„Bratři, po lidsku pravím; (použiji příkladu z lidského života), ani smlouvu člověka, která je potvrzená, žádný neruší, ani (k ní) co přidává. Ale zaslíbení byla dána (řečena) Abrahamovi a semeni jeho. Neříká: A semenům jeho, jako o mnohých, ale jako o jednom: A semeni tvému, jenž jest Kristus. Ale říkám toto. Smlouvu, prvé od Boha stvrzenou, zákon, který přišel po čtyři sta a třiceti letech, nečiní neplatnou, tak aby zrušil zaslíbení. Neboť jestliže dědictví je ze zákona, už není ze zaslíbení. Ale Bůh (je) dal Abrahamovi volně z milosti skrze zaslíbení. Proč potom zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, až by přišlo símě, jemuž bylo zaslíbení učiněno, a byl nařízen skrze anděly v ruce prostředníka. Ale prostředník není pro jednoho, ale Bůh jest jeden.“
Galatským 3,15–20
„Bratři!“ V tomto slově je něco velice něžného. Přichází přímo z Pavlova srdce a od tohoto verše je v této epištole nalezneme často. Myslím, že je Pavel užívá osmkrát, kromě užití v 1,11, a stále znovu říká: „Bratři, bratři, bratři!“ Jako by je chtěl přivolat zpět z cesty, na kterou zabloudili. Kapitola 6 začíná a končí tímto slovem „bratři“, a poslední slovo v epištole (kromě „Amen“), je „bratři“. Je dojímavé vidět přísnost a lásku takto spojené.
Pavel nyní užívá obecný příklad z denního života, aby ilustroval to, čemu chtěl Galatské naučit. Jestliže je mezi dvěma osobami učiněna smlouva a každá z nich na ni dá svou pečeť, takže je plně schválená a dokončená – nebo jak my právnickými výrazy říkáme: parafována, opatřena pečetí a registrována – potom nikdo nemá právo ji měnit. Nikdo z ní nemůže odstranit některé ustanovení nebo nějaká nová ustanovení přidat. Smlouva je uzavřena a schválena a nemůže být měněna. To je běžný zvyk denního života, kterému my všichni dobře rozumíme a souhlasíme s ním.
Nyní Bůh učinil smlouvu s Abrahamem. Bůh dal Abrahamovi mnohá vzácná zaslíbení. Některá z těchto zaslíbení byla dána jemu samotnému (jako v 1. M. 12,1–3, když Abraham opustil svoji rodnou zem v poslušnosti k Božímu příkazu); některá zaslíbení byla dána Abrahamovým potomkům, jeho „semeni“ ve významu velkého množství potomků, které mu Bůh zaslíbil dát. Jestliže se obrátíme k 22. kapitole 1. Mojžíšovy, uvidíme, že v poslušnosti vůči Božímu slovu Abraham obětoval svého jednorozeného syna Izáka jako zápalnou oběť. Vzpomenete si, že zrovna když Abraham zvedal nůž, aby zabil svého syna, Bůh na něho zavolal a dal berana, aby zemřel místo Izáka, takže Abraham symbolicky přijal Izáka zpět z mrtvých ve vzkříšení. To je v Bibli jeden z nejkrásnějších obrazů Boha dávajícího Svého jednorozeného Syna.
Když Abraham tímto způsobem prokázal svoji dokonalou víru v Boha, Bůh mu řekl: „Skrze sebe samého přisáhl jsem… poněvadž jsi učinil tu věc a neodepřel jsi syna svého, jediného svého; že požehnáním požehnám tobě a rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské a jako písek, který jest na břehu mořském; a símě tvé vládnouti bude bránou nepřátel svých; a v semeni tvém požehnány budou všechny národy země, protože jsi uposlechl hlasu mého.“ Všimněte si, že toto je zaslíbení – smlouva – mezi Bohem a Abrahamem. Všimněte si, že je to, jak Pavel říká, „volně z milosti“. Není to spojeno s žádnou podmínkou, skrze kterou by Abraham mohl ztratit požehnání, která mu Bůh zaslíbil. V té smlouvě nebylo žádné „JESTLIŽE“, jež by vzbuzovalo pochybnost. Byla jistá. Byla schválena a byla „podepsána, opatřena pečetí a registrována“ Pánem Bohem Všemohoucím, a stvrzena Boží přísahou. Všimněte si též, že následovala ihned na základě smrti a vzkříšení (v symbolu) Abrahamova jediného syna, kterého miloval (viz 1. M. 22,2).
Všimněte si prosím také, že v této smlouvě byly dvě části. První část mluvila o Abrahamově semeni, které bude jako hvězdy nebeské a jako písek na mořském břehu. Druhá mluví o jednom „semeni“: – „V semeni tvém požehnány budou všechny národy země.“ První část smlouvy končila slovy: „Símě tvé (toto velké množství potomků), vládnouti bude bránou nepřátel tvých.“ To mluví o Židech. Druhá část smlouvy se týká pohanů, neboť jasně říká: „V semeni tvém požehnány budou všechny národy země.“ Národy, jak víte, jsou pohané.
Jestliže máme rozumět veršům, které jsme právě četli v Galatským 3,15–20, je pro nás nadmíru důležité, abychom těmto věcem jasně rozuměli. Ze začátku se zdá být divné, že by Pavel měl užít zaslíbení dané v 1. M. 22 jako základu ke svému důkazu pro ukázání důležitosti jednoho semene. Ale jestliže vidíme rozdíl mezi zaslíbením, které se vztahuje k Židům, a zaslíbením, které se vztahuje k pohanům, pak je vše jasné. Všimněme si dobře, že když Bůh dává zaslíbení ne o vládnutí branou nepřátel, ale o přinesení požehnání všem národům, že potom mluví jen o jednom semeni. Není zde činěna žádná zmínka o množství jako hvězd a písku. A na tomto rozdílu Pavel zakládá svůj důkaz. Všimněte si též, že požehnání pro Židy i pro pohany, vše je založeno na smrti a vzkříšení Božího jednorozeného Syna.
Vraťme se opět k veršům, které jsme právě četli v Epištole Galatským. Pavel nejprve poukazuje na to, že ani od pozemské smlouvy, když byla plně schválena, nemůže být nic odňato, ani k ní nic přidáno. Bůh nám jasně podal obsah smlouvy – volné, bezpodmínečné smlouvy. Pavel potom poukazuje na to, že zaslíbení pohanům bylo učiněno jednomu semeni, „jenž jest Kristus“. O čtyři sta třicet let později přišel zákon. Podle zákona nemůže být nic ubráno ani nic přidáno ke smlouvě dané před čtyřmi sty a třiceti lety. A tak zákon je bezmocný, aby rušil smlouvu, kterou Bůh dal Abrahamovi; a pohané, „všechny národy země“, si mohou podle této smlouvy činit nároky. Bůh jistě požehná Izraeli a Židé budou jistě vyvýšeni, jakož i obráceni, takže přijmou a uvěří v Pána Ježíše jako svého Mesiáše; budou hlavou národů a nikoli ocasem (viz 5. M. 28,13). Ale zatím, v době dobré zvěsti, Bůh přináší požehnání všem národům země skrze to jedno Símě, jenž jest Kristus. Možná, že Abraham si myslel, že to jedno Símě je Izák; a skutečně, Izák byl velmi obdivuhodným symbolem toho jednoho Semene, které se samo mělo obětovat jako zápalná oběť a vstát z mrtvých. Ale nyní přišlo pravé Símě, Kristus, a dnes se dostává požehnání všem národům.
Velice rychle se blíží den, kdy bude naplněna druhá část zaslíbení a Izrael dojde toho nejobdivuhodnějšího požehnání: ale to nemůže nastat, dokud ještě dobrá zvěst vychází k národům. Vidíme, že fíkový strom už pučí (Mat. 24,32). Tyto věci působí při těch, kteří jsme z Boží církve, že obracíme vždy toužebněji oči k nebi, vyhlížíme a očekáváme Pána Ježíše Krista, že se vrátí a vezme nás, abychom byli na věky s Ním tak, jako to často zaslíbil (viz Jan 14; 1. Kor. 15,50–58; 1. Tes. 4,13–18; Zj. 22,20).
Ale jestliže všechna požehnání národům jsou zcela na základě milosti a jenom skrze víru, „proč potom zákon“? Nezlehčuje to velice zákon? Říkáme, že zaslíbení je všecko a že zákon je nemůže ani odstranit, ani k němu přidat další podmínky. „Proč potom zákon?“ Byl přidán kvůli přestoupením, až by přišlo Símě, jemuž bylo zaslíbení učiněno. V řeckém Novém zákoně nalézáme mnoho různých slov, která nám mluví o špatném činění. Každé slovo má svůj zvláštní význam. Slovo přeložené jako „přestoupení“ pochází od slova znamenajícího „překračuji“ nebo „přecházím přes“. Když jsem byl jako chlapec ve škole, stavěl si náš pan učitel všechny chlapce ve třídě kolem katedry a kladl nám otázky. Před tím nakreslil na podlaze křídou čáru a všichni chlapci musili stát a špičkami se dotýkat této čáry. Takto jsme se nemohli pohybovat, neboť ať jsme na jedné straně potáhli nohu dozadu, nebo na druhé straně ji dali dopředu, neměli jsme ji na čáře; v tom případě jsme byli potrestáni. Slovo „přestoupení“ nám mluví o překročení této čáry. Slovo přestoupit nám mluví o čáře. Když přestupujeme, překračujeme ji. Zákon je touto čárou. Než přišel zákon, byl tu hřích, bylo tu zlé konání; ale než byla nakreslena čára, než přišel zákon, nebylo tu přestoupení. „Kde není zákon, tam není přestoupení.“ (Řím. 4,15) A tak zákon byl dán, aby hřích mohl být ukázán ve svém pravém charakteru jako přestoupení: aby „hřích se mohl stát příliš velmi hřešícím“ (Řím. 7,13; 5,20).
Člověk, který se staví pod zákon, jenom kolem sebe kreslí čáru, která ukáže, jak je špatný, poněvadž tuto čáru vždy znovu a znovu překračuje, a je zjevné jemu a všem ostatním, že je přestupníkem. Tímto způsobem nikdy, nikdy nedosáhne spravedlnosti. Může se usilovat, jak chce opravdově, ale vše, co získá, budou přestoupení; nic více a nic lepšího. V kapitolách 5 a 6 najdeme slovo, jež znamená „kráčení podle čáry“. Myslím, že apoštol tímto slovem říká: „Chcete jít podle čáry?“ (Oni chtěli mít zákon za tuto čáru.) „Já vám dám čáry, podle nichž máte jít.“ – „Proč potom zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, až by přišlo símě, jemuž bylo zaslíbení učiněno.“ Jinými slovy: „Byl přidán, dokud by nepřišel Kristus.“ Před zákonem zde bylo zaslíbení, jež volně plynulo z Boží milosti. Potom přišel zákon, aby ukázal přestoupení, ale jenom dokud nepřišel Kristus, a potom opět Boží milost plyne volně. A tak vidíme, že zákon byl jen vsuvkou; vykonal své dílo, aby ukázal všem, co je v srdci člověka, neboť člověk je hříšník a zákon to činí jasným. Zákon ukazoval současné hříchy, které každý člověk činí. Zákon učinil jasným, že srdce člověka je stále jen zlé; a zákon to prokázal skrze přestoupení. To je vše, co zákon může učinit. Potom přišlo Símě, jež jest Kristus. A v Něm jsou naplněna všechna Boží zaslíbení.
Přišel pod zákonem pro Izrael, ale zemřel a opět vstal, a tak byl volný a mohl žehnat všem národům země. Nyní mají pohané stejnou volnost jako Židé k tomu, aby od Krista přijali spasení a požehnání. Neboť na druhé straně hrobu není ani Žid ani pohan a Kristus vyšel z hrobu na stranu vzkříšení. U kříže se Žid a pohan spojili, aby Ho ukřižovali; nebyl zde žádný rozdíl; jeden byl stejně špatný jako druhý. Nyní vše musí být milost a opět zde není rozdílu. Boží milost plyne volně ke všem.
Zákon působil dvěma způsoby. Předně: hříchy, kterých se lidé dopustili, se staly „nadmíru hříšnými“, poněvadž oni nejenom činili to, co je zlé, ale činili to, když to Bůh jasně zakázal. Za druhé: „hřích v těle“ (Řím. 8,3), žádost, stav člověka podle těla, byl všem učiněn jasným. Tělo miluje hřích; a dokonce i obrácený člověk, který se nad ním snaží zvítězit ve své vlastní síle, je přemožen silou hříchu, který vládne v těle. Skrze zákon je poznání hříchu (Řím. 3,20), to jest hříchu v těle; a skrze zákon se hřích stal nadmíru hříšným. Bůh ukázal všem, že jak ovoce, tak i kořen, obojí je zlé.
Jestliže mé dítě je navyklé zahálet a běhat po ulicích, je to zlý zvyk: ale jestliže mu zakážu jít ven a ono to učiní znovu, je to přestoupení, a to je mnohem horší než špatný zvyk. A právě z toho důvodu dal Bůh zákon, aby nás naučil, co ve skutečnosti jsme. Zákon je svatý, spravedlivý a dobrý (Řím. 7,12). Ukazuje člověku jako dítku Adamovu jeho povinnosti vůči Bohu. Byl dán člověku, když už byl hříšníkem, ne aby způsobil hřích, ale aby změnil hřích v přestoupení.
Nyní přicházíme ke zcela jinému předmětu. Zákon byl „nařízen skrze anděly v ruce (rukou, skrze ruku, – p. p.) prostředníka“. Tímto prostředníkem byl Mojžíš. Je jasné, že prostředník není prostředníkem jednoho; musí zde být dvě strany, jestliže tu je prostředník. Jako Job říká: „Ani není mezi námi prostředníka, který by mohl položit ruku na nás oba.“ (Job 9,33 – přel.) Mojžíš přijal zákon z ruky Boží a dal ho do rukou lidu. Stál mezi Bohem a člověkem. Aby se mohli těšit výsledkům požehnání zákona, musela by každá strana dodržet svou část smlouvy. Bůh je věrný a On určitě Svou část dodrží. Ale žel, dokonce ještě dříve, než Mojžíš sestoupil z hory Sinai, lid svou část smlouvy porušil a udělal zlaté tele. Smlouva obsahovala toto ustanovení: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ (2. M. 20,3) A vskutku to bylo první ustanovení smlouvy. Bůh zaslíbil požehnání, JESTLIŽE člověk (Izrael) bude poslušný. Ale člověk se okamžitě stal neposlušným.
Ale Boží smlouva s Abrahamem, to bylo něco docela jiného. V té smlouvě nebylo žádné JESTLIŽE. „Bůh je jeden.“ Závisela celá na Bohu. Zde nebyl žádný prostředník. Bůh mluvil přímo k Abrahamovi. Nebyla zde řeč o Abrahamově poslušnosti, aby obdržel požehnání. Vše spočívalo na Boží věrnosti: a „Bůh je věrný“ (1. Kor. 1,9; 10,13). Takže smlouva s Abrahamem je tak silná a pevná, jako je Boží Slovo. Ale smlouva s Izraelem, kdy Mojžíš byl prostředníkem, neměla větší sílu a stabilitu, než je věrnost člověka v těle. Toto nemohlo v žádném případě uspět, stejně tak jako nebylo možné, aby ona druhá smlouva s Abrahamem selhala. Jedna závisela na Bohu a na člověku, druhá jen na BOHU SAMOTNÉM.
Všimni si, že toto nemá co činit s Kristem jako naším Prostředníkem, který nesl naše hříchy a zachránil nás. Zde je řeč pouze o zaslíbeném Semeni (jenž jest Kristus). S tímto Semenem neměl nějaký prostředník co dělat. Bylo to prosté zaslíbení, že Símě přijde a Símě přišlo. Ale mezi dobou, kdy Símě bylo zaslíbeno a kdy přišlo, dal Bůh zákon. Dal zákon, aby zjevil člověka a ukázal slabost a hříšnost těla. Bylo nezbytné, aby zákon přišel, poněvadž musela nějakým způsobem být ukázána lidská pýcha a sebedůvěra.
U našeho domu jsme potřebovali zeď a já jsem zavolal zedníka, aby ji postavil. Ten udělal velmi bídné základy a já jsem mu to řekl: „Vaše zeď nebude stát rovně.“ Avšak on to zaručoval a trval na svém. Brzy se mi zdálo, že se zeď naklání, ale nebyl jsem si jist a tak jsem vzal olovnici. Shledal jsem, že zeď je od olovnice odkloněna o více než o stopu. Zavolal jsem zedníka. Podíval se na zeď a řekl: „Ta stěna je v pořádku. Je úplně rovná.“ Neřekl jsem ani slovo, ale zavěsil jsem na ni olovnici. Závěs olovnice ukázal, jak daleko byla zeď od správné polohy. Ústa zedníkova byla zavřena, nemohl říci ani slovo; jeho pýcha a sebedůvěra byly jasně prokázány. Ale k tomu bylo třeba použít olovnice. Stejně tak bylo třeba použít zákon, aby byla ukázána lidská pýcha a sebedůvěra. Ale olovnice nemohla zeď napřímit; mohla jenom ukázat, jak je zeď špatná. Tak nás také zákon nemůže učinit spravedlivými, ale jenom může ukázat, jací my jsme špatní.
Ale je zde ještě jedna věc, o níž musíme uvažovat, než opustíme tyto verše. Zákon byl dán skrze anděly v ruce prostředníka. Když Bůh dal Abrahamovi zaslíbení, dal je On sám. Řekl: „Skrze sebe samého přisáhl jsem,… poněvadž jsi učinil tu věc a neodepřel jsi syna svého, jediného svého…“ Mluvil přímo k Abrahamovi. Nepovolal nějakého anděla nebo prostředníka, aby přišel mezi Něho a Abrahama. Když Bůh chce člověku něco dát, co nemůže nikdy pochybit, zjevuje se rád v milosti a dává to nebo říká to On sám. Ale jestliže tu je něco, co člověku může přinést jen bídu, i když to je pro dobro člověka, potom Bůh povolává jiné, aby mluvili k člověku. U zákona to byli dva, kdo přišli mezi: andělé a prostředník Mojžíš. Jaký kontrast k jednoduchosti milosti! U zákona měl člověk dávat. U zaslíbení měl člověk jenom přijímat.
Shrňme nyní rozdíl mezi zákonem a milostí:
Tyto čtyři věci velmi jasně ukazují, jak je milost nekonečně vyšší než zákon.