„(Jest) tedy zákon proti zaslíbením Božím? Odstup to! (dosl. přel.: Nechť se nestane!). Nebo kdyby byl býval dán zákon, který by mohl dáti život, pak by skutečně byla spravedlnost ze zákona. Ale Písmo zavřelo všechny (dosl.: všecko) na všech stranách pod hřích, aby zaslíbení z víry Ježíše Krista mohlo být dáno těm, kdo věří (kdo mají víru).
Prvé pak, než přišla ta víra, pod zákonem byli jsme ostříháni, zavříni jsouce k té víře, která potom měla zjevena býti. A tak se nám stal zákon pěstounem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni na základě víry. Když však přišla ta víra, již nejsme pod vychovatelem. Neboť vy všichni jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše; neboť vy, kteřížkoli jste byli pokřtěni v Krista, oblékli jste na sebe Krista. Není ani Žid, ani Řek, ani otrok, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši. Jste-li pak Kristovi, tedy jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“
Galatským 3,21–29
Zákon není proti Božím zaslíbením, ale ukázal člověku, že nemůže obdržet požehnání z těchto zaslíbení na základě své vlastní věrnosti a svých vlastních skutků. Neboť kdyby byl zákon mohl dát život, tento nový život daný zákonem by samozřejmě dodržoval přikázání zákona. Byla by to lidská spravedlnost a spravedlnost ze zákona. Ačkoliv by tato spravedlnost byla jen lidskou spravedlností, přesto by se Bohu líbila. Ale zákon nedal a nemohl dát člověku takový život; a zákon neopatřil a nemohl opatřit člověku byť jen lidskou spravedlnost; ale jenom člověku ukázal, jaký je hříšný. Kdyby byl člověk dodržel zákon, pod který se dobrovolně postavil na hoře Sinai, aby mohl obdržet zaslíbení života a požehnání od Boha, potom by byl obdržel tato požehnání, která Bůh zaslíbil. Ale člověk nemohl zákon dodržet. Všichni – Židé stejně jako pohané, ti, kdo měli výsadu, že přijali zaslíbení a znali Boží vůli, stejně tak jako ti, kdo tuto výsadu neměli – všichni stejně zhřešili. Písmo uzavřelo všechny na všech stranách pod hřích. Ať se na člověka podíváme jakýmkoliv způsobem, vždy shledáme, že je hříšník. Není východiska. Případ je zcela beznadějný. „Není rozdílu, neboť všichni zhřešili a nedosahují slávy Boží.“ (Řím. 3,22.23)
Ale cožpak Bůh uzavřel všechny lidi, Židy i pohany, pod hřích proto, aby uvedl všechny lidi do zatracení? Jistě ne! Bůh uzavřel všechny pod hřích, „aby zaslíbení na základě víry Ježíše Krista mohlo být dáno těm, kdo mají víru“. V Římanům 3,21.22 čteme: „Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky, spravedlnost totiž Boží skrze víru Ježíše Krista ke všem….“ Nabídka spravedlnosti bez zákona je učiněna všem – Židům i pohanům – neboť není rozdílu: ale tato spravedlnost je jenom pro „všechny ty, kdo věří“. A tak zaslíbení na základě víry Ježíše Krista je dáno těm, kdo mají víru. Pod zákonem jsou všichni ztraceni: pod milostí mohou být všichni zachráněni. Zákon nemůže a nemá hříšníky šetřit. Zákon sráží to, co je zlé; ale zaslíbení volně dává to, co je dobré, a vzdělává to. Zákon vystavuje člověka ve vší jeho nicotnosti a špatnosti a jenom dokazuje, že člověk je ubohý, ztracený hříšník. Milost zjevuje věrné Boží zaslíbení a Jeho dobrotu vůči ubohému, ztracenému hříšníkovi, který si nezasluhuje nic. A tak vidíme, že zákon není proti Božím zaslíbením. Jestliže rozumíme skutečnému dílu zákona a pravému výsledku Božích zaslíbení, tu vidíme, že jedno není žádným způsobem proti druhému, ale že každé má své vlastní místo. Ale jestliže je smícháme, potom je vše zmatek.
Nyní přicházíme k novému předmětu, ačkoliv, jako obvykle, tento vyplývá přímo z toho, co nám apoštol právě řekl. Poslední slova, o nichž jsme uvažovali, byla: „Ale Písmo zavřelo všechny na všech stranách pod hřích, aby zaslíbení z víry Ježíše Krista bylo dáno majícím víru.“ Apoštol nyní pokračuje: „Prvé pak, než přišla ta víra (nebo: tato víra), pod zákonem byli jsme ostříháni.“ Toto je 23. verš; ale v 26. verši je přeměněno „my“ na „vy“. To nám říká, že ve 23. a ostatních verších v této spojitosti mluví apoštol o Židech, kteří byli pod zákonem. Ale v 26. verši se obrací ke Galatským křesťanům a oslovuje je „vy“. Apoštol užívá „my“, když mluví o zákonu, neboť Galatští křesťané nebyli nikdy pod zákonem. Ale když mluví o synovství, tu užívá „vy“, poněvadž oni všichni na tom měli účast.
„Prvé pak, než přišla ta víra, pod zákonem byli jsme ostříháni.“ „Ta víra“ se vztahuje k celé pravdě dobré zvěsti založené na víře v Krista Ježíše. Než přišel Kristus a přinesl dobrou zvěst o spasení skrze Svoji smrt, byli Židé pod zákonem. Je pravda, že tento zákon přeměnil jejich hřích v přestoupení a ukázal, jací jsou zlí. Ale tento zákon učinil více než to. Ostříhal je od modloslužby, která byla všude kolem nich. Na světě byl jeden národ, (i když tento národ tak hrozně klesl), který stále držel pravdu a známost jednoho pravého Boha. Tento zákon (který zde snad má zahrnovat celý Starý zákon; viz Římanům 3,1.2), byl strážcem Židů tím způsobem, že mezi nimi zachovával známost Boha. Zákon nebyl prostředkem k jejich ospravedlnění, poněvadž ho nedodržovali; byli však zavázáni ho zachovávat. Byli velmi hrdí na to, že jim ho Bůh dal, a byli hrdí na zaslíbení daná zákonem, i když je skrze něj nikdy nemohli obdržet. Ale zákon je ostříhal a zachovával mezi nimi známost pravého Boha.
A tak, pokračuje apoštol, se tento zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni na základě víry. Mezi zámožnými rodinami Řecka a Říma bylo běžným zvykem mít muže, který měl na starosti chlapce ve věku asi od šesti do šestnácti let. Tento muž měl chlapce zcela ve své péči a byl odpovědný za jejich chování a morálku. Bylo-li to nezbytné, měl právo je potrestat. Dával je do školy, ačkoliv sám je většinou nevyučoval. Tento muž byl velmi často otrok. Musíte mít na paměti, že otroci v Řecku a Římě byli často zajatci z války, a tak to mohli být i velmi vzdělaní lidé, kteří byli zcela schopni pečovat o chlapce svého pána. Pochopíte, že tento muž byl ve skutečnosti spíše strážcem než učitelem. Apoštol právě řekl, že zákon byl naším strážcem, snad proto, že si vzpomněl na tento obyčej v řeckých a římských rodinách. Dokonce i v anglické historii období asi před tisíci lety čteme o takových, kteří ve vznešených rodinách měli titul „vychovatelů dětí“. A právě tím byl tento zákon pro Izrael. Byl dán, aby je cvičil, aby jim ukázal jejich špatnost a trestal je. Toto všechno činil: ale nemohl je ospravedlnit, a tak Písmo říká: „Zákon byl naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni na základě víry.“ Zákon jim ukázal, že vše je ztraceno, vše beznadějné, a nyní Ježíš, Spasitel, přichází – „ta víra“ přichází – a my jsme ospravedlněni na základě víry.
Apoštol pokračuje: „Když však přišla víra, již nejsme pod vychovatelem.“ Zákon vykonal své dílo; a nyní přišla víra; přišla dobrá zvěst o spasení skrze Krista; a potřeba vychovatele tu už není. Stejně tak jako v rodinách starého Řecka a Říma. Když dítě vyrostlo ze svého dětství, když mu bylo 16 či 17 let a bylo uznáno za dospělého syna, potom už vychovatele nebylo třeba. A tak obraceje se ke Galatským, apoštol říká: „Vy všichni“ (Židé stejně jako i pohané, všichni křesťané v Galatských sborech) „jste synové Boží skrze víru v Krista Ježíše.“ Důraz v řečtině není na slově „všichni“, nýbrž na slově „synové“. V řečtině toto slovo znamená syna, který je plnoletý. Toto je důležitá část důkazu. Už nejste děti, a tak už nejste pod vychovatelem; nyní jste plnoletí synové; už nejste podrobeni přísné a pokořující kázni vychovatele, jenž byl velice pravděpodobně sám otrok. Nyní jste synové, nyní jste dospělí, nyní jste svobodní.
„Neboť vy, kteřížkoli jste byli pokřtěni v Krista, oblékli jste na sebe Krista.“ Apoštol se domnívá, že každý ve shromáždění v Galacii přijal křest. Každý věřící v oněch dnech, ať Žid nebo pohan, rád přijal toto požehnané znamení, že má podíl s Kristem. Křest nás nemůže spasit nebo odstranit naše hříchy. „Bez vylití krve není odpuštění (hříchů).“ (Žid. 9,22) Ale křest je znamením, že člověk je křesťan. Když je nějaký člověk pokřtěn, bere na sebe jméno Krista; dává na sebe Krista; obléká se Kristem. Vše to je zevnější a může být, že to není nic více, než vyznání bez opravdové změny srdce, neboť křest je jako brána, která nám dovoluje vstoupit do velkého okruhu vyznání, jež nazýváme „křesťanství“. Díky Bohu, v tomto okruhu jsou mnozí, kteří jsou praví; ale žel, je tam velmi mnoho těch, kteří jsou falešní, kteří mají jméno, ale nikdy se nenarodili znovu, nenarodili se do Boží rodiny: nejsou skutečnými syny. Ale tito věřící v Galacii byli pokřtěni „v Krista“. To není vůbec otázka zákona. Křesťanský křest předpokládá, že člověk je mrtev; a nikdo na mrtvém člověku nežádá, aby zachovával zákon. Jediná smrt, která může člověka vysvobodit od jeho vlastní smrti, je smrt Krista. Proto když se člověk křtí, nekřtí se ve svou vlastní smrt; je pokřtěn ve smrt Kristovu. Takto když věřící v Galacii byli pokřtěni, v té chvíli „vzali na sebe Krista“, či „oblékli se v Krista“.
Každý pravý věřící je oblečen Kristem. Když se na mne Bůh podívá, vidí mne v Kristu, obléknutého v Krista. A když se pokřtím a podívá se na mne nějaký člověk, řekne: „Tento muž byl pokřtěn, je křesťanem; nese jméno Krista; vzal na sebe Krista; oblékl se Kristem.“ A toto je pravda o každém věřícím, Židu i Řeku, o otroku i o svobodném, o muži i ženě. My všichni jsme vzali na sebe Krista. Když se Bůh na nás podívá, vidí Krista. A tak apoštol volá: „Není ani Žid, ani Řek, ani otrok, ani svobodný, ani muž ani žena; nebo vy jste jedno v Kristu Ježíši.“ Všechno je Kristus a jenom Kristus. Není to staré stvoření, ale nové stvoření. Ve starém stvoření byly všechny tyto rozdíly, ale toto je něco zcela nového. Všichni jsme jedno v Kristu: a jestliže jste Kristovi, na co je potom potřeba obřízky? Nechcete se stát dětmi Abrahamovými – ve smyslu stát se Židy, ve smyslu tělesném. Apoštol nyní uzavírá tuto část důkazu slovy: „Jste-li pak Kristovi, tedy jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“ Kristovi: jste část Krista: jste údy Kristovy: ne pouze vlastnictví Krista, ale jste ztotožněni s Kristem. Viz Gal. 5,24: „Nebo kteří jsou Kristovi, ti ukřižovali tělo.“ Tito Galatští věřící už jsou Abrahamovo símě, zcela mimo jakékoliv otázky o obřízce a zákonu; a ještě více než to, jsou „dědicové podle zaslíbení“. Apoštol ukázal, že Kristus je to pravé Símě; a tak jestliže jsme částí tohoto pravého Semene, potom jsme Abrahamovo símě, Abrahamovy dítky, dědicové podle zaslíbení, a to vše bez zákona či obřízky.