Naznačili jsme, že Epištola Galatským může být rozdělena do tří částí, každá část po dvou kapitolách. A tak jsme se nyní dostali ke druhé části knihy. Předmětem první části byla krátká historie některých událostí v Pavlově životě, které ukázaly, že jeho apoštolství a jeho učení nepřišly od lidí, ale od Boha. Řekli jsme, že druhá část (kapitoly 3 a 4) nám podává učení spojené s předmětem této epištoly. Ale naši čtenáři vidí, že poslední verše 2. kapitoly nám už podaly některá velmi důležitá naučení. Poučili jsme se, že jsme zemřeli zákonu. Všimněte si, že to neznamená, že zákon je mrtev, ale že my jsme mrtvi jemu. Jsme ukřižováni s Kristem; ale žijeme, vzkříšeni s Ním. Nyní máme nový život: Kristus žije ve mně; a tento nový život žijeme vírou Syna Božího, který mne zamiloval a dal sebe samého za mne. Toto jsou velmi důležitá naučení a nalézáme je ve 2. kapitole. Vskutku, nikdo nemůže říci, kde předmět historie končí a kde začíná předmět učení. Ačkoliv kniha jasně tyto tři předměty má, přece jsou navzájem úzce propojeny tak jako jeden dopis, který nemůžeme rozdělit na různé části.
Dovolte, abych opět připomenul svým čtenářům, že když Pavel psal tento dopis, nebyly tu ani kapitoly, ani verše. Kapitola 3 se četla hned jako pokračování kapitoly 2. Právě jsme se naučili, že „Kristus žije ve mně“. Nyní se máme naučit jiné velice požehnané pravdě. Duch Boží také žije ve mně. Přečtěme si tyto verše společně:
„Ó, nemoudří Galatští, kdo vás zmámil, kterýmž před (vašima vlastníma) očima byl zpodoben Ježíš Kristus – přibitý na kříž. Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás: Přijali jste Ducha na základě skutků zákona, či na základě poselství (mluvícího) o víře? Jste tak nemoudří? Začavše Duchem, činíte se nyní dokonalými skrze tělo? Trpěli jste tak mnohé věci nadarmo? Jestliže vskutku (jsou) opravdu nadarmo? Ten tedy, který vás hojně opatřuje Duchem a činí divy mezi vámi, (je to) na základě skutků zákona nebo poselství (mluvícího) o víře? Jako Abraham uvěřil Bohu a počteno jemu to za spravedlnost.“
Galatským 3,1–6
Apoštol právě napsal slova: „Syn Boží zamiloval mne a dal sebe samého za mne.“ Toto bylo téma, střed, základ Pavlova poselství: „Kristus zemřel za naše hříchy.“ (1. Kor. 15,3) Vzpomenete si, že když šel do Korintu, umínil si sám u sebe nic jiného neznat, kromě „Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného“ (1. Kor. 2,2). Pavel tento příběh vypravoval Galatským, až ti Ho jakoby svýma vlastníma očima viděli přibitého na kříži. Veřejně před ně představil „Ježíše Krista ukřižovaného“.
Syn Boží mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Bůh tak miloval svět, že dal Svého jednorozeného Syna. Byla to milost, nevýslovná milost, ale Galatští křesťané odvrátili svůj zrak od ukřižovaného Krista a vyhlíželi spravedlnost od zákona. Jestliže toto je pravda, pak „Kristus zemřel pro nic“! Tato myšlenka vyvolává v Pavlovi rozhořčený výkřik: „Ó, nemoudří (pošetilí) Galatští! Kdo vás zmámil? Kdo vás očaroval? Kdo vás uhranul?“ Jak dobře my v Číně rozumíme této otázce! Jak se zde matky bojí, aby někdo neuhranul některé z jejich dětí! Jak mnozí se zde bojí čarodějnictví! Tak tomu bylo v Galacii. Galatští také všichni věděli o těchto věcech pohanství; a Pavel si používá toho, čemu tak dobře rozuměli, aby jim ukázal, že to je zlé ďáblovo dílo a ne Boží dílo, když odvracejí své oči pryč od Krista k zákonu. Tito falešní učitelé nebyli o nic lepší, než oni pohanští hadači kolem nich, provozující čarodějnictví, a očarovali Galatské.
Tento rozhořčený výkřik spolu spojuje 2. a 3. kapitolu. Nesmíte si myslet, že zde bylo nějaké rozdělení. Slova „ó, nemoudří Galatští“, sahají zpět k posledním veršům 2. kapitoly a dopředu k prvním veršům kapitoly třetí.
„Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás.“ Je to, jakoby Pavel říkal: Tento jeden důkaz, který vám nyní předložím, je dost, aby prokázal, že nemáte pravdu. Tímto důkazem je přítomnost Ducha Božího. Je to vpravdě mocný důkaz. Ale žel, dnes křesťané věří tak málo v přítomnost Ducha Svatého, že ztrácejí mnoho z její síly. Pavel pokračuje: „Přijali jste Ducha na základě skutků zákona, či na základě zvěsti (mluvící) o víře?“ Galatští věděli dobře, že přijali Ducha Božího. Znali tu mocnou změnu, kterou způsobil v každém z nich. Bylo toto na základě zákona? Když přijali Ducha Božího, nikdy neslyšeli nic o nutnosti zachovávat zákon; a tak to určitě nebylo skrze zákon. Tato otázka vskutku měla Galatským zodpovědět všecko.
Snad bychom měli na chvíli odbočit, abychom důkladněji uvážili, co Písmo ohledně Ducha Svatého učí. Mnozí praví křesťané dnes si nejsou jisti, zda mají, či nemají Ducha Svatého. Mnozí se modlí, aby jim byl dán. Toto je test podle Písma: Jestliže člověk usvědčený z hříchu a věřící v Pána Ježíše jako svého jediného Spasitele, jenž dokonal dílo spásy, může skutečně říci: „Abba, Otče,“ pak takový má Ducha Svatého. „Nepřijali jste zajisté ducha služby k bázni“ (což dává zákon), „ale přijali jste Ducha synovství (adopce), v němž voláme Abba, Otče.“ (Řím. 8,15) A opět: „A že jste synové, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, Otče.“ (Gal. 4,6) Ten, kdo čte svou Bibli a věří jí, ví, že toto je pravda. Ale ti, kdo toto nevědí ze své Bible, velmi často vlastní vědomí svého vztahu k Bohu; On je jejich Otec a oni jsou Jeho dítky. A v přítomnosti Boží, na modlitbě, Ho oslovují: „Otče!“ Taková osoba je snad velmi nevědomá a musí se mnohému učit. Snad se musí také mnohému „odnaučit“ z falešného učení, které přijala od lidí. Ale jestliže skutečně může říci: „Otče!“, pak je to jistě Duch Svatý sám, kdo ji tomu vyučil. Toto není pouze „obrácení“. Hříšník jako hříšník nemůže dostat Ducha, ale jakmile někdo skutečně věří v Krista a Jeho drahá krev očistí jeho hříchy, potom Duch Svatý přijde a přebývá v něm.
Vidíme ten rozdíl v případě marnotratného syna. Přišel sám k sobě; uvědomil si, že zhřešil a že je na pokraji zahynutí. Vstal a vydal se na cestu zpět ke svému otci. Jednal správně. Byl skutečně obrácen, ale dosud neměl na sobě nejlepší roucho, ani prsten, ani obuv. Dosud se nesetkal se svým otcem. Znal dobře bohatství a štědrost domu svého otce, ale nevěděl, zda tam smí vejít. Nevěděl, zda ho jeho otec přijme. Neměl pocit, že je synem. Zamýšlel říci: „Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých“, neboť věděl, že není hoden být nazýván synem. Neměl pocit o tom, že je synem, ačkoliv jím ve skutečnosti byl. Neodvážil se říci: „Abba, Otče!“ Kolik skutečně obrácených mužů a žen je v tomto stavu. Nejsou zapečetěni Duchem (Ef. 1,13). Snad neumíme vysvětlit, jak voláme „Abba, Otče!“, nebo proč víme, že máme tuto výsadu. Snad neznáme nic z učení o Duchu Svatém; (něco z Písma musíme vědět, abychom toto znali); ale jestliže skutečně můžeme zvolat: „0tče!“, pak musíme mít Ducha Svatého přebývajícího v nás. Je mnoho takových, kteří byvše zle vyučováni, se bojí říci, že jsou Božími dětmi. Ale když jsou sami na modlitbě v Boží přítomnosti, řeknou: „Otče!“; a toto požehnané jméno vysloví z hloubi svých srdcí. To je dílo Ducha přebývajícího v nich. „Kde jest Duch Páně, tam je svoboda.“ 2. Kor. 3,17) Je tam svoboda nejen v Boží přítomnosti, ale je tam svoboda také od zákona a od moci hříchu.
Podívejme se nyní na okamžik na dílo Ducha Svatého pro nás. Předně je to Duch Svatý, kdo nás přesvědčuje, nebo usvědčuje, z hříchu (Jan 16,8.9). – Není duchem služby, ale adopce (Řím. 8,15). Víme, že jsme Boží děti, a jestliže děti, tedy dědicové, dědicové Boží a spoludědicové Kristovi (Řím. 8,17). Jestliže jsme dědicové, pak máme dědictví; ale být v takovém vztahu k Bohu a ke Kristu je daleko více než mít dědictví, které je jenom výsledkem tohoto vztahu. A toto vše víme skrze Ducha.
Ale je zde více. Láska Boží je rozlita v našich srdcích skrze Ducha Svatého, který nám je dán (Řím. 5,5). Jak je to vzácné. Přebýváme v lásce, Boží lásce; neboť Bůh je láska (1. Jana 4,16), a skrze Ducha On přebývá v nás. Důkazem této lásky je, že Bůh dal Svého jednorozeného Syna a Syn dal sebe za nás. Ale z této lásky se můžeme těšit jedině skrze Ducha Svatého. Skrze Jeho přítomnost je ta láska „rozlita v našich srdcích“.
Apoštol Jan říká: „Boha žádný nikdy nespatřil. Jestliže milujeme jeden druhého, Bůh v nás přebývá a láska jeho je v nás dokonaná. Po tomto poznáváme, že v něm přebýváme a on v nás, že z Ducha svého dal nám.“ (1. Jana 4,12.13) Potom, aby ukázal, že toto nepochybně náleží všem křesťanům, říká: „Kdokoli vyzná, že Ježíš je Syn Boží, Bůh zůstává v něm a on v Bohu.“ (1. Jana 4,15)
Pro toho, kdo nechodí s Bohem, je obtížné věřit, že my můžeme přebývat v Bohu a Bůh v nás. Ale Slovo jasně říká: „Jestliže někdo nemá Ducha Kristova, ten není Jeho.“ (Řím. 8,9) Přebývá v nás a ten, kdo kráčí v obecenství s Bohem, se z toho těší a raduje se s pokorou a vděčností. Přítomnost Boží nás nikdy nečiní pyšnými. On je pro nás příliš velikým, abychom my před Ním něco byli. Ne tehdy, když Pavel byl ve třetím nebi, byl v nebezpečí, že se pozvedne nad míru, ale když opět přišel dolů na zem (viz 2. Kor. 12).
Duch Boží nám také dává vědět, že jsme v Kristu, a Kristus v nás (Jan 14,20). Není už žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši (Řím. 8,1); (všimni si, že druhá polovina tohoto verše není v originálním textu Písma). Nejen že jsou naše hříchy odpuštěny a my jsme před Bohem ospravedlněni: ale jsme přijati (vítáni) Bohu v našem Pánu Ježíši Kristu, který je milovaný, „přijati (nebo: vzati v přízeň, v oblibu), v tom milovaném“ (Ef. 1,6). Zde vidíme dokonalé přijetí věřícího a také jeho zodpovědnost. Před Bohem jsem dokonale přijat v Kristu. Ale jestliže jsem v Kristu, je Kristus ve mně jako život a moc, a já jsem odpovědný za to, abych zjevoval tento život před světem.
Skrze Ducha tedy víme, že jsme v Kristu a Kristus v nás. Jak obdivuhodná je to skutečnost, že Duch Boží v nás přebývá! Toto je výsledek Kristova dokonalého vykoupení. Ale jaká je to též odpovědnost pro křesťana! Bůh nepřebýval s Adamem v zahradě Eden, ani když byl nevinný před tím, než zhřešil. Bůh nepřebýval s Abrahamem, ačkoliv Ho navštívil a Abraham byl nazván „přítelem Božím“ (Iz. 41,8; Jak. 2,23). Ale jakmile byl Izrael vykoupen krví beránka, i když to byl jen symbol pravého vykoupení, tehdy Bůh přišel, aby přebýval uprostřed Svého lidu a usadil se mezi cherubíny ve stánku, ve svatyni svatých. Nyní, když je dokonáno skutečné vykoupení, On přichází, aby přebýval ve věřících jednotlivě a ve Svém lidu, shromážděném skrze Ducha Svatého. Jeho přítomnost v nás je více než obrácení. Osoby umyté v krvi Ježíšově se stávají místem Božího přebývání. Jsou takto zapečetěny pro slávu skrze dar Ducha Svatého.
Ale možná že Galatští odpovědí: Nemluvíte upřímně. Nerozumíte nám. My důvěřujeme jenom dílu Kristovu, abychom byli spaseni a před Bohem ospravedlněni. Ale když jsme spaseni, když jsme ospravedlněni, potom musíme mít zákon, aby nás udržoval v takovém praktickém stavu, jak máme být. Zákon nám pomůže udržet se svatými. Na takovouto námitku odpovídá apoštol zvoláním: „Jste tak pošetilí? Začavše Duchem, činíte se nyní dokonalými skrze tělo?“ Dnes jsou mnozí, kteří chtějí uznat, že musí „začít Duchem“. Jenom Duch Boží nám může dát víru v Krista. A tak jenom skrze Ducha můžeme být ospravedlněni. Ale když jsou spaseni, mnoho si jich přeje učinit ze zákona „pravidlo pro život“. „Jste tak nemoudří?“, ptá se Duch Svatý. Domníváte se, že Bůh vás chce spasit, očistit a ospravedlnit, a potom vás nechat, abyste se „učinili sami dokonalými“ pomocí starého těla, které jest nepřátelství vůči Bohu (viz. Řím. 8,5–9)? (Výraz: „činíte se nyní dokonalými“ je přeložen tímto způsobem, poněvadž řecké slovo „dokonáváte“ je ve středním slovesném rodu, který znamená „dělat něco pro sebe samého“). Myslíte si, že zákon vás může posvětit, že vás učiní svatými? V Janu 17,17 se Pán modlí: „Posvěť je v pravdě své. Slovo tvé pravda jest.“ V Efezským 5,26, kde je mluveno o Boží církvi, čteme: „Aby ji posvětil a očistil obmytím vodou skrze slovo.“ V 1. Tesalonickým 5,23 to je Bůh, kdo nás posvěcuje. V Židům 13,13 čteme: „Proto i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ Mohli bychom pokračovat dalšími místy Písma, ale nikde nenajdeme, že zákon posvěcuje. Ach, drazí čtenáři, jsou někteří z vás tak nemoudří?
V posledním verši 2. kapitoly čteme: „Jestliže jest spravedlnost ze zákona, tedy Kristus zemřel pro nic.“ Nyní se apoštol obrací k utrpením, jimiž Galatští křesťané prošli, když prvně vyznali Krista. Mysleli si tehdy, že to stojí za to, aby pro Krista trpěli. Ale jestliže byli ospravedlněni ze zákona, byl to vše hrozný omyl. Kristus zemřel nadarmo a jejich vlastní utrpení byla bez důvodu, vše nadarmo. Pavel dodává: „Jestliže vskutku (jsou) nadarmo.“ Je to jakoby říkal: Ale ačkoliv toto říkám, ve skutečnosti nemohu věřit, že tomu tak je. Nemohu si pomoci, ale myslím, že tato utrpení určitě znamenala, že jste skutečně důvěřovali Kristu.
Musíme srovnat tato utrpení s Gal. 6,12. Tam nalézáme pravé tajemství pohnutek těch, kdo kázali obřízku. Činili to, „jen aby netrpěli protivenství pro kříž Kristův“. Je to kříž, který přináší utrpení. Nepřítel nenávidí kříž. Je ochoten mít zákon, ale ne kříž. Vynechte kříž a můžete se vyhnout utrpení pro Krista.
Všimněte si různých výrazů, které apoštol používá: v kapitole 2,2 mluvil o běžení „k žádnému účelu“; v 2,21 Kristus „zemřel pro nic“. Zde, v kapitole 3,4 oni sami trpěli „bez důvodu“, a v 4,11 apoštol říká, že se bojí, aby na nich nepracoval „bez důvodu“. Toto jsou v řečtině tři různé výrazy, jak je ukázáno v překladu, ačkoliv v naší Bibli jsou všechny přeloženy „nadarmo“.
Ale Pavel pokračuje v předmětu Ducha Svatého. „Ten tedy, který vás hojně opatřuje Duchem a činí mocné věci ve vás (nebo: mezi vámi), je to na základě skutků zákona nebo na základě zvěsti (mluvící) o víře?“ Jan 3,34 říká: „Bůh ne v míru dává (neodměřuje) Ducha.“ (Slovo „jemu“ v kralickém překladu v původním textu není – p. p.). Je to Bůh, kdo dává Ducha, a dává Ho (opatřuje) hojně. (Tento výraz v řečtině původně znamenal toho, kdo zásoboval „chorus“ – skupinu zpěváků – vším, co potřebovali. Zámožný člověk to chtěl činit štědře a hojně; a slovo tak nabylo významu „opatřit hojně“.) Vzpomenete si, že v Janu 7,38 náš Pán řekl: „Kdo věří ve mne, jako řeklo Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ Vysvětlení čteme v dalším verši: „Ale to řekl o Duchu, kteréhož měli přijmouti věřící v něho: nebo ještě nebyl dán Duch Svatý; protože ještě Ježíš nebyl oslaven.“ „Řeky vody živé“ mluví o hojné zásobě. Galatští věřící okusili tuto hojnou zásobu Ducha Svatého; a nyní se apoštol ptá: Bylo to skrze zákon nebo skrze zvěst (mluvící) o víře? Nebo snad bychom to měli přeložit jako: „skrze slyšení o víře“. Slyšeli zvěst a věřili jí.
Zdá se, jako by se v těchto verších před nás stavěly tři velké fáze díla Ducha Svatého. Předně: „Přijali jste Ducha Svatého skrze skutky zákona?“ To mluví o usvědčující moci Ducha, o způsobu, jakým vedl duši k víře v Krista, a potom jak přišel a přebývá v novém věřícím. Za druhé: Duch dokonává dílo, které začal. On první začal dílo v duši a On toto dílo dokonává tím, že činí věřícího vždy více podobným Kristu (Řím. 8,29; 12,2; Fil. 3,10). 2. Korintským 3,18: „My všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jako od Ducha Pána.“ A nyní za třetí zde máme Ducha hojně dávaného věřícím a činícího mocné věci v nich, nebo mezi nimi, což nám říká nejen o mocné změně, která nastala při jejich obrácení, ale mluví také o skutcích moci, jako jsou zázraky; a má to pravděpodobně znamenat dary Ducha, jak je vidíme v 1. Korintským 12,4–31. „Nebo někomu je dáno skrze Ducha slovo moudrosti, jinému pak slovo umění podle téhož Ducha. Jinému pak víra v témž Duchu, jinému dary uzdravování v jednostejném Duchu. Někomu pak divů činění, jinému pak proroctví, jinému pak rozeznání duchů, jinému pak rozličnost jazyků, jinému pak vykládání jazyka. Ale to vše působí jeden a týž Duch, rozděluje jednomu každému obzvláštně, jak ráčí.“ (1. Korintským 12,8–11) Tyto věci viděly Galatské sbory mezi sebou. Galatští viděli, že všechny byly pravé. A věděli dobře, že toto vše k nim přišlo před tím, než jim bylo vůbec řečeno jedno slovo o skutcích zákona. Slyšeli poselství, zvěst (Iz. 53,1), a uvěřili jí; a potom přijali všechna tato požehnání Ducha Božího.
To vede apoštola k jeho dalšímu velkému předmětu. Stejně jako Galatští slyšeli poselství a uvěřili mu, byli ospravedlněni vírou a přijali Ducha skrze víru, tak Abraham slyšel poselství od Boha. Uvěřil mu a Bůh to Abrahamovi počítal za spravedlnost. Vzpomenete si na příběh – jeden z nejkrásnějších v Bibli, který objasňuje, jakým způsobem je hříšník ospravedlněn. Byla jasná, hvězdnatá noc. Pán vyvedl Abrahama ven z jeho stanu a řekl mu: „Vzhlédni nyní k nebi a sečti hvězdy, budeš-li je moci sčísti;“ a řekl mu: „Tak bude símě tvé.“ Abraham uvěřil slovu Páně, ačkoliv sám byl tehdy starý muž a jeho manželka stará žena. V očích člověka bylo toto zaslíbení nemožné; ale Abraham uvěřil Bohu a Bůh mu tuto víru počítal, nebo uznal, za spravedlnost. Takový je záznam v 1. Mojžíšově 15,5 a 6. Nic nemohlo být jasnější a jednodušší. Bylo to skrze prostou víru v prostý výrok. Abraham se nedíval na nemožnost zaslíbení, ale díval se na všemohoucnost Toho, který je učinil. A řekl: „Ano, Pane, věřím Ti.“ A Bůh řekl: „Abrahame, mám tě za spravedlivého člověka.“ Stejně tak má Bůh za spravedlivého člověka mne, i když jsem od přirozenosti ubohý hříšník. Bůh říká: „Kristus zemřel za bezbožného.“ Já řeknu: „To jsem já. Věřím tomu, děkuji Ti.“ A Bůh řekne: „Mám tě za spravedlivého člověka.“ Čtenáři, považuje Bůh tebe za spravedlivého? Čeká, aby tak mohl učinit: Čeká, až ty skrze prostou víru v Jeho Slovo budeš důvěřovat jedině smrti Krista za své hříchy. Potom On řekne: Počítám tě, uznávám, že jsi spravedlivý. Pamatuj, že se toto stalo 430 let před tím, než byl dán zákon. Abraham nikdy neslyšel o zákonu, když ho Bůh uznal za spravedlivého. Vše to byla milost. Vše to bylo skrze víru.
„Jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí.“
Řím. 3,24
„Který vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše.“
Řím. 4,25
„Ospravedlněni z víry.“
Řím. 5,1
„Ospravedlněni krví Jeho.“
Řím. 5,9