Je značný rozdíl mezi „přikázáními Páně“ a „Slovem“ Páně. Ona první od nás naprosto určitě a jasně požadují, co máme dělat, zatímco to druhé spíše vyjadřuje myšlenky a smýšlení Pána. Dám-li svému dítěti nějaký příkaz, je mu tím uložena povinnost provést ten příkaz; a jestliže mne dítě miluje, rádo uposlechne. Jestliže však jen řeknu, že bych byl rád, kdyby něco bylo uděláno, ačkoli jsem to nepřikázal, bude v mém srdci radost dvojnásob větší, jestliže to mé dítě udělá. Zda nám nemá jít o to, líbit se Pánu? On nás „učinil příjemnými“ (Ef.1,6+). Neměli bychom se tedy snažit všemožně se Mu líbit? Sám vždy poslouchal Svého Otce: „Abych činil vůli tvou, Bože můj, libost mám; neboť zákon tvůj jest v nitru srdce mého.“ (Ž. 40,9+) „Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mém milování, jakož i já přikázání Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v jeho milování.“ (Jan 15,10) Jsme ovšem povinni poslouchat, protože Mu patříme věčně, protože jsme vykoupeni Jeho drahou krví. Ale jak velice to potěší srdce našeho Pána, jestliže se Mu s láskou zasvětíme! On má jistě nárok na naši absolutní poslušnost a na naše nerozdělené srdce, ale nad tímto nárokem stojí ještě úžasná skutečnost, že Jeho srdce potěší a Jeho mysl osvěží, jestliže Jeho přikázání zachováváme a děláme to, co je Jemu libé. Jakou cenu to uděluje každému i sebemenšímu činu poslušnosti, a jak nesmírně to je vyvýšené nad jakýkoliv zákonní systém! Kéž bychom tedy vždy dokazovali lásku k našemu Pánu zachováváním Jeho přikázání a uskutečňováním Jeho slova!
„…A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a já jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe“, pokračuje Pán (Jan 14,21). Mohlo by být pro učedníka Páně vzácnější zaslíbení než ono „zjevím jemu samého sebe“? On by chtěl důvěrnějším způsobem a účinněji vstupovat do života Svého lidu, aby Jej takto duše stále lépe poznávala a učila se Ho milovat. Nejen učedníci tenkrát směli činit tuto požehnanou zkušenost, nýbrž toto slovo platí i dnes po dobu Jeho nepřítomnosti všem, kteří chtějí svou lásku k Pánu Ježíši dokazovat poslušností. Zde to nejsou skutky, které Pán požaduje jako důkaz naší lásky k Němu, nýbrž vnitřní přisvojení a zachování Jeho přikázání. Znamená to snad, že máme zachovávat zákon ze Sinaje? Kdybychom se o toto pokoušeli v síle těla, ztroskotali bychom stejně jako kdysi Izrael. Směrnicí pro život věřícího je život samého Pána Ježíše. On nám podal dokonalý příklad a obrací se na naše srdce, abychom Jeho přikázání zachovali z lásky k Němu. Cožpak taková žena, která svého muže srdečně miluje, nebude vědět, jaké jsou jeho myšlenky, a jak se mu může líbit? Podobně nebude milujícímu srdci zatěžko poznávat myšlenky a vůli Páně a následovat Ho. „A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého.“ Otec miluje všechny, kteří Syna, nejvyšší předmět Jeho lásky, milují a ctí. A jestliže Syn vidí láskyplný pohled Otce obrácen na někoho, kdo Mu patří, sám se k němu cítí poután novou láskou a dá mu plné poznání sebe sama.