Izaiáš 50,6+
Tak mluví Pán o sobě v Duchu Svatém skrze ústa proroka. Neprorokuje tu o Svých utrpeních, která zakoušel na kříži pod Boží rukou jako náš Prostředník a Smírce, nýbrž o posměchu, hanbě a týrání, které trpěl od lidí na cestě ke kříži. Zároveň však mluví o předsevzetí a pevném rozhodnutí Svého srdce strpět kříž a nedat se odvrátit žádnými hrůzami od cesty, která Ho vedla do Jeruzaléma, kde On, spravedlivý, zemřel za nespravedlivé. „Ustavil pevně svou tvář k jití do Jeruzaléma,“ aby tam „naplnil své vyjití“ (Luk. 9,51.31+). Učedníci, kteří slyšeli, co tam bude Jeho údělem, „byli předěšeni, a jdouce za ním, báli se“ (Mk. 10,32). Jak veliké a slavné bylo však rozhodnutí toho srdce a jaké požehnání pro nás, že On, Boží Syn, neochvějně provedl to předsevzetí, s nímž vstoupil na tento svět: „Jdu, abych činil, ó Bože, vůli tvou!“ (Žid. 10,9) V Ev. Jana 6 slyšíme Ježíše, jak říká: „Neboť jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“ (38. v.) Byl jediným člověkem, v Němž Bůh měl zalíbení, protože ve všem naplnil Jeho vůli a až do smrti na kříži Ho oslavil.
Neměli bychom tedy i my, kteří jsme skrze Jeho dokonalou poslušnost a obětní smrt spaseni, k Němu lnout s rozhodným srdcem a s veškerou věrností Mu sloužit, dokud i celá naše cesta na této zemi před Bohem nebude dokončena?
Tam venku za branami Jeruzaléma Pán trpěl pohanění, které Mu připravili hříšní lidé. Jestliže si kdysi Mojžíš vyvolil „pohanění Kristovo“ (Žid. 11,26), je tím míněno pohanění, jímž se vyznačovala celá cesta utrpení našeho Pána. Také výrok v Žalmu 69,20: „Ty znáš pohanění mé, i potupu mou“, nemluví jen o kříži. Je snadno pochopitelné, že my, když mluvíme o Kristovu pohanění, myslíme nejprve na kříž. Ale dnešní verš nás vede zpět do židovské velerady a do římského pretoria před Piláta.
Židovská velerada (synedrium), kterou tvořilo 71 hříšných lidí, tu měla ve svém středu jako jediného spravedlivého Pána Ježíše. Byl jednohlasně odsouzen k smrti. Potom Mu plivali na tvář a bili Ho pěstmi. Byl tolik ztýrán, že mnozí se nad Ním děsili. A co Pilát? Ačkoli byl přesvědčen o spravedlnosti Pána, dal příkaz, aby Ho zbičovali. Boží Syn byl spoután řemeny a nemilosrdně trýzněn ranami důtek. A ani na tom neměli dost ‒ žoldnéři spletli z trní korunu, vstavili ji Pánu na hlavu a oblékli ho v červený vojenský kabát. Potom Ho ještě bili třtinou přes hlavu a plivali na Něho. Takto ztýraný vyšel Pán před lidi naplněné závistí. Dovedeme pochopit, co zakoušel, když tesknil: „Pohanění potřelo (= zlomilo) srdce mé“ (Ž. 69,21)? Bylo vůbec ještě možné další vystupňování pohanění?