Římanům 15,13
Jedna paní byla ve velikých nesnázích, zda vůbec má pravou víru. Věděla, že víra je jako ruka, pomocí níž se musíme uchopit pokoje s Bohem. Jenomže ona slyšela o různých druzích víry: o „zděděné víře po rodičích“, o „pravověrné víře“, o „spasitelné víře“ atd. Která asi je ta pravá? Mám ji, nebo ne?
Ona paní neměla pokoj, protože se nezabývala tím pro hříšníka jediným a pravým předmětem víry: Kristem! Třebaže své hříchy opravdu vyznala Bohu a třebaže uvěřila v tu oběť, která se stala jednou provždy, neměla pokoj s Bohem.
Velikému nepříteli lidských duší, satanovi, je jedno, čím se zaměstnáváme v mysli, jen když to není osoba Pána Ježíše. Jestliže někdo má žízeň a někdo mu podá sklenici vody, je to ona ruka, která mu podala vodu, jež uhasí jeho žízeň, nebo voda? I kdyby ruka žíznivého byla nevím jak slabá a třásla se, přesto ona se jen uchopí podávané sklenice, v níž je voda, která uhasí žízeň. A tak se nezabývejme tou „rukou“ – vírou, zda je pravá, veliká nebo malá, silná či slabá. Hleď na Krista, který vše dokonal! On je to, jenž dobyl pokoj s Bohem hříšníkům, kteří byli Jeho nepřáteli.
Vyznej Bohu svou vinu a své hříchy a vděčně se uchop spasení v Kristu Ježíši. On zemřel na kříži, ale nyní je ve slávě jako vítězně zmrtvýchvstalý, jako „náš pokoj“. Totiž: pokoj pro všechny, kdo v Něho uvěří. Sedí po Boží pravici jako Ten, jenž učinil „pokoj skrze krev kříže svého“ (Kol. 1,20). V Něm máme pokoj. On dokonal!
Víra i naděje jsou vzájemně úzce spjaté. Jak víra, tak i naděje má co činit s neviditelnými věcmi, „neboť což kdo vidí, proč by se toho nadál?“ I když naše naděje je pevně založena na skále ‒ Ježíši Kristu, přesto potřebujeme, aby „Bůh naděje nás naplňoval všelikou radostí a pokojem u víře, abychom se rozhojnili v naději skrze moc Ducha Svatého.“
V Novém zákoně se mluví o naději z trojího hlediska. Ve 2. Tes. 2,16 čteme o „dobré naději“, v 1. Petr. 1,3 o „živé naději“ a v Tit. 2,13 o „blahoslavené naději“. Dobrá naděje je dar milosti „našeho Boha a Otce, který miloval nás, a dal potěšení věčné“. Máme ji a okoušíme každého dne ve svízelích a bojích, jak je s sebou přináší život. Živá naděje je spojena s „dědictvím, které se nám chová v nebesích“. A obsahem blahoslavené naděje je „příští (= zjevení se) slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista,“ a zaměřuje náš zrak jak na Jeho příchod k vzetí Jeho lidu, tak i na onen den, kdy přijde, „aby oslaven byl v svatých svých“ (2. Tes. 1,10). ‒ Čím by byla naše víra bez té trojí naděje? Je to ona, jež „nebude zahanbena“, a je nám vzpruhou k další vytrvalosti. Již brzy budeme u cíle. A tak chtějme mít stále na mysli slovo apoštola: „nadějí se veselíce“ (Řím. 12,12).