Římanům 9,14
V předcházejícím verši se praví: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua nenáviděl jsem.“ Tato slova bývají mnohými lidmi používána za důkaz, že prý Bůh některé lidi již předem určil k zatracení. Ti, kdo tak mluví, pletou myšlenky uvedené ve 12. a 13. verši. Co je napsáno ve 12. verši, Bůh skutečně řekl ještě dříve, než se Jákob narodil: „Větší sloužiti bude menšímu.“ Tato slova nebyla vyslovena před založením světa, nýbrž v době před narozením obou dětí. Šlo přitom, jak lze jasně rozeznat, o odlišné místo na této zemi. Avšak třináctý verš je uveden z proroka Malachiáše 1,2.3, a tato slova Bůh vyřkl až přibližně 1400 let po uplynutí života obou těch mužů, tedy v době, kdy jejich život i životy jejich potomků byly dokonale zjeveny. V Ep. Židům je Ezau dokonce označen jako „bezbožný“ (v kral. překl. „ohyzdný“ ‒ 12,16+), který za jeden pokrm prodal své prvorozenství a nenalezl pak místa k pokání. Je snad divné, říká-li Bůh o takovém muži, že ho nenávidí? Písmo svaté výslovně praví: „V nenávisti máš všechny činitele nepravosti.“ (Ž. 5,6)
Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. Všem nabízí Svou milost. Tak čteme i dále v 9. kapitole Ep. Římanům o cestách Boží milosti a o Jeho shovívání, s nímž snášel i nádoby hněvu, které ‒ svým vlastním chováním ‒ se připravují k hněvu. Boží hněv spočívá na všech lidech kvůli jejich hříchům a zůstává na nich, pokud odmítají Jeho milost. Ale nikdy nečteme v Písmě o nějakém předurčení k záhubě.
Všichni lidé jsou hříšní. Proč Bůh spasí jen některé a jiné nechá zahynout? Není to nespravedlivé? ‒ Takovými a podobnými otázkami se mnoho lidí snaží vymluvit, když je někdo napomíná, aby se obrátili.
Takové otázky však jsou nebezpečné. Dokazují, že člověk si osobuje právo posuzovat Boha, namísto aby sám se Jím nechal posoudit. Jakmile však pochybujeme o Boží neomezenosti, děláme ze sebe posuzovatele, soudce Boha. Pravdou však je, že jestliže Bůh je Bůh, pak ve všem Svém jednání musí být svrchovaný.
Člověk ovšem na jedné straně musí uznat, že Bůh je ve Svém jednání naprosto nezávislý, ale na druhé straně je plnou pravdou, že všemohoucí Bůh naprosto nechce, aby někdo zahynul. Rád by udělil hříšníkům milost, slitoval se nad nimi. Člověk sice se chce dovolávat spravedlnosti od Boha, ale nemá ani potuchy, co by se s ním stalo, kdyby Bůh s ním měl skutečně spravedlivě naložit ‒ s ním, jenž se domnívá, že si ve srovnání s druhými lidmi před Bohem stojí dobře!
Bůh se chce ještě dnes setkat s každým člověkem v naprosté, bezpodmínečné milosti. Co ale, jestliže se hříšný člověk vzpírá Boží vůli, která mu chce udělit milost? Bůh Svým časem dokáže, že nezůstane bez trestu ten, kdo Jím a Jeho slovem pohrdá.