„Ale já říkám: Pokud dědic je dítě (nebo: nezletilý), není rozdílný od otroka, ačkoliv je pánem všeho; ale je pod opatrovníky a správci až do času dříve určeného od otce. Tak také my, když jsme byli děti (nebo: nezletilí), byli jsme ustavičně podrobeni otroctví pod principy světa; ale když přišla plnost času, vyslal Bůh (od sebe) svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod zákonem, aby mohl vykoupit ty, kteří jsou pod zákonem, abychom mohli přijmout (od Něho) synovství. Ale poněvadž jste synové, vyslal Bůh (od sebe) Ducha Syna svého do vašich srdcí, volajícího: Abba, Otče (nebo snad bychom měli říci: Náš Otče)! A tak už nejsi otrok, ale syn; jestliže ale syn, tedy také dědic skrze Boha.“
Galatským 4,1–7
V 7. verši minulé kapitoly řekl apoštol Galatským, že ti, kteří „jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi“. Ve zbytku kapitoly je tento předmět uvažován šířeji a kapitola končí ve vítězném tónu: „Jestliže (vy) jste Kristovi, potom jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“ Další kapitola, kterou právě začínáme, pokračuje v tomto předmětu o dědici. V minulé kapitole jsme viděli, že ti, kdo později mají mít hodnost dospělých synů, byli jako děti pod vychovateli. Stejně tak dědic majetku sám: jako dítě, či nezletilý, neměl volnost, ale sám byl pod opatrovníkem a majetek pod správcem. To byla pravda, přestože když dosáhl plnoletosti, měl být pánem všeho. Všechno mu potom mělo náležet; ale pokud je ještě nezletilý, nemá právo na majetek a nemá svobodu k tomu, aby dělal to, co si sám přeje. Pokud se týká zákona, ten ho staví do téhož postavení jako otroka, který (podle zákona) nemá právo na nic; ale jeho pán má nad ním plnou moc. Římské dítě prý končilo své dětství v sedmém roce; ale teprve ve 25. roce bylo považováno za plnoletého muže; dokonalého (dospělého), jak jej apoštol nazývá ve srovnání s nezletilým (doslovně dítětem) (viz Ef. 4,13.14; 1. Kor. 14,20). V těchto verších ke Galatským vidíme, že otec předem přesně vyznačil věk, kdy jeho syn měl přestat být považován za nezletilého a měl být uznán za dospělého syna. Podle téhož způsobu Pavel říká: „Tak také my (my, Židé Starého zákona, kteří jsme byli pod zákonem), když jsme byli nezletilí (to jest, jak jsme viděli v minulé kapitole, když jsme byli pod poručnictvím zákona, svého vychovatele), byli jsme ustavičně zotročeni pod principy světa“; nebo jak jiný překládá: „pod základními lekcemi zevnějších věcí, či zevnějších nařízení“.
Je pro nás velmi důležité, abychom těmto slovům rozuměli. Nařízení zákona byla uzpůsobená pro člověka v těle – pro člověka ze světa. Všechna byla zevnější: nádherný chrám, krásné oblečení pro kněze, drahokamy a zlato, trubky, hudba, vonné kadidlo, oltáře a oběti, které lidé mohli vidět svýma přirozenýma očima. Všechny tyto věci tvořily to, co Epištola k Židům nazývá „světskou svatyní“ (Žid. 9,1). Všechny tyto věci zde byly, aby člověk v těle mohl být ve vztahu k Bohu; a tak všechna tato zařízení byla zevnější, podle principů tohoto světa, věci, které lidé mohli vidět a slyšet a cítit, všechny uzpůsobené pro člověka v těle; a vůbec nebylo třeba víry k vidění věcí neviditelných (Žid. 11,27). Křesťané na druhé straně jsou nebeský lid. Předmět, který uctívají, nevidí („kteréhož neviděvše, milujeme“), jedině vírou. Duch jim zjevuje to, co nevidí. Vědí, že Kristus vystoupil do nebe, když skončil dílo, které Mu dal Otec, aby je činil. Nyní, „vidíme Ježíše… slávou a ctí korunovaného“ (Žid. 2,9). Nyní se naše srdce skrze milost Ducha Svatého, jenž sestoupil z nebe, pozvedají vzhůru do nebeského chrámu, aby tam velebila Boha. Ale toto vše vidíme okem víry.
Samaritáni se klaněli na hoře Garizim a Židé se klaněli v Jeruzalémě. Obojí se klaněli ve světské svatyni, obojí se zevnějšími oběťmi, krásným chrámem a rouchy. Je pravda, že Bůh sám vydal tato ustanovení v Jeruzalémě. A tak Pán mohl říci samaritánské ženě: „Vy se klaníte a nevíte čemu; my se klaníme a víme čemu; neboť spasení ze Židů jest.“ (Jan 4,22) Samaritáni se jen velmi málo lišili od pohanů, ale v Jeruzalémě se Židé klaněli jednomu pravému Bohu. Věděli, komu se klanějí. A přece Pán říká této ženě: „Ženo, věř mi, že jde hodina, kdy ani na této hoře, ani v Jeruzalémě se nebudete klanět Otci.“ Klanění (bohoslužba) v Samaří nikdy nebylo od Boha, ale bohoslužba v Jeruzalémě, která přišla od Boha, měla být dána stranou stejně tak, jako měla být odstraněna bohoslužba v Samaří. Pán říká ženě důvod pro to: „Přichází hodina, a nyní jest, kdy praví velebitelé se budou klaněti Otci v duchu a v pravdě; neboť takových Otec hledá, aby se klaněli Jemu. Bůh duch jest: a ti, kteří se Jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klanět.“ (viz Jan 4,21–24)
Zevnější, formální světské klanění mělo všechno pominout, poněvadž přišla hodina, kdy praví velebitelé mají velebit Otce ne světským a tělesným velebením, ale v duchu a v pravdě. A čtenáři, zvaž na chvíli tato slova: „0tec hledá takových, aby se klaněli Jemu.“ Mysli na toto: Otec, Otec v nebi hledá velebitele – velebitele, kteří jsou ochotní se Mu klanět Jeho způsobem, nikoli lidským způsobem. Všechna náboženství na celém světě mají své zevnější ceremonie; mají své vlastní chrámy či bohoslužebné sály vyzdobené tak, aby člověk ze světa viděl něco, co by mu napomohlo se klanět. Toto vše jsou jenom „světské svatyně“, a některé ještě mnohem horší, neboť v některých se klanějí ďáblům (1. Kor. 10,20). Všechny tyto zevnější ceremonie a ozdoby jsou jen „principy (živly) světa“. Tělo je miluje a těší se z nich. A tak na všech stranách vidíme velké bohoslužebné haly (církve či kostely, jak je lidé nazývají), které jsou krásně vyzdobené: nádherné budovy, krásná hudba, velké varhany, dobře cvičené pěvecké sbory. Vidíme bohoslužebné oděvy, oltáře a mnoho jiných věcí, které se líbí zevnějšímu zraku a sluchu. Toto všecko jsou, milý čtenáři, jen principy tohoto světa a celá věc jen světská svatyně. Toto není to, co Otec dnes hledá. Na druhé straně jsou snad v nějaké prosté podkrovní světničce shromážděni dva nebo tři ke jménu Ježíš, a jenom k Němu (viz Mat. 18,20); ti, kdo milují principy světa, jimi budou jistě opovrhovat; ale může být, že tito jsou těmi velebiteli v duchu a v pravdě, které Otec hledá. Může být, že Pán je přítomen uprostřed těchto několika opovrhovaných takovým způsobem, o jakém ty velké zástupy ve světské svatyni nic nevědí. Křesťanský čtenáři, ty a já víme, že tyto věci tak jsou. Víme, že krásné bohoslužebné místnosti, příjemná hudba a výmluvný kazatel přitahují zástupy i pravých věřících, které opovrhují hrstkou těch, kdo se chtějí klanět podle Božího Slova v duchu a v pravdě. Dnes je velmi málo těch, kdo nejsou ovlivněni silou principů světa a světskou svatyní. Křesťanský čtenáři, smím se ptát, jak je to s tebou?
„Tak také my, když jsme byli nezletilí, byli jsme ustavičně zotročeni pod principy světa.“ Ty a já bychom se neodvážili napsat to slovo „zotročeni“. Nepředstavovali bychom si, že Izraelský lid v době před příchodem milosti byl zotročen pod principy světa. Ale tak to v Božím Slově stojí. Zákon byl jejich pánem, nebyli nic lepšího než otroky zevnějších ustanovení, jimž byli poddáni. A jsou dnes ti, kdo jsou pod mocí a vlivem principů světa, něčím lepším? Jsou v nějakém lepším postavení než oni, kdo za starých časů sloužili světské svatyni? Vědí tito lidé dnes něco o svobodě Ducha Svatého? Neboť „kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2. Kor. 3,17). To jsou velmi důležité otázky; otázky, které, pokud jsme moudří, budeme velmi vážně zvažovat na svých kolenou v přítomnosti svého Boha, majíce přitom na paměti, že Otec stále ještě hledá velebitele, kteří by se Mu klaněli v duchu a v pravdě.
Než opustíme tento předmět, musíme se obrátit ke 2. kapitole Epištoly Koloským, abychom viděli, co nám tam chce Duch Svatý říci, neboť v této kapitole užívá dvakrát tatáž slova. V Koloským 2,8–11 čteme: „Hleďte, aby vás někdo neobloupil skrze filosofii a marné oklamání, podle tradice lidské, podle principů světa, a ne podle Krista. Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně. A v něm jste doplněni, kterýž jest hlava všeho knížectva i mocností; v němž i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným.“ Jak mnoho dobrých a pravých křesťanů, mužů i žen, bylo oloupeno skrze filozofii a tradice lidí, skrze principy světa! Domnívají se, že získávají něco vyššího a většího a lepšího; ale v Božích očích jsou oloupeni. V Něm, kterého neviděvše milujeme (1. Petra 1,8), přebývá všecka plnost Božství tělesně. Ale tělesné oko Ho vidět nemůže; a tak se obrací k filozofii, k tradicím lidí, k principům světa – k čemukoliv, co oko může vidět a co rozum může pochopit a ocenit – ale všechny tyto věci jsou shrnuty v těch několika málo smutných slovech: „ne podle Krista“.
O těchto principech světa čteme více ve verších 20–23: „Jestliže tedy zemřeli jste s Kristem živlům (principům) světa, proč, jako byste živi byli ve světě, poddáni jste ceremoniím (nebo: ustanovením) (Nedotýkej se, neokoušej, neobírej se; kteréžto všechny věci samým užíváním jich kazí se), podle přikázání a učení lidských? Kteréžto věci mají sic tvárnost moudrosti, ve svévolné nábožnosti (bohoslužbě), v pokoře a v neodpouštění tělu a ne v určité úctě (tj. v tom, co tělu náleží), k nasycení těla (tělesnosti).“ Tato slova přesně popisují věci, tyto principy světa tak, jak je vidí Bůh: „k uspokojení těla“. Nádherné kostely či bohoslužebné haly, hudba, sbory, zvláštní oděvy či roucha: všechny tyto věci uspokojují tělo; ale nejsou velebením v duchu a v pravdě. Mají tvárnost moudrosti a většina lidí je jimi oklamána. Ale tito zapomněli, nebo to nikdy nevěděli, že zemřeli s Kristem principům světa.
Za starých časů, ale i v dnešní době lidé chtěli získat Boží přízeň prostředky, které mohl neobrácený člověk užít stejně tak dobře, či dokonce ještě lépe, než člověk obrácený. Neboť svědomí obráceného člověka mu dává pocítit, že tyto věci nemohou duši nikdy očistit. Ti, kdo se spravedlnost snaží získat skrze skutky, se často staví velmi ostře proti těm, kdo mají pokoj s Bohem skrze víru, neboť to oznamuje, že všechna jejich námaha je k ničemu. Je pozoruhodné, že čteme jenom jednou o městě, kde pohané pronásledovali Pavla a kde to nebyli Židé, kteří je proti němu popudili. Židé se chlubili tím, co člověk může učinit, a pevně lpěli na své vlastní slávě. Nebyli ochotni zaujmout místo ubohých, bezmocných, ztracených a zničených hříšníků bez síly. Ale víra dává slávu Bohu a snaží se v novém životě, jehož pramenem je láska, Jej oslavit poslušností vůči Jeho Slovu a konáním Jeho vůle.
A tak zákon byl vychovatelem ke Kristu, zaslíbenému Semeni. Formy a ceremonie Starého zákona se podobaly metodě zevnějších obřadů pohanského náboženství. Je pravda, že Bůh vždycky pevně držel dokonalé pravidlo pro lidské chování a jednotu Božství; avšak ve Své milosti opatřil systém klanění, který byl přizpůsoben cestám lidského ducha: Bůh přicházející do blízkosti člověka, aby ukázal, zda je či není možné pro člověka v těle, aby se líbil Bohu. Člověk nedodržoval Boží zákon, ale pevně se přidržel ceremonií, aby si opatřil skrze ně svou vlastní spravedlnost; toto je snadný způsob, toto zachovávání zevnějších forem a ceremonií, jelikož člověk to může činit bez toho, že by přemáhal své vášně a žádosti. Ale na druhé straně, jestliže se jeho svědomí probudí, stanou se tyto věci nesnesitelným jhem a on shledá, že stále jsou pravdivá slova: „Tak také my, když jsme byli nezletilí, byli jsme ustavičně zotročeni pod principy světa.“ Žel, je tomu tak vždy. Bylo tomu tak ve dnech Izraele a je tomu tak i dnes.
„Ale když přišla plnost času, Bůh vyslal (od sebe) svého Syna.“ Přesně ve správný okamžik zaslíbené Símě přišlo. Bůh vyslal ze slávy nebes Svého jednorozeného Syna, Slovo, které bylo učiněno tělem, a On přišel a přebýval mezi námi. Přišel jako Boží představitel (neboť řecké slovo má tento význam). „Plnost času“. Jak mnoho je v těchto slovech! Člověk byl zkoušen všemi způsoby. V zahradě Eden byl člověk nevinný, ale padl. Od Adama až do Noe mělo člověka vést jeho svědomí; a svět se stal tak plný násilí a zkaženosti, že ho Bůh zničil potopou. Od Noe k Abrahamovi měl člověk odpovědnost vládnout a svět se tak zkazil, že ho Bůh zavrhl a vyvolil jednoho člověka a jeho rodinu. Ostříhal je, ohradil je, vedl je, vyučoval je a jednal s nimi v milosti. Ale oni si místo toho zvolili zákon. Pod zákonem úplně selhali; a mělo být zjevné všem, že člověk je ve všech směrech v naprostém úpadku. Tehdy, v přesně správném okamžiku, „maje pak ještě jediného Syna milého, i toho poslal k nim naposledy“. Bůh Jej vyslal od sebe.
V proroku Danieli Bůh přesně předpověděl, kdy Mesiáš měl být „odťat“. Kdyby zde byli lidé s duchovním porozuměním Písmům, byli by předem mohli znát den, kdy Mesiáš musel trpět. Bůh si zvolil přesný čas pro vyslání Svého Syna; a vše podle toho připravil. Poslal před Ním Svého služebníka Jana, aby před Ním připravil Jeho cestu (viz Mat. 11,10). Bůh dovolil, aby Římané pevně vládli a měli kontrolu nad všemi těmi částmi světa, jehož středem je Palestina. Římané zbudovali dobré cesty a udržovali pořádek, což umožňovalo kázat evangelium na mnoha místech. Bůh také zařídil i to, aby celá tato část světa rozuměla řeckému jazyku, takže to velmi pomohlo v rozšiřování dobré zvěsti. Způsobil také to, že v oné době byla řečtina pravděpodobně nejdokonalejší řečí, kterou svět znal, a v ní nám dal Nový zákon.
Je zcela zřejmé, že Bůh sám na tomto světě vše přichystal, takže všichni měli být připraveni přijmout Jeho Syna a poslat dobrou zvěst o Boží milosti do všech částí světa. Ale žel, když Boží Syn přišel na tuto zem, nebylo pro Něho místo. Jeho matku poslali ven do stáje a tam se narodilo to svaté Dítě. Tam ve stáji přišel na tuto zem jednorozený Boží Syn, vyvržený (Jer. 30,17) od začátku Svého pobytu zde.
Množství nebeských zástupů (Luk. 2,13) přišlo, aby oznámili příchod tohoto nebeského Cizince, chválících Boha a říkajících: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, vůči lidem dobrá vůle.“ Ale jediní, kdo slyšeli toto poselství, byli pastýři, střežící v krajině v noci své ovce. Jeruzalém, město velkého Krále, bylo znepokojeno novinou, že On se narodil (Mat. 2,3). Přední kněží a zákoníci, kteří by Ho měli uvítat jako první, nevynaložili nejmenší námahu, aby Ho vyhledali. Pravda, byli zde tací, kdo přinesli královské dary a padli a klaněli se Mu; ale to byli pohanští cizinci (Matouš 2,11). A starý Simeon a Anna měli srdce připravené k uvítání novorozeného Krále; a Anna znala všechny ty v Jeruzalémě, kteří čekali vykoupení, a mluvila jim o Něm. Bojím se, že jich nebyl velký počet (viz Lukáš 2,25.36–38). Takový byl stav člověka, když nadešel Boží čas, „když přišla plnost času“. V Římanům 5,6 to Duch Svatý nazývá „časem příhodným (patřičným)“. V Marku 1,15 poslal k lidem poselství: „Čas se naplnil.“ Byl to Boží čas, čas pro nejdůležitější událost, která se stala v historii vesmíru:
„BŮH VYSLAL OD SEBE SVÉHO SYNA.“
Král slávy (Žalm 24,8) nepřišel z nebe se zjevením Své veliké moci a slávy, ale přišel z ženy, narozen z ženy. Vzal na sebe naši lidskou přirozenost. Přišel pod zákonem (ne pod tím zákonem – chybí člen), aby mohl vykoupit ty, kteří byli pod zákonem. Můžeme jasně vidět, že místo aby vedl křesťany pod zákon, Bůh ve skutečnosti odtud vyvádí ty, kteří pod zákonem byli. Ale musel je odtud vykoupit a cenou byl Jeho milovaný Syn. Bezpochyby se to dotýká především Židů a mnozí tehdy žijící židovští věřící, kteří byli vychováni pod Mojžíšovým zákonem, poznali, co to znamená být vykoupen z pod tohoto zákona. Ale když Duch Svatý říká: „Přišel pod zákonem, aby mohl vykoupit ty, kteří byli pod zákonem“ (ne „pod tím zákonem“ – chybí člen), pak nám to říká, že Kristovo dílo šlo mnohem dále, než jen k samotným Židům. Jeho vykoupení šlo až ke končinám země, neboť člověk z přirozenosti se rád staví pod zákon, a tak to nebyl jen samotný Mojžíšův zákon, ale zákon všeho druhu, odkud nás Kristus vykoupil. Takto věřící z pohanů v Galacii měli podíl na tomto vykoupení ze zákona. Vykoupení staví všechny, kdo věří v Krista a Jeho dílo na kříži, pod užitek tohoto díla, ať to jsou Židé nebo pohané. V Božích očích jsou tito vykoupeni z pod zákona, aby ti, kdo byli pod zákonem, mohli být od něho osvobozeni a aby mohli přijmout synovství. Neboť jsme viděli, že syn byl svobodný. Syn už nebyl pod vychovatelem, či opatrovníkem a správcem. Dříve než nám Bůh mohl dát místo a ducha synů, musel nás vykoupit z pod zákona.
A tak když přišla plnost času, Bůh vyslal (od sebe) Svého Syna, aby nás nejenom mohl vykoupit z pod zákona, ale také abychom od Něho mohli přijmout synovství. Kdo jiný než Bůh Otec nám mohl dát místo a ducha synů? A cenou za toto obdivuhodné místo, do kterého nás Bůh uvedl, byl Jeho vlastní milovaný Syn. Vzpomenete si, že téměř první slova našeho Pána Ježíše, která řekl po Svém vzkříšení, byla: „Jdi k bratřím mým a pověz jim: Vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.“ (Jan 20,17) Vzácná, obdivuhodná slova, která On nikdy neřekl před Svou smrtí a Svým vzkříšením. Ale Jeho dílo bylo zcela dokonáno. Zaplatil tu obrovskou cenu, aby tím vykoupil ty, kdo byli pod zákonem: vyhověl všem požadavkům zákona; a my jsme volní. Všechny naše hříchy odešly a Jeho Otec je nyní naším Otcem. On je nyní „Prvorozený mezi mnohými bratřími“ (Řím. 8,29). A jakkoli nám to připadá podivné, „nestydí se jich nazývati bratřími“ (Židům 2,11). Jak obdivuhodná slova: bratři Syna Božího! Bůh byl Jeho Otcem a Bůh byl jejich Otcem. Bůh byl Jeho Bohem a Bůh byl jejich Bohem. Nejenom že jim bylo odpuštěno a byli ospravedlněni – jakkoliv požehnaná a úžasná je tato myšlenka – ale byli učiněni syny Božími. Bůh nás přivádí do téhož vztahu k sobě, v jakém byl náš Pán sám.
Byl On dále pod zákonem? Jistě ne. Pod zákonem zemřel. Nesl jeho zlořečení. Ale to vše přešlo a nyní je On vzkříšený. A s Ním jsou vyvedeni z pod zákona všichni, kteří v Něho věří: jsou svobodní; jsou synové. A „poněvadž jste synové, Bůh vyslal (od sebe) Ducha Syna svého do vašich srdcí, volajícího: Abba, Otče náš! A tak už nejsi otrok, ale syn; jestliže však syn, tedy také dědic skrze Boha.“ (v. 7) Všimněte si, že zde vidíme Otce, Syna a Ducha Svatého, všechny spolupůsobící k tomu, aby vyvedli z pod zákona ty, kdo byli jeho otroky. Jak by potom mohl někdo myslet, že pohané mají jít zpět na to místo, odkud Bůh takto vykoupil i Židy i pohany?
„Abba“ je chaldejské nebo aramejské slovo pro „otec“. Je to slovo, které se tvoří pouze rty, takže je může říci i malé dítě, které ještě nemá zuby. Téměř všechny jazyky mají takovýto druh jména pro otce a matku; i v angličtině malé děti říkají: „papa, mama“ – obě slova jsou tvořena pouze rty. Stejně tak je i slovo Abba. To nám mluví o přivítání, které Bůh dává i tomu nejmenšímu, nejmladšímu a nejslabšímu věřícímu. Snad neví, jak se má modlit, ale Bůh dal i takovému Ducha Svého Syna a on může vzhlížet k nebi a volat: „Abba!“. Nikdo jiný, jenom dítě má právo na toto slovo. To je to slovo, které náš Pán sám učinil tak drahé srdci každého pravého dítka Božího, když jsme stáli se skloněnými hlavami a srdcem a slyšeli Jej oné temné noci v Getsemanské zahradě volat: „Abba, Otče, všechno jest možno tobě; přenes kalich tento ode mne, ale však ne, což já chci, ale co ty.“ (Marek 14,36) Toto drahé slovo nacházíme v Novém zákoně pouze třikrát. Poprvé je užívá náš Pán sám; a potom v Římanům 8,15, kde čínský Nový zákon tak krásně říká: „Nepřijali jste srdce otroka opět k bázni, ale přijali jste srdce syna, takže voláme: Abba, Otče.“ (Tento překlad snad není příliš dobrý, ale myslím, že význam je správný.) Nakonec totéž sladké slovo nalézáme zde v naší kapitole Epištoly Galatským. Někteří lidé nám říkají, že ve slovech „Abba, náš Otče“, je druhé slovo, „Otče,“ pouze překladem slova „Abba“. Ale já myslím, že to je více než to. Naše srdce těmto věcem rozumějí lépe než naše hlavy; ale, milý křesťanský čtenáři, snad jsi hleděl k nebi a volal již: „Abba, Otče!“ Jestliže jsi toto učinil, pak budeš rozumět; a jestliže jsi nikdy ze srdce nepřenesl toto volání, potom ti to nemohou objasnit žádná slova. Třikrát v prvních pěti verších mluví Pavel o Bohu jako o Otci. Je to známkou dítěte, že zná Otce (1. Jana 2,14), a tak od počátku epištoly jim Pavel chce připomenout, že jsou synové, nikoli otroci nebo služebníci.
Je to Duch Boží v našich srdcích, Duch Jeho Syna v nás, který působí toto volání: „Abba, Otče!“ Nic nikdy toto volání nemůže napodobit. Jenom Duch Svatý sám může takto volat v našich srdcích. Toto volání, jak jsme již ukázali, je důkazem, že v nás přebývá. „A tak“, dodává apoštol, „už nejsi otrok, ale syn.“ Ano, toto volání „Abba, Otče“, je důkazem, že už nejsme pod zákonem, už nejsme nezletilí, ale jsme nyní synové, synové Boží. „Ale jestliže syn, tedy také dědic skrze Boha.“ Nejsme takovým dědicem, kterého popisuje první verš naší kapitoly, který se nijak neliší od otroka. My jsme „synové Boží a spoludědicové s Kristem“ (Řím. 8,17). Takové je to místo, ke kterému nás Bůh přivedl, když nás vykoupil z pod zákona.
V Epištole Galatským více už o dědici nečteme, a jenom jednou nalézáme zmínku o dědictví (3,18). Ale tato slova se zdají otevírat dveře k Otcovskému domu a dávají nám nahlédnout dovnitř a letmo spatřit slávu, která nás tam očekává. Tato slova se zdají brát naše srdce ze země do nebe a nechávají za sebou boje, učitele zákona a falešné bratry. Ale doba pro slávu ještě nepřišla, ačkoliv už jsme dědicové a v Kristu jsme již obdrželi dědictví (viz Efezským 1,11). Dům Otce je naším domovem (Jan 14,2); „budeme nasyceni dobrým domu Tvého“ (Žalm 65,5). Tento den je ještě před námi, ale kolik dítek Božích už zde na zemi našlo útěchu v domě Otce. Všude se opravdoví křesťané obracejí ke čtrnácté kapitole Jana pro potěchu a povzbuzení. A brzy bude dána odpověď na modlitbu našeho Pána: „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni se mnou byli, aby hleděli na slávu mou, kterou jsi mi dal: nebo jsi mne miloval před ustanovením světa.“ (Jan 17,24) Budeme vidět Jeho slávu. O slávě nalézáme v Epištole Galatským zmínku jenom jednou (v. 1,5). Předmět knihy je příliš smutný a přísný a jejich pád příliš hrozný, než aby jim bylo mluveno o slávě; ale jsem rád, že Duch Boží jim v této epištole připomíná, že jsme nejenom synové, ale dědicové. Jsem velmi rád, že Duch jakoby v této epištole otevíral dveře ke slávě: A já doufám, že někteří z Galatských nahlédli dovnitř, a když tak s údivem hleděli na tu milost, která z nich učinila dědice, a na slávu svého Pána, naději se, že byli „v týž obraz proměněni od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (viz 2. Kor. 3,18).