Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni o svých hříších a o svém zahynulém, ztraceném stavu. Hledají odpuštění a pokoj s Bohem, ale nenalézají. Poklekají s upřímným vyznáním, ale nepovstávají od modlitby šťastni. Tak rádi by dosáhli pokoje a stali se Božími dětmi, ale břemeno jejich viny je stále větší a neklidu v srdci přibývá. Někdy vystupují vysoko, jako mořská vlna, ale vzápětí bývají vrženi hluboko dolů. Hledají nějaké potvrzení, nějaký určitý, jistý pocit.
V takovém stavu se někdo může nalézat dlouhou dobu. Proč? Protože pochybnost zaujímá to místo, které patří jenom víře. Prostá, dětinná víra se opírá o to, co řekl sám Bůh, a může říci: „Psáno jest.“ Naproti tomu pochybující člověk nemůže nic obdržet, protože rozum je mu v tom překážkou. Proto Pán Ježíš neřekl: „Kdo mne chápe a kdo mne cítí, bude spasen,“ nýbrž: „Kdo ve mne věří…“
Mnozí se opírají o to, co prožili v den svého obrácení. To je samo o sobě dobré, ale nemůže to být oporou a základem pro víru. Víra spočívá na dokonaném díle Pána Ježíše a opírá se o Jeho Slovo. „Jen věř Jemu, nechtěj víc pochybovat a nechtěj si pomoci sám, když Ježíš jen má moc tě zastupovat, v Něm konec je všem útrapám!“
Jedna sestra vyprávěla své návštěvě, jak přišla k spasení a k pokoji s Bohem. Pán se jí dlouho zabýval a působil na její srdce, až se jí nakonec otevřely oči a ona poznala svůj ztracený stav. Večer musela jít na kolena a vírou se uchopila Pána Ježíše. Obdržela odpuštění hříchů a její srdce naplnil hluboký pokoj. Bratr, jenž ji navštívil, potom řekl: „Cožpak jste neřekla, že jste pokoj nalezla jsouc na kolenou?“ ‒ „Ano,“ odpověděla radostně. ‒ „Nuže,“ pokračoval onen, „na kolenou jste nalezla pokoj a na kolenou budete také nalézat vše, čeho vám bude třeba pro další cestu.“
Známe a milujeme všichni toto postavení před Pánem, jímž můžeme i navenek vyjadřovat svou závislost a úctu před Ním? O Danielovi čteme, že to dělal každý den třikrát. Jistěže to pro nás není nějaké závazné měřítko, ale určité pravidlo bychom si měli osvojit i my. Ve své světničce se můžeme modlit tak často a tak dlouho, jak nám to dovoluje čas a duchovní síla. Pomysleme na náš veliký vzor, našeho Pána. O Něm víme, že strávil celé noci na modlitbě, a přitom nám je nápadné, že to často bývalo před velkými a důležitými událostmi. Obzvláště působí na naše srdce, když v Ev. Lukáše čteme, že v zahradě Getsemane poklekl.
Písmo svaté je plné povzbuzení k modlitbám. Přitom ovšem nemůžeme vždy klečet, ale je-li k tomu možnost, měli bychom to udělat. Také jiní věrní muži již ve Starém zákoně to dělali a rovněž apoštol Pavel a dali nám tím povzbuzující příklad. Kéž nám Pán všem dá v této věci vytrvalost a věrnost!