Chození před Boží tváří uchovává duši v ustavičném zkoušení se a v bdělosti. Vědomí, že Boží oko je na nás stále upřeno, nám dává chodit opatrně a obezřele a uvádět své cesty do souladu s Jeho vůlí. Bůh vidí všechny naše kroky a zná každé naše odchýlení od „stezek spravedlnosti“. Víme-li to, budeme se každého dne pokorně modlit: „Oznam mi cestu, po které bych choditi měl… Duch tvůj dobrý veď mne jako po rovné zemi.“ (Ž. 143,8.10) Chození za Pánem vyžaduje poslušnost a poddanost. Poušť, na níž se nalézáme, je bezcestná pustina, kde však smíme nalézat Jeho stopy, které nám ve Svém slově zanechal, a které máme jednoduše následovat, abychom nebloudili. Jeho „šlépěje kropí (kanou) tučností“ a jsou pro nás plné požehnání (Ž. 65,12). Chtějme tedy chodit v Jeho šlépějích!
Ale nejvzácnější věcí je přece jen chození s Ním, které předpokládá úplný soulad s Jeho myšlenkami a úmysly. Chodíme-li s Ním, musíme s Ním držet stejný krok, a přitom s Ním můžeme rozmlouvat a On s námi může hovořit a sdělovat nám Své myšlenky. Tak tomu bylo u Enocha. Měl plné obecenství s Bohem, takže Bůh mu mohl zjevit veliká tajemství (Juda 14.-15. v.). Jak vzácný je to podíl! Kéž bychom ho znali a měli i my!
Chodit před Boží tváří je opravdová síla. K tomu však nesmíme mít před očima jiný předmět než samého Boha. Jsou-li naše očekávání založena na lidech, nechodíme již před Bohem. Proto je tolik důležité, abychom se upřímně zkoušeli, kam jsou naše očekávání zaměřena. Je to Bůh, jenž vyplňuje naše srdce, anebo to jsou do určité míry ještě lidé anebo věci kolem nás?
Chodit vírou je jediný prostředek, jak se povznést nad svět, protože víra vyplňuje celý svůj obzor Bohem, takže pak už nezbývá žádné místo pro něco jiného. Pak můžeme s žalmistou říkat: „Vždy přece měj se k Bohu mlčenlivě (= v Boha tiše důvěřuj) duše má, neboť od něho jest očekávání mé. Jen On jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnu se.“ (Ž. 62,6.7+) Naší přirozenosti je to slovíčko „jen“ nepohodlné; ona by sice nechtěla Boha úplně vyloučit, ale přesto nechce svou naději a své očekávání zaměřovat jen na Něho. Jenže Bůh se ani v obyčejných, všedních věcech našeho života nechce dělit o Svou slávu s člověkem. Od začátku až do konce to musí být „jen On“. A tato závislost na Bohu nesmí být pouhé vyznání rtů, nýbrž musí být hluboce cítěna v srdci. Jakmile duše přestane skládat svou naději v člověka, teprve pak ‒ ano, jenom pak ‒ je schopna nechat jednat Boha. A když působí On, bude vše dobré. On sám zařizuje všechno pro ty, kteří svou důvěru cele zaměřují na Něho, a nepotřebují mít o něco starost. Je možné, aby pro všemohoucího Boha bylo něco příliš veliké? V žádném případě! A zahanbí On snad některé Své dítě, které Mu důvěřuje? Jistěže nikdy!