„Hleďte, jakými velkými písmeny jsem vám psal svou vlastní rukou. Kteřížkoli si přejí mít tvářnost v těle, ti vás nutí, abyste přijali obřízku, jedině aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista. Neboť ani sami ti, kteří už přijali obřízku, nezachovávají zákon, ale přejí si, abyste vy přijali obřízku proto, aby se mohli chlubit vaším tělem. Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu. Neboť ani obřízka je něco, ani neobřízka, ale nové stvoření. A všichni, kteří budou kráčet v řadě (nebo: držet krok) tímto pravidlem, pokoj jim a milosrdenství, i na Izrael Boží.
Dále pak žádný mi nečiň, zaměstnání (těžkosti), neboť na svém těle nosím jizvy Ježíše. Milost našeho Pána Ježíše Krista s duchem vaším, bratři. Amen.
Galatským 6,11–18
„Hleďte, jakými velkými písmeny jsem vám psal svou vlastní rukou.“ Musíme mít na paměti, že Pavel byl vysoce vzdělaný muž, a to jak v řeckém učení v Tarsu (svém rodišti), tak i v Jeruzalémě u nohou Gamaliele, jednoho z nejmoudřejších a nejznamenitějších židovských rabínů (viz Skutky 22,3; 5,34). Avšak nyní asi Pavlovy „ruce“ (Sk. 20,34) přivykly spíše výrobě stanů, než psaní perem; ale z těchto právě citovaných slov se zdá být jasné, že apoštol psal celou Epištolu Galatským svou vlastní rukou. Pravděpodobně to je jediná epištola, kterou Pavel sám psal. Většinou použil některého přítele, aby za něho psal, a on mu diktoval, co si přál říci. (Například v Římanům 16,22 čteme: „Pozdravuji vás v Pánu já Tercius, kterýž jsem psal tento list.“ To znamená, že Pavel diktoval a Tercius za něho psal slova.) U Epištoly Galatským nemůžeme být zcela jisti, že Pavel psal celou epištolu, protože to může znamenat, že psal jenom poslední, výše citovanou část epištoly. Pavel většinou psal svou vlastní rukou několik slov na konci každé epištoly jako záruku, že epištola je původní, neboť zde zřejmě byli tací, kteří falšovali apoštolovo jméno a rozesílali dopisy jakoby od něho, které ale nebyly původní. Viz 2. Tes. 2,1.2: „… abyste se nedali rychle vyrážet z mysli… skrze list, jako (kdyby byl) od nás poslaný.“
Tato slova, která nyní uvažujeme, mohou být obvyklým zakončením napsaným jeho vlastní rukou velkými písmeny; ale na druhé straně se zdá být pravděpodobnější, že to znamená, že Pavel psal celou epištolu. Pokud já vím, není tento význam zcela jistý. Jestliže to znamená, že Pavel psal celý dopis, pak můžeme velmi dobře rozumět, že v této tak naléhavé věci, když se tito křesťané vzdávali víry v Krista a chtěli jít k židovskému zákonu, apoštol možná cítil, že nemůže mezi sebe a tyto drahé, bloudící ovce postavit někoho jiného; a tak jeho vlastní ruka musela psát každé slovo. V době, kdy Pavel psal tuto epištolu, existovaly dva způsoby psaní. Jeden užíval velká písmena, každé oddělené od druhého jako písmena tiskací; druhý byl více jako psací, kdy písmena byla malá a spolu spojená. Pavel zřejmě užil ta velká, výrazná písmena; a tento způsob byl velice vhodný, neboť předmět je tak zásadně důležitý a velká písmena se k tomu hodila. Kéž Bůh dá, aby celá tato epištola byla v našich srdcích napsána takovými velkými, výraznými písmeny, abychom je nikdy nezapomněli, ani neztratili ze zřetele.
„Kteřížkoli si přejí mít tvářnost v těle, ti vás nutí, abyste přijali obřízku, jedině aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista.“ Slova „nutí vás“ znamenají, že v té době se velice snažili, jako se před tím snažili i u Tita, donutit Galatské, aby se dali obřezat; ale tato slova neznamenají, že se jim to podařilo. Neuspěli ani u Tita. Vzpomenete si, že v naší minulé kapitole jsme uvažovali 8. verš: „Kdo rozsívá ve své vlastní tělo, z těla žíti bude porušení.“ Nyní čteme o těch, kteří se snaží dobře vypadat v těle. Ti rozsévali tělu a žeň má být porušení. Ti, kdo se snažili přimět Galatské, aby se obřezali, to činili jenom proto, aby dobře vypadali a aby unikli pronásledování. Jak jsme viděli, byli to Židé, kteří stále působili pronásledování. A proč by Žid měl pronásledovat někoho, kdo se činil Židům podobný? Proč pronásledovat někoho, kdo podporuje a šíří židovský zákon a židovské ceremonie? My v Číně víme, jak je pro nás lehké udělat něco, co nám pomůže uniknout pronásledování. Nikdo z nás nemá pronásledování rád a Galatští křesťané se od nás v tom nijak nelišili. Ve svých srdcích si možná řekli, že obřízka je malá věc a jestliže mi pomůže uniknout pronásledování, tedy obřízku přijmu. Ale zapomněli, že ten, kdo přijal obřízku, se postavil na půdu židovství a byl nyní odpovědný dodržet celý zákon. A jestliže tak neučinil, potom musí zahynout. Kristus musí být vše, anebo nic. Nikdo nemůže mít Krista a obřízku; nikdo nemůže být spasen Kristem a zákonem. Každý si musí zvolit, a jestliže zvolí Krista, potom se navždy musí odvrátit od zákona a od obřízky. Tito lidé vyučující zákonu ve skutečnosti nehledali Boží slávu, ale jen svou vlastní bezpečnost. „Neboť ani sami ti, kteří už přijali obřízku, nezachovávají zákon, ale přejí si, abyste vy přijali obřízku, aby se mohli chlubit ve vašem těle.“ Galatští se jenom měli dívat na učitele zákona, aby viděli, že oni sami zákon nezachovávají; proč by je potom měli následovat? Neboť zákon mohl jenom zlořečit tomu, kdo ho nezachovával. Ale kdyby tito učitelé zákona mohli napsat zpátky do Jeruzaléma a říci tamějším Židům, že tolik Galatských pohanů přijalo obřízku skrze jejich práci, přineslo by jim to mnoho tělesné slávy. Tímto způsobem se chlubili v těle Galatských. Ale jaká ubohá to byla chlouba! Obrátit se k židovství znamenalo pro pohana vzít na sebe to jho, jež žádný Žid nebyl schopen nést, a postavit se pod zlořečenství, které mu nenáleželo! Ale více než to; skrze tato slova můžeme vidět, že tito učitelé zákona nebyli čestní, pravdiví a upřímní lidé. Věděli, že nezachovávají zákon a že Galatští ho nemohou zachovávat; a přece vší svou mocí se snažili je svázat břemenem, jež sami nemohli nikdy nést. Byli přesně jako farizeové v době našeho Pána – pokrytci (Mat. 23,4–5 atd.).
Je pozoruhodné, že tutéž věc nalézáme dnes: ti, kdo jsou učitelé zákona, ať už učí zákon Mojžíšův nebo ať podmaňují lid Páně pravidlům a vymezením a tradicím lidí, takoví učitelé jsou téměř vždy nečestní a nepravdiví. Podíváte-li se na 1. Tim. 4,1–6, uvidíte, že tam čteme o poslouchání duchů bludných a učení démonských, v pokrytství lež mluvících a cejchované (vypálené) mající svědomí své, zbraňujících ženit se, přikazujících zdržovat se od pokrmů. Tito učitelé zákona v Galacii tomu byli velice podobní; vskutku mohl Duch Svatý mít před sebou právě takovéto lidi, když psal tato slova. Ti, kdo dnes učí zákon, zákon nedodržují o nic více, než ho dodržovali učitelé zákona v Galacii. Takové vyznávání něčeho, co nemůže vykonat, činí člověka nečestným, činí z něho pokrytce; staví se, že něčím je, a není tím. Klame sám sebe, jak jsme to četli v Galatským 6,7, a jak v tomto sebeklamu pokračuje, jeho svědomí se postupně stává mrtvým, vypáleným, jako od horkého železa, takže už dále nic necítí; a beze studu může povstat a učit to, o čem ví, že to není pravda. Tak tomu bylo v Galacii a je tomu tak i dnes. V Efezským 4,18.19 čteme o lidských srdcích, která se stávají necitelná, takže už nepociťují bolest, když se dopustí hříchu. Všimni si, že slovo „zákon“ je bez členu. Nevztahuje se jenom na zákon Mojžíšův, ale také k principu zákona všeobecně. Byli bezstarostní dokonce i k věcem, které by měli zachovávat.
„Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož (nebo: skrze který) jest mi svět ukřižován a já světu.“ Tito učitelé zákona se chlubili proselyty, které činili mezi Galatskými křesťany. Chlubili si každým, kdo přijal obřízku. Chlubili se v těle. Pavel měl jenom jednu chloubu – kříž našeho Pána Ježíše Krista! Pro většinu lidí dnes je Jeho kříž stále ještě pohanou a pohoršením (Gal. 5,2). I většina křesťanů se dnes stydí zmínit o Jeho kříži, když jdou za svou denní prací. Pro Pavla to byla všechna jeho sláva, všechna jeho chlouba. Pavel mohl zvolat: „Syn Boží miloval mne a dal sebe samého za mne!“ Pavel mohl volat: ano, dal sebe za mne a zemřel na římské šibenici jako ten nejnižší a nejhorší zločinec; a to vše proto, že zaujal mé místo. Toto byl ten kříž! To není takový kříž, jak ho tak často můžeme vidět vytištěný a vymalovaný nebo vyhotovený ze zlata, stříbra nebo ze dřeva. Toto nebyl kříž, jímž se Pavel chlubil, ale ten hrubý, krutý a zlý vražedník Božího jednorozeného Syna, který k tomuto kříži šel dobrovolně kvůli Pavlovi a kvůli mně. Není to dost pro to, abych se chlubil křížem našeho Pána Ježíše Krista? Mohl bych se někdy stydět za Jeho kříž, když si vzpomenu, že k tomu kříži šel za mne?
Chtít vypadat dobře nebo se tvářit nábožně před světem, znamená hledat čest světa, který zneuctil Krista – nejenom Ho zneuctil, ale zavrhl Ho a přibil Ho na kříž. Ten kříž je k mému spasení. Je to obdivuhodný důkaz Boží lásky a lásky Jeho jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Ale ten kříž byl pro Něho pohaněním, zneuctěním a utrpením, které žádný jazyk nemůže vypravit. „Ty znáš pohanění mé i potupu mou… Pohanění potřelo srdce mé a jsem pln žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem. Nýbrž místo pokrmu poskytli mi žluči, a v žízni mé napájeli mne octem.“ (Žalm 69,20–22) – „Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil?“ (Žalm 22,1; Mat. 27,46) Kdo kdy v celé věčnosti může vypravit bezednou hloubku bolesti v těchto slovech? Toto je kříž. Nesl ho za mne, za tebe, za Pavla! Ó, čtenáři, „nic-liž vám do toho, ó všichni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mně zármutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého“ (Pláč 1,12). Jestliže jsme v malé míře vnikli do té bolesti, jistě musíme zvolat s Pavlem: „Skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu.“ Anebo můžeme právě tak dobře číst: „Skrze který (kříž) jest mi svět ukřižován.“
Pavel nechtěl čest světa, který na tom kříži zneuctil Pavlova Pána. Chtěl se chlubit v tom kříži, ale to byla jeho jediná chlouba. Nechtěl se chlubit svými utrpeními nebo svou prací či svými zjeveními – jenom křížem. Pavel se na kříži ztotožnil s Kristem. Byl ukřižován světu, který ukřižoval jeho Mistra, a podobně byl svět ukřižován jemu. Neměli nic společného. Mezi nimi nebylo žádné přátelství. Svět zavrhoval Pavla, jako Pavel zavrhoval svět. Byli si vzájemně ukřižováni. Svět skrze kříž ukázal, jaký ve skutečnosti je. Musíme si zvolit: buď jít dále se světem, který ukřižoval Krista, anebo se budeme chlubit v kříži, na který Ho ten svět ukřižoval. „Přátelství světa jest nepřátelství vůči Bohu. Kdokoli proto chce být přítelem světa, je nepřítelem Božím.“ (Jakuba 4,4) – „Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm.“ (1. Jana 2,15)
„Neboť ani obřízka je něco, ani neobřízka, ale nové stvoření.“ V kříži tyto staré, zevnější formy a ceremonie pominuly. Nebyly ničím. Samy o sobě byly naprosto neužitečné. Jako znamení spoléhání na zákon mohly přinést jenom prokletí zákona. Ale v současné době nebyly ničím. V Galatským 5,6 jsme už měli téměř tatáž slova: „Neboť v Kristu Ježíši ani obřízka nemá žádnou moc, ani neobřízka; ale víra konající skrze lásku.“ Obřízka nemá žádnou moc a není ničím. Ale na čem záleží, je nové stvoření. Toto slovo „nový“ znamená něco čerstvého, co jsme před tím neměli. Staré věci pominuly u kříže, vše je nové.
Nyní máme:
Novou smlouvu: Mat. 26,28; 1. Kor. 11,25 atd.
Nové přikázání: Jan 13,34
Nové učení: Skutky 17,19
Nové stvoření: Gal. 6,15; 2. Kor. 5,17
Nového člověka (po způsobu Krista): Ef. 4,24.
Potom budeme mít:
Nové jméno – věřícího: Zj. 2,17
Nové jméno – Pána: Zj. 3,12
Nový Jeruzalém: Zj. 3,12; 21,2
Nové nebe a novou zemi: Zj. 21,1
Všecky věci nové: Zj. 21,5; srovnej s 2. Kor. 5,17.
Do tohoto nového stvoření vstupujeme novým rodem. Jestliže tam chceme vejít, musíme být znovuzrozeni (Jan 3). Na tom záleží. Nový rod s sebou přináší věčný život, spasení, odpuštění hříchů, vstup do rodiny Otce; skrze něj se stáváme dětmi, dědici Božími a spoludědici s Kristem (Řím. 8,14). Ano, záleží na novém stvoření. To je skutečně něco, ale obřízka a neobřízka nejsou ničím. Chtějí nějaké pravidlo? Musí mít nějaké pravidlo, podle kterého by kráčeli? Velmi dobře. Toto pravidlo, pravidlo nového stvoření, pravidlo nového rodu je pravidlem, podle kterého máme nyní kráčet. Slovo znamená „kráčet v řadě“. Je to totéž slovo, jako jsme je měli v kapitole 5,25. Mohli bychom říci: „Kteříkoli podle tohoto pravidla drží krok“; těm apoštol říká: „Pokoj jim a milosrdenství i na Izrael Boží.“ Zákon může přinést jen trápení a kletbu. V protikladu k nepokoji, který přinesli tito učitelé zákona, posílá apoštol poselství o pokoji těm, kdo chodí podle pravidla nového stvoření. „Pokoj jim a milosrdenství.“ Milosrdenství všeobecně není zahrnováno do pozdravů nějakému shromáždění, ale jenom jednotlivcům (viz 1. a 2. Tim. 1,2). Ale v Galacii byli ve shromážděních věrní a v této době nepokoje potřebovali milosrdenství. Toto je pravděpodobně jediný případ, kde je milosrdenství přáno shromáždění.
Učitelé zákona se chlubili Galatskými, kteří přijali obřízku, a tak se zevně stali Židy. Ale to je neučinilo Božím lidem. Ve 3. kapitole, ve verších 7,9 a 29 nalézáme tutéž myšlenku. „Ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi.“ A tak v protikladu k falešným učitelům, kteří činili falešné Židy, apoštol volá s triumfem, že tito jsou „Izrael Boží“. Ti, kdo chodí podle pravidla nového stvoření, jsou praví Izraelité, ne ti, kdo nesou znamení obřízky. Izraelský lid měl tři jména: Hebrejci, Židé a Izraelité. Židé byli obzvláště z pokolení Juda a Benjamin, ačkoliv se k nim připojilo pod tímto jménem mnoho jiných. „Izrael“ znamená „Kníže Boží“ a bylo jménem daným Jákobovi Bohem samým, když zápasil s andělem a zvítězil. „Nebude více nazýváno jméno tvé Jákob (Podvodník), ale Izrael (Kníže Boží): neboť jsi statečně zacházel s Bohem i lidmi, a přemohls.“ (1. M. 32,28) Toto jméno zahrnuje všechny potomky Jákobovy, všech dvanáct pokolení, nejen ta dvě pokolení, jako znamená jméno „Žid“. Je velmi zajímavé si všimnout, že toto jméno Izrael je jméno, které si Boží pozemský lid zvolil dnes, když opět začínají vládnout svou zemí. Ale praví Izraelité jsou ti, kdo se „znovuzrodili“ do Boží domácnosti.
Apoštol téměř skončil: „Pro zbytek (pravděpodobně to znamená: Pro zbytek času…; Pro další čas…; Od nynějška…) žádný mi nečiň zaměstnání (těžkosti, nesnáze), neboť na svém těle nosím jizvy Ježíše.“ Kolik těžkostí, kolik úzkosti duše tito Galaťané Pavlovi způsobili. Nyní musí říci těm, kteří by si kdysi pro něho vyloupili své oči: „Ať mi nikdo nečiní těžkosti.“ Je to tentýž výraz, který Pán užil v Matouši 26,10 k učedníkům o ženě, která rozbila láhev velmi drahé masti, když seděl u jídla v domě Šimona malomocného. Tito učitelé zákona vždy všude působili apoštolovi těžkosti. Jaké jizvy oni nosili jako průkazné znamení pána, jemuž náleželi? Vůbec žádné. Obřízka nebyla „jizvou Ježíše“. Obřízka je jizva zákona. Ale skrze ni a skrze kázání obřízky unikli pronásledování, které pokrylo Pavlovo tělo jizvami: jizvami od toho, že byl kamenován, jizvami od římských důtek, jizvami od židovského mrskání, únavy a strádání, bdění a půstů, hladu a žízně – to vše zanechalo známky na jeho těle; a to nemluvíme o denním břemenu péče působeném „všemi sbory“. Jakým břemenem byly Galatské sbory! A toto vše zanechalo svou známku (viz 2. Kor. 11,25–28). Toto byly jizvy, které provždy vyznačovaly, čí je a komu slouží (Sk. 27,23). Je jistě zvláštní, jak málo je dnes těch, kdo na svém těle nesou jizvy Ježíše. Možná, že je to tím, že jsme příliš podobní těm učitelům zákona a bojíme se pronásledování. Pavel se za tyto jizvy nestyděl. Někteří z židovských utečenců z Německa měli na předloktí vypáleno „J“ (pro „Jude“= Žid) a mnozí se za to znamení styděli. Pavel se chlubil znameními Ježíše, která nesl. Za starých časů vypaloval římský pán svým otrokům znamení, aby bylo vidět, čí jsou a komu slouží, a cejch byl znamením otroctví a hanby, ale ne tak tomu bylo u Pavla. Přečtěte si první verš Epištoly k Římanům, první z Pavlových epištol ve vaší Bibli: „Pavel, otrok Ježíše Krista…“ Mám tato slova rád. Říkají mi, že Pán Ježíš koupil Pavla, tělo, duši a ducha; náležel úplně a zcela Ježíši Kristu, stejně tak (a ve skutečnosti ještě více) jako kterýkoliv otrok v Římě náležel svému římskému pánovi. Pavel se chlubil těmito slovy: „otrok Ježíše Krista“, a chlubil se známkami, (vypálenými) jizvami Ježíše.
Jen velmi zřídka užívá apoštol svaté jméno Ježíš samotné. Možná, že ho zde užívá tímto způsobem proto, aby nás upomenul, že náš Pán Ježíš Kristus, jako Člověk, JEŽÍŠ, také nesl znamení – známky bičování – „Jeho tvář byla zohavena více než kterého člověka, a Jeho vzhled více než synů lidských.“ (Iz. 52,14) A Jeho ruce a nohy a bok stále ještě nesou tyto známky, na něž budeme hledět ve slávě s údivem, láskou a velebením.
Bylo by dobré, kdyby se všichni křesťané v Číně chtěli naučit od apoštola Pavla užívat toto svaté jméno. Jak často je naše srdce rozesmutněno lehkovážným a bezstarostným způsobem, jakým dokonce i křesťané užívají toto drahé jméno bez titulu, který Pavel tak rád užívá – PÁN JEŽÍŠ.
„Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s duchem vaším, bratří. Amen.“
V kapitole 1,3 jim Pavel přál milost a pokoj; nyní, když končí, jim opět přeje milost. Jak velice my všichni potřebujeme milost; bez ní musíme zahynout. Milost, ne zákon, bylo to, co Galatští potřebovali, a toto je, co potřebujeme my. „Milost našeho Pána Ježíše Krista.“ Připomíná nám to tatáž slova ve 2. Korintským 8,9: „Neboť znáte milost Pána našeho Ježíše Krista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy Jeho chudobou zbohatli.“ To je ta milost, která má být s naším duchem; a kdyby tomu skutečně tak bylo, způsobilo by to v nás mysl, která byla v Kristu Ježíši (Fil. 2,5). Když tato milost bude vždycky s naším duchem a když v nás bude tato mysl, nebude tu žádná obava z učitelů zákona, že by získali náš sluch nebo naše srdce. Kéž nás Pán udržuje – udržuje našeho ducha – vždy v hlubokém, hlubokém pocitu Své milosti.
A poslední slovo epištoly je „bratr“; je to nejneobvyklejší místo pro takové slovo. Je to náhodou, že toto slovo je poslední v listu Galatským? Ne, jsem si jist, že to není žádná náhoda. Je to jeden z těch obdivuhodných tahů, které dávají hloubi našeho srdce poznat, že tato Kniha je inspirována Bohem. Poslední slovo mluví o lásce, lásce Boží rodiny; mluví o její jednotě, mluví o Otcově milující péči, o Jeho srdci toužícím po těchto ovečkách, které byly svedeny na scestí. Bratři! Nechť toto slovo vnikne hluboko do našich srdcí. Zákon nás nečiní bratřími. Ne, to činí nový rod, na který nás Duch Svatý právě upomenul. Apoštol měl o nich pochybnost, ale toto poslední slovo pochybnost odnímá; nese s sebou lásku, kterou jim jeho srdce jistě toužilo poslat, neboť si všimnete, že tu není jediné poselství o lásce nebo pozdravy, kromě všeobecného poselství o milosti, kterým Pavel epištolu začíná a končí.
Byl to smutný, tvrdý dopis, který apoštol musel napsat. První epištola Korintským stála Pavla mnoho zármutku a úzkosti srdce a mnoho slz (2. Kor. 2,4); ale Epištola Galatským, jsem si jist, ho stála více. Co ho stála, nemůže žádný říci, ale jaký je to poklad pro nás dnes. Jistě to bylo ďáblovo dílo poslat do Galacie ty učitele zákona, ale byla tu vyšší ruka a srdce lásky řídilo vše. A skrze tento útok nepřítele pro nás Pán vykoval meč z nejjemnější oceli, který čelil jeho útokům po dobu devatenácti století a je tak čerstvý a silný, jako byl vždy. Kéž Bůh sám vyučí naše ruce boji a naše prsty bitvě (Žalm 144,1), abychom s ním bojovali k Jeho vlastní slávě. Amen.
🙛