„Ale tehdy, neznajíce Boha, byli jste podmaněni (v otroctví) těm, kteří z přirození nejsou bohové; ale nyní poznavše Boha, ale spíše byvše poznáni od Boha, kterak se zase obracíte zpátky k chabým a chudým principům, jimž znovu opět chcete být zotročeni? Zachováváte úzkostně dny a měsíce, časy a roky. Mám o vás obavu, abych se snad pro vás nelopotil nadarmo.
Staňte se jako já (jsem), neboť také já (jsem se stal, nebo: jsem) jako vy, bratří; prosím vás o to. Nic jste mi neublížili: ale víte, že skrze slabost (nebo: ve slabosti) těla jsem vám prvně oznamoval dobrou zvěst; a vy jste nepohrdli ani neopovrhli mým pokušením v mém těle, ale přijali jste mne jako anděla Božího, jako Krista Ježíše. Kde potom (je) to vaše blahoslavenství? Neboť vám vydávám svědectví, že kdyby to možné bylo, oči své vyloupíce, byli byste mi (je) dali. Stal jsem se tedy vaším nepřítelem pravdu vám pravě? (nebo: tím, že říkám pravdu?) Nejsou vůči vám horliví správným způsobem, ale chtějí vás odloučit, abyste vy byli horliví vůči nim. Ale je dobré být horlivě hledán dobrým způsobem vždycky a ne jenom když jsem přítomen mezi vámi. Moje děti, které opět rodím, až by Kristus byl zformován ve vás; chtěl bych právě v tento okamžik býti u vás a změnit svůj tón, neboť jsem zmaten, pokud jde o vás.“
Galatským 4,8–20
Naše minulá kapitola končila úvahou o slovech: „Ale poněvadž jste synové, Bůh vyslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: ‚Abba, náš Otče!‘ A tak už nejsi otrok, ale syn; ale jestliže syn, tedy také dědic skrze Boha.“ (Gal. 4,6.7) Už ne otrok, ale syn! Jestliže syn, potom též dědic! To je to slavné postavení, do kterého nás Bůh přivedl. Jak jsme viděli, dává nám to malinko nahlédnout do slávy, která nás očekává. Galatští o tom všem alespoň něco věděli. Okusili té slavné svobody synů Božích. A přece se přes všechnu tuto požehnanou známost obraceli zpět ke svému starému otroctví. A tak nacházíme ostrý kontrast mezi svobodou z veršů 6 a 7 a mezi otroctvím z veršů 8 a 9.
V oněch dřívějších časech, – říká apoštol, neznajíce Boha, byli jste podmaněni těm, kteří z přirození nejsou bohové. Na druhé straně nyní, když jste přišli k poznání Boha (ale spíše jste byli poznáni od Boha), kterak, – ptá se apoštol rozhořčeně – se zase obracíte zpátky k chabým a chudým principům, jimž znovu opět chcete být zotročeni? To jsou velice vážná slova. Za oněch dřívějších dnů neznali Boha. Jen sloužili němým modlám. Neznali nic lepšího. Modly, kterým sloužili, nebyli bohové, a přesto oni byli jejich otroky. Ale nyní poznali pravého a živého Boha, nebo spíše pravý a živý Bůh zná je. Nyní okusili svobodu Jeho služby. Jak je potom možné – ptá se apoštol, že se opět obracíte zpátky? Prosím, všimni si obzvláště těchto slov: „opět se obracíte zpátky“. Předtím opustili modly a nyní se obracejí k zákonu. Žádný člověk by nenapsal tato slova: „opět se obracíte zpátky“. Ale Duch Svatý říká, že v Božích očích pro Galatské obracet se k zákonu od prosté dobré zvěsti, kterou přijali, znamená totéž, jako že „opět se obracíte zpátky ke slabým a chudým principům, jimž znovu opět chcete být zotročeni“. Co to byly ty chudé a slabé principy, jejichž otroky byli předtím? Byly to jejich modly a všechny praktiky pohanství. A nyní se chtějí opět obracet zpátky a být zase opět zotročeni. Všimni si těch slůvek opět. Ta nám říkají, že to, k čemu chtějí jít, je to samé otroctví, pod kterým byli před tím. Zákon je zrovna tak slabý jako modly k tomu, aby někoho spasil; jedno je stejně tak beznadějné jako druhé. Jedno je stejně tak chudé jako druhé; potrava pro mou duši není ani v zákoně, ani v pohanství. A přece chcete (přejete si) vzít na sebe opět řetězy otroctví, ze kterého vás Pán osvobodil! Chceš být znovu otrokem! A všimněte si toho slůvka „znovu“. Říká nám, že to je totéž staré otroctví, do kterého jdou, ale je to nový pán. Byli otroky těch model, které nejsou bohy; ale nyní si přejí být otroky zákona. Otrok může měnit pány, ale stále je otrokem. Otroctví je totéž, i když pánové mohou být různí.
Ach ne! – domnívám se, že volali Galatští. – Úplné se mýlíš! My nyní jdeme ke Starému zákonu, Boží vlastní Knize. Teď se učíme o věcech, jimž Bůh vyučoval Izraele, tak jak je to zaznamenáno v této Knize; a tyto věci přidáváme k učení o Kristu.
Čtenáři, dej pozor! Duch Svatý říká (žádný lidský tvor by se to neodvážil říci), že jít zpět k zákonu a k těmto zevnějším formám a ceremoniím není v Božích očích nic rozdílného od jití zpět ke starým pohanským praktikám, od kterých je Pán osvobodil. Otroctví zákonu je stejně tak hořké otroctví jako otroctví modlám. Slyš slova jednoho muže, který v moderní době sloužil pod tímto pánem asi dvacet osm let: „…dlouhé a hořké zkušenosti, které jsem v tomto otroctví (zákonu) učinil.“ (D. M. Canright: The Lorďs Day From Neither Catolics Nor Pagans, str. 19). Poslechněte si jiné svědectví citované od téhož novodobého pisatele: „…tu jsem, svázán těmito řetězy.“ A od jiného: „Zdá se, že mne rozdrtí. Jsou jhem otroctví, pod kterým nemohu stát.“
Petr a Pavel zakusili toto poddanství: jeden o něm mluvil jako o „jhu, které ani naši otcové, ani my jsme nemohli nésti“ (Sk. 15,10); a druhý o něm píše jako o „jhu služby“ (Gal. 5,1). A tak vidíme, že jak ve dnech Petra a Pavla, tak i v naší době je jho to samé; otroctví a poroba se nezměnily v tom nejmenším. Nalézáme tytéž vzdechy beznaděje nyní, i před 1900 lety.
Měj prosím jasno: zákon, dny svátků a obřízka jsou naprosto neschopné lidi spasit nebo jim pomoci ke spasení, stejně tak jako němé modly. Galatští mysleli, že se stávají světějšími a nábožnějšími, ale Bůh říká, že se vracejí ke stejným principům, jako je pohanství. Mysleli, že se jim dostává vroucnějšího ocenění Písem. Ale Bůh říká: Ne, teď se obracíte zpátky ke svému starému otroctví, ze kterého vás milost osvobodila. Mysleli si, že křesťanství bude lepší, když se k němu přidají staré a krásné formy a ceremonie zákona. – Vůbec ne –, říká apoštol. – Vracíte se rovně zpátky ke svým starým pohanským principům, aniž byste o tom vůbec věděli. Tesaloničtí se obrátili k Bohu od model (1. Tes. 1,9), ale Galatští se odvraceli od Boha zpátky ke starému otroctví, které zakoušeli pod vládou model.
Apoštol ukázal, že Kristus vykoupil z otroctví zákona i Židy. Jak se potom může nějaký pohan, na něhož tento zákon nikdy neplatil, dobrovolně pod něj stavět jako otrok? Ale toto právě Galatští činili. Narodili se a byli vychováni v pohanství a od malička se učili všem zlým věcem, které jsou s modlářstvím ve spojení. Sloužili modlám po celý svůj život, tak jako to dnes činí mnozí v Číně. Nevěděli vůbec nic o zákonu daném Izraeli. Potom přišel Pavel a vyprávěl jim dobrou zvěst o spasení skrze samotného Krista, a když uvěřili, byli spaseni. Boží milost je učinila jedno se všemi ostatními věřícími, Židy i pohany – všechny jedno v Kristu. Kristus vykoupil Židy z otroctví zákona a vytrhl pohany z otroctví jejich model, čině všechny jedno v sobě. Ale tito falešní učitelé přijdou a říkají jim, že musí být obřezáni, že musí dodržovat zákon a zachovávat dny svátků. Potom jim Duch Svatý říká, že pro křesťana z pohanů, když se staví pod zákon a tyto vnější ceremonie, to znamená nejen poslušnost vůči židovským zvykům, ale totéž, jako vrátit se zase zpátky ke svým pohanským modlám.
Pán měl trpělivost se Židy, kteří žili dále v těchto židovských zásadách. V Římanům 14 vidíme, že pohan musí mít také trpělivost vůči Židu, který je stále ještě v poddanství svých dnů a pokrmů a ostatních zevnějších ceremonií. Ale pro pohana stavět se pod tyto židovské principy není o nic lepší než pohanství. Kdo by se odvážil toto říci, kdyby nám Duch Svatý sám neřekl, že tomu tak je?
Kolik je v dnešní době takových, kteří činí přesně totéž, co činili Galatští! Kolik se jich snaží vnutit křesťanům sedmý den, starou židovskou sobotu! Jak mnozí říkají, že v některé dny nesmíme jíst maso, zatímco jiní nám říkají, že ho nesmíme jíst vůbec! Jak mnozí otevřeně říkají, že musíme zachovávat celý židovský zákon a udělat ze sebe otroky deseti přikázání, jha, které dosud nikdo nemohl nést! Podívej se na zevnější formy, které tak mnozí učitelé dnes zachovávají! Podívej se na šaty a roucha, které nosí! Podívej se na jména a na tituly, které si dávají! Jak málo si uvědomují, že v Božích očích je toto vše nejenom neužitečné a bezcenné, ale že ve skutečnosti je to návrat k otroctví pohanství. Kolik pravých křesťanů si pro sebe připravilo nepsaný seznam pravidel. V Božích očích jsou toto vše jen slabé a chudé principy. Jsou to tvrdá slova, ale je to jasné učení Ducha Svatého v těchto verších Epištoly ke Galatským.
Všimni si také, jak apoštol mluví o modlách Galaťanů – a modly v Číně nejsou nic jiného. Od přirozenosti nebyly bohové. Toto zahrnuje modly, ty hrozné dřevěné, kamenné, hliněné nebo i stříbrné a zlaté obrazy, které vidíme v chrámech po celé Číně. To zahrnuje i velké muže starých časů, kterým se lidé rádi klanějí jako bohům. Zahrnuje to démony, o kterých čteme v 1. Korintským 10,20. Zahrnuje to předky, které tak mnozí uctívají. Zahrnuje to Shang Ti, jehož jméno rouhavě poskvrňuje tak mnohé výtisky čínského Písma. Tito všichni, jeden jako druhý, „od přirozenosti nejsou bohové“. Bohy z nich nadělali lidé, ale bohy jsou jen podle jména. „Od přirozenosti nejsou bohové.“ Řecký zápor, který je zde užitý, nejenom popírá fakt, že tyto objekty, jimž se lidé dříve klaněli, jsou bohové, ale popírá i možnost, že by mohly být bohy (viz 2. Paralipomenon 13,9). Nemysli si, že charakter tohoto modlářství je schválen proto, že ti, kdo je provozují, se klanějí Ježíši. Nemysli si, že Shang Ti byl obrácen, protože jej lidé dali na stránky čínské Bible. Pravé křesťanství je nejněžnější, nejjemnější a nejmilostivější věc na celém světě. Žádný hříšník není příliš špatný pro to, aby nebyl vítán. Ale křesťanství je také nejtvrdší a nejostřejší protivník všeho, co lidé k němu chtějí přidat, nebo s ním smísit. Pravé křesťanství je tou nejvýlučnější věcí na celém světě. Myslím tím vyloučení hříchu a falše. Pravé křesťanství nechce snášet formy a ceremonie, které k němu mají být přidané. Pravé křesťanství nechce snášet jakýkoliv přídavek nebo jakoukoliv přimíšeninu, ani Boží zákon ne. Všechny tyto věci jsou v Božích očích prostým pohanstvím a modlářstvím. Všimli jste si, jaká vroucí, jaká intenzivní a jaká tvrdá je Epištola Galatským? Co učinili? Spáchali nějaký velký hřích? Poslouchejte: „Mám o vás obavu: zachováváte úzkostlivě dny a měsíce, časy a roky.“ Dny, co to bylo? Viz Koloským 2,16. Tam stojí: „Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, aneb ze strany svátku, neb novměsíce, aneb sobotních dnů.“ Kdo by byl tušil, že zachovávání sobotního dne, sedmého dne týdne, dne nařízeného Bohem v zákoně, je tak zlou věcí? A přece právě toto působilo apoštolu Pavlovi obavy o Galatské. Znamenalo to otroctví pod zákonem; a to činilo věc tak zlou. Co mínil Pavel „měsíci“? Věřím, že to je totéž jako „novměsíce“, o nichž tak často čteme (viz 2. Par. 2,4; 8,13 atd.). V Číně o nich víme mnoho, a jak jsou slaveny. Bůh toto vše zavrhuje. „Časy“ se vztahují k židovským slavnostem (viz 3. M. 23). Roky se vztahují k létům sobot (viz 3. M. 23).
Pro křesťany je dobré, aby měli na paměti, že nábožné zachovávání dnů nesouhlasí s duchem dobré zvěsti. Zachovávat nějaký den rozdílný od jiného znamená, že v nějakém smyslu je tento den světější než jiné dny; ale pro křesťana je každý den svatý. Pán pro nás sice vyznačil první den týdne jako postavený stranou od ostatních dnů. Je to den vzkříšení našeho Pána. Je to den, ve kterém byl dán Duch Svatý (3. M. 23,15.16; Sk. 2,1). Je to den, kdy se učedníci shromažďovali k lámání chleba (Sk. 20,7). Apoštol řekl Galatským a Korintským, aby v tento den odkládali stranou podle toho, jak jim Bůh dal prospěch (1. Kor. 16,1.2). Jestliže to srovnáme s Židům 13, uvidíme, že je to poctěno jako jedna z obětí, které smíme dát Bohu v tento první den týdne. Nakonec ve Zjevení 1,10 nalézáme, že Duch Boží tento den nazývá „dnem Páně“. V řečtině je slovo „Páně“ přídavným jménem; a tak bychom to snad mohli lépe přeložit jako „Pánův den“. Takovým způsobem je toto slovo v Novém zákoně užito pouze dvakrát: „Pánův den“ a „Pánova večeře“ v 1. Korintským 11,20. Toto slovo spolu krásně spojuje večeři a den. V mnoha zemích mají lidé svobodu užít „Pánův den“ pro svého Pána. V mnohých zemích je tento den postaven stranou jako den, ve kterém se smíme odvrátit od svého normálního zaměstnání a užít tento den pro svého Pána. Sobota staré doby byla dnem odpočinku. Pro křesťana je den Páně často nejrušnějším dnem týdne. Sobota staré doby byla učiněna pro člověka (Marek 2,27). Den Páně náleží Pánu a my máme výsadu ho pro Něho užít. Žel, v Číně mnozí tuto výsadu snad nemají, a může být, že lid Páně ho může tímto způsobem užít jen za velkých ztrát pro sebe. Ale mějme na paměti, že Pán řekl: „Kteříž mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou.“ (1. Sam. 2,30)
Někteří lidé mluví o „křesťanské sobotě“ a míní tím první den týdne. V Bibli nic takového jako „křesťanská sobota“ není. „Sobota“ znamená „odpočinutí“, a Pán řekl: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ (Jan 5,17) Pán Ježíš nemohl odpočinout ve světě plném hříchu a utrpení. Nemohl zachovávat sobotu zde na zemi; a tak vidíme, že židovští vůdcové se na Něho stále domlouvali, poněvadž porušoval sobotu. Tím méně může v takovémto světě zachovávat sobotu pravý křesťan. K tomu, aby zde odpočíval, nemá větší právo, než jeho Mistr. Jestliže musí pracovat jeho Mistr, musí také on. Ale v Židům 4,9 čteme: „Zůstává držení soboty pro lid Boží.“ Sobotní odpočinek je vpředu před námi. Brzy, ve slávě, odpočineme s Ním, který toto odpočinutí pro nás vykoupil. Potom budeme držet sobotu, ale ne nyní.
V Římanům 14 nám Duch Boží dává o předmětu dnů další poučení z jiného hlediska. Naznačili jsme, že tato kapitola se obzvláště vztahuje na židovské věřící, kteří k těmto věcem byli vychováni; a v naší době je i mnoho pohanů, kteří jsou ve velmi podobném postavení. Byli vychováni k formám a ceremoniím a svědomí je vede k tomu, že je mají zachovávat. Máme se s těmito svatými snášet a mít na paměti, že ten den zachovávají jako Pánu. Často slýcháváme velmi ostře mluvit proti takovým, kteří zachovávají Štědrý den. Je pravda, že „Kristus se nenarodil v prosinci. Dokazuje to doba, kdy Marie přišla navštívit Alžbětu, srovnáme-li ji se dvaceti čtyřmi běhy kněžskými. Zachariáš byl osmý běh“ (J. N. Darby). Ale je mnoho milých dítek Božích, které cení tento den výše než ostatní dny: ne v duchu Galatským 4, ale v duchu Římanům 14. Takovým Duch říká: „Kdož dnů šetří, Pánu šetří.“ (Řím. 14,6) A těm, kdo pro tuto věc své bratří soudí a kritizují, Pán velice jasně říká: „Ty kdo jsi, abys soudil cizího služebníka? Pánu svému stojí, aneb padá. Bude pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej… Ty pak proč soudíš bratra svého? Aneb také ty proč za nic pokládáš bratra svého? Však všichni staneme před soudnou stolicí Kristovou… Nesuďme tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujte, abyste nekladli úrazu neb pohoršení bratru.“ (Řím. 14,4.10.13) Ten, kdo je pod vládou dnů a pokrmů, je sice od Ducha Svatého nazván „slabým u víře“. Ale my máme takového přijímat, ne ho soudit (viz Řím. 14,1). A kéž bychom ve všech těchto věcech měli vždy na paměti slova: „Protož následujme toho, což jest ku pokoji.“ (Řím. 14,19)
V listu Galatským 4,12 čteme: „Staňte se jako já (jsem), neboť také já (jsem se stal) jako vy, bratři; prosím vás o to.“ Jak něžným se apoštol stává vůči svým milým bratřím a dětem ve víře! Ještě jednou užívá to sladké jméno „bratři“. „Staňte se jako já“, volá. Byl Pavel pod zákonem? Věděli dobře, že nebyl. Věděli, že je volný. Byl kdysi pod zákonem. Kdysi úpěl v tomto otroctví, ale nyní je volný. A tak může radostně říci: „Já jsem se stal jako vy.“ Opustil jsem otroctví a jho zákona a stal jsem se jako vy, svobodný od něho. Nyní vy se staňte jako já. A potom na konec přidává ta milá slova: „Prosím vás o to!“ Nevidíme, že tato slova plynou ze srdce, které je hotovo rozpuknout se láskou a žalem? Jaká naléhavost, jaká přísnost, jaká vroucnost, jaká něžnost, jaká láska – vše spojeno. Jistě nám to mluví o srdci Kristově k nám, když se my odvracíme od Něho.
Apoštol pokračuje: „Nic jste mi neublížili: naopak, víte, že skrze slabost těla jsem vám prvně oznamoval dobrou zvěst; a vy jste nepohrdli ani neopovrhli mým pokušením v mém těle, ale přijali jste mne jako anděla Božího, jako Krista Ježíše.“ Galatští by si snad mohli myslet, že apoštol užívá tvrdých slov proto, že se cítí uražen, poněvadž se od jeho učení obracejí k učení jiných. – Ach ne, říká Pavel. – Vůbec nejde o osobní křivdu: naopak, já se jen dívám zpět na láskyplné přivítání, kterého se mi dostalo při mé první návštěvě u vás; tehdy byste si byli vyloupili oči a dali mně je. – Zdá se, jako by Pavel nebyl zamýšlel kázat dobrou zvěst Galatským, ale že ho mezi nimi zadržela nějaká nemoc. „Skrze slabost těla“ (v. 13) může být přeloženo jako: „Kvůli slabosti těla jsem vám prvně oznamoval dobrou zvěst.“ Nevíme, jaká to byla slabost; ale zřejmě apoštolovi zabránila pokračovat v cestě a zdržela ho na tom místě, kde „náhodou zrovna“ byl. Bylo to jedno z těch přerušení našich plánů, které nás tak často činí rozmrzelými. Ale mějme na paměti: Bůh nařizuje tato přerušení. Pavel bezpochyby vážně spěchal kupředu na nějaké pracovní pole pro Pána; a místo toho onemocní. Nejen onemocní, ale zdá se, že nemoc byla obzvláště nepříjemná a uvedla ho do takového stavu, že lidé, kteří ho viděli a slyšeli, by se mu asi posmívali a opovrhovali jím – nechtěli by s ním mít nic společného. A kvůli této nemoci prvně kázal Galatským evangelium. A právě v takovéto době se apoštolovi dostalo od Galatských tak vřelého přivítání, že na ně nikdy nemohl zapomenout. Přijali ho, tak jak byl. Byla to pro ně zkouška (Pavel to nazývá „vaším pokušením, zkouškou, v mém těle“), ale ta nezměnila nic na jejich lásce a jejich přivítání. Tu nejdražší věc, kterou měli, totiž své oči, by si byli vyloupili a dali je jemu, kdyby mohli. Slabého, nemocného a snad odpudivého, tak jak byl, ho přijali jako Krista Ježíše. Mohli učinit více? Určitě ne! A tato láska stále žila v apoštolově srdci, a to mu činilo bolest z jejich pádu tím hořčí. Tato nemoc snad byla tím „ostnem v těle“, kvůli kterému Pavel třikrát prosil Pána, aby mu ho odňal. Ale nevíme, zda tomu tak skutečně bylo (viz 2. Kor. 12,7).
„Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, pravdu vám pravě?“ V některých starých rukopisech čteme na konci 36. verše 21. kapitoly Skutků tato slova: „Dolů s naším nepřítelem!“ Pavel byl v chrámě v Jeruzalémě uchopen zástupem a potom od Římanů uvězněn. Když ho vojáci nesli podle hradu, šli za ním lidé a volali: „Pryč s ním!“ A zde některé staré kopie čtou: „Pryč s ním! Dolů s naším nepřítelem!“ Tato slova nebyla pravděpodobně psána Lukášem, ale pravděpodobně nám podle pravdy říkají, jak o něm Židé smýšleli. Jeden velmi starý autor, píšící kolem roku 160–188 po Kristu, který byl ostrým nepřítelem učení Pavlova, říká: „Někteří z pohanů… přijali bezzákonné a bláznivé učení nějakého nepřítele.“ Je velmi pravděpodobné, že tito falešní učitelé, kteří přišli do Galacie, nazývali Pavla nepřítelem. Zdá se, jako by Pavel slyšel, že se cosi takového děje, a tak jim vyčítá: „Stal jsem se tedy vaším nepřítelem, pravdu vám pravě?“ Zapomněli, že „věrné jsou rány od přítele“ (Přísloví 27,6). Činí to formou otázky, tak aby vzbudil pochybnost a dal Galatským příležitost odpovědět: „Ne, Pavle, ty nejsi náš nepřítel! Jsi náš nejlepší a nejmilejší pozemský přítel.“
„Nejsou vůči vám horliví správným způsobem, čestně, ale chtějí vás odloučit, abyste vy byli horliví vůči nim. Ale je dobré (čestné) být horlivě hledán dobrým způsobem (v dobré věci) vždycky a nejenom když jsem přítomen mezi vámi…“
Slova „být horliví“ pocházejí pravděpodobně od slovesa znamenajícího „vříti“. Tito falešní učitelé byli tak horkokrevní ve svém úsilí získat Galatské křesťany pryč od jejich lásky k Pavlovi a pryč od jeho učení, aby se mohli místo toho „horlivě“ obrátit k nim samým, že by udělali cokoliv, jen aby z nich učinili proselyty. Nepracovali dobrým, správným a čestným způsobem. Užívali postranních metod, aby získali Galatské. To je rozdíl mezi zvěstováním dobré zvěsti a činěním proselyty. V prvním případě jsme horkokrevní pro Krista; v druhém jsme vášniví pro nějaké učení nebo pro nějakou skupinu. Tito falešní učitelé byli horliví vůči Galatským špatným způsobem. Srovnej s Pavlem, když mohl říci Korintským: „Žárlím na vás Boží žárlivostí.“ (2. Kor. 11,2) Pavel měl rád, když se jiní podíleli na díle dobré zvěsti. Pavel mohl sázet, Apollo zalévat (1. Kor. 3,6). Titus a Timoteus, Sílas a Lukáš mohli mít podíl na práci dobré zvěsti a Pavel se radoval. Skutečně se radoval, že Kristus je kázán, i když to někteří činili ze závisti a navzdory, domnívajíce se, že k jeho vězení přidají soužení (Fil. 1,15.16.18). Jenomže tito falešní učitelé nekázali Krista, ale zákon. A z tohoto důvodu se Pavel neraduje, ale vší silou se jim staví na odpor. „Moje děti!“ nebo snad: „Moje malé děti!“ Apoštolovo srdce je příliš plné, aby dokončil větu, kterou začal. Není jisté, zda řečtina čte: „Moje děti“ nebo „Moje malé děti!“ (kral.: Synáčkové). Jestliže to je: „Moje malé děti!“ (což pravděpodobně je), potom je to jediný případ, kdy Pavel toto slovo užívá. Pán je užil jednou, když volal: „Synáčkové, ještě maličko s vámi jsem!“ (Jan 13,33). Jan je užívá ve své 1. epištole sedmkrát. Nikde jinde je v Novém zákoně nenalezneme. Řecké slovo přeložené jako „děti“ pochází od slovesa znamenajícího narození. Znamená dítě (chlapce nebo děvče) a zvláště zdůrazňuje příbuzenství skrze narození. Slovo „syn“ uvažované ve verších 1 a 7 této kapitoly zdůrazňuje hodnost postavení. Pavel často užívá druhého slova přeloženého jako „děti“.
„Moje děti, které opět rodím, až by Kristus zformován byl ve vás.“ Pavel napsal Korintským: „Nebo byste pak deset tisíc pěstounů měli v Kristu, však proto nemnoho otců: nebo v Kristu Ježíši skrze evangelium já jsem vás zplodil.“ (1. Kor. 4,15) Na ty, kteří uvěřili v Krista skrze jeho práci, se díval jako na své vlastní děti, které zplodil; a znal dobře bolest při jejich zrození. Strpěl to s Galatskými jednou, když prvně uvěřili v Krista, a nyní to trpí po druhé. V Gal. 2,20 čteme: „Kristus žije ve mně.“ Jestliže v nás Kristus žije, potom bychom měli zjevovat Krista na všech svých cestách. Ale Galatští se obrátili od Krista k zákonu; a obírání se zákonem nám nikdy nepomůže, abychom zjevovali Krista. Dnes je mnoho učitelů, kteří neustále vydávají pravidla a vymezení, podle nichž musí křesťané žít. Nesmíš dělat tohle a máš dělat tamto. To je totéž jako stavění nás opět pod zákon. To vše je část těch slabých a chudých principů, které jsou zcela neschopné zjevit v našem životě Krista.
K tomu, aby nám bylo možno zjevovat Krista ve svém životě, potřebujeme, aby Kristus žil v nás. A tak je apoštol opět rodí, až by Kristus byl v nich zformován. To, čemu člověk skutečně věří, ovlivňuje jeho charakter a denní život zde na zemi. Učení, které vyvyšuje Krista, nás posvěcuje. Učení, které Krista nevyvyšuje, brání Duchu Svatému, aby v nás pracoval a ztvárňoval nás v podobu Krista. Když falešní učitelé říkali Galatským, že musí mít obřízku a zákon a Krista, aby byli spaseni, byl to ve skutečnosti útok na Krista samého a znamenalo to, že Kristus sám nebyl dostatečný k tomu, aby je spasil. Nedokonalý Spasitel není Spasitelem vůbec. Výsledek učení těchto učitelů zákona byl, že Galatští ztratili Krista z očí a zapomněli, že „Kristus žije ve mně“, a život, který žili v těle, byl podle zákona; ne z víry Syna Božího (Gal. 2,20). A tak výsledek byl, že Pavel je musí plodit znovu, aby v nich mohl být Kristus zformován. Láska ho učinila ochotným tak činit – ne jako Mojžíš, který unaven břemenem lidu Božího volá: „Zdaliž jsem já počal všechen lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko.“ (4. M. 11,12)
Slovo přeložené jako „zformován“ (Gal. 4,19) je v Novém zákoně užito jenom zde. Neznamená to, co je zevnější a rychle pomíjející, ale to, co je vnitřní a skutečné. Je utvořeno z podobného slova znamenajícího formu (kral. „způsob“), které je užito třikrát, vždy o našem Pánu (Marek 16,12; Fil. 2,6.7). Jiné slovo od tohoto utvořené je užito v Římanům 12,2: „Nepřipodobňujte se (=nebuďte podobni vnější formou) věku tomuto; ale buďte přeměněni obnovením mysli své.“ Zde vidíme, že Pán působí vnější změnu v charakteru a jednání věřícího zde na zemi pomocí vnitřní proměny v jeho duchovním stavu. Totéž slovo nalézáme ve 2. Korintským 3,18: „My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni (vnitřní změnou) býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Pána.“ Ne když se zaměstnáváme snahou dodržovat zákon, ale když se díváme na Ježíše a zabýváme se Jeho slávou, tehdy jsme proměňováni, abychom Jemu byli podobni.
„Chtěl bych právě v tento okamžik býti u vás a změniti svůj tón, neboť jsem zmaten, pokud jde o vás.“
Slova s důrazem v této větě jsou: „právě v tento okamžik.“ Galatští svatí byli v krizi. Vzdávali se pravého evangelia. Pavel touží být s nimi a mluvit s nimi tváří v tvář. Cítí, jak mnohem lepší by byla slova než dopis. Ale, milý čtenáři, jak mnohem lepší pro tebe a pro mne byl dopis! Pavel nemohl jít ke svým milovaným dětem ve víře, jakkoli mnoho po tom toužil; a tak napsal tento dopis, který právě uvažujeme. Pavel bezpochyby hořce litoval, že mu bylo zabráněno vykonat tuto návštěvu. Jak málo myslel na to, že to bylo Boží vlastní řízení, aby Jeho církev mohla mít tuto neocenitelnou malou epištolu danou nám Duchem Svatým. Apoštol toužil změnit svůj tón od kárání k lásce. Jen kdyby mohl být s nimi a oni by slyšeli tóny jeho laskavé prosby, jistě by se museli odvrátit od svých zlých cest. „Neboť jsem zmaten, pokud jde o vás.“ Věřil, že přijali Ducha Svatého (Galatským 3,2). Nazývá je bratřími a dětmi a dokonce synáčky. Ale Kristus se tak málo zjevoval v jejich životě, že musí doznat: „Jsem zmaten, pokud jde o vás.“ Doufal, že jsou praví a že jen do svých hlav přijali učení, které zcela převrátilo evangelium. Pavel nikdy neměl takovou nejasnost o ostatních obrácených, ba ani o Korintských ne. Rád bych věděl, zda Pavel by nebyl zmaten, pokud jde o nás, drazí bratří, když by se díval na náš denní život. Rád bych věděl, zda by neviděl, že Kristus potřebuje být v nás znovu zformován!