„Povězte mi, kteří pod zákonem chcete býti, neslyšíte-li zákon? Nebo psáno jest, že Abraham měl dva syny, jednoho ze služky a druhého ze svobodné. Ale ten ze služky podle těla se narodil, ten pak ze svobodné (se narodil) skrze zaslíbení. Kteréžto věci jsou obrazné (nebo: obsahují jinotaj); neboť tyto (ženy) jsou dvě smlouvy, jedna s hory Sinai zplozující (děti) k otroctví, kteráž jest Agar. Nyní, Agar jest hora v Arábii; odpovídá ale nynějšímu Jeruzalému, neboť je se svými dětmi v otroctví. Ale ten Jeruzalém nahoře je svobodný, který jest naše matka; neboť jest psáno: Vesel se, neplodná, kteráž nerodíš. Vykřikni a zvolej, která nepracuješ ku porodu; neboť četnější (jsou) děti opuštěné (samotné), než té, která má muže. Ale vy, bratří, podle Izáka jste děti zaslíbení. Ale jako tehdy ten podle těla zplozený pronásledoval toho podle Ducha (narozeného), tak i nyní. Ale co říká Písmo? Vyvrz služku i syna jejího; nebude zajisté syn služky dědit (nebude dědicem) se synem svobodné. A tak, bratří, nejsme dětmi služky, ale svobodné. Touto svobodou nás Kristus vysvobodil; stůjte proto pevně a nebuďte drženi opět ve jhu otroctví.“
Galatským 4,21–5,1
Galatští si přáli jít ke Starému zákonu. Přáli si být pod zákonem. A tak Pavel jako by říkal: Postavím se vám na vaší vlastní půdě. Přejete si být pod zákonem; chcete (tedy) potom slyšet zákon? A pak jim vypráví příběh o Abrahamovi a jeho dvou ženách. Jedna z nich, Sára, byla jeho vlastní žena, na stejné úrovni s ním. Druhá, Agar, byla otrokyně, kterou si vzal jako ženinu. Bůh zaslíbil dát Abrahamovi děti ze Sáry, ale Abraham se unavil čekáním a na Sářino ponuknutí si vzal svoji otrokyni, aby mu dala syna. Dala mu syna, ale jak hořké utrpení přišlo s tímto synem! Abraham použil svých vlastních metod, aby pomohl Bohu splnit Jeho zaslíbení. Abrahamova víra začala ustupovat; neboť víra a naše vlastní metody, to nejde k sobě. Jak často selháváme právě tímto způsobem! Jak často se nám stane obtížné čekat na Boha, a myslíme si, že svými metodami Mu pomůžeme odpovědět na naše modlitby! Ale vždy to končí v utrpení. To není to poučení, které Pavel v tomto příběhu pro Galatské má; ale smí to být poučením pro nás, když toto čteme.
Jeden syn, ten starší, Izmael, se narodil přirozeným způsobem. Ale jeho matka byla otrokyní a on se narodil, aby byl otrokem též. Druhé dítě, Izák, se nenarodilo přirozeným způsobem, protože nejen že jeho otci bylo sto let, ale jeho matce bylo devadesát let a již dlouho předtím ztratila sílu mít děti. Ale Bůh zaslíbil, že Sára bude mít syna a že Abrahamovy děti ze Sáry se mají rozmnožit jako hvězdy a jako písek. Boží zaslíbení jsou vždy pravá. On je ten věrný (pravdomluvný) Bůh (5. M. 7,9). A tak ve Svůj vlastní čas poslal Bůh Abrahamovi syna ze Sáry, jeho manželky. Toto bylo skutečně „dítě zaslíbení“. Nenarodil se přirozeným způsobem. Silou vlastní přirozenosti by byla Sára nemohla porodit syna, ale Bůh sám jí dal tuto sílu, protože zaslíbil, že tak učiní. A tak apoštol říká: „Ten ze služky se narodil podle těla, ale ten ze svobodné (se narodil) skrze zaslíbení.“ Potom nám říká, že toto vše je alegorie (jinotaj). To neznamená, že příběh sám není pravdivý, neboť každé jeho slovo je pravdivé; ale znamená to, že Bůh zařídil, že tento příběh má skrytý význam, aby nás naučil těmto pravdám o svobodě a otroctví: o milosti a zákonu.
Tyto dvě ženy, Agar a Sára, jedna otrokyně, druhá svobodná, představují ty dvě smlouvy. První smlouvu nalézáme v 1. M. 15,18. To je ta kapitola, ve které Pán volně uznává Abrahama za spravedlivého (v. 6), a ve verši 18 čteme: „V tentýž den učinil Pán smlouvu s Abrahamem, řka: ‚Semeni tvému dám zemi tuto.‘“ Není zde žádné JESTLIŽE; není zde žádná podmínka. Bůh zaslibuje, že On to všechno učiní. V 1. M. 17 čteme opět o té smlouvě: „Učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tě náramně velmi… Já jsem, aj, smlouva má s tebou, a budeš otcem národů mnohých.“ (v. 2,4) Slovo „smlouva“ v této kapitole nalézáme třináctkrát. A opět vidíme, že tato smlouva, kterou Bůh dal Abrahamovi, byla bezpodmínečná. Bůh učinil všecko a Abraham přijal požehnání od Boha. Toto byla smlouva zaslíbení. V připodobnění byla Sára jako tato smlouva.
Ale ve 2. Mojžíšově 19,5, když Izrael dosáhl hory Sinai, čteme: „Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní, nade všechny lidi.“ V této smlouvě je slovo „jestliže“. „Jestliže poslouchati budete.“ Izraelský lid musí vykonat svoji část, a potom Bůh vykoná Svou část. Ale Izraelský lid svoji část nikdy nevykonal. Nikdy neposlouchali. Smlouvu porušili okamžitě. Toto byla smlouva, která uvedla lid do otroctví. Agar, žena otrokyně, je k ní připodobněna.
Tímtéž způsobem dává Kristus volně věčný život každému, kdo věří v Pána Ježíše. Není tu žádné „jestliže“. Není tu podmínka. Všechno závisí na Bohu. On činí všechno a my přijímáme požehnání. Je to jako ta smlouva, o níž čteme v 1. M. 15 a 17 a opět v 1. M. 22. Ale ti, kdo jsou pod zákonem, musí zákon dodržovat, aby mohli obdržet požehnání. „To čiň a živ budeš.“ (Luk. 10,28) Toto je poddanství a otroctví; musíme pracovat a činit, abychom obdrželi, ale nemůžeme tímto způsobem nikdy obdržet. Ti, kteří jsou pod touto smlouvou, jsou ti, kteří se staví pod zákon, a jsou otroky jako děti Agar. Jsou z hory Sinai. Bůh dal zákon na hoře Sinai; a tak hora Sinai představuje zákon. „Nyní, Agar je hora Sinai v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť je se svými dětmi v otroctví.“ Lidé myslí, že když Abraham Agar vyvrhl, šla do Arábie; a tak Arábie se zdá mluvit o zemi otroctví, či poddanství zákona. Tímtéž způsobem byl Jeruzalém v Palestině velkým centrem, odkud byl vyučován zákon. „A tak hora Sinai v Arábii odpovídá nynějšímu Jeruzalému.“ Obě místa mluví o zákonu, obě jsou zotročena se svými dětmi.
Musíme si všimnout, že toto je podruhé, kdy Pavel v této epištole mluví o Arábii. V 1,17 Pavel řekl, že šel do Arábie. Možná, že tam poznal hořkost otroctví zákonu (viz Římanům 7). „Zdaliž nevíte, že zákon panuje nad člověkem, dokud živ jest?“ (Řím. 7,1) „Vidím jiný zákon v údech svých, odporující zákonu mysli mé a přivádějící mne do poddanství zákonu hříchu, který existuje v mých údech.“ (Řím. 7,23) Ale přečtěte si vše v sedmé kapitole Římanům o Pavlových zkušenostech se zákonem.
„Ale ten Jeruzalém nahoře je svobodný, kterýž jest naše matka.“ To je nebeský Jeruzalém. To je země zaslíbení. Toto nebeské město je svobodné. Tam není žádné otroctví. My, kdo věříme v Pána Ježíše a nespoléháme se na zákon, můžeme vpravdě říci, že nebeské město „je naše matka“. Jsme dětmi svobodné. Jsme narozeni ke svobodě a ne k otroctví; a nikdo nemá právo nás nyní zotročovat. Je mnoho takových, kteří by nás rádi zotročili, a mnozí se snaží nás zotročit, ale nemají k tomu žádné právo; a my jim můžeme odpovědět Pavlovými slovy: „kterýmžto neustoupili jsme poddáním se ani na hodinu.“ Každé pravidlo a omezení dané lidmi je částí tohoto otroctví. Asi není žádná sekta nebo společnost lidí, která by neměla svá vlastní pravidla; a tato všechna jsou součástí služby a otroctví, odkud nás Kristus vysvobodil. Žel, většina křesťanů, i pravých, je jako Galatští staré doby: „přejí si být pod zákonem“ a rádi na sebe berou jho služby.
„Jeruzalém nahoře je svobodný, kterýž jest naše matka: nebo psáno jest: Vesel se, neplodná, která nerodíš. Vykřikni a zvolej, která nepracuješ ku porodu; neboť četnější (jsou) děti opuštěné, než té, která má muže.“ Tato slova jsou citována z Izaiáše 54,1. Velice pozoruhodným způsobem užívá Duch Boží tato prorokova slova, aby uznal za děti Abrahamovy, náležející k pravému domu Izraele, všechny křesťany ode dne Letnic až do chvíle, kdy Pán opět přijde, aby nás vzal domů k sobě. Po tuto dobu byl Izrael postaven stranou. Asi sedmdesát let po narození Krista Římané úplně zničili Jeruzalém, zapálili chrám a od toho dne až do nedávné doby byli Židé rozehnáni do všech koutů země. Jejich dům jim byl skutečně zanechán pustý (viz Mat. 23,38); ale jakkoliv udivující se to bude v onen den zdát, naleznou mnohem více dětí zplozených z evangelia v době svého opuštění, než kdy měli ve dnech své největší prosperity. Děti narozené skrze milost jsou „četnější“ než ty, které se narodily pod zákonem. Ale tyto děti nejsou dětmi pozemského Jeruzaléma, nýbrž Jeruzaléma nahoře, nebeského Jeruzaléma, který je svobodný. Neboť nebeský Jeruzalém „je naše matka“. Ale Bůh je uznává za Sářiny děti, „děti zaslíbení“, „děti Abrahamovy“ (Gal. 3,7.29).
Křesťané v Galacii si přáli opustit své požehnané místo ve svobodě a jít pod zákon. Apoštol jim jasně v tomto připodobnění představuje ten velký rozdíl mezi těmi, kdo jsou pod zákonem, kdo se narodili, aby byli otroky, a mezi těmi, kteří jsou volní pod milostí. Mohl tento předmět zakončit vyzváním, aby Galatští sami zkoumali, zda jsou dětmi Agar nebo dětmi Sáry: ale nečiní tak. Naopak volá: „Ale vy, bratři, po způsobu Izákově jste děti zaslíbení.“ Ach, ta milost, která odvrhuje veškeré pochyby o nich; a jakoby jim říká: – Vím, že ve svých srdcích důvěřujete pro spasení jenom Pánu Ježíši. Vím, že byly svedeny jenom vaše hlavy a ne vaše srdce. Vím, že jste skuteční a praví křesťané. Vím, že jste děti svobodné, děti Sáry, děti zaslíbení jako Izák. – Myslíte, že po takovémto zvolání se mohli obrátit k Pavlovi a říci: „Ne, Pavle, mýlíš se. My jsme děti Agar, a my chceme být otroky?“ Ne, já si myslím, že milost Boží obsažená v této větě musela rozehřát jejich srdce; a jeden jako druhý museli zvolat: „Ano, Pavle, máš pravdu. My jsme děti zaslíbení jako Izák; ačkoliv jsme na chvíli zapomněli a jednali jako děti Agar.“
Milý čtenáři, smím se zeptat: Kdo je tvoje matka? Jsi dítě Agar nebo jsi dítě Sáry? Jsi otrok nebo syn zrozený ke svobodě? Možná, že v srdci jsi dítětem svobodné, ale stejně jako Galatští jednáš, jako kdybys byl dítětem Agar; pod ustanoveními a službou lidí, místo abys kráčel ve svobodě Ducha. Je-li tomu tak, nechceš se ani teď odvrátit od otroctví a všech jeho běd a otevřeně zaujmout své místo s dětmi zaslíbení?
Pavel jim potom připomíná, že ten, který se narodil podle těla, pronásledoval toho, který se narodil podle Ducha. Téměř všechna Pavlova pronásledování pocházela od Židů, těch pod zákonem, dětí narozených podle těla, dětí ženy – otrokyně. Nikdy neměli dost pronásledování Pavla a všech těch, kdo jsou dětmi zaslíbení. Mohlo být možné, aby Galatští křesťané, Pavlovy vlastní děti ve víře, měli být účastníky těchto pronásledovatelů? A přece oni toto činili.
Potom přichází velké vyvrcholení a Pavel volá: „Ale co říká Písmo?“ A odpověď je jasná: „Vyvrž služku i syna jejího; nebo nebude zajisté syn služky dědit se synem svobodné.“ Toto je konec těch pod zákonem: „Vyvrz je ven.“ Není pro ně žádné dědictví. Dědictví je celé z milosti a není možné mít nějaké skrze zákon. Jaké velké zakončení! Všichni mohou jasně vidět, že musí zaujmout své postavení na jedné nebo na druhé straně; a kdo by byl ochoten mít svůj podíl s tím, jenž má být vyvržen?
Toto uzavírá 4. kapitolu, konec druhého rozdělení naší epištoly. Ale první verš 5. kapitoly ve skutečnosti náleží k tomu; a my téměř můžeme slyšet apoštolův hlas, jak zní ve výzvě, která zasahuje každého z nás: „Touto svobodou nás Kristus vysvobodil; stůjte proto pevně a nebuďte zapleteni (nebo: drženi) opět ve jhu otroctví.“ Kéž Bůh dá, aby v našich dnech mnozí z Jeho svatých chtěli slyšet toto volání, nastavit mu své ucho, a chtěli poslechnout. Neboť je smutné říci, že dnes je málo křesťanů, kteří nejsou zapleteni v lidských systémech, zapleteni v pravidlech a omezeních učiněných lidmi. Stejně jako Galatští staré doby si „přejí být pod zákonem“. Pán může říci dnes totéž jako ve staré době: „Lid můj miluje to.“ (Jer. 5,31)
Slyšme tedy, milí bratři a sestry, a buďme poslušní tohoto volání Ducha Svatého skrze apoštola: „Touto svobodou nás Kristus vysvobodil; stůjte proto pevně a nebuďte zapleteni opět ve jhu otroctví!“