Filipským 4,6+
Starosti jsou velice účinným prostředkem, jímž se nepříteli daří odvádět naši mysl a naše srdce od Krista. Nemusíme je hledat, ony samy na nás dotírají. Jsou jako roje much, které se stále snaží usadit se na nás.
Starosti se většinou vyskytují v souvislosti s věcmi, které samy o sobě jsou dobré: jde-li o naši rodinu, o naše povinnosti, o naši práci, ba i o věci spojené s dílem a zájmy Pána. Toto nám jaksi zastírá zlý charakter starostí. Jestliže jim dáme místo, svědčí to o tom, že málo důvěřujeme našemu Bohu a Otci, který se přece sám o nás věrně stará.
Bůh až příliš dobře zná tento neblahý sklon v srdci Svých dětí. Proto máme v Jeho slově tolik příslušných napomenutí a povzbuzení. O tom svědčí i dnešní verš. Jak bychom se mohli radovat v Pánu, dokud nás trápí a zneklidňuje nějaká starost? I když je neoprávněná, nesmyslná a bezvýznamná, přesto stojí mezi Ním a námi a přerušuje naše obecenství s Ním.
Jakmile si však navykneme řídit se výše uvedeným vybídnutím, budou nás starosti jenom podněcovat, abychom mnoho vyhledávali Boží tvář. Jeho pokoj bude potom ostříhat naše srdce i naši mysl, jak nám to zaslíbil. Ať se nalézáme v jakékoli situaci a ať naše srdce naplňují nevím jaké starosti ‒ Pán, náš Bůh, nás vybízí, abychom se vším tím šli k Němu. Je skutečně připraven a má dost síly vzít vše na sebe. Chce s námi ve Své něžné lásce udělat výměnu: vzít nám naše starosti a dát nám Svůj pokoj. Jak úžasná je taková výměna! Jistě, jak je nevýslovně dobrý! Nechce, aby ani jedna starost tížila naše srdce. Chce, aby ono bylo stejně oproštěné od starosti jako naše svědomí od jakékoli viny. Namísto hříchu nám dal Svou spravedlnost a namísto našich starostí nám chce dát Svůj pokoj. Jaká je to láska! Říká nám výslovně a řečí, které každý může rozumět: Dej Mi své starosti, ať jsou jakékoli, malé či veliké, ‒ osobní, rodinné nebo týkající se povolání ‒ dej Mi je, a Já ti za ně dám Svůj pokoj, který přesahuje všeliký rozum. Jak Mu odpovíme na tuto láskyplnou nabídku? Jen Mu to vše předejme! Proč bychom si měli ty starosti, které nám přece jsou jen těžkým břemenem, ponechávat, když Bůh je chce mít? Proč bychom se měli sami starat, když to chce činit Bůh? Ještě nikdo toho pro nás neudělal tolik jako On. Zda tedy není hoden naší důvěry? Veliký Bůh, Stvořitel nebe i země, má dokonce sečtené i vlasy naší hlavy. Jak velice o nás pečuje! Proto Mu můžeme bezvýhradně důvěřovat a všechno Mu přinášet. Jak klidná pak mohou být naše srdce i uprostřed všelijakých bouří tohoto života!