Římanům 14,8
Kéž bychom si tento verš vzali jako heslo do dalších dnů! Život skutečného křesťana by měl být zasvěcen Pánu. Když jsme ještě nebyli vlastnictvím Pána Ježíše, žili jsme sobě, vlastní vůli, svým nesčíslným přáním a žádostem, jak to dnes ještě dělají tisíce ba milióny lidí. Obrovský počet neobrácených lidí, možná většina, vidí v sobě vždy hlavní osobu, na niž je koneckonců zaměřen celý život a všechno snažení. Bezpochyby jsou i tací, u nichž cena jiných věcí je stavěna nad jejich „já“.
Opravdu krásný, naplněný pravým obsahem a s věčnou cenou je však život člověka jen tehdy, jestliže patří a je žitý Božímu Synu. Milý spolukřesťane, kéž by bylo naším rozhodnutím a vždy sledovanou snahou oslavit Pána, dělat radost Jeho srdci, poslouchat Ho, ve všem Mu sloužit a dělat to, co se Mu líbí. Zda nás k tomu nenutká naše srdce a zda Mu to nepůsobí skutečnou radost, když nás přece tolik miloval a tolik toho pro nás udělal a ještě dělá? Kéž by nám tedy On sám ve Své milosti k našemu chtění daroval i vykonání!
Když apoštol v Ep. Římanům probral uložení Boží milosti, týkající se hříšníka, přistupuje 12. kapitolou k napomenutím a dalším poučením. Jestliže se v dnešním verši praví, že žijeme Pánu, tedy to neznamená, že bychom Mu opravdu a v praxi zasvětili svůj život, a že by se ani svévole a jiné věci, které se Mu nelíbí, u nás už nevyskytovaly. Spíše jsme na tomto místě viděni jako vykoupení služebníci, kteří patří někomu jinému, jenž zemřel a opět ožil, aby vládl nad mrtvými i živými. Jestliže tedy jdeme svou cestou věrně a plníme, co nám bylo uloženo, děje se to ke cti, k užitku Pána. Jestliže však chodíme lhostejně, v lenivosti nebo v nečistotě, nectíme našeho Pána, Jehož jsme vykoupenými služebníky, neboť „žádný z nás není sám sobě živ“ (7. verš). Zda bychom tedy neměli dbát na to a dělat to, z čeho náš Pán má užitek? Vystříhejme se věcí, kvůli nimž je Jeho jméno v porouhání (kap. 2,24)! Oboje je u nás věřících možné: buď můžeme Pána věrností ctít, anebo také působit Mu bolest. Všechno ale je činěno Jemu.
Jako však nikdo nežije sám sobě, tak ani sám sobě neumírá (7. v.). Jestliže v Orientu zemřel nějaký otrok, ať byl dobrý nebo špatný, zemřel svému pánu, kterému přece patřil. Jeho pán se tedy musil o něho postarat. Není tato skutečnost vhodná, aby udělila věřícímu odvahu a radost za předpokladu, že jde svou cestou věrně? Umře, až ho Pán odvolá, do Jeho rukou. „Dnes,“ tak to Pán řekl onomu lotrovi, „budeš se mnou v ráji“.