Přísloví 11,30+
Získávat duše je něco jiného, než získávat stoupence pro nějaké hnutí, pro nějakou církev či skupinu. Víme ze zkušenosti, že právě toto bývá většinou v popředí. Bývá vynakládáno mnoho času a námahy, ba jsou činěny i velké oběti k získávání lidí pro určité myšlenky. Jestliže ale duše nejsou vedeny k Pánu Ježíši, aby u Něho nalezly spasení a pokoj, On k tomu nedá Svůj souhlas. Jak velice káral počínání tehdejších Židů, protože jejich usilování o lidi nemělo za cíl vést je k pravému Bohu (Mat. 23,15).
Duše najde skutečné odpočinutí jen u Něho, který řekl: „Pojďte ke mně… a já vám odpočinutí dám“ (Mat. 11,28.29), a jenom ten, kdo sám byl pro Něho získán, může získávat jiné.
Jsou „velicí“ a „malí“ „získávači“ duší. Apoštolu Pavlovi bylo dopřáno přivést k Pánu Ježíši tisíce ba statisíce lidí. Jenže on na to nebyl pyšný, nýbrž viděl jen milosrdenství od Pána v tom, že smí konat tuto službu (1. Tim. 1,12.13.16). ‒ Jedna malá dívka v domě vrchního velitele syrské armády, Námana, mohla svému pánu ukázat cestu k Božímu proroku, který ho uzdravil od jeho malomocenství. A Bůh jí ve Svém Slově postavil pomník (2. Král. 5), neboť v Jeho očích je každá jednotlivá duše tak vzácná, že On dal Svého jednorozeného Syna k její záchraně. ‒ Také evangelista Filip musil opustit rozsáhlé pracovní pole a jít za jedinou duší (Skut. 8,26-40).
Neklesejme tedy na mysli, zdají-li se nám naše možnosti „malé“. Jde o naši věrnost!
Doba Boží trpělivosti a milosti se rychle blíží ke konci a přibližuje se den Jeho hněvu. Zatímco věci ve světě spějí nepochybně k hrozné krizi, nesmrtelné duše jsou nezadržitelně unášeny proudem času do nekonečného moře věčnosti. Dotýká se nás to? Co děláme v prostředí, kde jsme postaveni? Činíme zadost své osobní odpovědnosti? Kéž bychom s těmito vážnými otázkami vstoupili do Boží přítomnosti a tam se snažili je pochopit v jejich velikém významu! Děláme skutečně vše, co je v našich silách, k podpoře věci Krista, k šíření Jeho drahého evangelia? Jsou na místě obavy, že nevyužíváme správným způsobem všechnu tu milost, lásku a známost, kterou nám Bůh ve Své milosti dal. Jak často bývají křesťané s menší známostí mnohem užitečnější ve svém životě, a Bůh jich více používá k zachraňování duší, než my. Čím to je? Jsme dostatečně prázdní od svých myšlenek, dosti na modlitbě a máme prosté oko? Možná že někdo namítne: Je to něco ubohého zaměstnávat se sebou a vlastními skutky. Ovšemže, ale jestliže naše cesty a skutky nejsou tím, čím by měly být, musíme se jimi zabývat a odsoudit je. Je velice nebezpečné, jsme-li spokojeni s naší známostí, s našimi zásadami a s naším postavením a zároveň žijeme světsky, sobecky a lhostejně. Kéž by Bůh vzhledem k takovým věcem působil Svou mocí v našich duších!