Jak smutná to byla zpráva pro onoho otce! On přiměl Ježíše, aby šel a uzdravil jeho dceru, a nyní je mu sděleno, že už je příliš pozdě: smrt vykonala své dílo. Dříve však, než Jairus může vyjádřit svou bolest, Ježíš ho ujišťuje způsobem plným dobrotivosti a dává mu jeden záporný příkaz: „Neboj se“, a jeden kladný: „Toliko (= jenom) věř!“
Je to, jako by tomuto sklíčenému muži, stojícímu před Ním, říkal: „Neboj se“, přestaň se dívat na svou bídu, z níž se sám nemůžeš vymanit, to tě ochromuje; avšak „věř jen“, pozdvihni svůj zrak ke Mně. Jestliže jsem souhlasil, že s tebou půjdu, tedy to bude proto, abych ji zachránil, a já to učiním.
Je naprosto normální, že člověk postavený tváří v tvář smrti je naplněn strachem. Vždyť jde o nezvratnou skutečnost, která ničí jakoukoli naději a trhá i nejužší svazky. Člověk by se bál ještě více, kdyby slyšel slovo Boha, který ho varuje, že po smrti bude soud (Žid. 9,27). Ale Pán, Kníže života ví, že On je mocnější nežli smrt a že může dát příkaz: „Neboj se, jenom věř!“ ‒ a to s naprostou jistotou, že nedává klamnou naději.
Je to tento příkaz, který Bůh dává ještě i dnes hříšníkovi, který cítí svou bídu: neboj se obrátit se ke Mně a věř, že Ježíš zemřel, abys obdržel věčný život.
A je to také velice působivé povzbuzení, které Pán adresuje mně, ‒ Svému vykoupenému, když jsem se octl v nějaké velice těžké situaci, podle mého názoru možná beznadějné: nedej se přemoci strachu, který ti odnímá jakoukoli radost; slož svou důvěru ve Mne, který tě mám rád a mám moc vysvobodit tě a učinit tě šťastným ve Svém milování. V celé Bibli nalézáme to povzbuzení, adresované věrným, jimiž se Bůh obíral: „Neboj se…“ Žádný z nich se nezklamal a nezklameme se ani my, nýbrž ‒ jako Jairus ‒ se budeme velice divit tomu, co Bůh učiní!
Mnoho křesťanských rodičů je v podobné situaci jako Jairus, kterému Pán řekl ona slova potěšení. Mají děti, které sice nejsou blízké smrti, zato však jsou duchovně mrtvé, jak říká apoštol: „Byli jste mrtví v přestoupeních a hříších.“ (Ef. 2,1+) Také v 15. kap. Ev. Lukáše otec přece říká staršímu synovi: „Bratr tvůj tento byl mrtev, a ožil.“ (32. verš) Ano, ve svém přirozeném stavu je člověk pro Boha mrtvý. Ale my smíme kvůli našim neobráceným dětem jít k Pánu Ježíši, jako to udělal Jairus. I když Pán nevyslyší naši modlitbu tak rychle, jak my bychom si to přáli, přesto i nám dá slyšet ona slova: „Neboj se; jen věř!“ Vy všichni zarmoucení rodiče, nepřestávejte za své děti volat k Bohu a pokorně prosit a sami před nimi choďte věrně a s Boží bázní! „Mnoho může modlitba spravedlivého opravdová, moc svou provodící.“ (Jak. 5,16b) Kéž by vaše děti viděly, jak důležitá je vám osoba Pána Ježíše a podíl v Něm!