„Jako Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počteno za spravedlnost.“
„Vězte tedy, že kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi. Ale Písmo, předvídajíc, že Bůh z víry ospravedlní národy, předem oznámilo Abrahamovi dobrou zvěst, že v tobě požehnány budou všechny národy. A tak ti, kteří jsou z víry, jsou požehnáni s věřícím Abrahamem (nebo: s víru majícím Abrahamem). Neboť kteřížkoli ze skutků zákona jsou, jsou pod zlořečením; neboť psáno jest: Zlořečený (je) každý, kdo nezůstává ve všem, co je psáno v knize zákona, aby to činil. Ale že ze zákona nebývá žádný ospravedlněn před Bohem, zřejmé (jest), neboť spravedlivý z víry živ bude; ale zákon není z víry, nýbrž: Ten, kdo tyto věci vykonal, bude živ skrze ně. Kristus nás vykoupil ze zlořečenství zákona, stav se pro nás zlořečenstvím, nebo psáno jest: Zlořečený (je) každý, kdo visí na dřevě! – aby požehnání Abrahamovo mohlo v Kristu Ježíši přijít k národům, abychom my mohli přijmout zaslíbení Ducha skrze víru.“
Galatským 3,6–14
Prvním veršem 3. kapitoly začal nový odstavec, ale my jsme viděli, že první slova kapitoly sahají zpět do kapitoly 2, stejně jako sahají dopředu k prvním veršům kapitoly 3. Pavlovo srdce je tak plné, že se zdá, jako by se nemohl zastavit a rozdělit svůj předmět do odstavců nebo témat. A tak tento odstavec, který bychom chtěli nyní uvažovat, začíná ve verši 7: „Vězte tedy, že kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi.“ Ale předmět o Abrahamovi ve verši 6 uzavíral minulý odstavec. A tak si musíme být vědomi, že obsah dalšího plyne přímo z tohoto verše. Ačkoliv jsme rozdělili naši knihu na kapitoly, Pavlův dopis byl rozdělen velmi málo. Jeden předmět přechází přirozeně do druhého. A tak musíme jít zpět k šestému verši, který jsme citovali výše na začátku tohoto odstavce. „Jako Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.“ Pavel cituje tento verš z řeckého překladu (1. M. 5,6). Nalézáme jej také v Římanům 4,3. Měli bychom si povšimnout, že v tomto verši v 1. Mojžíšově jsou v Bibli po prvé užita slova „věřit“ či „mít víru“, „uznat (počíst)“, a „spravedlnost“. V tomto odstavci, včetně verše právě citovaného, máme šest citací ze Starého zákona. Židovští učitelé trvali na obřízce a zákonu, poněvadž byli učeni ve Starém zákoně. Pavel odpovídá: Uvidíme, co ohledně zákona učí Starý zákon. Jak byl Abraham uznán spravedlivým? Skrze zákon? Určitě ne! Starý zákon je jasný: „Abraham uvěřil, měl víru v Boha.“ Takto byl Abraham uznán za spravedlivého.
Židovští učitelé říkali: Musíte být jako Židé. Musíte žít jako Židé; zachovávat židovský zákon, židovské svátky, musíte přijmout obřízku, která je obzvláštním znamením, jež rozlišuje Židy; potom se stanete proselyty a můžete být uznáni za Židy. „Vězte tedy (nebo: „Budiž vám známo“),“ říká Pavel, „že kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi.“ Ne vnější označení činí člověka synem Abrahamovým; dokonce ani přirozený rod ne: ale ti, kdo jdou v šlépějích Abrahamových a mají víru v Boha, ti (v Božích očích) jsou pravými syny Abrahamovými. Jak dokonale odpovídá Pavel na každou námitku těchto falešných učitelů.
Ale Galatští křesťané byli pohané; náleželi k „národům“, a jaké právo měl Pavel říkat, že oni mohou být považováni za „syny Abrahamovy“? Pavel jde opět zpátky do Starého zákona a ukazuje, že Bůh zaslíbil Abrahamovi, že v něm budou požehnány všechny národy. Tento verš je také citován z řeckého Starého zákona – 1. M. 12,3. Opět je citován ve Skutcích 3,25. A tak podle Starého zákona, který byl svěřen Židům, měli Galatští právo očekávat požehnání od Abrahama. Jak mělo toto požehnání přijít? Zajisté stejným způsobem, jakým Abraham sám přijal požehnání. Vírou, vše z víry a jenom z víry. „A tak ti, kteří jsou z víry, jsou požehnáni s věřícím Abrahamem.“ Kdybychom mohli říci: „A tak ti, kteří jsou z víry, jsou požehnáni s ‚víru majícím Abrahamem‘,“ bylo by to řečtině bližší. Byla to víra, co vyznačovalo Abrahama. Byla to víra, která Abrahamovi přinesla požehnání. A tak ti, kteří jsou z víry, jsou označeni jako mající Abrahamovu podobnost, a těm je požehnáno tak, jako bylo Abrahamovi, – tomu, který byl známý svojí vírou. Starý zákon to činí dokonale jasným. O předmětu zákona není v této části Bible nikdy zmínka. Abraham neslyšel o zákonu. Jsou tací, kdo se snaží dokázat, že deset přikázání bylo dáno Adamovi v zahradě Eden. Bible nic takového neučí. Naopak jasně říká, že zákon přišel až po čtyři sta třiceti letech po Abrahamovi (Gal. 3,17). Víra přináší požehnání, zákon přináší zlořečenství.
Nyní se Pavel obrací k druhé věci. Jak je to se zákonem a Starým zákonem? Opět se obrací pro svědectví ke Starému zákonu samotnému. „Kteřížkoli ze skutků zákona jsou, pod zlořečením jsou; nebo psáno jest: Zlořečený je každý, kdo nezůstává ve všem, co je psáno v knize zákona, aby to činil.“ Vše, co zákon může člověku udělat, je, že ho prokleje. Zákon naznačoval, že přinese lidem požehnání, ale shledal to nemožným, neboť jestliže se jen o kousíček odchýlí od jeho přikázání, zlořečí jim. Je velmi pozoruhodné, že v 5. M. 27 nařizuje Bůh Izraeli, aby stál na dvou horách; šest pokolení na hoře Garizim aby dobrořečili, a šest pokolení na hoře Hébal, aby zlořečili. V této kapitole nacházíme mnoho zlořečení. Ve verši 12 čteme o šesti pokoleních k dobrořečení. Ale nenacházíme žádné požehnání (dobrořečení), neboť zákon nemůže žehnat; a ačkoliv v další kapitole (5. M. 28) je zmínka o požehnáních, vše závisí na: „Jestliže opravdově poslušen budeš hlasu Hospodina, Boha svého…“ Všimni si také, že Starý zákon, který nám dává zákon, končí prokletím, ale Nový zákon končí těmito slovy: „Milost Pána našeho Ježíše Krista se všechněmi vámi. Amen.“
Musíme si vzpomenout, že Jakub říká: „Nebo kdo by koli celého zákona ostříhal a přestoupil by jediné (přikázání), vinen jest všemi.“ (Jak. 2,10) Který člověk miluje Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší síly své (5. M. 6,5)? A kdo miluje bližního svého jako sebe samého? A jestliže vidíme dům v plamenech, kdo doufá, že to je jeho dům a ne dům sousedův? Kdo nikdy nežádal něco, co není jeho? Každý čestný člověk ví, že nikdy ani neostříhal, ani nebude moci tato přikázání ostříhat. Ale zákon je jako mocný řetěz. Jestliže zlomíte jeden článek, je zlomen celý řetěz. Ale: „Zlořečený, kdo nezůstává ve všem, co je psáno v knize zákona, aby to činil.“ (5. M. 27,26) Každý muž, žena i dítě, kteří kdy žili (kromě našeho Pána), se musí dostat pod toto zlořečení, jestliže se staví pod zákon. Pamatujte, že zákon nejenom nemůže žehnat, ale nemůže ani odpouštět. Vše, co zákon člověku může udělat, je, že mu zlořečí a odsoudí ho. Zákon řekl: „To čiň a živ budeš.“ (Luk. 10,28; viz také 3. M. 18,5) Ale dosud žádný člověk, kromě našeho Pána Ježíše Krista, si nemohl činit nárok na život touto metodou; a tak ve Starém zákoně čteme: „Spravedlivý z víry živ bude.“ (Abakuk 2,4) Proč toto Starý zákon říká? Poněvadž „je zřejmé, že ze zákona nebývá žádný ospravedlněn před Bohem“. Musí být jiný způsob, jak ospravedlnit člověka; musí být jiný způsob, jak člověku přinést život, neboť jinak každá živá duše musí zahynout. A tak Bůh říká: „Spravedlivý z víry živ bude.“ Díky Bohu za tato slova! Tato slova byla mocným mečem, jehož si Bůh užil, aby osvobodil Martina Luthera z otroctví zákona a lidských pravidel. Možná že ten příběh znáte. Luther odešel do Říma, aby se snažil dosáhnout spasení skrze skutky. Těžce o to usiloval v Německu, ale bez úspěchu. Ale spasení skrze skutky není dostupnější v Římě více než v Německu nebo v Číně. Luther lezl velký počet schodů po kolenou, aby nahromadil zásluhy, jež by mu daly spravedlnost. Byl asi na poloviční cestě, když se mu zdálo, jakoby mu do ucha volal nějaký mocný hlas z nebe: „Spravedlivý z víry živ bude.“ Martin Luther vyskočil na nohy a běžel po schodech dolů, věda zcela dobře, že skutky by ho nikdy, nikdy neospravedlnily, ale jedině víra.
Toto jsou vzácná slova. Pavel je cituje z Abakuka 2,4 (z řeckého Starého zákona). Pavel, či spíše bychom měli říci Duch Svatý, je cituje opět v Římanům 1,17; a Duch Svatý je cituje po třetí v Židům 10,38. „Provázek trojnásobní nesnadně se přetrhne.“ Ano, milý čtenáři, moje i tvoje jediná naděje na život spočívá v těchto slovech. Ty ani já nemůžeme nikdy obdržet život skrze zákon. „Spravedlivý z víry živ bude.“ Nemysli si, že to znamená, že jedině spravedliví lidé si mohou přivlastnit tento verš. Vzpomeň si, že Abraham se stal spravedlivým člověkem, poněvadž uvěřil Bohu. A tak kterýkoliv ubohý hříšník může být též uznán za spravedlivého člověka jednoduše tím, že má víru v Boha. A „spravedlivý z víry živ bude“. Slova našeho Pána Ježíše tento verš potvrzují: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, má život věčný.“ (Jan 6,47) A opět: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a na soud nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života.“ (Jan 5,24) Čtenáři, máš tento věčný život? Víš, že nepřijdeš nikdy na soud? Opusť své vlastní skutky; odvrať se od zákona a jeho zlořečení; důvěřuj jedině Pánu Ježíši, a ihned máš největší ze všech požehnání. Máš toto: „Amen, amen“ Pána Ježíše samého, jež tě ujistí, že to je pravda. Může zákon nabídnout něco takového? Ne, nikdy! Zákon může jedině zlořečit. Zákon není z víry: ale (to nejdůraznější „ale“, které muže řecký Nový zákon použít), „ten, kdo je vykonal (či: kdo tyto věci vykonal), bude živ skrze ně“. A nikdo nikdy „tyto věci“ nevykonal, kromě našeho Pána, a zákon zlořečí všem, kdo se pod něj dostanou.
Ale požehnané, třikrát požehnané poselství! „Kristus nás vykoupil ze zlořečenství zákona.“ Tato slova mají význam vykoupit z prokletí, stejně jako za starých časů člověk mohl vykoupit otroka z trhu otroků. Slovo je užito obzvláště ve spojení s vykoupením otroků z otroctví a dáním jim svobody. Tak nás Kristus vykoupil z prokletí zákona a dal nám svobodu. Jakou cenu zaplatil! V kapitole 1,4 čteme, že On „vydal sebe samého za naše hříchy“, a v 2,20, že „zamiloval mne a dal sebe samého za mne“. To byla cena, kterou zaplatil, aby nás vykoupil – totiž „On sám“. Mohl dát více? „Pro nás se stal chudým“ (viz. 2. Kor. 8,9); ale následující je dokonce více než to: „Vykoupil nás ze zlořečenství zákona, stav se pro nás zlořečenstvím.“ Mysli, čtenáři, na to, co to znamená: Ten svatý, čistý Boží Syn se stal zlořečenstvím pro nás! Věčnost bude příliš krátká k tomu, aby bylo možno plně porozumět všemu, co toto znamená.
Pro „vykoupit“ jsou v Novém zákoně užita tři řecká slova. První ve skutečnosti znamená: „kupuji“, nebo „kupuji na trhu otroků“. Byli jsme otroky hříchu. Náš Pán Ježíš nás koupil Svou vlastní krví. A tak nyní jsme otroky Pána Ježíše Krista, byvše Jím koupeni: „Nejste sami svoji, koupeni jste za mzdu.“ (1. Kor. 6,19.20)
Druhé slovo je to, jež jsme právě viděli v Gal. 3,13: „Vykupuji otroka z trhu otroků.“ Kupuji ho, abych mu dal svobodu. Pán Ježíš nás nejen koupil, abychom byli Jeho otroky, ale On nás vykoupil z trhu otroků, aby nám dal svobodu, abychom nikdy nebyli otroky někoho jiného: abychom už nikdy nebyli dáni do prodeje na žádném trhu otroků. Jsme Jeho otroky nyní a provždy.
Třetí slovo je od podstatného jména, které znamená cenu výkupného za otroky (viz 1. Petra 1,18; Titovi 2,14). A tak význam je „propustit otroka po obdržení výkupného“. My, kdo jsme věřící v Pána Ježíše, jsme byli osvobozeni z dřívějšího otroctví hříchu, abychom byli svobodnými lidmi Páně.
Neměli jsme naději, abychom se vykoupili sami. Přivedli jsme na sebe zlořečení, ale neměli jsme možnost z něho uniknout. Tehdy „nás Kristus vykoupil z tohoto zlořečenství, byv učiněn zlořečenstvím pro nás, nebo psáno jest: zlořečený (je) každý, kdo visí na dřevě“ (5. M. 21,23). Slovo užité pro „dřevo“ bývá někdy překládáno jako „šibenice“. Kristus za nás visel na šibenici. To Jej podle zákona učinilo zlořečeným. Zákon si proti Němu nemohl nic nárokovat. Zákon Mu nemohl zlořečit. On zákon nikdy neporušil. On ustavičně zůstával ve všech věcech v něm napsaných. Ale ze Své vlastní dobrovolné vůle šel za nás na šibenici; ze Své vlastní dobrovolné vůle se On stal zlořečením, aby vykoupil tebe i mne ze zlořečení, jež na nás spočívalo.
Snad se to zdá být jakýmsi rozporem, když říkáme, že jsme otroky Ježíše Krista, a přece nás On vykoupil z trhu otroků, aby nás učinil svobodnými lidmi. Je jedna stará pověst o trhu otroků na Jihu Spojených států amerických před mnoha lety. Jeden Angličan kráčel podél tržiště otroků a všiml si, že se tam právě koná trh otroků. Šel tam, aby se podíval, protože v Anglii otroky neměli a on nikdy nic takového neviděl. Když se tak díval, byl přiveden na prodej jeden velmi ušlechtilý mladý muž. Byl mladý a silný a měl ušlechtilou hlavu a tvář. Nabídka za něho šla vysoko, a když se na to ten Angličan díval, bylo jeho srdce pohnuto velkým soucitem k tomuto muži. Nakonec on sám začal přihazovat a cena šla výše a výše, ale Angličan se rozhodl, že otroka koupí. Nakonec byla jeho nabídka nejvyšší a otrok mu byl předán.
Otrok k němu přišel s pouty na rukou a na nohou a se zuřivým pohledem ve tváři. Proklel Angličana ze vší své síly. Řekl: „Nazýváte se Angličanem. Říkáte, že nevěříte v otroctví, a přece mne kupujete. Buďte proklet!“ Angličan neřekl ani slovo, až se muž, když mu došel dech, zastavil.
Potom Angličan pokročil kupředu, odemkl pouta na jeho rukou a nohou, zahodil je pryč a řekl: „Koupil jsem tě, abych ti dal svobodu. Jsi svobodný člověk!“ Otrok klesl k jeho nohám a se slzami volal: „Jsem vašim otrokem navždy!“ Stal se věrným otrokem tohoto Angličana, ale byl také svobodným mužem.
Ve verši 10 čteme, že jsme „pod zlořečenstvím“. Potom ve verši 13 čteme: „Stav se zlořečenstvím pro nás.“ Doslovně je to „přes“ nebo „nad“ nás. Byl učiněn zlořečenstvím „přes nás“, a na konci v témže verši nás vykoupil Kristus z pod zlořečenství. Mysli si, že zlořečenství je velký meč visící na niti nad mojí hlavou. V každém okamžiku může spadnout a zničit mne. Kristus přišel nade mne, mezi mne a meč. Meč padl na Něho; On přijal ránu, která by mne musela smést dolů do pekla; vyvedl nás z pod zlořečenství. Tato předložka přeložená jako „pro (nás)“, či „přes“ nebo „nad“ je ve skutečnosti předložkou náhrady, která byla užita už ve verších 1,4 a 2,20, aby ukázala, že Pán Ježíš Kristus je náš Náhradník.
Je pravda, že zákon byl dán Izraeli, a tak se tyto verše zvláštním způsobem vztahují k Židům; a k těm, kteří se jako Galatští stavěli do postavení Židů, pod zákon. Ale v širším smyslu se to týká každého z nás, neboť v Řím. 2,14.15 čteme: „Neboť když pohané, kteří nemají zákon, činí z přirození věci obsažené v zákoně, ti (tedy), nemajíce zákona, jsou zákonem sami sobě: kteří ukazují dílo zákona napsané ve svých srdcích, a jejich svědomí spolusvědčí.“ A opět v Římanům 3,19: „aby všeliká ústa zacpána byla, a aby vinen byl všechen svět Bohu.“ Každý člověk se z přirozenosti kvůli spasení obrací k zákonu a dobrým skutkům. A tak si každý z nás můžeme činit nárok na to vykoupení (bez skutků) z pod zlořečenství.
Když jsou vykoupeni z pod kletby, může požehnání Abrahamovo skrze Krista nyní volně plynout ke všem národům.
My si na ně smíme činit nárok jako část těchto národů, označených už v dávné době v Božím zaslíbení Abrahamovi v 1. Mojžíšově 12,3.