Jakuba 5,17+
Boží slovo nám potvrzuje na mnoha příkladech, že silní muži byli vždy muži modliteb. Pomysleme jen na takového Davida, Daniele, Jeremiáše, Pavla, Epafru a řadu jiných. Věrné, vytrvalé prosby je udržovaly v obecenství s Bohem a činily z nich požehnané nástroje Boží moci.
Eliáš, „vyvolená nádoba“, čerpal svou sílu z vědomí, že stojí před Bohem. „Skála věčností“ udělovala Svému služebníku sílu, kterou nutně potřeboval ke konání služby. A nebyl to lehký úkol vystoupit proti tmě, v níž žil Achab.
Prorok k němu nešel s nějakým poselstvím, které by si sám ve svém srdci vymyslel, nýbrž s Božím slovem v srdci i na rtech. Třetím krásným rysem byla u Eliáše závislost na Bohu. Na Boží příkaz předstupuje před Achaba, v poslušnosti Božího slova jde k potoku Karit, ubírá se do Sarepty, vystupuje na Karmel, jde k Jordánu. Jak by nás to vše mělo povzbudit, následovat takový příklad! I my jsme povoláni k boji. Máme k dispozici stejné zdroje pomoci jako prorok. Chtějme je jen používat! Modlitbě víry nikdy nebude odepřena odpověď.
Je nápadné, že na počátku Eliášova příběhu nečteme nic o tom, co předcházelo a proč došlo k onomu oznámení Achabovi (1. Král. 17,1), které mělo tak těžké následky. Čteme to však ve výše uvedeném verši, protože Bohu se líbilo sdělit nám i toto, a tím nám dát velice důležité ponaučení. Než se Eliáš s takovou vážností modlil, musel být plně přesvědčen, že právě takový soud je tu v naprostém souladu s Božími myšlenkami. Bůh to řekl izraelskému lidu už skrze Mojžíše (5. M. 11,16.17). Kéž by také naše modlitby byly vždy v souladu s Božími myšlenkami, zjevenými v Písmu svatém, abychom s Ním také mohli žít v takovém úzkém, praktickém obecenství a mohli ‒ vedeni Duchem Svatým ‒ rozeznávat, kdy a jak máme za určitou věc prosit! Říká nám to i 14.-15. verš 1. Ep. Jana 5: „Prosili-li bychom zač podle vůle Jeho, slyší nás… víme, že máme prosby naplněné, kteréž jsme předkládali Jemu.“ Toto jsou naprosto nutné předpoklady pro všechny věřící, než začnou konat nějakou veřejnou službu pro Pána.