Lukáš 15,21
Jak těžké bývá člověku vyslovit tuto větu! Žádný člověk neslyší rád slovo „hřích“, neřkuli aby to slovo vyslovil. Všechno jiné mu jde lehčeji z úst, než aby přiznal, že hřešil. „Nebylo to správné, co jsem dělal“, „neměl jsem to dělat“, anebo „rozhodně to už víckrát neudělám“. Ano, takhle si lidé sami odpovídají, když se jejich svědomí probudí a volá. Jsou to jistě nepohodlná slova: „Zhřešil jsem!“ Ale nic nepomůže, pokusíme-li se obejít je a říkat: „Ale ano, jsme přece všichni hříšníci“, anebo: „Inu člověk je jen člověk“, ‒ nikoli: „JÁ jsem zhřešil!“ Jestliže někdo má zaplatit naše dluhy, musíme mu říci, kolik jsme dlužni, a jestliže Bůh nám má odpustit, musíme Mu povědět jasné vyznání a své hříchy jmenovat pravým jménem. Bez vyznání hříchů není odpuštění hříchů. David přišel k Bohu s pokorným vyznáním: „Tobě, tobě samému zhřešil jsem, a zlého se před očima tvýma dopustil.“ (Ž. 51,6) Nesváděj také svou vinu na okolnosti, které ti nebyly příznivé, anebo na druhé lidi, kteří tě svedli, jako to kdysi udělal v ráji Adam: „Žena, kterouž (ty) jsi mi dal,… ona mi dala ze stromu toho, a jedl jsem.“ (1. M. 3,12) Jak dlouho to často trvá, než člověk nakonec dospěje k plnému a otevřenému vyznání: „Zhřešil jsem!“ Ale musí dojít až k tomu vyznání, chce-li být zbaven břemena na svém svědomí, chce-li se stát šťastným. Možná, že to je jenom tvůj otec nebo tvá matka, anebo nějaký jiný člověk, kterému máš něco vyznat. Nezůstávej u polovičatého, zamlčujícího doznání: „Je mi to líto“, nýbrž jdi a pověz: „Zhřešil jsem proti tobě. Odpusť mi to!“ A udělej to prosím brzo, ještě dnes!
V Božím slově se dočítáme o osmi mužích, kteří vyznali: „Zhřešil jsem!“ Jsou jimi faraón (2. M. 10,16); Balám (4. M. 22,34); Achan (Joz. 7,20); Saul (1. Sam. 15,24); Semei (2. Sam. 19,20); David (2. Sam. 24,10; 1. Par. 21,8); Jidáš Iškariotský (Mat. 27,4) a marnotratný (ztracený) syn v Páně podobenství (Luk. 15,21); ale jen u dvou z těch mužů bylo to vyznání spojeno s opravdovým pokáním a zkormoucením. Rovněž Izrael vyznal dvakrát: „Zhřešili jsme“ (4. M. 14,40; 1. Sam. 7,6); ale jen v druhém případě se to stalo s pokořením a slzami. Ve všech ostatních případech bylo vyjádřené vyznání spíše svědectvím o strachu před trestem, anebo šlo jen o pouhé doznání nějakého převráceného jednání, které však bylo učiněno s naprosto nesklíčeným a nepotřeným srdcem. Proto také Bůh mohl jen ve třech případech: v Masfa (1. Sam. 7,6), u Davida a u ztraceného syna odpovědět v milosti. V ostatních případech, protože tu nebyla žádná zábrana, však musel následovat trest.
Jak vážné to je naučení pro každého člověka, pro nás všechny! Boží svatost nenechá projít ani jeden hřích bez odsouzení. Kéž by tedy naše vyznání vždy bylo doprovázené pravým sebeodsouzením!