Žalm 139,6+
Vědomí, že Bůh všechno vidí, je věřícímu potěšením; cítí se v Božím světle dobře a to ho chrání, aby nesešel s cesty. Je prozíravý v řeči i v praktickém životě. Právě tak v dnešních tolik zlých dnech, kdy synové tohoto světa nehledají Boha a neptají se na jeho vůli, a kdy jsou strhávány pilíře základů, si věřící smí připomínat: „Hospodin je v paláci (nebo: v chrámu) svatém svém… trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkoušejí syny lidské.“ (Ž. 11,3.4+)
Jak nesmírná to je milost, že my, kteří jsme kdysi byli na tomto světě bez Boha, jsme nyní uvedeni do Boží přítomnosti! Izraelita směl vstupovat jen do předsíně (nádvoří) chrámu, zatímco my máme svobodu k vcházení do svatyně; tam vidíme zjevení Boží lásky v Kristu Ježíši v díle vykoupení, vykonaném na Golgotě, kde se náš drahý Pán vydal na smrt. Skrze dokonalost Jeho díla došla naše svědomí klidu a naše srdce se radují při vědomí, že Boží oko je na nás vždycky upřeno se zalíbením. Jak vzácný je nám tedy příslib Páně: „Dám radu, oko své na tě obrátě.“ (Ž. 32,8) Toto vědomí působí, že naše kroky jsou pevné a jisté; necháváme se řídit Božím slovem, které je svící našim nohám, a ve světle Jeho slova jsme schopni rozeznávat, co je svět, a hledat věci, které jsou nahoře. Když už pro Davida bylo poznávání Božích cest příliš úžasné, oč více by rozvažování Božích cest s námi mělo v našich srdcích budit chválu, děkování a velebení za vše, co On při nás učinil!
Jistě, mnohem vyšší jsou Jeho cesty než naše cesty, a Jeho myšlení než naše myšlenky (Iz. 55,9), a měli bychom se na Něho s plnou důvěrou cele spolehnout a čekat na Jeho vedení i v malých věcech našeho života.
Ale stává se, že někdy málo myslíme na Pána a sami děláme nějaká rozhodnutí, což pro nás nemůže být požehnané. Anebo nedovedeme čekat a býváme netrpěliví. Takový stav je nebezpečný. K víře musí být připojována trpělivá vytrvalost a Bůh často zkouší Svůj lid, zda má trpělivost a dovede na Něho čekat, i když se ve viditelných věcech ještě neukazuje žádná pomoc. Vezmeme-li v takové chvíli sami věc do svých rukou, tím že odvrátíme svůj zrak od Pána a díváme se na příhodné věci a okolnosti, dojde k tomu, že prosadíme „svou cestu“. Pán o tom říká: „Nejsou zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé.“ (Iz. 55,8)