Bůh činil divy a činí divy i dnes. Může způsobit věci, které nemůžeme vysvětlit přírodními zákony. To je nepopiratelné. Ale jsou zázračná uzdravení, o nichž se dnes někdy mluví, opravdovým prokázáním Boží moci? Prožíváme skutečně to, že dary divů počáteční doby znovu ožívají? Takové otázky jsou oprávněné a v tomto článku se jimi chceme zabývat.
Jistě nemůžeme posoudit všechno, co se na této zemi nazývá „zázračným uzdravením“. Také tomu je tak, že i dnes se někteří lidé zázračným způsobem uzdraví. Avšak otázkou je: Co si máme dnes myslet o zázračných uzdravovatelích, kteří přitahují lidi jako magnety a lákají je tím, že mnohé osvobodí od jejich nemocí? Existují „uzdravovací bohoslužby“ – působí tu skutečně mocně Boží Duch? Anebo je to blouznění nebo dokonce svod?
S pomocí Bible chceme přemýšlet o některých argumentech, jimiž lidé chtějí dokázat, že i dnes by měl být vykonáván a používán dar uzdravování.
Tvrdí se: Jestliže Bůh činil divy v biblických dobách, pak je působí i dnes. Neboť je napsáno: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky.“ (Židům 13,8)
Tento verš neříká, že Pán dělá vždy totéž, nýbrž že On je stále tentýž. Bůh je tentýž, ale jedná různým způsobem. Tak nechal zaniknout „tehdejší svět“ ve vodě, zatím co „nynější zemi“ zkazí ohněm (2. Pt. 3,6.7) A ve věčnosti, o které se mluví v Židům 13, přirozeně nebudou žádná zázračná uzdravení, neboť pak už nebudou vůbec žádné nemoci.
Když v Bibli hledáme místa o zázracích, stává se zřejmým, že Bůh nečinil v každé době zázraky (nebo jich nečiní stejné množství). První člověk, jenž Boží mocí konal divy, byl Mojžíš, jenž byl snad prvním člověkem, který psal pod inspirací. O několik století po té činili proroci Eliáš a Elizeus mnoho divů. O našem Mistru samém jsou zprávy o četných divech, stejně jako o Jeho apoštolech. Divy najdeme často ve Druhé a Čtvrté Mojžíšově knize, v Jozue a Soudců, v První a Druhé Královské, v Evangeliích a ve Skutcích apoštolů. Jinak jsou zprávy o divech podle Boží moudrosti rozesety řídce.
Je skutečností, že Bůh nezasahuje do dění na zemi vždy stejným způsobem. Divy jsou a zůstanou něčím neobyčejným. Kdyby se děly ustavičně, pak by se minuly svým účelem a už by nebyly uznávány za divy.
Říká se: Na začátku křesťanství se děly divy a znamení. Byla to doba síly. Jestliže se dnes křesťané otevřou působení Božího Ducha, prožijí stejné divy. Začáteční doba křesťanstva je pro nás měřítkem a příkladem!
Od prvních křesťanů se můžeme naučit mnohému. Je dobré, když čteme Skutky apoštolů, abychom s tím srovnali praxi našeho života víry. Avšak ze zpráv Skutků apoštolů nemůžeme rozvinout žádné učení. Je nestřídmé, když budeme od svých tílek očekávat stejný účinek jako od (potních) šátků Pavlových, anebo když budeme vycházet z toho, že všichni uvěznění věřící budou osvobozeni andělem (Sk. 19,11.12; 12,1–17). Chování prvních křesťanů je pro nás směrodatné, ale projevy moci jejich doby nemůžeme prostě přenášet do „posledních dnů“ (2. Tim. 3,1). Měl by Bůh dnes znameními a divy položit pečeť Svého uznání na křesťanstvo, které je plné nemravnosti a falešných učení?
Bůh působí na začátku nějakého období často jinak než na jeho konci. To vidíme u izraelského národa. Bůh působil velká znamení skrze Mojžíše v Egyptě (srv. s 5. M. 34,10–12) a vyvedl Svůj lid vztaženým ramenem z otroctví. Během cesty pouští se děly četné divy a též při dobývání země Kanán Bůh zasáhl nadpřirozeným způsobem. Jednou se dokonce zastavilo slunce i měsíc, aby Izrael mohl dokončit svůj boj. To se neopakovalo, jak to Písmo výslovně říká (Joz. 10,13.14). Divy se děly později celkem už jen zřídka (když pomineme dobu působení soudců a Eliáše a Elizea). Ani při probuzení za Joziáše, při kterém si připomněli předpisy Božího slova, se neudály žádné divy. Když se po babylonském zajetí někteří Židé vrátili do zaslíbené země, byla jejich znakem navenek slabost. Předvádění Boží moci hledáme nadarmo v knihách Bible, které popisují tuto dobu (Ezdráš, Nehemiáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš). Přesto Duch působil v jejich středu a Boží slovo bylo mezi nimi (Zach. 4,6; Ag. 2,5). Konečně o Janu Křtiteli, posledním a zároveň největším prorokovi „staré domácnosti“, Písmo svědčí, že nečinil divy (srovnej s Mt. 11,11; Jan 10,41). Uvolňoval cestu pro Pána Ježíše samého, jenž činil mnoho divů, a tím dokládal, že je Boží Syn.
Když Bůh působí něco nového nebo dává nový začátek, dotvrzuje to často divy. Když Izrael prošel Jordánem a poprvé vstoupil do Kanánu, narazil na pevnost Jericho. Bůh strhl zdi tohoto města a dal svému lidu triumfální úspěch (Joz. 6). Při pozdějších dobýváních ničili Izraelité opevňovací zařízení sami. Bůh ukázal zvláště na začátku svoji moc, aby lid povzbudil a demoralizoval nepřátele.
Když první křesťané zvěstovali evangelium, bylo to něco nového. Bůh spolu s nimi svědčil, když se děly divy budoucího věku (Žid. 2,4; 6,5) // Je třeba si všimnout, že v Židům 2,4 je užit minulý čas („spolu svědčil“) a že divy v Židům 6,5 jsou označeny jako charakteristické pro ještě budoucí věk. // Každý mohl poznat, že to nové je skutečně od Boha! Potvrzení božskými divy bylo také důležité, poněvadž křesťanské učení bylo teprve postupně zapsáno v Novém zákoně a mohlo být užito jako základ pro evangelizaci. // Zajímavé je zde svědectví tak zvaných církevních otců. Jan Chrysostomos (347-407) napsal: „Na začátku dával Duch Svatý neobyčejné dary, … neboť tehdy byly nutné k dotvrzení křesťanského učení. Ale nyní už nejsou dávány, poněvadž křesťanské učení je tak utvrzené, že tuto podporu už nepotřebuje.“// V Novém Zákoně nenajdeme slib, že dary divů zůstanou až do opětného příchodu Krista. Ale dary, které jsou potřebné pro naše duchovní doplnění, máme i dnes (Ef. 4,12.13).
V Marku 16,17.18 čteme, že ti, kteří věří, budou mít znamení: Budou ve jménu Pána vyhánět démony, mluvit novými jazyky, brát hady, beze škody pít smrtelně jedovaté nápoje a slabí se budou uzdravovat skrze vkládání rukou. Znamená to, že dnes může každý věřící tato znamení prožít? Měli bychom pečlivě zvážit některé body:
Pán ukázal Svým učedníkům v Marku 16, že znamení nejsou závislá na Jeho přítomnosti na zemi. Z nebe bude působit a dávat znamení mezi těmi, kteří uvěří zvěstování apoštolů. // V jedné podrobné studii o zázracích v dějinách církve čteme. „Je málo, nebo nejsou vůbec žádná, svědectví o působení zázraků v prvních padesáti letech po životě apoštolů.“ (B. B. Warfield, Counterfeit Miracles) // Nemáme zde žádné zaslíbení, které by ujišťovalo všechny věřící za všech dob, že tato znamení prožijí.
V těchto verších je nemocnému věřícímu dána rada, aby k sobě povolal starší, kteří se potom s ním budou modlit a budou ho mazat olejem. Potom čteme: „Modlitba víry uzdraví toho nemocného.“ (15. verš) Tyto verše jsou také stále znovu uváděny jako odůvodnění, že zázračná uzdravení musejí být dnes samozřejmá. I zde bude jmenováno několik bodů, jichž je třeba dbát:
Myslím, že je jasné, že toto místo má málo společného se zázračným uzdravováním. Znamená to, že Jakub 5 už nemůže být uskutečňován? Nikoli, to to neznamená. Můžeme ale očekávat uzdravení jen tehdy, když všichni zúčastnění poznají, proč Bůh nemoc poslal, a když vědí, že ji nyní chce odejmout. Na modlitbu víry Pán pak pozdvihuje.
Jakub v této souvislosti poukazuje na Eliáše, jenž se „úspěšně“ modlil (Jak. 5,17). Že se zde jednalo o něco neobyčejného, je nabíledni. A pozdvižení z nemoci, jak je popsáno v Ep. Jakuba 5, jistě také není všední věc – už vůbec ne ve dnech úpadku, v nichž žijeme.
Stále znovu se poukazuje na to, že je mnoho lidí, kteří byli zázračnými uzdravovateli uzdraveni. K tomu je třeba říci, že je mnoho těch, kteří nebyli uzdraveni, ačkoli navštívili uzdravovací bohoslužbu. // Jeden známý zázračný uzdravovatel vložil za rok ruku na asi 70000 lidí, aby je uzdravil. Ani 0,5% z nich vůbec neřeklo, že by byli uzdraveni. // To není možné zdůvodnit prostě nějakou slabou vírou, jak se to často děje. Malchus, jenž patřil k nepřátelům Pána, zjevně neměl vůbec žádnou víru, a přece Pán uzdravil jeho ucho, které Petr uťal (Lk. 22,50.51; Jan 18,10). K zamyšlení vede také to, že i uzdravovatelé sami onemocní a na své nemoci zemřou. // Tak například uzdravovatelka Ruth Carter Stapleton zemřela na rakovinu, když odmítla jakoukoli terapii. // Pokud se týká zpráv o uzdraveních, chtěl bych dát k zamyšlení toto:
Podle mého soudu je možné tímto způsobem vysvětlit většinu domnělých zázraků. Mnozí – jako známý chirurg Dr. William Nolen – intenzívně pátrali po pravých zázracích uzdravení, ale nenašli žádné. Stojíme před horou přeludů a klamu.
Mnozí rychle řeknou, když slyší o zázračných uzdraveních, že ta jsou působena ďáblem. Nehledíme-li na to, že nemohou být prokázána žádná skutečná uzdravení, měli bychom mít na mysli, že Písmo nepodává žádný příklad toho, že ďábel a jeho démoni by uzdravili. Čteme o tom, že satanovi služebníci napodobili rány a provozovali kouzelnictví (2. M. 7,22; 8,3; Sk. 8,4 a dále) a že antikrist bude činit „divy a zázraky lživé“ a dá „sestoupit ohni z nebe“ (2. Tes. 2,9; Zj. 13,13). Ale o uzdravování nečteme nic. Když Pán uzdravil od narození slepého a mnozí rouhavě říkali, že má démona, někteří Židé se ptali: „Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdali ďábelství může slepých očí otvírati?“ (Jan 10,21) A nebyla tato otázka oprávněná? V místech jako 5. Mojžíšova 32,39 a Job 5,18 je moc uzdravení přiřknuta Bohu. Tím sice nemůže být vyloučeno, že ďábel může uzdravit (když to nakonec slouží jeho ničivým úmyslům), ale přece se ukazuje, že s tímto pokusem o vysvětlení se musí zacházet velmi opatrně.
Následující zamyšlení mají položit další otazníky za zázračná uzdravení v charis-matickém hnutí:
Žijeme v době, v níž lidé nesnášejí zdravé učení a obracejí se k bajkám (mýtům). Proto více než kdy jindy záleží na tom, aby Boží slovo bylo pevně drženo a abychom byli ve všem střízliví (2. Tim 4,3.5). Jestliže tomu tak při nás je, pak budeme správně posuzovat aktuální proudy a nenecháme se strhnout cizími učeními. Zároveň, když se budeme distancovat od nesprávných věcí, to budeme činit ve správném smýšlení a nebudeme se nelaskavě stavět nad své spoluvěřící.
Co tedy máme dělat, když onemocníme? Nemusíme chodit k zázračným uzdravovatelům, kteří nám slíbí „modré z nebe“. Útěcha z nebe, která „promění“ lůžko nemocného (Žalm 41,4), je nám milejší. Tuto útěchu chtějme přinášet také takovým, kteří jsou nemocní. Neuzdravujeme je, ale navštěvujeme je (srovnej s Mt. 25,36).
Gerrid Setzer, FMN 9/2011
Neboť přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele a odvrátí uši od pravdy, a k básním obrátí.
Ale ty ve všem buď bedliv (střízlivý)…
2. Timoteovi 4,3–5
ŠÍŘENÍ PÍSMA SVATÉHO
www.sirenipismasvateho.cz
2011