Židům 12,5.6
Věřící, který se nalézá pod kázní Otce, bývá vždy ve dvojím nebezpečí. Jestliže kázeň je lehká, mívá sklon pohrdat jí, přehlížet ji, takže tato nedosáhne svého cíle. Bývá-li však kázeň těžká, anebo trvá-li delší dobu, bývá věřící v nebezpečí, že bude pod jejím tlakem klesat na mysli a malomyslnět. Bylo tomu tak se Židy, jimž Pavel psal. Dlouhotrvající pronásledování od nepřátel Páně sklíčila jejich mysl, takže byli blízcí zoufalství a zastavení v běhu víry. Duch Svatý je povzbuzuje, že to nebyl Boží hněv, který na ně uvedl ono soužení, nýbrž láska Otce, která s nimi jednala jako se syny. Jak něžně a důvěrně blízce zní ono: „Synu můj!“ Žádný z pozemských otců by takto nemluvil. Jejich vlastní myšlenky je totiž někdy vedou k chybám. Ne tak „Otec duchů“ (Žid. 12,9), který Své děti provádí kázní s božskou moudrostí a otcovskou láskou. S dojemnou dobrotivostí a vroucím slitováním mluví k Svému trpícímu dítěti a napomíná je, aby nebylo lhostejné, ale také aby neumdlévalo v mysli. Není to veliká výsada, smíme-li se nalézat pod vychovávající rukou takového Otce? Je to Otec, který miluje nade vše a dává všem věcem spolupůsobit k našemu dobrému. Zda bychom tedy neměli líbat tu ruku, dotýká-li se nás prutem kázně k našemu časnému i věčnému blahu? Kéž bychom tedy nikdy nezapomínali na ono otcovské napomenutí a laskavou řeč a nikdy Jeho výchovnou kázní nepohrdali ani pod ní neklesali!
Býváme zvyklí nazývat dobrodiním ty věci, které jsou nám milé a líbí se nám. A jistě jím jsou. Avšak neméně nám jsou dobrodiním i takové věci, které jsou proti našemu zdání, působí nám bolest a tlačí nás k zemi. Jenže v lásce, která nás vychovává kázní, způsobuje nám bolest a skličuje nás, nepoznáváme tak snadno lásku, a přece se Boží láska k nám projevuje stejně bolestí, jako radostí, ranou i potěšením. Kdybychom chtěli sečíst všechna Boží dobrodiní ‒ kdo by je dokázal sečíst? ‒ nesmíme mezi nimi zapomenout ani na kříž a bolest, na ztráty a nemoci. Zda nebude rozumný syn, když doroste, vděčný svým rodičům především za jejich trestání, jímž ho vychovávali? Zeptej se jen, milá věřící duše, sama sebe, co je lepším podílem a šťastnější cestou: být bez kázně, anebo nalézat se pod moudrou, svatou výchovou milujícího Boha a Otce, který na tebe, uzná-li to za dobré, sesílá nejednu bolest a dává ti procházet mnohou těžkostí? Žalmista kdysi řekl Bohu: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým!“ (Ž. 119,71) a na jiném místě ho slyšíme říkat: „Dříve, než jsem snížen byl, bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti (= slovo) tvé ostříhám.“ (Ž. 119,67)