Jak často nás obtěžují starosti a jakékoli úsilí zbavit se jich bývá nadarmo! Proto slova: „O nic nebuďte pečliví“ jsou pro nás příkazem a jistě je požehnané, že v Písmě svatém takový příkaz máme! Když na nás starosti útočí a tlačí nás, smíme jít k Bohu a Jemu je předat. A On nám dá Svůj pokoj, ten nevýslovný Boží pokoj, neboť On již na počátku věci zná její skončení. Tento pokoj, který On má stále, bude pak chránit naše srdce a naši mysl v Kristu Ježíši. Bude snad Bůh zneklidněn nějakými malými věcmi, které nás zneklidňují? Jistěže ne! Se vším, co doléhá na naše srdce a tlačí je, smíme jít k Němu s plným vědomím, že On tím nebude ani trochu zneklidněn. A když jsme složili své břemeno před tím trůnem, jímž nikdy nic nemůže otřást, a to v plném vědomí, že Bůh se o to zajímá, pak pokoj, který je v Něm samém, bude chránit naše srdce a my už Mu budeme moci děkovat, dříve ještě, než těžkost bude odstraněna. Jak vzácné je, když jsme svědky, že zatímco On nás pozdvihuje k nebi, zároveň se k nám hluboce sklání a zaměstnává se všemi našimi věcmi! Zatímco se obíráme nebeskými věcmi, smíme počítat s Bohem ohledně pozemských věcí. On se stará o všechno, i o naše nejdrobnější záležitosti. Toto vědomí nás může povznášet daleko nad naše pozemské starosti, takže se pak i při nich můžeme radovat. I když vždy nedojde odpověď, jakou bychom si přáli ‒ a často nepřijde hned ‒ Bůh v každém případě nám dá okoušet Svůj pokoj.
Ale cožpak starosti nejsou přímo příkazem? Vždyť i apoštol mluví o „péči (starosti) o všechny sbory“ (2. Kor. 11,28)! Jenže zde šlo o starostlivost. Můžeme si být jisti, že apoštol velice dobře věděl, o čem mluví, když napsal náš dnešní verš. Jistě sám znal a okoušel úžasný „pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum“. Jak toho dosáhl? Všechny záležitosti nesl s modlitbou a pokornou prosbou před Pána a nezapomněl přitom na děkování. Ani my bychom neměli zapomínat děkovat za všechna již obdržená dobrodiní. A neměli bychom zanedbávat ani naše modlitební shromáždění. Starosti! Vystupují někdy jako temné mraky, zatemňující sluneční světlo. Kradou nám spánek a působí, že naše srdce je nemocné a chřadne. Pán Ježíš říká: „Kdo z vás pečlivě mysle, může přidati k postavě své loket jeden?“ (Mat. 6,27) My to sice víme, ale přesto se se svými starostmi trápíme, ač známe místo, kde bychom je měli odkládat, a to všechny! Bývá tomu s námi jako s oním prostomyslným sedlákem, který nesl těžké břemeno. Kolem jedoucí statkář ho pozval, aby si přisedl, že ho sveze. Vděčně vystoupil na vůz. Když se statkář za chvíli ohlédl, spatřil, že ten chudák stále ještě má své břemeno na zádech. Na otázku, proč ten pytel nesloží, odpověděl, že je rád, jen když sám se může svézt. Proto tedy ten pytel nesloží na vůz. ‒ My se možná nad takovou prostomyslností pousmějeme, ale často to děláme naprosto stejně. S opravdovou vážností jsme se za něco pomodlili a vzápětí zase na sebe bereme břemeno starostí, namísto abychom je před Bohem složili a nechali je tam. On nechce nést jenom nás, nýbrž i naše břemeno.