Jestliže nám Bůh skrze Své slovo a Svého Ducha otevřel srdce pro Svou velikou lásku k nám a jestliže láska k Tomu, který nás miloval až na smrt, má být vyjadřována nejen city a slovy, nýbrž i skutky, musíme přijímat i tento výrok Písma jako určený naprosto jasně nám: „Milovaní, poněvadž tak miloval nás Bůh, i my jsme povinni jedni druhé milovati. Boha žádný nikdy nespatřil. Milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás zůstává, a láska jeho dokonána jest v nás.“ (1. Jan. 4,11.12+)
Je řada zkušebních kamenů toho, zda naše láska k Bohu je pravá a upřímná. Ale nejjistějším zkušebním kamenem, jejž nám Boží slovo vždy znovu předkládá, neklamným důkazem, že v nás opravdu přebývá nový život, život z Boha, je a zůstává láska k bratřím. Nejen nějakému úzkému okruhu učedníků Páně, nýbrž nám všem platí slovo našeho Pána: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Po tom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34.35) Na tuto poslední vůli milovaného Pána upozorňuje apoštol Jan příjemce svého dopisu, když říká: „Toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval i bratra svého.“ (1. Jan. 4,21)
Bratrská láska je tak nerozlučně spojena s novým životem, který člověk obdrží v okamžiku znovuzrození, že je dokonce důkazem toho, že někdo se stal Božím dítětem. Jan píše: „Víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratří. Kdo nemiluje bratra, zůstáváť ve smrti“ (1. Jan. 3,14+) ‒ a: „Kdo praví, že jest ve světle, a bratra svého nenávidí, v temnosti jest až posavad.“ (1. Jan. 2,9) V našich vztazích jedněch k druhým nejsme přenecháni sami sobě. Máme tu jedno měřítko, jeden příklad a vzor, jak máme žít mezi sebou: samého Pána Ježíše!
Někoho by však mohlo napadnout: Dosáhnout tohoto vzoru? to nikdy nedokážu! Ale proto nemusíme klesat na mysli. Pán nám sice nemůže dát nějaké nižší měřítko než sebe sama, ale může nás přetvářet, abychom Mu byli stále podobnější a schopni už zde na zemi uskutečňovat úzké spojení „Boží rodiny“, předávat přijatou Boží lásku dál, a tím také být navenek svědectvím.
Je sice lehčí mluvit o lásce, než ji žít, avšak přesto se chceme vzájemně povzbudit a tážeme se: Je to láska, když pokárání udělená některým bratrem nebo sestrou si vyložíme ve zlém, anebo dokonce je nechceme přijmout? - Je to láska, když se nezajímáme o ty, kteří jen někdy navštíví shromáždění? ‒ Je to láska, jestliže druhým říkáme o spoluvěřících jen nepříznivé věci a o dobrých věcech mlčíme?
Je to jen několik příkladů. Dáme-li si „posvítit“ na svůj život, zjistíme, jak velice nutně potřebujeme ono Boží měřítko. Kéž nám všem Pán dá milost, abychom Jeho lásku v praxi více uskutečňovali!