„Ten, který je vyučován v slovu, měj obecenství (sdílej se) s tím, od koho naučení bere, vším statkem svým (všemi svými dobrými věcmi). Nebuďte svedeni (oklamáni), Bůh nebude posmíván; neboť cožkoli rozsíval by člověk, to bude i žíti. Nebo kdož rozsívá ve své vlastní tělo, z těla žíti bude porušení; ale kdož rozsívá Ducha, z Ducha žíti bude život věčný. Činíce pak dobře, nebuďme skleslí na mysli, neboť neustávajíce, časem svým budeme žíti. A protož, dokud čas máme (anebo: dokud máme příležitost), pracujme, (činíce) dobře všechněm, obzvláště domácím víry.“
Galatským 6,6–10
Verš 5, o němž jsme uvažovali v naší minulé kapitole, říká: „Každý ponese své vlastní břímě.“ Možná, že je mezi tímto veršem a veršem šestým, který jsme citovali nahoře, úzká spojitost. V 1. Korintským 16,1.2 čteme: „O sbírce pak na svaté, jak jsem nařídil v církvích Galatských, tak i vy čiňte. V každý první den týdne jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle toho, jak mu Bůh dal prospěch, aby ne tehdy, když bych přišel, sbírky se děly.“ A tak vidíme, že apoštol už učil Galatské křesťany té požehnané pravdě o křesťanském dávání, tak jako to později učil Korintské křesťany. Ale shledáváme, že zde není žádná chvála štědrosti Galatských, jako byla později u shromáždění Korintského (2. Kor. 2,9) a u sborů v Macedonii: „Známu pak vám činíme, bratři, milost Boží, danou sborům Macedonským; že v mnohém zkušení soužení rozhojnila radost jejich a převeliká chudoba jejich rozhojněna jest v bohatství štědrosti jejich. Vydávám jim svědectví, že dali podle možnosti, ano nad možnost, z vlastního podnětu a naléhavě nás prosili, abychom přijali tento dar a vzali na sebe účast v pomoci svatým.“ (2. Kor. 8,1–4) V Římanům 15,26.27 nám Pavel říká více o této sbírce na chudé svaté v Jeruzalémě a o tom, jak křesťané v Achaji, což zahrnuje i Korint, se spojili s křesťany v Macedonii v poslání těchto prostředků. Ale nikde nečteme o Galatských křesťanech, že by něco dali. Galatští milovali zákon a zákon říká člověku, že nemá dávat svou ruku do kapsy bližního, aby kradl. Ale milost říká křesťanu, aby užíval tyto ruce k práci, takže nejenom nemůže krást, ale naopak může dávat ruku do své vlastní kapsy, aby daroval těm, kdo jsou potřební. Zákoničtí křesťané nejsou štědří křesťané. Milost, nikoli zákon, činí člověka štědrým. Zákonický křesťan vždy najde nějaký dobrý důvod pro to, aby nedal svému bratrovi.
Apoštol, inspirován Duchem Svatým, zná dobře tyto věci a ví, že takoví lidé, jako Galatští, by jen s radostí využili jeho napomenutí, že „každý ponese své vlastní břímě“, k omluvě, aby se nesdíleli svým statkem nejen s těmi, kdo to snad potřebují, ale také ani s těmi, kterým by měli dát dokonce z povinnosti. Apoštol vždy znovu a znovu učil ty, kteří byli ke Kristu přivedeni skrze jeho práci, že jsou odpovědni podporovat ty, kdo mezi nimi pro Pána pracují. Viz například 1. Korintským 9,14: „Tak Pán nařídil, aby ti, kteří evangelium zvěstují, z evangelia živi byli.“ Nebo 1. Timoteovi 5,17.18: „Starší, kteří dobře pracují, dvojí cti hodni jmíni buďte, zvláště ti, kteří pracují v slovu a v učení. Nebo praví Písmo: Volu mlátícímu nezavážeš úst. A hoden jest dělník své odměny.“ Apoštol Pavel se sám chtěl chlubit tím, že nepřijímá tuto „odměnu“, ale spíše že mohl učinit „bez nákladů evangelium Kristovo“ (1. Kor. 9,18). „Nehledám toho, což jest vašeho, ale vás,“ mohl říci při jiné příležitosti (2. Kor. 12,14).
Ale mezi sbory Galatských bylo velmi vážné nebezpečí, že sobeckost zákonictví jim zabrání starat se o potřeby těch, kdo mezi nimi pracovali a vyučovali Božímu Slovu; a tak apoštol píše: „Ten, který je vyučován v slovu, měj obecenství s tím, od koho naučení bere, vším statkem svým.“ Slovo užité pro „vyučovati“ má význam učit slovem úst, a tak má označit ty muže, kteří mezi nimi toto konali. Všimni si, že vyučovali „Slovu“, a ne vlastním myšlenkám. Je to velice důležité pro ty, kdo učí, aby vyučovali Slovu. Naše myšlenky nemají ani cenu, ani moc, ale Slovo má obojí; jestliže se držíme Slova, bude tu určitě žeň. V dalším budeme číst: „Cokoli bude člověk rozsívat, tu samou věc také bude sklízet.“ A tak ti, kdo učí, nechť vyučují Slovu, a potom si mohou být jisti dobrou žní.
„Mít obecenství“ ve skutečnosti znamená „sdílet“. Některý člověk má dobré zaměstnání nebo dobré postavení a dobře se mu vede, takže o potřeby jeho manželky a jeho rodiny je hojně postaráno. Sdílej se, říká apoštol, o tyto dobré věci s těmi, kdo se vzdali svého zaměstnání nebo svého postavení, aby využili svůj čas a schopnosti k vyučování Slovu. Toto je Boží příkaz a Boží zařízení, a kdyby jen lid Páně dbal na toto napomenutí, jak dobré by to bylo pro něj i pro dělníky Páně. Je to velice smutná věc, když dnes vidíme křesťany žít v krásných domech, mít peníze na vše, co potřebují, a dílo Páně možná trpí nedostatkem proto, že se pro ně nedostává peněz, jež křesťané užívají pro sebe. Jakkoliv se to zdá zvláštní, jsou to většinou chudí, jako ti v Macedonii, kdo jsou nejštědřejšími dárci. Mějme každý z nás na paměti, že tyto věci nejsou naše vlastní a že není daleko den zúčtování, kdy budeme muset vydat počet z toho, jakým způsobem jsme užívali těchto „statků“, které nám Pán dal.
Je možné, že toto slovo „mít obecenství“ jde mnohem dále než pouze ke sdílení dobrých věcí tohoto života, ale že sahá do všech částí našeho života, včetně duchovních věcí. Někteří užívají výraz „mít obecenství“ nebo „v obecenství“ a mají přitom na mysli ty, kdo lámou chléb u stolu Páně. Toto však může být špatný způsob užití tohoto výrazu, neboť žel, jsou tací, kdo lámou chléb a nejsou „v obecenství“, a jsou tací, kdo jsou „v obecenství“ a nelámou chléb. Je to skutečně milé srdcím jak vyučujícího, tak i vyučovaného, když se vpravdě mohou těšit z tohoto drahého obecenství srdce, jakož i ze sdílení časných věcí.
Odložíte-li nyní tuto knihu a vezmete svoji Bibli a přečtete si 2. Korintským 9, shledáte, že apoštol věnuje předmětu křesťanského dávání celou kapitolu. Říká nám, jak se mohl chlubit „hotovostí (horlivostí)“ Korintských a přirovnává toto dávání k rozsívání a sklízení. Když mluví o dávání, říká: „Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude; a kdo rozsívá štědře, štědře i žíti bude.“ (2. Kor. 9,6) Nyní, když o tomtéž předmětu dávání mluví Galatským (ačkoliv, všimněte si, ani jednou tohoto slova neužívá, ani jim přímo neříká, že jsou sobečtí nebo lakomí), apoštol pokračuje: „Nebuďte svedeni!“ Toto je doslovný význam toho, co apoštol říká, ale nabylo to významu: „Nebuďte oklamáni! Bůh není posmíván.“ Toto slovo znamená ohrnovat nos na Boha. Apoštol píše Galatským, aby se sdíleli se svými učiteli, ale Pavel ví, že když uslyší tento příkaz, někteří budou ohrnovat nos a řeknou: „Proč bychom měli poslouchat tohoto muže Pavla? Máme své nové učitele z Jeruzaléma. Slyšme je.“ To není Pavel, na koho ohrnujete nos. Vůbec ne. Pavel je jen Boží posel přinášející vám Boží poselství. To na Boha ohrnujete nos, když odmítáte dbát Jeho Slova, a nebuďte svedeni, nebuďte oklamáni. Jestliže ohrnujete svůj nos na Boha a Jeho Slovo, žeň pro vás bude velmi, velmi hořká.
„Nebuďte svedeni, Bůh nebude posmíván. Neboť cožkoli rozsíval by člověk, tu samou věc bude také sklízet.“ Jak vážná to jsou slova. Jestliže člověk zaseje rýži, sklidí rýži. Jestliže zaseje tuřín, sklidí tuřín. Den za dnem rozséváme – rozséváme co? Rozséváme myšlenky, slova, skutky! Co budeme sklízet? Jaká bude žeň?
Jsou zde tři věci ohledně rozsívání, k nimž upoutává apoštol naši pozornost:
Co rozséváme: „Cožkoli rozsíval by člověk, tu samou věc bude také sklízet.“
Kam rozséváme: „(Ně)kdo rozsívá v tělo (tělu)…“
„(Ně)kdo rozsívá v Ducha (Duchu)…“
Jak rozéváme: „Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude; a kdo rozsívá štědře, štědře i žíti bude.“ (2. Kor. 9,6)
Četli jsme o ovoci Ducha. Ovoce k nám přichází „ve svůj vlastní čas“ jako výsledek rozsívání. Jestliže rozsíváme Duchu, potom ovoce, jež budeme sklízet, bude ovoce Ducha. Všimni si také, že Slovo říká: „Kdo rozsívá svému vlastnímu tělu.“ Ten zvláštní výraz „svému vlastnímu“, který zde Duch Boží přidal, nám říká více o sobectví, které se domníváme vidět v předchozích verších. Je to „mé vlastní tělo“, které mám před sebou. Myslím na „sebe samého“ a přemýšlení o sobě samém mne činí vždy sobeckým. Je to přirozený výsledek zákona, poněvadž zákon mne má k tomu, abych přemýšlel sám o sobě.
Jakýsi nevěrec jednou řekl: „Většině věcí v Bibli nevěřím, ale jednomu verši jsem nucen věřit; a ten je: ‚Cožkoli rozsíval by člověk, tu samou věc bude i žíti.‘ A já vím, že to je pravda.“
Duch Svatý má asi před námi hlavně předmět dávání; avšak rozsívání jde mnohem dále, než sem. Jestliže užívám svůj čas a své peníze pro sebe, sklizeň bude ovocem sobectví. Někteří rozsívají tělu pitím vína, kouřením tabáku nebo cigaret nebo opia, – tyto věci také přinesou sklizeň a může to být velice trpká sklizeň. Jsou nám představeny tyto dvě žně: porušení nebo věčný život. Čtenáři, zvol si dnes, co, kam, a jak chceš rozsívat!
Možná, že bychom měli dodat několik slov o těchto dvou sklizních. O porušení se v Písmu mluví jako o smrti a zkažení (Řím. 8,21; 1. Kor. 15,42.50) a každé Adamovo dítko je tomu poddáno. Také je užito o mravní zkaženosti a špatnosti v těchto slovech: „Utekše porušení toho, kteréž jest na světě skrze žádost.“ (2. Petra 1,4; viz též 2. Petra 2,19: „služebníci porušení“.) V Koloským 2,22 je totéž slovo přeloženo jako „kazí se“, a ve 2. Petra 2,12 je užito dvakrát. Jednou je přeloženo jako „zahynutí“ a po druhé jako „porušení“. Vidíme, že sklizeň rozsívání tělu je sklizeň smrti a porušení jak pro tělo, tak i pro duši.
Nalézáme, že Písmo se na věčný život dívá dvěma způsoby: „Kdo věří v Syna, má život věčný.“ Máme tento věčný život nyní a nyní se z něho můžeme radovat a můžeme vědět, že ho máme. Ale Písmo se na věčný život dívá také jako na to, co obdržíme na konci své cesty, když dosáhneme domova. Tehdy sklidíme žeň rozsívání zde dole a pro toho, kdo rozsíval Duchu, bude touto žní věčný život. Tímtéž způsobem to nalézáme užito v Římanům 6,22: „Nyní pak vysvobozeni jsouce od hříchu, a podmaněni v službu Bohu, máte užitek svůj ke svatosti, cíl pak život věčný.“ Zde je ještě jednou „rozsívání Duchu“ a ovocem je svatost a konečným plodem, když se dostaneme domů, věčný život. Ale další verš nám ukazuje věčný život v jiném pohledu: „Odplata za hřích je smrt; ale dar Boží je věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Dar Boží přijímáme nyní a nyní máme věčný život. Je pro nás velice důležité, abychom si pamatovali, že Písmo se na věčný život dívá těmito dvěma způsoby, sic jinak tu bude mnoho veršů, kterým nebudeme moci rozumět.
Ještě jedné věci si musíme všimnout, než opustíme „žeň“, a sice že vždycky můžeme očekávat, že budeme sklízet více, než rozsíváme. V evangeliích čteme o takových, kteří sklízeli „některý stonásobně, některý šedesáti, některý třicetinásobně“ (Mat. 13,8). To je pravda, ať semeno je dobré nebo špatné a ať je půda dobrá nebo špatná. Jákob oklamal svého starého otce a ukradl prvorozenství svého bratra. To byla zlá setba, ale neočekával sklizeň, které se mu dostalo. Lában ho oklamal o jeho ženu a on musel pracovat dalších sedm let, aby ji získal. Ani to nebyla celá sklizeň. Lában ve snaze ho oklamat změnil na desetkrát jeho mzdu. To byla jenom část žně. Dvacet let tvrdě pracoval v Sýrii. Potom ho vlastní synové oklamali ohledně Josefa a on strávil dvacet dva let v hořkém žalu, oplakávaje ho jako mrtvého. Toto byla část sklizně z jeho vlastní setby. David se dopustil cizoložství s Betsabé, ale nikdy neočekával takovou žeň, jaká skutečně přišla; jeho vlastní syn poskvrnil svoji sestru. David zabil manžela Betsabé, ale neočekával žeň, kterou to přineslo; jeho syn Amnon byl zabit svým bratrem a syn Absolon byl zabit v bitvě a nebylo naděje, že ho otec někdy opět uvidí v budoucím světě. A konečně král Šalomoun dává na smrt svého staršího bratra za věc, která ve skutečnosti byla spiknutím. Ano, čtenáři, sklízíme více, než rozséváme, a sklízíme tutéž věc, kterou jsme rozseli. Toto jsou velice vážné myšlenky a měly by nás přivést k tomu, abychom „uvážili“ své „cesty“ (Aggeus 1,5.7). I myšlenkou můžeme rozsévat tělu. Kolik knih, obrázků a časopisů v těchto dnech rozsévá tělu a dávají vzniknout sklizni k porušení. „Uvažte své cesty!“ („Přiložte srdce své k cestám svým!“ Agg.1,5.7.)
Vzpomínám si na dítě, kterému jeho otec dal malou zahrádku, a ono si tam naselo fazole. Čekalo pár dní, aby vidělo fazole vyrůstat, ale brzy “zmalomyslnělo“ a jednoho rána jsem je nalezl, jak fazole vykopává, aby vidělo, zda rostou. A tak apoštol, který dobře znal naše srdce, dodává: „Neklesejme na mysli dobře činíce.“ Je to rozdílné slovo od „dobrých věcí“ (kral.: statek), o nichž jsme četli předtím. Toto jsou skutečně dobré věci – vznešené, ctné věci; toto jsou věci, jež každý z nás může činit každý den. Velmi často jim říkáme malé věci, možná, že to je jenom podání doušku studené vody někomu, kdo žízní. Ale tento čin obdrží svou odměnu; bude mít sklizeň. Naše životy jsou většinou naplněny malými věcmi – často si myslíme, že neužitečnými věcmi, které mají malý zisk, ale které musí být vykonány – jídlo musí být uvařeno, prádlo musí být vypráno, o děti je nutné se starat, je třeba vykonávat své zaměstnání, a my často toužíme po něčem „větším a lepším“, jak si myslíme, abychom to pro Pána učinili. Bratře, sestro, tyto malé denní povinnosti mohou být tou dobrou, šlechetnou, ctnou věcí, „tou pravou věcí“, kterou máš činit. Pán vám říká dvě věci: Neklesejte na mysli, neochabujte. My nejprve klesáme na mysli, protože všechno se zdá být tak zbytečné. Možná, že učíte v nedělní škole, ale děti nejsou obráceny. Neztrácej odvahu, nepolevuj; svým časem (správně: jejím časem, tj. když přijde čas té věci) budeš sklízet. Je to Boží vlastní zaslíbení a musí to být pravda.
Slovo „polevovat“ je to, co se stane tětivě luku, když se povolí, a potom je luk nepotřebný. Luk je užitečný jenom tehdy, když provázek je napjat. A tak jestliže já polevím v díle pro Pána, stávám se také neužitečným; a pamatuj, „svým časem“ (a může to být dlouhá doba, neboť semena neklíčí všechna rychle), „svým časem“ budeme sklízet, jestliže nepolevíme.
„Tak tedy, dokud máme čas (nebo to může být přeloženo jako: dokud máme příležitost, ale slovo „čas“ je totéž slovo, jako v předchozí větě) – pracujme (činíce) dobře všem.“ Slovo pro „pracovat“ vede naše myšlenky k tvrdé práci, která se vyžaduje. A jestliže máme činit dobře všem, vyžaduje to tvrdou práci. Vzpomenete si, že v Galatským 5,13 jsme viděli, že máme být otroky jeden druhého v lásce. Zde vidíme to těžké dílo, které máme konat jeden pro druhého. Slovo „všem“ možná označuje náš denní styk s jinými, když máme příležitost promluvit nebo dát traktát či knížečku. Znám jednoho skutečně vážného křesťana, u něhož jsou shromáždění v obchodě. Byl nejprve veden ke Kristu chlapcem, ještě dítětem, který chodíval nakupovat do jeho krámu a často mu dal traktát nebo mu řekl pár slov. Smál se chlapci, ale po letech mi řekl, že toto ve skutečnosti bylo to, co ho přimělo přijít ke Kristu. A to je jenom dokud máme čas! „Ale toto vám pravím, bratří, čas je krátký!“ (1. Kor. 7,29) Brzy naše příležitosti pominou. Brzy bude příliš pozdě. V nebi nebudeme mít příležitosti, abychom činili dobře všem tak, jako to máme nyní na zemi. A všimni si, že zde stojí „všem lidem“, spaseným i nespaseným, jako je široká Boží láska ke světu. (Srovnej s Janem 3,16.) Kéž Bůh pomůže každému z nás, abychom dbali tohoto naléhavého volání:
„A proto, dokud čas máme, pracujme, činíce dobře všechněm.“
Ale k tomuto napomenutí je ještě přidáno navíc: „obzvláště pak domácím víry“. Jak často jsme v této epištole měli slovo „bratři“. Nyní zde máme celou domácnost: bratry a sestry, otce a matku a malé děti. Všechny je nalézáme v 1. Jana 2. Zde je nalézáme opět s nařízením, abychom pracovali, obzvláště činíce dobře jim: domácnosti víry. „Víra“ je výraz mluvící nám o víře v Krista Ježíše, a domácnost víry zahrnuje všechny věřící. Kéž bychom si vždy uvědomovali, že všichni náležíme k téže domácnosti. Člověk může stavět zdi tím, že vytváří sekty a společnosti, ale v Božích očích my všichni náležíme k téže domácnosti: domácnosti víry. V Efezským 3,15 čteme o „rodině Boží“. Nechť se naše myšlenky neomezují, abychom mysleli jenom na nějakou malou část této domácnosti, na nějakou skupinu nebo na nějakou společnost v této domácnosti. Kéž nám Bůh pomůže, abychom vždy měli srdce, které zahrnuje všechny krví koupené Boží děti, a kéž nám dá milost, abychom pracovali pro ně pro všechny, činíce dobře (totéž slovo jako v 6. verši) jim všem a všem lidem vůbec.