jak často se věřící prohřešují proti tomuto základnímu pravidlu vykládání Písma!