14. únor

Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce.      Židům 12,4

To je právě ono! zvolá duše, která není dostatečně zběhlá v Božím slově, a znovu se dá s těžce sebranou silou do beznadějného boje proti hříchu. „Boj proti Amalechovi od národu až do národu!“ Jenže tak to přece v Písmě nestojí, nýbrž: „Boj má Hospodin proti Amalechovi od národu až do národu“ (2. M. 17,16+), a nikde není psáno, že Amalech je obrazem naší staré přirozenosti anebo hříchu přebývajícího v nás. Spíše to je nepřítel, který se snaží Božímu lidu bránit ve vstupu do plných požehnání zaslíbené země. Ale cožpak nemáme bojovat proti hříchu? Mohl by se někdo zeptat. Jak mnozí z nás to dělali a vždy byli poraženi! Udělali v tom boji nakonec jen zkušenosti ze 7. kapitoly Ep. Římanům, která končí zoufalým voláním o pomoc: „Bídný já člověk!“ To všechno proto, že neznáme své postavení v Kristu. Pokud jde o naše hříchy a přestoupení ‒ Kristus zemřel za nás, a pokud jde o hřích, tj. naši starou přirozenost ‒ my jsme zemřeli s Kristem. „Tělo hřícha bylo zrušeno (= anulováno, prohlášeno za neplatné, zbaveno moci) ‒ Řím. 6,6+ a my už nemusíme sloužit hříchu. Jak by tedy mohlo být naším úkolem bojovat s něčím, co bylo „odstraněno“, „zrušeno“ a co je „mrtvé“?

Chce to satan. Chce, abychom se zaměstnávali hříchem, třeba i v nejlepším úmyslu, protože ví, že tak nás znovu přivede pod moc hříchu. Neposlouchejme ho, vzdejme se toho marného a škodlivého boje! Nemáme bojovat, nýbrž utíkat, a k tomu jsme v Písmě vybízeni vždy znovu. Utíkat znamená vyhýbat se všemu, čím bychom se mohli poskvrnit. „Ale ty, ó člověče Boží, takovým věcem utíkej (= vyhýbej se jim, varuj se jich)!“ (1. Tim. 6,11) Věřící Židé, kteří byli svými otci vyučeni o pozemských zaslíbeních pro izraelský národ, tím, že se přiznali k Pánu Ježíši, se toho všeho vzdali. Dokonce i oloupení o své majetky přijali s radostí a lepším a trvalým majetkem bylo pro ně to, co bylo majetkem jejich srdce. Museli bojovat s mnohými utrpeními a s pronásledováními, ale přesto největší odpor od hříšníků strpěl jen Pán Ježíš. Tak daleko ještě nedostoupila utrpení Židů, jejich život dosud nebyl dotčen, takže oni, bojujíce proti hříchu, nevzdorovali až do krve. Je škoda, že se vždy znovu setkáváme s Božími dětmi, které chtějí vést boj proti hříchu v těle. Takové neupevněné a nesprávně poučené duše bývají přitom často úplně sklíčené a nešťastné. Usilují se a namáhají, ale namísto aby zjišťovaly nějaký pokrok k lepšímu, vždy znovu upadají zpět do stejné bezmocnosti. Takový boj proti hříchu v našem těle nemá žádné vyhlídky a ani Písmo nám ho nedoporučuje. Naopak je třeba, abychom uznali, že hřích jako princip byl v díle Krista na kříži odsouzen a náš starý člověk (stará hříšná přirozenost) byl spolu s Ním ukřižován. Podle učení Božího slova jakožto osvobození už nejsme pod mocí hříchu, třebaže ještě máme starou přirozenost. Ale Pánu dík, že jsme při znovuzrození obdrželi novou přirozenost, přirozenost z Boha, a tato nemůže hřešit (1. Jan. 3,9). Na základě této božské přirozenosti jsme schopni držet onu starou přirozenost v smrti a k tomu jsme také Božím slovem vybízeni (Řím. 6,11). Nějaký vlastní boj proti hříchu, když přece naše tělo je k němu bezmocné, rozhodně není dnešním veršem z Ep. Židům míněn.