Filipským 4,6+
Je mnoho věřících, kteří pokud jde o jejich věčné spasení, důvěřují Bohu, avšak u nichž se zdá, že k Němu nemají důvěru v drobných věcech všedních dnů. A přece Bůh bývá oslaven právě v tom, když Mu s důvěrou svěřujeme své starosti a vírou Ho činíme nositelem všech svých břemen. Nic není drobné nebo bezvýznamné, abychom to před Něj nemohli přinést ‒ a rovněž nic není tak malé, aby to nemohlo být nad naši sílu a naše schopnosti. Kdybychom jen měli hlubší vědomí o vlastní nemohoucnosti, o své nicotnosti, činili bychom více a požehnanějších zkušeností o všemohoucnosti a láskyplné péči našeho Boha a Otce.
Starosti jsou jako tráva – sotvaže ji přisečeme, ihned zase dorůstá, takže ji musíme znovu zase pokosit, aby byla krátká. Proto je pravidelná modlitba pro nás věřící skutečná nutnost, chceme-li zůstat uchráněni před hlodajícím a ochromujícím vlivem starostí.
„O nic pečliví“ neznamená, že bychom měli jít s nějakou povrchní bezstarostností dál. Naopak, Boží děti se nemusí uchylovat k nějaké ledabylosti, jako to dělá svět, který se sám klame. Pomysleme jen na apoštola Pavla. Každého dne na něj doléhala starost (péče) o všechny sbory (2. Kor. 11,28). Nezaujal stanovisko, jako by si toho jednoduše nevšímal, nýbrž stále tuto starost přinášel před Pána. V tom bylo tajemství jeho síly.
„S děkováním“ ‒ toto vybídnutí Písma bychom neměli nikdy přehlížet, neboť tím zůstáváme ochráněni před svévolností. Zdalipak by úzkostlivé volání učedníků o pomoc na moři: „Mistře, tobě na tom vůbec nezáleží, že hyneme?“ (Mk. 4,38+) skončilo výtkou, kdyby Mu napřed poděkovali, že je s nimi?
A tak jen využívejme této své výsady přímé, ničím neomezované modlitby, skládejme své starosti před Bohem a nechtějme je pak dále vláčet s sebou!