„Bratři, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu (nebo: zlém skutku), vy, duchovní, napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě (nebo: věnuje pozornost sám sobě), abys i ty nebyl pokoušen.“
Galatským 6,1
Předpokládám, že první věc, které si všimneme, když čteme celou tuto poslední kapitolu ke Galatským, je, že první a poslední slovo (kromě „Amen“) je stejné: „Bratři!“ Bratr mluví o jedné rodině. Bratr mluví o témže Otci, o témže domově a o blízkém a drahém vztahu jednoho k druhému. Bratr mluví o lásce.
V kapitole 2,4 jsme četli o falešných bratrech a v 1. Korintským 5,11 čteme o těch, kdo byli nazýváni bratry, ale chovali se tak špatně, že ztratili právo na toto požehnané jméno a byli vykázáni od rodinného stolu. Ve 2. Tesalonickým 3,15 čteme o těch, kdo neposlechli apoštolovo varování v epištole; bratři takového člověka s ním neměli mít žádný společenský styk, aby se zastyděl. Ale neměli ho mít za nepřítele, ale napomínat ho jako bratra. A v Římanům 16,17 je nám řečeno, abychom se vyhnuli těm, kdo činí různice a pohoršení. Je to velmi veliká čest mít právo na toto jméno bratr a na rodinné výsady s tím spojené. Dobře činíme, když si toho vysoce ceníme a hledáme milost od Boha, abychom žili životem toho hodným. (Viz Ef. 4,1.) Devětkrát v této epištole je nazývá bratry. A tak ačkoliv si to snad nezasloužili, apoštol zahrnuje tyto neposlušné svaté tím sladkým jménem „bratři“! Láska plodí lásku a snad láska, která tryská z toho slova „bratři“, pomohla přivést jejich bloudící srdce zpět ke Kristu, tak jako i výtka, kterou si tak zasloužili.
Apoštol předtím řekl: „Mám o vás pochyby.“ Nyní, se srdcem překypujícím láskou, když připravuje konec svého dopisu, volá: „Bratři!“ Jak drahými je vzájemně činí a jak blízko přivádí to slovo tyto Galatské křesťany tomu, jenž jim musel psát tak přísně. V naší minulé kapitole jsme viděli skutky těla a Pavel je velice vážně varoval, že ti, kdo takové věci činí, nebudou dědit Boží království. Ale běda, kdo z nás se odváží říci, že my jsme ve svém životě zde na zemi nepadli; až příliš často jsme učinili některý skutek těla. Musíme to vyznat se zahanbením, ale jakkoli je to smutné, je to pravda. Jiná věc je padnout na cestě, byť i do těchto hříchů, a jiná věc je učinit si z nich zvyklost.
Pavel věděl, že učení o zákonu, které tito Galatští přijímali, je učinilo vůči sobě navzájem tvrdými a ostrými. Věděl, jak snadné je padnout na cestě; a tak píše: „Bratři, jestliže by byl člověk i zachvácen nějakým pádem.“ V naší minulé kapitole jim apoštol řekl, aby „chodili Duchem“ a aby „Duchem drželi krok“ (verše 16 a 25) a mluvil též o „vedení Duchem“. Nyní vidí, že některý bratr v tom padne. Co s ním má být učiněno? Jak se s ním má jednat? To je otázka, jíž tato kapitola začíná.
Než tuto otázku zodpovíme, podívejme se trochu na slovo „padnout“. „Jestliže by byl člověk i zachvácen nějakým pádem!“ K popsání hříchu je v Novém zákoně užito mnoho slov. Bůh se na hřích dívá mnoha různými způsoby. Vidí ho jako člověka, jenž
mine terč, když střílí na cíl,
překročí čáru, kterou neměl překročit,
neposlouchá hlasu,
je nevědomý, když by měl vědět,
dává méně než plnou míru,
neposlouchá zákon,
padne, když by měl jít přímo.
Těmito a ještě více způsoby se dívá Bůh na naše hříchy. Každý má v řeckém jazyce své vlastní jméno a každý nám mluví o různém pohledu na hřích. V 5. kapitole jsme četli o našem „chození“. Tato kapitola pokračuje dále a říká nám o člověku, který v tomto chození padne.
A všimněte si prosím způsobu, jakým Pavel tento předmět uvádí. Nezmiňuje se, že je nezbytné padnout, poněvadž to není nezbytné. Ale říká: „Bratři, jestliže by byl člověk zachvácen nějakým pádem.“ Je to, jako kdyby řekl: „Nepředpokládám, že se to skutečně stane, ale i kdyby se to mělo stát,…“ Jaká milost, jaká laskavost je v těch slovech. Připomíná nám to Davidova slova v Žalmu 103,8: „Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství.“ Kdo znal lépe než David milosrdenství Pána? David byl skutečně zachvácen velmi hrozným pádem, který způsobil, že spáchal cizoložství a vraždu. Horší pád Davida nemohl zachvátit; a přece toto je jeho svědectví: „Lítostivý a milostivý je Pán, pomalý k hněvu a plný milosrdenství.“ Ti, kdo z nás na cestě padli, se naučili milovat tato slova. Milost je to, co potřebujeme, a milost nalézáme v Božím srdci.
Všimni si, že zde nestojí: „I kdyby nějaký bratr měl být zachvácen pádem.“ Slovo zde užité znamená muže nebo ženu, chlapce nebo dívku, starého nebo mladého. My všichni jsme náchylní k tomu, abychom na cestě padli; a kromě toho to není věc hodící se na bratra, aby padal. Všimni si také, že tento hřích „zachvacuje“ člověka. Jestliže nejsme bdělí, ďábel nás určitě podvede nějakým hříchem a přivede nás k pádu. Musíme vždy „bdít a modlit se“.
Ale když už někdo padne, co potom? Vy, duchovní, takového máte napravit. Galatští se chlubili svou duchovností; stejně tak jako dnes ti lidé, kteří se stavějí pod zákon a snaží se pod zákon uvést jiné, vždy cítí, že jsou více svatí než druzí. „Vy,“ říká apoštol, „vy, kdo jste duchovní, vzpřimte toho, který padl na cestě; napravte ho a postavte ho znovu na jeho cestu.“ To je Boží test na to, zda je člověk duchovní nebo ne. Jsi jeden z těch, které si Bůh může použít k napravení padlého? Jestliže ne, pak v Božích očích nejsi duchovní člověk. Slovo „napravit“ je v Novém zákoně poprvé užito v Matouši 4,21, kde Pán nalezl Jakuba a Jana s jejich otcem na lodi, jak spravují své sítě – „napravují je“. V Židům 11,3 čteme, že světy byly „napraveny“ (dosl. přel.: uvedeny do správného stavu) Slovem Božím. Je také užíváno pro srovnání zlomené kosti – „napravení kosti“. A tak i kdyby nějaký člověk padl, vy, duchovní, takového napravte. Jinou známku duchovních lidí nacházíme v 1. Kor. 14,37.
Nejsou snad v dnešní době žádní duchovní lidé? Neboť žel, jak zřídka kdy lze vidět, že ten, který měl pád, byl napraven, postaven opět na cestu, aby zase sám šel dále přímo! Mějme na paměti, drazí bratří, že odpovědnost leží na nás. Není řečeno, že ten, který měl pád, se má sám napravit a vyšplhat se zpátky na cestu. Ne, odpovědnost za padlého bratra spočívá na těch, kdo jsou duchovní. A mějme na paměti, že ti, kteří padnou, odvracejí ze studu svou tvář pryč od svých bratrů. Mějme na paměti, že jejich srdce si brzy zvyknou na odcizení. Možná, že na začátku, i když my to na povrchu nemůžeme vidět, je uvnitř bolavé a zraněné srdce, zlomené možná při myšlence na to, jak zneuctil Toho, kterého miluje. Kde je někdo, aby v této chvíli byl po jeho boku a napravil ho? Většinou tu není nikdo. Většinou opouštíme padlého bratra tam, kde je, a možná při tom děkujeme, že my nejsme vinní takovým ostudným pádem. To je Boží důkaz pro to, že my nejsme duchovní. A co to znamená duchovní člověk? Mám za to, že duchovní člověk je ten, který chodí Duchem, který je veden Duchem. Možná, že naše ústa se bojí chlubit, že jsme takoví, a přece jak často si ve svých srdcích gratulujeme, že já chodím Duchem, že já jsem veden Duchem, že já jsem duchovní člověk. Nechme se zkusit Božím testem. Kolik padlých bratrů a sester jsem napravil? To je Boží test. Znám mnohé, kteří jsou hrdi na svou duchovnost, ale neznám ani jednoho, který může jít k padlému bratrovi a napravit ho.
Proč je takový nedostatek skutečně duchovních lidí? Snad proto, že tak nemnozí jsou skutečně vedeni Duchem. A zde je také jeden test pro to, a my uděláme dobře, když ho na sebe použijeme: „Jestliže jste vedeni Duchem, nejste pod zákonem.“ (Galatským 5,18) Pravidla a vymezení, která vztyčujeme, aby ovládala náš život a životy a cesty našich bratrů, i když jsou třeba nepsaná, nejsou ničím více, než svědectvím, které jako vztyčený prst ukazuje na nás samé, aby prokázalo, že my nejsme vedeni Duchem. Zákon rozumí tomu, co to je porušení zákona nebo rozbití kamenných desek, ale zákon neví vůbec nic o napravování. To není jeho věcí, to on neumí dělat. Zákon ví všechno o pádu a je připraven zatratit a proklít toho, kdo je dole; ale přijít tam, kde je, zvednout ho, napravit ho a postavit ho opět na cestu, o tom všem zákon vůbec nic neví.
Vzpomínám si na jednoho muže, který byl zachvácen zlým pádem na cestě. Upadl mezi lotry, kteří ho oloupili, vzali mu šaty a nechali ho nahého, zraněného a polomrtvého. Díval jsem se, jak šel kolem po té cestě zákon a očekával jsem, že uvidím, jak zákon půjde a zvedne ubohého muže a postaví ho opět na cestu; ale zákon, ačkoli ho viděl, přešel jen po druhé straně. Potom jsem se díval na židovskou chrámovou službu, oběti a svátky (které Galatští tolik milovali). Přišly, dokonce se zastavily a podívaly se na něj. Myslím, že jsem je slyšel říkat: „Ubohý muži, ubohý muži, buď příště opatrnější,“ a potom přešly kolem po druhé straně jako zákon. Ani jeden z nich nebyl schopen pro padlého muže něco učinit. Vskutku, zdálo se, že se o něho ani moc nestarali. Potom přišel můj Mistr. To bylo to, co z Něho učinilo mého Mistra, neboť já jsem byl ten ubohý muž, který upadl mezi lotry. Přišel po celé cestě z nebe přímo tam, kde jsem byl. Snížil se ke mně do prachu cesty, ovázal mé rány a nalil na ně oleje a vína; dal mne na Své zvíře, položil Svou paži kolem mne a držel mne, abych nespadl, a vzal mne do jedné hospody. Jméno té hospody bylo „Místo, které přijímá všechny“ a jméno hospodáře bylo „Ten, který přijímá všechny“. (Jak rozdílné od hospody, kde se narodil můj Mistr; tam pro Něho nebylo místo a tak se narodil ve stáji.) Můj Mistr za mne zaplatil a řekl hospodáři: „Měj o něj péči.“ Nebyla žádná obava, že by na mne vynaložil příliš mnoho, neboť můj Mistr mu řekl: „Cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě.“ A tak nyní čekám a vyhlížím svého Mistra, že znovu přijde (viz Lukáš 10,30–37).
Čtenáři, bratři, to je ta jediná cesta, jak jednat s padlým bratrem. Nemůžete ho pozvednout z druhé strany cesty. Nemůžete mu pomoci, když stojíte vedle něho. Musíte přijít tam, kde on je. Musíte se sklonit na svá kolena do prachu vedle něho a potom tu je nějaká naděje, že ho snad budete moci napravit. A rád bych věděl, zda s sebou nosíme olej a víno, aby byly pohotově pro rány, které jsou všude kolem nás. Olej mluví o Duchu Svatém a o Jeho moci – Jeho uzdravující a obnovující moci. Víno mluví o radosti, té radosti, která byla ztracena pádem – o radosti, druhém ovoci Ducha Svatého.
Apoštol dále říká bratrovi, který podstoupil dílo nápravy padlého, že to musí být činěno v duchu tichosti (mírnosti), jemnosti, či něžnosti. Není žádný jiný způsob, jak jednat se zraněním nebo se zlomeninou. Musíme být jemní, jinak ji nemůžeme vůbec napravit; a jaké obratnosti je třeba! Ale není k tomu potřebí ani polovina té obratnosti, které je třeba k napravení padlého z Galatským 6,1. Tvrdý a zákonický duch takového člověka nikdy nenapraví, pouze ho zažene ještě dále. Žel, díval jsem se s úzkostí duše na jednoho takového lékaře duše, jak se dal do napravování padlého bratra, a viděl jsem, jak ho zahnal daleko pryč; místo aby ho pozvedl, srážel ho dále dolů. Slyšel jsem více těch, kteří padli, se slzami volat: „Zahnali mne pryč!“ Věděl jsem, že to je pravda, a myslel jsem na Ezechiele 34 a na pastýře tam: „Stáda nepasete. Neduživých neposilujete a nemocné nehojíte, a zlámané neuvazujete, a zaplašené zase nepřivodíte a zahynulé nehledáte; ale přísně a tvrdě panujete nad nimi. Takže rozptýleny jsou, nemajíce pastýře… Rozptýleny jsou ovce stáda mého, a není žádného, kdo by se po nich ptal, ani žádného, kdo by jich hledal.“ (Ezechiel 34,3–6) Jak je nám dnes zapotřebí opravdových pastýřů.
Ale pro užití ducha mírnosti je jeden naléhavý důvod a apoštol nám říká, proč: „Prohlédaje sám k sobě (nebo: věnuje pozornost sám sobě), abys i ty nebyl pokoušen.“ Všimni si zde náhlého přechodu od množného čísla k jednotnému. Jsem schopen zapomenout, že já jsem stejně tak nakloněn padnout, jako bratr, který je dole. A tak já osobně (každý jednotlivý z nás) potřebuji věnovat pozornost sám sobě. Vzpomínáte si na Petra? Vynesl rozsudek smrti nad Ananiášem a Zafirou, poněvadž nekráčeli přímě, ale lhali Duchu Svatému (Skutky 5,1–11). Bezpochyby diktoval tento rozsudek Duch Svatý, ale když ho Petr nad viníky vynesl, nijak nepomyslel, že by mohl takovou věc učinit. Spíše se bojím, že tento rozsudek nevynášel v duchu mírnosti, ale v duchu spravedlnosti. Ale o několik let později je Pavel donucen kárat Petra přede všemi, poněvadž ten, stejně jako Ananiáš a Zafira, nekráčel přímě. Ani jeden z nás se nemůže odvážit říci druhému: „To, co ty jsi udělal, já neudělám.“ Mnohem lépe je nejít k padlému bratrovi, než tam jít v jiném duchu, než v duchu mírnosti, věnuje pozornost sám sobě, abych také já nebyl vyzkoušen tímtéž způsobem a stejně jako můj bratr bych také já padl.
Jsou taková shromáždění křesťanů, která cítí, že ti, kdo padli a byli vzdáleni od stolu Páně, jsou svědectvím čistoty a svatosti shromáždění. Ne, bratři, tak ne. Snad jsou svědectvím vašeho nedostatku duchovnosti a tito padlí mohli už dlouho být napraveni, obnoveni a přivedeni zpět. Vzpomínáte si, jak ten obratný dělník Pavel psal Korintským? Předně, aby odvrhli padlého pryč (1. Kor. 5). Poslechli a ten padlý muž se zlomeným srdcem mohl být zahlcen přílišným zármutkem; a ten samý, který jim nařídil, aby ho odvrhli, nyní spěchá psát, že ho mají obnovit (2. Kor. 2,7). Ach, kéž by tu bylo takové srdce, takové srdce naplněné vroucí láskou k ovečkám Kristovým dnes!
Ale nemůžeme uzavřít tento předmět, aniž bychom se neobrátili k Epištole Judy 24 a 25:
„Tomu pak, který mocen jest zachovati vás od klopýtnutí (není zde ani řeč o pádu, jenom o klopýtnutí, které může k pádu vést, a je tu Jeden, který je mocen nás zachovat i od klopýtnutí) a představit vás bez úhony před přítomností své slávy s veselím, samému moudrému Bohu, Spasiteli našemu, budiž sláva a velebnost, vláda a moc i nyní i po všecky věky. Amen.“