Matouš 10,29.31+
Pozoroval jsi už někdy hejno vrabců? Jak dovedou křičet a hašteřit se! „Takový drzý vrabec!“ říká se běžně. Jejich čimčarání a cvrlikání je sotva možné nazvat libým zpěvem. A podívej se jen na jejich nepořádné hnízdo! Jiného zpěvného ptactva si rádi všimneme a rádi posloucháme jeho zpěv, ale kdopak by si všiml takového vrabce!
A přesto Bůh stvořil i tyto ptáky podle jejich druhu. Možná, anebo spíše právě proto, aby nás na nich něčemu názorně naučil. Mrtvého vrabce ležícího na okraji silnice bychom si sotva asi nějak zvlášť povšimli. Jenže Boží slovo nám říká, že ani jeden z nich nepadá na zem bez vůle našeho Otce. Jsme schopni změřit Boží péči o Jeho stvoření? „Všechno to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.“ (Ž. 104,27)
A nyní Bůh nás, kteří jsme byli učiněni k Jeho obrazu, staví do přirovnání k jednomu vrabci. Možná, že si myslíme, že zde bude obrovský rozdíl. Zcela jistě! Ale zdalipak se někdy nechováme tak jako by Bůh na nás myslel méně než na nějakého vrabce? Ne, my jsme výbornější než mnoho vrabců. Jsme vyvolení Boží, Jeho milé děti. On se rovněž neoznačuje za Otce vrabců (ti přece nejsou v žádném osobním vztahu ke svému Stvořiteli), ale On je tvůj a můj Otec! Proto je nemožné myslet si, že by nám mohl být méně nakloněn než vrabcům. Je nám naopak nakloněn mnohem více, takže můžeme podobně jako apoštol Pavel říkat: „Bůh můj pak naplní všelikou potřebu vaši podle bohatství svého v slávě v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,19+)
U Mysu dobré naděje se kdysi jedna obchodní loď dostala do prudké bouře. Na lodi byla i žena a dítě kapitána lodi. Chlapec se chtěl podívat ven, aby viděl, co vlastně uvádí onu loď do takového neklidu. Když matka otevřela malé lodní okénko, spatřil několik ptáků, kteří bez ohledu na bouři obletovali kolem a čekali na zbytky jídla, které jim námořníci vždy házeli. Zaradoval se, tleskl rukama a zvolal: „Tatínku, je to pravda, že tahle zvířátka se vůbec nebojí bouře?“ ‒ „Ovšem,“ odvětil otec, „neboť moře je jejich domovem.“ Chlapec chvíli přemýšlel, a pak řekl: „Ano, tatínku, vždyť je to i náš domov.“ A nečekaje na otcovu odpověď, pokračoval: „Když může náš Spasitel chránit ty malé ptáky na těch velikých vodách a při prudkém větru, může jistě chránit i nás, že? Já jsem se dole v kajutě bál, ale teď už se vůbec nebojím. Teď už vím, co tím maminka myslela, když mi vyprávěla o dvou vrabcích, kteří se dali koupit za jeden peníz, z nichž ale ani jeden nemůže spadnout do moře bez Otcovy vůle.“ Zdalipak nás dospělé někdy nezahanbí víra malého dítěte? A dětinná víra činí radost Bohu a ctí Ho. Jeho není možné pochopit rozumem, ale vírou můžeme k Němu přistupovat. Skrze víru člověk též uchopí spasení a stává se Božím dítětem. Bůh poslal Svého Syna na tento svět kvůli hříšníkům. Kdo přijme Jeho dílo vykoupení, které se stalo na Golgotě, je spasen.