Izaiáš 50,6+
Tato slova napsal prorok, veden Duchem Svatým, dávno předtím, než se Syn Boží chystal sestoupit na tuto zem. Jak mnoho trpěl od Svého stvoření, které upadlo do hříchu a bylo v otroctví satana! Pán se však toho všeho nezalekl, ale poslušně šel vykonat Boží usouzení a rady. Nebyl z prachu jako my, byl to člověk z nebe. Tak přišel od Otce, z prostředí, kde vládla jenom láska a pokoj. Jaká to byla změna pro Něho, který se stal dokonalým člověkem a dokonale všechno cítil a prožíval! Měl ovšem moc uniknout osočování Svých nepřátel, ale šel Svou cestou jako „muž bolestí a který zkusil nemocí (= dobře obeznámený s utrpeními)“ ‒ Iz. 53,3. Jakou lásku měl Pán! Neskryl Svou tvář ani před pohaněním a pliváním, ochotně strpěl i nejhlubší ponížení. „Byl týrán, on však se sklonil a neotevřel úst svých, jako beránek, který je veden k zabití a jako ovce, němá před svými střižci, a neotevřel úst svých.“ (Iz. 53,7+) A tak trpěl, zanechav nám příklad, abychom vstoupili do Jeho šlépějí.
Ale i když byla ona utrpení tolik hořká a těžká, nijak by nám nemohla pomoci. Teprve Jeho smírčí utrpení, která mohl vytrpět jenom On, a jejichž dosah a velikost nejsme schopni změřit, nám přinesla pokoj. Na nich se člověk nepodílel, nýbrž tam s Ním jednal svatý Bůh kvůli naší vině a hříchu. Avšak i tato utrpení On trpělivě snášel, až nakonec mohl zvolat: „Dokonáno jest!“ Vždy znovu stojíme tiše s klaněním před Ním, který pro nás učinil tak veliké věci.
Když Židé odsoudili Pána Ježíše na smrt, dali nejhrubším způsobem volný průchod své nenávisti. V Mat. 26,67 čteme: „Tedy plivali na tvář jeho.“ Ve své propastné nenávisti se nestyděli plivat Pánu Ježíši do obličeje. Sotva si můžeme představit větší vyjádření pohrdnutí a opovržení.
Co musel Pán Ježíš zakoušet, když s Ním takto jednali odpovědní vůdcové národa! Což On nebyl současně Zachovavatel všech lidí, Ten, jenž Svým nepřátelům dával sílu i schopnost vůbec dýchat? (Srov. Žid. 1,3 a Skut. 17,25.28.) Jak můžeme usoudit z jiných míst, Pán věděl o všem, co na Něj mělo přijít, ano, znal i každého, kdo Mu plival do tváře. Avšak toto vědění Mu nebylo podnětem, aby něco podnikl na Svou obhajobu. Dokonce ani neodvrátil Svou tvář, aby se vyhnul plivání nepřátel. „Tvář svou neukrýval!“ Jako Job mohl říci: „…jsem tím, jemuž se plivá v tvář.“ (kap. 17,6+) V plné oddanosti Svému Bohu a Otci si to vše dal líbit.
Jaká mravní sláva se tu zjevuje! Obdivujeme našeho Spasitele, že to vše snášel! Tak dokonalý byl náš Pán, že ani v těchto utrpeních, která snášel v závislosti na Svém Bohu, neučinil nic na Svou obhajobu, nýbrž vytrval, až bylo dílo vykoupení dokonáno.