„Jedni druhých břemena neste a tak vyplňte zákon Kristův. Jestliže někdo má pověst, že něco je, nic nejsa, ten představami klame sám sebe. Ale díla svého zkus jeden každý, a tehdy bude mít chválu vzhledem k sobě a ne vzhledem k jiným. Nebo jeden každý své břímě ponese.“
Galatským 6,2–5
V naší minulé kapitole jsme viděli, že apoštol přechází od množného čísla k jednotnému, když říká: „věnuje pozornost sám sobě, abys i ty nebyl pokoušen.“ V dalších slovech (výše citovaných) se nyní vrací k množnému číslu. Je to tak osobní věc, abych věnoval pozornost sám sobě, abych hleděl na sebe samého, že množné číslo by se zde nehodilo. A činím dobře, když obrátím svůj zrak od svého padlého bratra, abych viděl břevno, které snad je v mém oku, dříve, než začnu odstraňovat smítko z jeho oka (viz. Mat. 7,3–5).
Nyní se opět vracíme k množnému číslu: „Učiňte to svým zvykem, abyste nesli břemena jeden druhého.“ Galatští křesťané velice toužili po tom, aby mohli na sebe vzít břemeno zákona. O tomto břemenu Petr řekl, jak si vzpomenete, že „ani otcové naši, ani my jsme je nésti nemohli“ (Sk. 15,10). A přece měli Galatští touhu je snášet. „Ne,“ říká apoštol, „já vám ukážu lepší břemeno než je tohle, abyste je nesli. Neste břemena jedni druhých. A nedělejte to jenom tu a tam, ale učiňte to svým zvykem, den za dnem, vždycky neste břemena svých bratří a svých sester.“ Vzpomenete si, že v minulé kapitole, když jim apoštol ještě jednou mluvil o jejich svobodě, ihned dodává: „Ale skrze lásku, budiž to vašim zvykem být otroky jedni druhých.“ (kap. 5,13) Nyní jim říká, aby učinili svým zvykem nést břemena jedni druhých. Kolik těžkých břemen je všude kolem nás: hřích a zármutek, chudoba a starost, vzdychání a utrpení. To jsou břemena čekající na vás, abyste je vzali, břemena, která jsou tak těžká, že vás povedou, abyste s nimi přišli k tomu velikému Nosiči břemen, který řekl: „Uvrz na Pána břímě své.“ (Žalm 55,23) Ale břemeno zákona, jímž se dnes zatěžuje většina křesťanů, není pro nás; my jsme svobodní od zákona – volní, takže můžeme brát břemena druhých. „Vidělo se zajisté Duchu Svatému i nám, žádného více na vás břemene nevzkládati, kromě těchto věcí potřebných…“ (Sk. 15,28) Proč potom na všech stranách vidíme, jak lid Páně si pro sebe vytváří břemena z pravidel a ustanovení, která vůbec nejsou součástí „těchto potřebných věcí“? Ba ještě hůře, vidíme je, že následují příkladu farizeů, neboť „svazují břemena těžká a nesnesitelná, a vzkládají na ramena lidská“ (Mat. 23,4). Jak rozdílné je to od způsobu Kristova, který nalézáme v tomto verši Epištoly Galatským! Místo abychom jedni druhé svazovali těžkými břemeny, je nyní naší radostí je zvedat a nést je sami.
„Chcete zákon?“ říká apoštol, „tady je zákon pro vás! Zákon Kristův!“ Jak rozdílný je zákon Kristův od zákona, který si přáli nést Galatští. Obraťte své oči na Krista. Nenesl On za tebe tvé těžké břemeno hříchu? Nejsi jeden z těch „mnohých“, jejichž hříchy On nesl (Izaiáš 53,12)? Je pravda, že toto břímě nesl On sám celé. Nikdo s Ním nemůže toto břemeno sdílet. Ale kolik jiných břemen nesl za tebe a za mne! „On nemoci naše vzal a bolesti naše vlastní On nesl.“ (Iz. 53,4) To je břemeno, milý spolukřesťane, které ty a já máme nést – bolesti a nemoci těch, kdo jsou kolem nás. Tak půjdeme ve šlépějích svého Mistra; takovým způsobem naplníme zákon Kristův. Ano, to je zákon, který máme naplnit. Ne „zákon přikázání“ nebo zákon, který si sami vytvoříme. Kéž nám Pán dá milost, abychom tak činili!
Ale myslím, že nesmíme zapomenout na souvislost mezi prvním a druhým veršem. V prvním verši apoštol mluví o pádu bratra, který zhřeší, a nařizuje těm, kdo jsou duchovní, aby ho napravili. Za starých časů ve službě zákona ve stánku a v chrámě bylo povinností kněží zabývat se hříchy lidu. Když nějaký člověk zhřešil, musel přinést knězi oběť za svůj hřích (3. M. 5,6 a dále) a „kněz za něho učiní smíření ohledně jeho hříchu“. Byla to smrt oběti (ukazující dopředu na smrt Krista, Božího Beránka), která učinila smíření, ale kněz za padlého jedná tím, že stojí mezi Bohem a hříšníkem. Pán řekl Aronovi: „Ty i synové tvoji s tebou ponesete nepravost kněžství svého.“ (4. M. 18,1) Kněz, který obětoval oběť za hřích, „bude jísti ji; na místě svatém jedena bude.“ (3. M. 6,26) Když něco jíme, činíme to svým vlastním, stává se to částí nás samých. A takovým způsobem musí nakládat kněz s obětí za hřích toho, kdo zhřešil. Věřím, že druhý verš Galatským 6 je asi tímto způsobem spojen s prvním veršem. Bůh nás pro sebe učinil kněžími (1. Petra 2,5; Zj. 1,6). A když se snažíme obnovit, napravit padlého bratra, konáme dílo kněze a musíme „jíst oběť za hřích“ na svatém místě. To není věc, kterou bychom mohli činit lehce. Není to snadná záležitost „jíst oběť za hřích“; neboť ta oběť za hřích vzala na sebe hřích mého padlého bratra a nyní ji činím svojí vlastní. Oběť je to, která činí smíření, kněz na tomto díle nemá žádný podíl, ale má podíl v přivedení bloudícího k Bohu, a když tak činí, musí jíst oběť za hřích. Je to asi to nejnesnadnější břemeno ze všech, která máme nést jeden za druhého. Vyžaduje to milost a pokoru, kterou většina z nás nemá; a ačkoliv máme svého velkého Nejvyššího Kněze, od něhož smíme volně čerpat, zdá se, že většina z nás ví velice málo o jedení oběti za hřích mého upadnuvšího bratra.
Myslím, že v 1. verši užil apoštol slov: „Vy, duchovní…“ v ostré ironii. Ti, kdo se staví pod zákon, obírají se vždy sebou samými, myslí na sebe, a tak jsou buď domýšliví a mají se za velice duchovní, anebo jsou sklíčeni, když vidí pravdu, že ve skutečnosti naprosto selhávají. Ale dílo nesení břemene za druhého není dílo, které může konat domýšlivý člověk; a tak apoštol pokračuje: „Jestliže někdo má pověst, že něco je, nic nejsa, ten představami klame sám sebe.“ Učitelé zákona měli pověst, že jsou velice dobří a svatí lidé. Byli to pravděpodobně mužové z Jeruzaléma, zřejmě dobře známí a mající velké jméno; a tak je Galatští přijali podle jejich pověsti. Byli to mužové, kteří kráčeli ve stopách farizeů, svazujíce Galatské křesťany těžkými břemeny, ale nevěděli nic o mysli Kristově, který se sám ponížil. A tak apoštol pokračuje: „Jestliže někdo má pověst, že něco je, nic nejsa, ten představami klame sám sebe.“ Tato slova „představami klame sám sebe“ jsou v řečtině jedním slovem, doslovně znamenajícím, že klame svou vlastní mysl. Zde je to jediné místo v Novém zákoně, kde toto slovo nacházíme, ačkoliv podobné přídavné jméno je v listu Titovi 1,10, kde se opět vztahuje obzvláště k témuž druhu lidí, kteří rádi učí zákonu.
Dnes je mnoho takových, kdo mají pověst; nechť takoví dají pozor, aby se představami sami neoklamali. Dříví, seno a strniště se zdají být mnohem větší než zlato, stříbro a drahé kameny (viz 1. Kor. 3,12). Slovo, které jsme přeložili jako „mají pověst, že něco jsou“, může být lépe přeloženo jako „zdají se, že něco jsou“, a měli jsme je už ve 2. kapitole ve verších 2,6 a 9. Pro ty, kdo jsou kolem nás, můžeme být velkou podívanou, ale snese to oheň, který ji musí zkusit? A tak nás apoštol napomíná: „Ale jeden každý zkus své vlastní dílo.“ Jak nám to připomíná 1. Kor. 3, na niž jsme se právě odvolávali: „Jednoho každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to ukáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje.“ (1. Kor. 3,13) Vzpomínám si, že před mnoha lety měl jeden můj přítel krabici stříbrných dolarů, kterou dal do ohně. Když oheň dohořel, můj přítel shledal, že stříbrné dolary ve zkoušce obstály. Byl však mezi nimi jeden zhotovený z olova, ale se zdáním stříbra, a oheň to ukázal. Oheň zjevil, že to bylo jenom olovo, ačkoliv předtím nikdo nevěděl, že je falešný. A tak v budoucím dni bude dílo jednoho každého z nás učiněno zjevným. Všechno, co nyní činíme, bude potom přezkoušeno. Tato doba zkoušení se v Písmu jmenuje „soudná stolice Kristova“ (2. Kor. 5,10). A „my všichni se musíme ukázati před soudnou stolicí Kristovou“.
Musíme jasně rozumět, že toto je věc zcela rozdílná od „velkého bílého trůnu“ soudu ve Zjevení 20,11, kde se musejí ukázat ti, kdo nebyli spaseni. Zjeví se tam jenom ti, kteří zamítli Krista a spolehli na své skutky. Jsou souzeni podle svých skutků a jejich hrozný konec je, že jsou uvrženi do jezera ohně. Ale před soudnou stolicí Kristovou se objeví jenom ti, kteří náležejí Kristu. Je to jako den, kdy se ve škole rozdávají odměny, kdy celá práce za rok je přehlédnuta; neboť zkoušky prověřily studenty a bylo zjeveno, jakého druhu je jejich práce. „Zůstane-li čí dílo,… vezme odplatu. Pakli čí dílo shoří, utrpí ztrátu; ale sám spasen bude, ale však tak jako skrze oheň.“ (1. Kor. 3,14.15) Čteme o některých, kteří budou vydávat počet se vzdycháním (Viz Židům 13,17). To bude velice vážná doba pro každého z nás. Bojím se, že budeme mít hořkou lítost a budeme vzdychat, když budeme vydávat počet a uvidíme, že to, co jsme měli za velikou hromadu práce pro Pána, je všechno stráveno ohněm. Nyní můžeme klamat jeden druhého a nyní můžeme klamat svou vlastní mysl, ale nemůžeme klamat Krista, a ten zkušební oheň vyzkouší všechno. A co se stane s pravidly a ustanoveními, která jsme si udělali? Co bude s těžkými břemeny zákona, která jsme brali na sebe a kladli na druhé, takže už nebyl čas ani síla pro dílo, jež nám Pán chtěl dát, abychom je pro Něj konali? Vše shoří; zákon nemůže snést oheň. Dílo těchto učitelů zákona musí potom zcela zhynout a být zjevena jeho skutečná hodnota. Není se co divit, že Duch Svatý skrze apoštola napomíná Galatské, ano, napomíná nás: „Díla svého zkus jeden každý.“ Je to totéž slovo „zkusit“, jako je nalézáme v 1. Korintským 3,13. Ach, bratře, sestro, můj čtenáři, kéž Bůh dá mně i tobě milost, jíž máme zapotřebí, abychom tuto zkoušku vykonali nyní, jak nás k tomu Jeho Slovo napomíná; potom mohu mít svou chválu vzhledem k sobě a ne vzhledem k druhému.
A jaké dílo snese oheň? Jenom to, které je podle Božího Slova: „Jestliže by kdo i bojoval, nebude korunován, leč by dle řádu bojoval.“ (2. Tim. 2,5) Musí bojovat podle pravidel boje a ne podle svých představ. Pravidly pro nás je Boží Slovo. Kolik toho je kolem nás a možná i v našem životě, co není dle tohoto Slova. Zkusme své dílo. Zkusme je teď. Napomenutí Pána k nám zní velice vážně: „Jeden každý zkus své dílo, a potom bude mít chválu vzhledem k sobě samému a ne vzhledem k jiným.“
Apoštol uzavírá tento krátký oddílek několika slovy, která se úzce pojí k tomu, o čem jsme právě uvažovali: „Neboť jeden každý ponese své vlastní břímě.“ Ve druhém verši jsme napomínáni, abychom nesli břemena jedni druhých. Ale nemám očekávat, že můj bratr ponese mé břímě za mne, ačkoliv to já snad pro něho činím: „Neboť jeden každý ponese své vlastní břímě.“ Slovo „nésti“ je to samé slovo jako ve druhém verši, ale slovo pro „břímě“ je zcela odlišné. Slovo ve 2. verši znamená nějaké těžké břemeno; v normální řečtině je užíváno o nesnázích, soužení, vině a odpovědnosti a vztahuje-li se k hříchu bratra, který měl pád ve verši 1, potom víme, že každý hřích a každý pád musí být velice těžkým břemenem, když si uvědomíme, co jsme učinili. Břemeno v 5. verši je totéž slovo, jako „lehké břímě“, o němž Kristus mluví v Matouši 11,30. Ve skutečnosti znamená něco, „co je neseno“, ať už je to těžké nebo lehké, a je často užíváno pro „náklad vojáka“.
Víte, že v armádě má každý voják svoji polní výstroj a sám je odpovědný, aby ji nesl. Možná, že zde apoštol myslí na tato individuální zavazadla, která tak často viděl nosit římskými vojáky; a tak jakoby říká: křesťanský voják má také svůj náklad a my každý ho musíme nést. Někteří vojáci si do svých ranců dávají vlastní soukromé věci a činí je těžkými, ale zavazadlo Kristovo, které dává každému z nás, je lehké. Jestliže je naplníme zlatem, nebo i knihami či něčím jiným, co v našich očích je zcela nevinné a neškodné, shledáme velmi brzy, že naše „břemeno“ se stalo velmi těžkým. Jeden z nejlepších křesťanských vojáků, které jsem kdy poznal, často říkával: „Motto mého života je: „Cestuj lehce!“ Nedávej do svého zavazadla nic kromě toho, co do něho vložil Vůdce našeho spasení, a tehdy můžeme být jisti, že naše břímě, jak On to zaslíbil, bude „lehké“.
Tento voják Ježíše Krista, o němž jsem právě mluvil, se naučil cestovat s velmi lehkým břemenem, a možná že z tohoto důvodu mohla (neboť to byla žena – voják) nést více břemen svých sester a bratří, než který jiný ze všech, jež jsem kdy poznal. Jestliže jsme naplnili svůj náklad, který máme sami nést, různými vlastními věcmi, potom nemůžeme očekávat, že budeme vzájemně nosit svá břemena. Mluvili jsme o některých břemenech, od nichž jsme osvobozeni – od svých hříchů a od zákona – ale je zde jiné břemeno, o němž nikde není zmínka, že by bylo určeno pro ramena křesťana, a tím je těžké, velmi těžké břemeno úzkostí (péče). Pán říká: „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost s díků činěním prosby vaše známy buďte Bohu. A pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich a myslí vašich v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,6.7) Říká nám také, co činit s úzkostí, když přijde, jak to často činí, a snaží se zmocnit našich srdcí: „Všelikou péči svou uvrhouce na něj. Neboť on má péči o vás.“ (1. Petra 5,7) Ale slovo „uvrhouce“ zde není obvyklé sloveso vrhnout, hodit, nebo dát; znamená odmrštit ji jako něco, s čím nechceme mít nic společného. Je to slovo užité o třiceti stříbrných, které se Jidášovi staly tak hroznými, že je mrštil zpátky předním kněžím v chrámě (Mat. 27,3.5). Pán nás vyzývá, abychom mrštili svou péči na Něho, neboť Jemu na nás záleží. Jestliže naplníme své zavazadlo úzkostí, nezůstane nám síla k tomu, abychom mohli nést břemena někoho jiného. Kristus je ten velký Nosič břemen; své hříchy, svůj žal, svoji bolest, svou úzkost, každé své břemeno můžeme uvrhnout na Něj. Kéž bychom se potom od Něho naučili učinit svým zvykem na jedné straně vždy nosit břemena jedni druhých, a na druhé straně vždy nést své vlastní břemeno. V Židům 10,35 se nám mluví o něčem, co nemáme „zamítat“ (rozdílné slovo), a sice „svou smělou doufanlivost, která má velikou odplatu“. Kdosi poznamenal, že příliš často „odvrhujeme svou smělou doufanlivost (důvěřivost) a neseme všechnu svoji starost“.