Filipským 4,5
Žádnou jinou pravdu Církev neztratila tak brzo a tak rychle, jako to drahé, vzácné zaslíbení o opětovném příchodu Krista, našeho Pána. S rozmáhajícím se přizpůsobováním světu nastalo to, co Pán řekl v Mat. 25,5: „Zdřímaly všechny a usnuly.“ A tak se Církvi na zemi tato pravda ztratila a nastala hluboká noc a tma. Avšak o půlnoci zaznělo volání: „Aj, Ženich! Vyjděte mu vstříc!“ (6. v.+) Asi před 200 lety Duch Svatý znovu oživil pravdu o příchodu Páně. To volání se rozlehlo po celém světě a nalezlo ozvěnu v srdcích všech Božích dětí.
Jak je tomu dnes s námi? Je ta pravda pro nás jenom věcí učení, anebo naplňuje naše srdce hlubokou radostí? Vede nás tato naděje k tomu, že před Bohem stále očišťujeme své srdce a svědomí? Pán by tu chtěl mít lid připravený, hotový, nevěstu, která Ho čeká s vroucí láskou. Duch Svatý se usiluje budit v nás pravé srdečné city, aby Mu naše srdce tepala vstříc.
Jeden věrný služebník Páně v Anglii napsal před mnoha lety jednomu ze svých spolupracovníků v díle Páně: „Žádný skřivánek nikdy nestoupal do výše jásavěji v svěžím, rosou skropeném jitře, než jak ty a já se budeme vznášet vzhůru při příchodu našeho Pána. Měj to před svou duší jako živou skutečnost a pak trpělivě čekej na Jeho druhý příchod.“ Kéž by tato krásná slova vzpružila i nás a my na Něho čekali, aby se u nás v slovu, v skutku i obcování ukazovalo něco ze světla Krista! Pokud jde o učení o Jeho příchodu, to známe dobře. Ale jak je tomu s jeho uskutečňováním v naší duši?
„Mírnost vaše známa buď všechněm lidem. Pán blízko.“ Každého dne máme příležitost cvičit se v tom. Jak často si večer musíme přiznat, že jsme právě v tomto bodě chybili. Jistěže mnohé, co vidíme u našich bližních, nás popouzí. Jenže co se pak u nás ukazuje? Bývá to tělo, anebo nový člověk? Je to má stará, nenapravitelná přirozenost, anebo smýšlení Krista? Pavel mluvil věřícím v Korintu s tichostí a mírností Krista. I když ho napadali, on jim přesto odpovídal vlídně a klidně, jak by to činil Pán, a jak se to také Jemu líbí. Naším dokonalým vzorem však je, jako vždy, i v tomto případě náš Pán. Když pevně zaměřil Svou tvář k jití do Jeruzaléma, přišel do jedné vesnice v Samařsku, kde Ho však nepřijali. Jakub a Jan chtěli, aby na ně za to sestoupil oheň z nebe, avšak Pán jim řekl: „Nevíte, čího jste vy Ducha“ ‒ a pak se odebral na jiné místo. Jaká v tom byla mírnost a vlídnost! Jak bychom asi my reagovali na takové odmítnutí? Míváme až příliš rychle sklon trvat na svém právu a rozhněvat se pro každou křivdu, která je nám způsobena, nebo dokonce ji chceme stejným způsobem odplatit. Proto nám dnešní verš připomíná: „Pán je blízko!“ ‒ a On se brzo vypořádá s každou křivdou. Nemělo by nás pomyšlení na Jeho brzký návrat vést k mírnosti a vlídnosti, abychom se tak se všemi lidmi chtěli setkávat se smýšlením našeho Pána? To klade naší tak snadno urážlivé přirozenosti otěže a my budeme všechno přenechávat Tomu, jenž spravedlivě soudí.