Daniel 6,10
Kdo se modlí s opravdovou vážností, zná svou bezmocnost a cítí svou naprostou závislost na Bohu. Jemu není nic příliš veliké ani příliš malé a zcela jistě se Mu líbí, jestliže k Němu přistupujeme s dětinnou jednoduchostí a cele Mu důvěřujeme.
K opravdové, vážné modlitbě patří vnitřní klid. Každé úsilí pramenící jen z těla musí skončit. Teprve pak můžeme slyšet vzácný hlas našeho Pána. Jestliže ony živé bytosti v Ezech. 1,25 tiše stály a svěsily svá křídla (tj. posadily se, aby slyšely), bylo slyšet hlas s vrchu oblohy. Tak tomu musí být i s námi, chceme-li slyšet Boží hlas. Často býváme příliš uspěchaní, než abychom v Boží přítomnosti čekali na Jeho odpověď. Naše „křídla“ nejsou úplně spuštěna dolů, a zatímco se modlíme, naše srdce už se možná zabývají prací, kterou bychom rádi vykonali. Kéž nám Pán dá milost, abychom se učili nejen pronášet modlitby, nýbrž také setrvávat před Ním v opravdové závislosti na modlitbě.
V dnešní době se koná tolik práce i pro Boha, ale přesto je jedna práce, které zdaleka nebývá věnováno dost pozornosti, síly a času ‒ totiž modlitba.
Nic nepůsobí tolik, nemá takovou moc a nepřináší tolik ovoce jako právě modlitba. Chceme to všem říci k povzbuzení, a zvláště také každému příteli, který snad trpí a je vázán nemocí na svůj pokoj anebo dokonce na lůžko. Možná že už nemůžeš navenek dělat žádnou práci pro Pána a pro Jeho věc. Ale můžeš se modlit, a tím konat velikou službu věci Páně a Jeho dílu mezi věřícími i neobrácenými.
Dělník Páně se obrací na srdce lidí, ale ty se můžeš v modlitbě obracet na Boží srdce. Co je větší? Na první pohled by se mohlo zdát, že modlitbě je to snazší a bez obětí. Brzy seznáš, že je k ní třeba mnohé milosti a síly shůry, mnohé bdělosti a vytrvalosti, abychom mohli konat tuto tak důležitou a přesto málo ceněnou službu. Modlitby byly požehnanou prací a bojem takového Epafry, věrného Kristova služebníka (srov. Kol. 1,7.8 a 4,12.13). Neměli bychom si to i my učinit svou záležitostí? Apoštolé, vedeni Bohem, kladli modlitbu na vyšší místo než svou práci (Skut. 6,2-4).