Izaiáš 55,9
Při jedné z návštěv svého rodného města jsem měl možnost shlédnout je ze střechy jednoho vysokého domu uprostřed města. Obraz, který se mi shůry naskytl, byl naprosto jiný, než jak jsem jej znal z okolních návrší. Spatřil jsem tmavé dvorky uvnitř domů, holé, neutěšené zadní zdi; nebyl to nijak příjemný obraz. Musil jsem si položit otázku: Co asi vidí Bůh, když se tak z vesmírné výše dívá na konání, myšlení a plány lidí? Bůh se ovšem nedívá na venkovní fasádu. Vidí dovnitř, zpytuje a rozeznává myšlení a mínění srdcí.
Zda by i nám, nebeským občanům, nemělo jít o to, dívat se na všechno a posuzovat vše z nebeského stanoviště? Poznáme pak, jak mnohé z toho, nač jsme kladli velikou váhu a o čem jsme si myslili, že se toho musíme pevně držet, je v Božích očích úplně bezcenné. Kéž by se nám malé jevilo opravdu malým a veliké velikým, právě tak, jak to posuzuje a měří Bůh! Jak nesmírně vyšší jsou Jeho myšlení nad naše myšlení, a Jeho cesty nad naše cesty!
Oč vyšší jsou nebesa než země? Jsou nevýslovně vysoko, neboť Bůh jistě nemyslí na hvězdné nebe a na oblaky, které často zahalují vrcholy hor. Tak nesmírně mnohem vyšší jsou tedy Boží cesty oproti našim cestám, a přesto bychom chtěli je, a tím i nebeského vládce, měřit naším „loktem“! Boží cesty s námi jsou vždy dokonalé, ať už jim rozumíme nebo ne. Učenec Blaise Pascal (1623 ‒ 1662) řekl: „Temnota nespočívá na Božích cestách, nýbrž na našich očích.“ A jestliže všemoudrý a všemocný plánovač našich cest navíc Svůj lid dokonale miluje, jistě bychom Mu měli plně důvěřovat a čekat na Jeho vedení v každé jednotlivé věci našeho života.
Boží myšlenky a činy jsou proti našemu přemýšlení nepochopitelně vysoké. Zvážíme-li to, vytušíme něco z této velikosti:
‒ „čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují“ (1. Kor. 2,9);
‒ co to znamená, že Kristus Ježíš, ačkoli byl „ve způsobu Božím“, tj. sám Bůh, se tolik ponížil, že na sebe vzal způsob služebníka, tj. stal se poddaným a poslušným člověkem „až do smrti, a to smrti kříže“ (Fil. 2,6-8);
‒ že „tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16);
‒ „která by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu“ (Ef. 3,18.19);
„Ó hlubokosti bohatství, i moudrosti, i umění (= poznání) Božího! Jak jsou nezpytatelní soudové jeho, a nevystižitelné cesty Jeho.“ (Řím. 11,33)