Efezským 6,4
Mnoho rodičů už se domnívalo, že s výchovou dětí je třeba počkat, až se obrátí. Je to veliký omyl. Výchova musí začít v nejútlejším dětském věku.
Jestliže věřící rodiče dovolují svým neobráceným dětem něco, co sami jako křesťané nemohou dělat, vymstí se to! „Vyučuj mladého podle způsobu cesty jeho; neboť když i zestárne, neuchýlí se od ní.“ (Přísl. 22,6) Nikdy není příliš brzy, abychom začali ukazovat dětem na Pána a seznamovat je s Božím slovem. Kdo si na to nevezme čas, bude toho později trpce litovat. Je však nutné, aby i rodiče se sami podřizovali Božímu slovu a byli dětem příkladem. „Slova učí, příklady táhnou,“ říká staré latinské přísloví.
O čem hovoříme se svými dětmi? Písmo nám dává radu: „Otec synům v známost uvodí pravdu (= věrnost) tvou.“ (Iz. 38,19) Chlubíme se tím, co Bůh při nás učinil, anebo třeba musí slyšet, jak kritizujeme jiné věřící, ba i bratry, kteří mluvili ve shromáždění? Děti mají bystrý sluch. Zdalipak mnoho dětí nebylo vyhnáno ze středu věřících tím, co rodiče před nimi mluvili o křesťanech?
Máme snášet spoluvěřící v lásce. Ano, i oni mají chyby, ale my je snad nemáme? Proto nás Písmo napomíná, abychom snášeli jedni druhé v lásce. „Láska přikryje množství hříchů.“ (1. Petr. 4,8)
S kritikou toho, co bylo mluveno ve shromáždění, se to však má dít jinak. Církev ovšem má posuzovat, co se mluví. Ale musí se to dít se svatou bázní, nikoli v duchu kritiky.
Děti napodobují rodiče. „Jablko nepadá daleko od stromu,“ říká přísloví. Více než slova působí při výchově dětí osobní příklad. Ale ještě více působí modlitba, je-li opravdová. Naše děti se nalézají ve světě, který je plný nebezpečí. Kdo je má ochránit? Jestliže sami pro sebe důvěřujeme Bohu, chtějme to dělat i pro své děti. Chtějme za ně prosit, i když už odrostou anebo snad už jsou mimo okruh rodiny. Ano, zvláště tehdy.
Opravdová modlitba rodičů je jako zeď kolem jejich dětí, vystavených ve světě mnoha rozmanitým nebezpečím. Velice jí používejme!