Pán vzal s sebou na jednu vysokou horu tři Své učedníky. Tam se stali svědky Jeho slávy. „A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář Jeho jako slunce, roucho pak jeho učiněno bílé jako světlo…“ Tu se jim ukázali Mojžíš a Eliáš, tito velicí Boží služebníci Starého zákona. Učedníci zažili, jak je zastínil světlý oblak, a slyšeli hlas: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (5. v.)
Také nás by Pán Ježíš rád bral s sebou „na horu vysokou soukromí“. Rád by nás vymaňoval z rušného shonu všedního dne, z uspěchanosti a neklidu. Čím výše někdo vystoupí na nějakou horu, tím menším se mu stane všechno, co je dole. Když stane na vrcholu, vidí jeho oko do širých dálek. Tam je čistý „horský vzduch“ a Pán by tobě i mně rád ukázal něco ze Své slávy. Má Ho vidět naše oko víry. Potom můžeme zapomínat na všechno, co je „dole“, na vše, co nás trápí a tíží. Jenom musíme jít tam za Ním, na tu horu. To znamená: jdeme do ticha a stoupáme vzhůru k Němu.
Vyplatí se, když tak během dne na určitou chvíli „vypneme“ a uchýlíme se do ústraní a klidu. Satan nasazuje všechno možné, aby nám v tom bránil. On například dobře ví, že lidské oko je zvláštní vstupní branou pro dobro i zlo; neboť právě to, co lidé vidí, se hluboce vrývá do jejich duše. Proto dnes vidíme všechno doprovázené fotografiemi a obrázky. Je to zvláště televize a internet, které dnes používá ten nepřítel duší, aby také věřící zapletl do svých sítí, aby přijímali do svých srdcí svět a Pán Ježíš aby ustupoval stranou. Zavírejme oči, „abychom se nedívali na zlé“ (Iz. 33,15-17).
Pro ony tři učedníky to byl mimořádný zážitek, když se se svým Pánem a Mistrem na oné svaté hoře setkali s Mojžíšem a Eliášem. Tito věřící ze Starého zákona s Ním mluvili o „smrti jeho, kterouž měl podstoupiti v Jeruzalémě“ (Luk. 9,31). Zároveň to byl předběžný prorocký výhled na království, které má jednou v budoucnu přijít ve slávě. Petr o tom později psal jako očitý svědek Jeho slavné velikosti (2. Petr. 1,16). V onom prvním případě však byl v nebezpečí, že svého Pána postaví na stejný stupeň s oběma starozákonními vůdci. Proto Otec musí zasáhnout a ukázat na Svého milovaného Syna: „Toho poslouchejte!“ Učedníci se zhrozili, neboť padli na svou tvář a báli se velmi; ale Pán se jich láskyplně dotkl a řekl: „Nebojte se!“ Teprve pak pozdvihli očí a „neviděli, než samého Ježíše“.
Zda i my nejsme v nebezpečí, že v poznání a v praktickém životě věnujeme mnohým věcem a osobám více pozornosti než Pánu, anebo je dokonce klademe na stejný stupeň s Ním? Tu by nás měl nadepsaný verš vždy znovu povzbudit „pozvednout své oči“ a nevidět nic jiného „než jen Ježíše“!
Také Pán kdysi pozdvihl Své oči, když mluvil k Otci a prosil za Své učedníky (Jan 17,1). Ale na této zemi dobrovolně zaujal místo ponížení, abychom my mohli mít výsadu pozdvihovat své oči k Němu, oslavenému. Děláme-li to, jsme v hloubi nitra nesmírně šťastní.