„Neboť vy ke svobodě povoláni jste byli, bratři; jenom ne(obracejte) tuto svobodu v základnu pro činnost těla, ale skrze lásku (budiž to vaším zvykem) buďte otroky jedni druhých. Neboť celý zákon je naplněn v jednom slovu, v tomto (slovu): Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Ale jestliže se vespolek koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden od druhého nebyli stráveni. Ale pravím: Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte. Neboť tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu; ty pak věci jsou sobě vespolek odporné, abyste nečinili ty věci, které byste chtěli. Jestliže pak Duchem vedeni jste, nejste pod zákonem. Zjevné pak jsou skutky těla, jež jsou
smilstvo,
nečistota,
necudnost (prostopášnost),
modloslužba,
čarování,
nepřátelství,
sváry,
žárlivost,
(výbuchy) hněvu,
osobní zaujatost (rivalita, soupeření),
roztržky,
sekty,
závisti,
opilství,
hodování
a těm podobné věci; a to vám předpovídám, jako jsem i prvé pravil, že ti, kdo takové věci činí, nebudou děditi Boží království. Ale ovoce Ducha jest:
láska,
radost,
pokoj,
shovívavost (dlouhosnášenlivost)
dobrotivost (laskavost),
dobrota,
věrnost,
mírnost (krotkost, tichost),
sebeovládání (zdrženlivost).
Proti takovým věcem není zákona. Ale kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a žádostmi. Jsme-li Duchem živi, Duchem i držme krok. Nebuďme marné chvály žádostiví, jedni druhých popouzejíce, jedni druhým závidíce.
Galatským 5,13–26
V posledním verši 4. kapitoly a v prvním verši 5. kapitoly Epištoly Galatským čteme: „A tak, bratří, nejsme dětmi služky, ale (naopak dětmi) svobodné. Touto svobodou nás Kristus osvobodil; stůjte proto pevně a nebuďte zapleteni opět ve jhu otroctví.“ O těchto verších jsme uvažovali v 18. kapitole naší knížky a následující verše Galatským 5,2–12 tvoří jakousi vsuvku, zčásti varování, zčásti napomenutí. Tyto verše jsme měli před očima v naší poslední kapitole. Nyní se vracíme k právě citovaným veršům z konce čtvrté a ze začátku páté kapitoly: „Touto svobodou nás Kristus vysvobodil; stůjte proto pevně a nebuďte zapleteni opět ve jhu otroctví… Neboť vy ke svobodě povoláni jste byli, bratři.“ Nechť tato slova znějí naším srdcem jako radostné zvonky vyzvánějící slavné poselství, že jsme svobodní. Židé byli otroky „principů světa“ (Gal. 4,3), které mluví o zákonu. V Římanům 7,1 čteme, že zákon je pánem člověka, pokud člověk žije. Pohané, či národy, byli otroky model (Gal. 4,8). My všichni jsme byli otroky hříchu (Řím. 6,6.17), ale „Kristus nás vysvobodil“. Jsme svobodni od zákona (Řím. 7,4), svobodni od model, svobodni od hříchu (Řím. 6,7.22). Jak obdivuhodná svoboda to je! A v Římanům 8,2 čteme: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti.“ Ano, bratři, křesťan je svobodný člověk: Kristus nás vysvobodil; „stůjte proto pevně a nebuďte zapleteni opět ve jhu otroctví…. Neboť vy ke svobodě povoláni jste byli, bratři!“
Žel, dnes je mnoho lidí, kteří se snaží přivést lid Páně zpět do otroctví. Jak mnozí učí zákon, někteří jako způsob spasení, jiní jako pravidlo pro život. V každém případě je to znovu opět otroctví. Každá sekta křesťanství má svá vlastní pravidla a ustanovení; a ta všechna přivádějí křesťana znovu do otroctví. I když tu nejsou psané zákony či pravidla a ustanovení, jak často vidíme, že nepsané tradice vážou svaté Boží mocnými řetězy a stahují je znovu do otroctví.
Moji přátelé, mohla-li tato malá knížka jen pomoci k tomu, aby ve vašich srdcích zaplála tato požehnaná slova: „Kristus nás vysvobodil“, nebylo to nadarmo. Stůjte pevně, bratři! Na všech stranách se potkáte s těmi, kdo by vás znovu chtěli učinit otroky; a některé z jejich omluv, či „důvodů“, jak je nazývají, znějí velmi dobře; ale stůjte pevně a nebuďte opět podrobeni pod jho otroctví. Pamatujte, vy, kdo čtete tato slova, vy, křesťané v Číně, Americe, Kanadě, vy jste byli povoláni ke svobodě.
Ale po tomto slavném poselství o svobodě následuje varování: „Jenom neobracejte tuto svobodu v základnu pro činnost těla.“ Když nepřítel chce napadnout nějakou zemi, snaží se nejprve získat malý kousek této země jako „operační základnu“; a z tohoto malého kousku dobude nepřítel brzy celou zemi. Je třeba, abychom nejprve dbali na to, aby nepříteli nebyl postoupen ten malý kousek země za operační základnu; potom je celá země bezpečná. Tak se tělo bude vždy snažit užít naší svobodu pro sebe a obrátit toto požehnání od Boha ve výhodu pro nepřítele. Tu je křesťanský muž, který řekne: „Jsem povolán ke svobodě a tak mám svobodu k tomu, abych užil dne Páně, jak chci.“ A má v tento den otevřen svůj obchod ke zneuctění svého Mistra. A zde je křesťanský student, který říká: „Jsem svobodný, nemusím chodit do shromáždění; mohu čas využít ke studiu; jsem povolán ke svobodě.“ Tu je křesťanská dívka a říká: „Jsem svobodná, mohu nosit to, co se mi líbí,“ a oblékne si oděv, o kterém ví, že ho Pán zavrhuje. Každý z nás má svou vlastní slabost, která vyžaduje ustavení srdce a sebeodsuzování, abychom byli zachováni a nebyli uvedeni pod její moc – moc „snadně obkličujícího nás hříchu“ (Židům 12,1). Každý z nás zná „ránu svého srdce“ (1. Král. 8,38). Jak velice potřebujeme v těchto případech bdít, aby se naše svoboda nestala základnou činnosti pro tělo, našeho zavilého nepřítele.
Ale ačkoli jsme svobodní a apoštol by těžko mohl o naší svobodě mluvit vyhraněněji, vybízí nás, abychom ji pevně drželi; a přece hned v příští větě nám říká, abychom učinili svým zvykem být otroky. Skrze lásku, nebo pro lásku, buď to vaším zvykem být otroky. Ale otroky jeden druhého, ne zákona! Otroci, a přece svobodní lidé! Láska, pravá láska činí otroky z každého z nás. Viděli jsme našeho Pána vstát od večeře, odložit Své roucho, vzít zástěru, opásat se a konat dílo otroka pro lásku ke Svému lidu. Máme chodit v Jeho šlépějích: z lásky máme sloužit jeden druhému, sloužit jako otroci. Pravá láska to ráda činí. Hleď, jak matka slouží svému muži a svým dětem; je jejich otrokem, ale svobodným – otrokem v poutech lásky. Skutečně, jak apoštol ukazuje, je zákon naplněn v tom jednom slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Ten, kdo svého bližního skutečně miluje, nečiní mu nic zlého, a tak vůči svému bližnímu zachovává zákon. „Kdo miluje bližního, zákon naplnil.“ (Řím. 13,8) Ale čtěte 1. Korintským 13 a podívejte se, jak daleko za hranice zákona jde láska! Zákon je naplněn a láska jenom započala své dílo stát se otrokem druhých. Jak rozdílné jsou Boží cesty od cest člověka!
Zdá se, že s příchodem učitelů zákona přišly také sváry. Apoštol varuje tyto svaté: „Jestliže se vespolek koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden od druhého nebyli stráveni.“ Zákon lidi zatvrzuje; zákon neví nic o lásce. Na takovéto půdě spory rychle rostou a brzy lze spatřit kousání a požírání. Každý si myslí, že zastává spravedlnost, když se jen stále snaží vnutit svou vlastní vůli svému bližnímu. Vzpomenete si, jak nám Přísloví říká, že svárové jsou jako závory u hradu – chladné a neústupné, každá je zasazena do chladného kamene a drží pevně pryč od druhé (Přísloví 18,19). Takový je výsledek u srdce, které se staví pod zákon. Jiný tato slova překládá takto: „Jestliže stále jeden na druhého vrčíte a po sobě chňapáte, dejte pozor, abyste nebyli jeden od druhého zničeni.“
Ale je zde cesta, po níž křesťan může jít tímto světem, kde jsou nepřátelé na všech stranách, a být v dokonalém bezpečí. Je zde cesta, na které tělo nemá proti křesťanu žádnou moc. A jaká je to cesta? „Duchem choďte a vůbec žádosti těla nevykonáte.“ To je naše tajemství: „chodit Duchem“. Bůh dal Ducha Svatého, aby přebýval v každém věřícím, a On v nás přebývá, ačkoliv my na Něj často zapomínáme nebo Ho zarmucujeme (Ef. 4,30) nebo na Něho nedbáme; ale On v tobě přebývá, milý křesťanský čtenáři, a je připraven dát ti sílu pro tvou cestu. Dbej na Jeho nejmenší působení, poslechni Ho okamžitě, když Ti přivádí na mysl Boží Slovo; takovým způsobem „chodíme Duchem“. V 18. verši budeme číst o tom, že jsme „Duchem vedeni“. To je pravda; On zná stezku, po níž máme jít, a On je věrný a spolehlivý Vůdce. Jestliže se Jím jen necháme vést, potom budeme skutečně „chodit Duchem“ a vůbec nebudeme činit žádosti těla. Jak silné je tělo! Jaké má žádosti! Ale je zde Jeden, který je mocnější než tělo, který přebývá v každém z nás a celá Jeho veliká moc je připravena nás vést a dát nám chodit Duchem, takže vůbec není zapotřebí, abychom vykonávali žádosti těla. V řečtině je zde dvojí zápor; to ho velmi zesiluje: „vůbec ne“, vůbec není třeba dbát na tělo.
Nyní shledáváme, že v nás přebývají dva, kteří jsou navzájem zcela odporní (opační). Tělo žádá proti (dosl.: je vášnivě odporné) Duchu a Duch žádá proti tělu; a tak vidím, že ve mně probíhá válka, ostřejší, rozhodnější a trvající déle, než jakákoliv válka na zemi. Tělo vždy chce jít svou vlastní cestou a činit svoji vůli; Duch Svatý, který ve mně přebývá, je vždy postaven proti mému tělu. Jestliže naslouchám tělu a vydávám mu své údy, potom se ve mně tělo rychle zjevuje; ale jestliže chodím Duchem a dovoluji, aby mne Duch vedl, potom vůbec nebudu naslouchat vášnivým žádostem těla.
Jsou tací, kdo nám říkají, že tělo v nich je mrtvé, nebo že je „vypáleno“, že už nikdy nebude jednat. Ne, milý čtenáři, tělo je až příliš živé, jak brzy uvidíme, nebudeme-li dbát Ducha Svatého v nás. Byl jeden muž, který stále tvrdil, že jeho tělo je mrtvé a že už nemá žádné žádosti. Kdosi mu hodil do tváře pohár vody a on ihned ztratil rozvahu a velice se rozzlobil. Jeho tělo nebylo mrtvé, ale jenom čekalo na příležitost, aby se mohlo projevit. Ale ačkoliv tělo není mrtvé a bude v nás po celou dobu, pokud budeme zde na zemi, přece můžeme děkovat Bohu, že se postaral o způsob, jakým ho můžeme držet na místě smrti. A tak v Římanům 6 čteme: „To vědouce, že starý člověk náš s ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hříchu, abychom již potom nesloužili hříchu… Tak také vy se mějte za mrtvé hříchu a živé Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy nepanuje hřích v smrtelném těle vašem, abyste ho poslouchali v jeho žádostech. Aniž vydávejte údy své za nástroje nepravosti hříchu, ale vydávejte sebe Bohu.“ (Řím. 6,6–13) Ale jediný způsob, jak toto mohu prakticky ve svém životě uskutečnit, je chodit Duchem, nechávat se Duchem vést a vydávat sebe a své údy Bohu, aby mne vedl a užil si mne tak, jak se Jemu líbí. A tak žiji Bohu a ne tělu.
Tento život je v nás způsoben dílem Ducha Svatého skrze Boží Slovo. Způsob života křesťana by měl zjevovat tento nový život, který skutečně zjevuje Krista, neboť Kristus je náš život. Jestliže půjdeme po této stezce, vůbec žádosti těla nevykonáme. Takovým způsobem se vyhneme hříchu a ne tím, že si vezmeme zákon, aby nás nutil dělat to, co si dělat nepřejeme. Zákon nemá moc donutit tělo poslouchat, neboť to není Božímu zákonu poddáno, ani nemůže být (Řím. 8,7). Nový život rád poslouchá, miluje svatost a Kristus je skrze Ducha Svatého jeho síla a moudrost. Nezapomínejme, že tělo je stále zde, jak shledáváme v této kapitole ke Galatským, a že je vášnivě odporné Duchu, aby nám zabránilo chodit Duchem; a Duch odporuje tělu, aby zabránil křesťanu chodit podle těla. Ale jestliže nás Duch vede, nejsme pod zákonem. Neznamená to, že nejsme pod „tím zákonem“, ale že nejsme pod žádným zákonem; nejsme pod pravidly a ustanoveními lidí; pod pravidly, která si rádi stanovíme pro svůj vlastní život. Boží Slovo skrze Ducha Božího je naším jediným vůdcem a tím jsme spravováni. Ale smíme si být jisti tím, že Duch nás nevede k zákonu, neboť zákon nedává ani život, ani sílu.
Ale vedeni Duchem jsme svobodni; můžeme činit to dobré, které nová přirozenost miluje. Hledejme tedy vždy, v každé chvíli, milost k chození Duchem, k tomu, abychom Jej nechali nás vést. Takovým způsobem nám umožní držet tělo v místě smrti, ukřižované s Kristem; a my budeme přinášet ovoce Ducha ke slávě našeho Boha.
Nyní nám Duch v naší kapitole ukazuje na jedné straně skutky těla: patnáct zlých skutků, všechny zjevující tělo. První tři jsou pohlavní hříchy, a jak jsou obvyklé! Jak je snadné dovolit nečistým myšlenkám, aby vnikly do našich myslí, ba aby tam i přebývaly. V Matouši 15,19 nám Pán říká, co vychází ze srdce člověka, a první na seznamu jsou „zlá myšlení“. Někdy se sami omlouváme a říkáme, že nemůžeme rozkazovat svým myšlenkám, že tyto vcházejí do našich myslí nežádaně a že my je nenávidíme. Avšak jestliže dovolíme Duchu, aby nás vedl, nebudou nad námi mít žádnou moc ani zlé myšlenky; namísto toho můžeme skrze Něho uvádět „všelikou mysl v poddanost Kristu“ (2. Kor. 10,5). Ale žel, nečistota může být nejen v myšlenkách, ale i v slovu a skutku. Jak obezřetní bychom měli být! Každý z nás má v sobě tělo a tyto ošklivé, špinavé hříchy přicházejí jako první v seznamu jeho skutků.
Další dva v seznamu jsou modloslužba a čarování. Kolik těchto hříchů vidíme v Číně. Někteří lidé se nám snaží namluvit, že tyto věci vůbec nejsou zlé; ale jak mnohem lépe je věřit Božímu slovu a utíkat od modlářství (1. Kor. 10,14). A vzpomeňte si, že poslední slova apoštola Jana v jeho První epištole jsou: „Synáčkové, vystříhejte se model.“ Neboť my si můžeme udělat jiné modly, než jsou ty, které vidíme kolem sebe v Číně. Můj dům se může stát mou modlou nebo mé knihy, má studia, či dokonce mé dítě. Vše, co zabírá to místo, které by jenom Bůh sám měl mít, je modla. Nemysleme si, že tato slova nám nemají co říci. A kolik lidí je „pověrčivých“, jak se říká. Je mnoho věcí, které nechtějí dělat, poněvadž říkají, že by jim přinesly neštěstí. To vše spadá pod název „čarování“ a je jedním ze skutků těla. Kristus nás osvobodil ode všech těchto věcí; stůjme pevně v této svobodě.
Potom přichází osm zlých skutků vůči mým bratřím. Nejprve nepřátelství. Jak je snadné mít ducha nepřátelství proti některému bratrovi. Snad nám ublížil a my neodpouštíme. Po nepřátelství přicházejí sváry. Nepřátelství jsme snad měli ve svém srdci, ale velmi brzy se ukáže jako otevřená rozepře. Vina je zcela na jeho straně, myslíme si; ale když jsme byli děti a hádaly jsme se mezi sebou, tu nám moje matka vždy říkala: „K hádce je zapotřebí dvou.“ Můžeme si být jisti, že jestliže jsme zapleteni do nějakého sváru, je to proto, že jsme dali místo tělu. Jenom skrze pýchu přichází svár (Přísloví 13,10)! Potom přichází žárlivost, jedna z nejobvyklejších věcí v srdci člověka. Potom výbuchy hněvu. Nazýváme to „prudkostí“ nebo „vznětlivostí“, ale je to jeden ze skutků těla. V 2. Petra 3,9 čteme, že Pán „nám shovívá“. Potom osobní (sebou) zaujatost. Ve Filipským 2,21 čteme: „Všichni zajisté svých věcí hledají a ne těch, které jsou Krista Ježíše.“ Téměř všichni křesťané i Pavlovy doby upadli pod moc tohoto hrozného skutku těla. Byl jeden mladý muž, který byl z toho vyjmut, a to byl Timoteus. Vidíme tedy, že je cesta, jak nevykonat ani tento skutek těla.
Potom přicházejí roztržky. Je to smutné, velice smutné slovo a kolik srdcí tím bylo zlomeno! A přece tu jsou někteří, kdo se téměř chlubí roztržkami a říkají, že jsou nezbytné. Je nezbytné nechávat působit tělo? Jestliže ano, pak jsou nezbytné roztržky. Ale nechť ten, kdo se roztržkami chlubí, si uvědomí, že Bůh o nich říká, že jsou jedním ze skutků těla. Tyto roztržky přišly předtím, než nastalo skutečné rozptylování ovcí.
Roztržky mohou být ve společnosti, která se navenek zdá být celkem; ale když vnikla roztržka, nebude to dlouho trvat a vytvoří se viditelné skupiny. Říkáme jim „sekty“. V křesťanstvu dnes lidé s pýchou říkají: „Já náležím k té a té sektě.“ Ale v Božích očích je toto jen další skutek těla.
Potom tu máme závisti. „Kdo ostojí před závistí?“ (Přísloví 27,4) To je další velmi rozšířený poklesek; možná více rozšířený, než si uvědomujeme. Jak často závidíme zdraví, schopnost, dar nebo svatost či jiné věci. Duch závisti v mém srdci vzbuzuje ducha nenávisti proti mému bratrovi a dlouhý seznam skutků těla může být výsledkem; všechny vyšly ze závisti. Možná, že bratr, kterému závidím, nemá nejmenší potuchu o tom, že je příčinou tak mnohého zla v mém životě; avšak chyba není při něm, ale zcela při mně, když jsem dovolil tělu, aby jednalo v závisti.
Nakonec přichází opilství a hodování: smutné a zahanbující skutky, mají-li být viděny u křesťana; avšak žel, občas je přece vidíme. Ne tím, že se slibem zřekneme požívání alkoholu, ale když budeme chodit Duchem, můžeme zvítězit nad těmito skutky těla.
Kéž nám Bůh pomůže, když zvažujeme tento hrozný seznam (a ten nezahrnuje všechny skutky tohoto mého těla, neboť apoštol dodává: „a věci těm podobné“), abychom měli na paměti, že je jenom jeden způsob, jak můžeme být zachováni od všech těchto hrozných hříchů; tímto způsobem je Boží způsob: chodit Duchem. Můžeme si proti nim postavit pravidla, ale pravidla nemají nad tělem žádnou moc. Jak mnohému trápení bychom ušli, kdybychom jenom dbali Božího Slova v těchto verších!
Potom přichází „ovoce Ducha“: ne skutky, jako u těla, ani ne ovoce v množném čísle; ale jakoby to byl jeden pěkný trs s devíti plody: jako hrozen vína pro Mistra.
Těch devět plodů je v Božích očích jedno, ale mohou být rozděleny do tří skupin vždy po třech. První tři jsou skryté ovoce viděné Božím okem: láska, radost, pokoj. Ale tyto tři skryté plody dávají vzniknout následujícím třem, vůči mým bratřím: shovívavost (dlouhosnášenlivost), dobrotivost (laskavost), dobrota. Jaký kontrast k osmi skutkům těla, které mají co činit s našimi bratry! Nakonec přichází věrnost (nebo by to mohla být i víra), mírnost a zdrženlivost.
Láska přichází v seznamu jako první; neboť jak jsme výše viděli, láska přivádí k naplnění zákon. Láska k Bohu a láska k mému bližnímu; láska k ubohému hynoucímu světu kolem mne a láska k mým bratrům. Tato láska je první z ovoce Ducha. Ale musíme číst 1. Korintským 13, chceme-li více poznat, co láska znamená. Uvidíme tam popsání lásky Kristovy. Neboť komu jinému ji lze takto skutečně připsat?
A potom přichází radost. Radost Páně je moje síla (Neh. 8,10). Jestliže mé srdce je naplněno radostí Páně, nemůže mne nic sklíčit. Když čteme Epištolu Filipským, kolik toho tam najdeme o radosti; a přece byl tento dopis psán z římského vězení a vně vězení se Pavlovi nepřátelé snažili přidat k jeho poutům soužení (1,16). A přece píše: „I z toho se raduji, a radovati se budu.“ (1,18)
Potom přichází pokoj. Hluboký, klidný pokoj uprostřed vřavy a bojů tohoto světa; toto je ovoce Ducha – pokoj, převyšující všeliký rozum, pokoj Boží, aby ostříhal srdce a mysl skrze Krista Ježíše (Fil. 4,7).
Je pozoruhodné, že náš Pán Ježíš nám odkázal tyto tři sladké plody, než opustil tento svět. V Janu 14,27 čteme: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám.“ V Janu 15,11 čteme: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má zůstávala ve vás, a radost vaše byla plná.“ A v Janu 17,26 náš Pán prosí: „Aby milování (láska), kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich a i já v nich.“ Jeho pokoj, Jeho radost, Jeho láska. Jaký to odkaz! – vše pro naše dobro skrze Ducha Svatého, jestliže „chodíme Duchem“.
Je pozoruhodné, že první z ovoce Ducha vůči našim bratrům je „dlouhosnášenlivost“. Jistě trpíme od svých bratrů. Tak často nám nerozumějí. Tak často nám činí bolest a hanějí nás a snad se s námi i vadí pro věci, kterým ve skutečnosti vůbec nerozumějí. Když na toto vzpomeneme a když jsme dlouho museli trpět od svých bratrů, vskutku rozumíme, co znamená toto slovo „dlouhosnášenlivost“. Jak obdivuhodné je, když vidíme, že v 2. M. 34,6 je Bůh sám popsán jako „dlouhosnášející“. V Efezským 4,1–3 apoštol napomíná milované efezské křesťany, aby chodili hodně povolání toho, kterým byli povoláni, „se vší pokorou, tichostí, a (dlouho) snášenlivostí, snášejíce se vespolek v lásce, usilujíce zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje“. Jaký je rozdíl mezi pokorou a tichostí? Pokora neuráží a tichost se nedá urazit. Obojí je třeba, jestliže se nemáme svářit se svými bratry. A potom přichází dlouhosnášenlivost, jako ji máme zde v Galatským; a jako čtvrté je „snášení se vespolek v lásce“. Všimněte si, že všechny tyto čtyři vlastnosti nám mají umožnit žít v pokoji s našimi bratry a umožňují nám, abychom od nich dovedli trpět. Jenom tak můžeme doufat, že zachováme jednotu Ducha ve svazku pokoje.
Dobrotivost pochází z milého řeckého slova „chreestos“. Kristus je v řečtině „Christos“. Znění je téměř stejné. Za starých časů lidé říkali, že „křesťané“ (od jména Kristus, které neseme) jsou také „chreesťané“ (od chreestos, znamenající „laskavý“), poněvadž křesťané byli známí svojí dobrotivostí k ostatním. Tak by to mělo být; a já myslím, že každý z nás může být „chreesťanem“, stejně jako křesťanem. Toto slovo bylo také užíváno pro pohodlí staré, dobře padnoucí boty, která netlačila nohu na žádném místě; takovými by měli křesťané být k těm, s nimiž přicházejí do styku.
Potom přichází dobrota. Všimni si, že není řečeno, že i spravedlnost je ovoce Ducha. Vzpomenete si, že Slovo říká: „Sotva kdo za spravedlivého umře, ač za dobrého by někdo snad i umříti směl.“ (Řím. 5,7) Tak dobrota a ne spravedlnost je ovocem Ducha. Křesťan má samozřejmě být spravedlivý i dobrý. V Efezským 5,9 máme, že „ovoce světla záleží ve vší dobrotě a spravedlnosti a v pravdě“.
Věrnost může být význam dalšího ovoce, které nám mluví o někom, komu lze důvěřovat – který je věrný na všech svých cestách; nebo může znamenat toho, kdo zcela spočívá v Bohu, věda, že Bůh určitě dává všem věcem spolupůsobit k dobrému pro ty, kteří Ho milují (Řím. 8,28). Anebo to může prostě být víra, kterou má každý křesťan v Krista pro své spasení. Možná, že jsou zahrnuty všechny tyto významy, neboť určitě každý z nich je ovocem Ducha.
Mírnost (tichost, pokornost). Už jsme mluvili o tomto velice vzácném ovoci s poukazem, že se nenechá urazit. Vůči některým lidem musíme být obzvláště obezřetní, protože se tak lehce urazí. Tací mají velmi málo mírnosti. Toto ovoce se zdá být v Božích očích obzvláště cenné; neboť křesťanským ženám Bůh říká, aby jejich ozdobou byl krotký a pokojný duch, který je před Jeho obličejem velmi drahý (1. Petra 3,4). Znal jsem jednu paní, která se bála prosit o mírnost, protože cítila, že taková modlitba by jí určitě přinesla mnoho strastí, aby se této lekci naučila. Ale modlila se, aby ji Pán učinil ochotnou se za mírnost modlit, a brzy shledala, že Pána prosí, aby ji učinil mírnou. Vzpomeňme si, že náš Pán Ježíš říká: „Jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mat. 11,29)
Nakonec máme sebeovládání. V naší Bibli to je přeloženo jako zdrželivost, ale ve skutečnosti to znamená ovládat, a ten, koho máme ovládat, jsme my sami. Bojím se, že toto je velmi řídké, avšak velmi vzácné ovoce. Jak málo je těch, kteří skutečně ovládají svá těla a své mysli a myšlenky. Pavel mohl o sobě říci: „Podmaňuji tělo své, a v službu je podrobuji.“ (1. Kor. 9,27) To je skutečné sebeovládání. Pavel ovládal sebe sama. Pamatujme, že toto je ovoce Ducha a že jenom Duch Boží může dát toto sebeovládání.
Než opustíme tento předmět, musíme si všimnout rozdílu mezi skutky a ovocem. Skutky obracejí naše myšlenky k vlastnímu konání; ovoce nám dává myslet na jinou moc, která čerpá svoji sílu ze slunečního svitu, ze země a ze vzduchu a přetváří tyto věci v „dra-hé ovoce země“.
Tak je tomu, když obrátíme své oči od věcí země a hledíme na Ježíše. Tehdy jsme proměňováni v týž obraz od slávy v slávu, jakožto skrze Ducha Pána (2. Kor. 3,18). A ovoce roste v neviditelné síle, bez hluku či práce z naší strany. V Novém zákoně je mnoho o ovoci a přinášení ovoce, ale my už se déle nemůžeme zdržovat u tohoto milého předmětu; závěrem bychom však chtěli požádat své čtenáře, aby se sami podívali do listu Titovi 3,14 a Filipským 4,17, aby viděli jiný druh ovoce, které je také velmi milé našemu Pánu.
Ti, kdo rádi učí zákon, musejí doznat, že proti tomuto devateru libému ovoci, o kterém jsme právě uvažovali, není žádný zákon. Nadto musejí doznat, že zákon nejen nemůže nikdy přinést takové ovoce, ale také, že kdyby někdo mohl dokonale naplnit zákon, výsledek by se stále nemohl srovnávat s krásou a vzácností ovoce Ducha.
Než opustíme tento milý předmět, musíme si všimnout, že nám podává obdivuhodný obraz našeho Pána Ježíše Krista. Nikdo jiný, než jen On, nepřinesl nikdy toto ovoce v jeho dokonalosti. A tak hledíme na Jeho lásku, Jeho radost, Jeho pokoj, Jeho dlouhoshovívavost (jak my jsme ji zakusili!), Jeho dobrotivost, Jeho dobrotu („Dobrý jest Hospodin, silou jest v den soužení, a zná ty, kdož v něho doufají.“ – Nahum 1,7), Jeho věrnost („Bůh, Bůh věrný (pravdomluvný)“ – 5. M. 7,9; „Tvoje věrnost sahá až do nejvyšších oblaků.“ – Žalm6,6), Jeho mírnost („Já pak sám Pavel prosím vás skrze mírnost (krotkou tichost) a dobrotivost Kristovu.“ – 2. Kor. 10,1), na Jeho sebeovládání (hleďte na Něho, když šel ze zahrady ke kříži!). Jak jsou naše srdce pohnuta tímto obrazem, když uvažujeme o Něm, který je znamenitější nežli deset tisíců jiných (Píseň Šalomounova 5,10.16).
„Ale kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a žádostmi.“ – „Ti, kteří jsou Kristovi“, nás upomíná na Gal. 3,29: „Ale jestliže vy (jste) Kristovi, potom jste símě Abrahamovo.“ Poznamenali jsme, že výraz „Kristovi“ znamená více než „náležející Kristu“. Má také význam být částí Krista, údy Krista, ne pouze vlastnictvím Krista. A tak zde „ti, kteří jsou Kristovi“, mají být ti, kdo jsou Jeho údy, ti kdo jsou skutečně částí Jeho samého. Ukřižovali tělo, jak jsme již viděli v Římanům 6, s jeho vášněmi a žádostmi. Nuže, chodíme-li nyní Duchem, Duch udržuje tělo na tomto místě smrti; ale jestliže chodíme bezstarostně a činíme svou vlastní vůli a nasloucháme tělu, potom se skutky těla zjeví v našem životě. Křesťan nemusí zemřít. Kristus zemřel za nás a my se máme za mrtvé, zemřelé s Ním, jako kdybychom my sami zemřeli na kříži, poněvadž On trpěl za nás. Nyní mám tento nový život a vůbec neuznávám tělo za „sebe“, ale mám je za hřích, který ve mně přebývá a který mám za ukřižovaný. Smíme to uskutečňovat v každé chvíli. Bůh říká, že jsme mrtví a že náš život je skryt s Kristem v Bohu (Kol. 3,3). Víra vděčně věří tomu, co Bůh říká, a má tělo, toho starého člověka, za mrtvé, jak jsme viděli v listu Římanům 6. Jestliže je křesťan věrný, potom skrze Ducha Svatého uplatňuje kříž praktickým způsobem na tělo, takže ono nemůže jednat (2. Kor. 4,10–12).
Jestliže žijeme Duchem, Duchem také držme krok. Tento výraz znamená jít v řadě, jako je řada vojáků. Kdyby voják šel kdy a jak by se mu chtělo, nebyla by tu vůbec řada. Ale vojáci jsou pod velením a poslušnost tomuto velení dává vzniknout řadě vojáků a všichni musí držet krok. Duch Svatý má nad námi velení; jestliže Jej slyšíme a dbáme na Něj, potom budeme kráčet v řadě – budeme držet krok.
„Nebuďme marné chvály žádostiví, jedni druhých popouzejíce, jedni druhým závidíce.“ Marné chvále obvykle říkáme domýšlivost. Zákon nás činí více žádostivými marné chvály, či domýšlivějšími, než jsme byli předtím, místo aby naši marnou chválu zničil, protože zákon mne vede k tomu, abych myslel na sebe. Jak jsme viděli, užijeme-li zákona správným způsobem, je velice užitečný, neboť když myslím na sebe a vidím, jaký jsem zlý – když vidím, jak daleko jsem od splnění požadavků zákona – potom zákon pomůže přimět mne k tomu, abych se uznal za ztraceného hříšníka. Ale jak jsme viděli, nikdy nemůže způsobit spravedlnost.
A zákon nemůže způsobit ani svatost. Zákon není pravidlem pro život křesťana. Ani křesťanovo tělo není poddáno zákonu, a tak v něm zákon nemůže způsobit svatost. Ale Bůh nám dal nový život a Duch Svatý v nás přebývá, aby způsobil ovoce, které se líbí Bohu.
Posilňováni Duchem Svatým, žijíce skrze Něho, Jím chodíce, Jím vyučováni z Božího Slova, Bible, snažme se skrze Něj my všichni kráčet v řadě, držet krok, jít ve šlépějích Krista (1. Petra 2,21). Jestliže držíme krok, máme též podobně „stát v šiku“ (1. Par. 12,33).
Mějme na paměti, že:
„Duchem chodíme.“ 5,16
„Duchem jsme vedeni.“ 5,18
„Duchem jsme živi.“ 5,25
„Duchem držíme krok.“ 5,25