„Ale když přišel Kéfas do Antiochie, postavil jsem se tváří v tvář proti němu, protože byl usvědčen ze zlého. Nebo prvé než přišli někteří od Jakuba, jídal s pohany; ale když přišli, vzdaloval se a odděloval, boje se těch z obřízky. A spolu s ním činili pokrytecky i ostatní Židé, tak že i Barnabáš uveden byl v to jejich pokrytectví. Ale když jsem viděl, že nekráčejí přímě podle pravdy dobré zvěsti, řekl jsem Kéfasovi přede všemi: Jestliže ty, jsa Žid, jak (to, že) nutíš národy (pohany), aby byli jako Židé? My, rodem Židé, a ne hříšníci z pohanů, vědouce, že člověk není ospravedlněn ze skutků zákona, ale jenom skrze víru Ježíše Krista, my také jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy a ne ze skutků zákona, protože ze skutků zákona nebude ospravedlněné žádné tělo. Jestliže pak, hledajíce ospravedlněni býti v Kristu, my také sami shledáni jsme hříšníky, je potom Kristus služebník hříchu? To buď daleko! (nebo: Naprosto ne!, Nechť se nestane!)“
Galatským 2,11 – 17
V minulé kapitole jsme viděli, že ačkoliv někteří Židé z Jeruzaléma přišli k pohanům do Antiochie a snažili se je přimět k tomu, aby jednali jako Židé, aby byli obřezáni a dodržovali zákon, přece shromáždění v Jeruzalémě odmítlo schválit toto jednání a rozhodlo, že pohané nemají být staveni pod zákon. Nyní se před nás staví otázka: „Mají být pod zákonem drženi Židé, kteří se stali křesťany?“ Petr přišel z Jeruzaléma dolů do Antiochie. Předpokládáme, že to bylo brzy po velké konferenci v Jeruzalémě, o níž jsme mluvili. V Antiochii Petr shledal, že židovští křesťané, kteří tam žili, jedí s pohanskými křesťany. Podle zákona bylo mnoho druhů potravy, kterou Židé nesměli jíst (viz 3. M. 11). Vzpomenete si na Skutky 10, že Pán seslal Petrovi vidění velkého prostěradla sestupujícího z nebe, ve kterém byly všechny druhy čtvernohých zvířat země a divokých zvířat (všechna, která zákon Židům zakazoval jíst); a přišel hlas z nebe řkoucí: „Vstaň, Petře, bij a jez.“ Petr odpověděl: „Nikoli, Pane, neboť jsem nikdy nejedl nic obecného aneb nečistého.“ Hlas z nebe mu řekl: „Co Bůh očistil, neměj ty toho za nečisté.“ Pán poslal to vidění třikrát a skrze ně vyučil Petra nejen tomu, že pohané nejsou v Jeho očích nečistí, ale že Bůh změnil starý židovský zákon, který zakazoval jíst některá jídla. Židé žili v tomto zákonu dále a odmítali jíst s pohany, aby snad náhodou přitom nesnědli nějaký zakázaný pokrm. Nedávno ke mně přišel na čaj jeden můj přítel, který je Žid. Seděl u stolu a rozprávěl, ale odmítal cokoli jíst, ba ani nechtěl vypít šálek čaje. Toto byl způsob Židů ze dnů Petrových a Pavlových. Ale ve Skutcích 11,3 vidíme, že Petr poslechl Pána a jedl s pohany.
Když Petr přišel do Antiochie, shledal, že Židé volně jedí s pohany, a věděl, že toto je vlastní Boží příkaz, a připojil se k nim. Po nějaké době přišli někteří od Jakuba z Jeruzaléma.
Petr věděl velmi dobře, že podle pravdy dobré zvěsti Bůh sám zbořil tu starou „hradbu dělící na různo“ (Ef. 2,14) a že tento starý židovský zákon byl v Kristu odstraněn. Bůh sám to Petrovi zjevil. Petr znal svobodu, která je v Kristu Ježíši a věděl, že tato svoboda je od Boha.
„Té noci, kdy Pán byl zrazen,
než kohout dvakrát zazpíval,
třikrát Jej Petr zapřel…
K přísaze, kletbám strach ho hnal.
Neměl bych, Pane, sebe se ptát,
zda bych já věrnější nebyl snad?
Zda bych snad větší odvahu než Petr měl,
do vězení a na smrt statečněji šel?
Můj Pane, já vím, že jsem slabý,
svou sílu od Tebe si vyprosím,
sic jako ti ze staré doby
v své slabosti Tě zneuctím.“
(z čínského)
V Petrově životě jsou pro nás slavnostně vážné lekce. Je nanejvýš nepravděpodobné, že ty nebo já bychom byli nějak lepší. Díky Bohu, že v takovýchto dobách nejvyšší nouze Bůh nalezl muže, jenž by stál v mezeře. Za starých dnů Bůh řekl, že by zničil Izraele, „kdyby se byl Mojžíš, vyvolený Jeho, nepostavil v té mezeře před něho a neodvrátil prchlivosti Jeho, aby nehubil“ (Žalm 106,23). V Ezechieli 22,30 čteme: „Hledal jsem člověka mezi nimi, který by udělal hradbu, a postavil se v mezeře před tváří mou za tuto zemi, abych ji nezkazil, ale nenalezl jsem žádného.“ Jak hrozně smutné! Pán hledá člověka, který by Mu byl věrný, jednoho člověka, aby stál v mezeře jako Mojžíš, nebo Pavel, ale nenalezl ho. Snad takto vypadá naše doba, když vidíme nepřítele přicházejícího jako povodeň (Iz. 59,19). A ačkoli snad nemáme víru a statečnost, abychom následovali těchto vznešených služebníků staré doby, můžeme alespoň „být zarmouceni kvůli mezeře“ (Amos 6,6 – přel.), kterou dnes všude kolem sebe vidíme. V Ezechieli 9,4 vidíme, že Pán dává Své obzvláštní znamení na ty, kdo vzdychají a naříkají nad všemi ohavnostmi, které se dějí.
Jistě můžeme my pohané dnes děkovat Bohu, že v oněch dnech nalezl jednoho muže, aby stál v této mezeře. Petr padl a dokonce i Barnabáš, který stál tak statečně s Pavlem v Jeruzalémě, se ze strachu odvrátil; a Pavel je ponechán, aby bojoval bitvu osamocen. Připomíná nám to Sammu z 2. Samuelovy 23,11.12. Všechen Izraelský lid se bál a utekl, když přišli Filistinští, ale Samma stál na kusu pole plného čočovice a bránil je úplně sám, bez pomoci: „I učinil Hospodin vysvobození veliké.“ Stejně tomu bylo v oněch dnech v Antiochii. Zdálo se, že buď pohané budou jako Židé, anebo že musí v církvi nastat hrozné rozdělení s pohanskou církví na jedné a židovskou církví na druhé straně. Zdálo se, jako kdyby falešní učitelé triumfovali.
Nemyslete si, je-li nějaký člověk vůdcem a je ctěn a vysoce vážen, že musí mít pravdu; a že pro nás je správné, abychom ho následovali, aniž bychom pro sebe zkoumali jeho stezku. Všichni v Antiochii, Židé i pohané, museli vědět, že Petr udělal chybu. Buď neměl nikdy jíst s pohany, anebo s nimi měl jíst nadále i poté, co přišli lidé od Jakuba. Petr veřejně zhřešil a strhl za sebou do tohoto hříchu ostatní. Pavel proto pokáral Petra veřejně, přede všemi.
Všimněte si předně, že na konferenci v Jeruzalémě je zjevné, že Pavel a Petr jsou na stejné úrovni. Falešní učitelé, kteří přišli do Galacie, říkali, že Pavel měl přijmout svoji autoritu apoštola a své učení od Petra: ale nyní je ukázáno, že Petr není větší než on.
V Jeruzalémě bylo rozhodnuto, že pohanští věřící nemají být staveni pod židovský zákon. Nyní v Antiochii byla svědomí křesťanů vnucena otázka: Mají židovští věřící být stále drženi pod židovským zákonem?
Nyní, v přítomnosti všech, Pavel kárá Petra: „Jestliže ty, jsa Žid, žiješ jako národy (pohané) a ne jako Židé, jak to, že nutíš národy, aby byli jako Židé?“ Petrovo vlastní svědomí mu říkalo, že toto vše je pravda. A Pavel pokračuje: „My, rodem Židé, a ne hříšníci z pohanů, vědouce, že člověk není ospravedlněn ze skutků zákona, ale jenom skrze víru Ježíše Krista.“ „Hříšníci z pohanů“ byl způsob, jakým se Židé dívali na pohany. Židé věřili, že jsou lepší než pohané, a Pavel, mluvě k Petrovi, užívá tohoto starého výrazu, jenž prokazoval přirozenou pýchu srdce, které se vzpírá uznat, že „není rozdílu“. Petr věděl, že toto je pravda. Věděl dobře, že ať se jednalo o otázku hříchu před Bohem, anebo o spasení bez skutků jen skrze milost, že tu „nebylo rozdílu“. Jeho vlastní Písmo, Žalm 14, mu toto vše říkalo. Tam ve své hebrejské Bibli četl: „Všichni se odvrátili.“ („Všichni zesmrádli“ – viz Žalm 14,3 dle poznámky.) A viz též Římanům 3,22.23. Ale když se stavěl stranou, jako to právě činil, tu jednal podle téhož starého principu, že Židé jsou lepší než pohané a pro spasení mohou důvěřovat svým vlastním skutkům.
Pavel pokračuje: Víš, „že člověk není ospravedlněn ze skutků zákona“. Proč se potom, Petře, snažíš sám stavět pod zákon? Neřekl jsi v Jeruzalémě, že to je jho, které jsme ani my, ani naši otcové nemohli nést? Víš…, že člověk je ospravedlněn pouze skrze víru Ježíše Krista. Víš, že není žádný jiný způsob. Proč se potom snažíš přidat skutky zákona?
Pavel neupřesňuje, zda řekl Petrovi vše, co napsal na konci této kapitoly; ale je docela možné, že to učinil. Pokračuje a poukazuje Petrovi na to, jak on i Pavel byli ospravedlněni. Jestliže některý člověk měl příčinu být ospravedlněn skutky zákona, pak ji určitě měl Pavel. Sám nám to říká: „Zdá-li se komu, že by mohl doufati v těle, já více.“ (Fil. 3,4; čti též následující verše.) Ale Pavel připomíná Petrovi, že „my také jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy a ne ze skutků zákona“. Petr a Pavel neměli žádnou naději být ospravedlnění skrze skutky. Oni také „se odvrátili“. Není rozdílu. Ať je to Pavel nebo Petr, Žid nebo pohan, ať je to Galaťan nebo Číňan, není rozdílu: všichni jsme zhřešili; a jedinou nadějí pro nás je Kristus Ježíš a jedině víra v Něho. Proč potom, Petře, přidáváš své vlastní skutky? Proč se odděluješ od druhých, jako kdybys byl lepší? Nevzpomínáš si, že tvůj Starý zákon v Žalmu 143,2 říká: „Žádný živý člověk nebude ospravedlněn“ (ze skutků zákona)? Toto jsou mocné argumenty, o nichž každý věděl, že jsou pravda: vskutku jsou to velké důkazy a velké téma této epištoly.
Pavel pokračuje: Jestliže pak, hledajíce ospravedlněni být v Kristu, my také shledáni jsme hříšníky, je potom Kristus služebník, podporovatel hříchu? Jestliže jsi ty, Petře, dělal dobře, když ses stranil pohanů a tím způsobem ses stavěl pod zákon, pak je zcela zřejmé, že jsi neměl pravdu, když jsi jedl s pohany.
A Pavel pokračuje dále:
„Nebo jestliže to, co jsem zbořil, zase stavím, činím se přestupníkem.“
Galatským 2,18
Petr sám první otevřel dveře dobré zvěsti pohanům. Petr sám jako první s nimi jedl. Petr sám bránil toto jednání, „když se naň domlouvali ti, kteří byli z obřízky“ (Sk. 11,2). Petr sám započal stavění. Nyní Petr mění celý svůj běh. Bořil ceremonie židovského zákona. Bořil hradbu dělící na různo. Nyní tuto hradbu staví a boří svobodu Kristovu. A tak jestliže má pravdu nyní, jasně prokazuje každému, že předtím pravdu neměl; činí sebe samého přestupníkem.
Pavel pokračuje (nevíme, zda stále mluví k Petrovi, ale předpokládáme to):
„Nebo já jsem skrze zákon zemřel zákonu, abych žil Bohu. S Kristem jsem byl ukřižován: ale žiji, už ne já, ale žije ve mně Kristus; co ale nyní žiji v těle, žiji skrze víru, (víru) Syna Božího, který mne zamiloval a dal sebe samého za mne.“
Galatským 2,19.20
Vše, co zákon může hříšníkovi udělat, je, že ho zabije: a „všichni zhřešili a nedosahují slávy Boží“ (Řím. 3,23). Petr byl hříšník, a když se stavěl pod zákon, všechno, co ten mu mohl udělat, bylo, že ho zabil. Pavel jasně říká: „Skrze zákon zemřel jsem zákonu.“ Zákon zabil Pavla, a nyní už nad ním nemá moc.
Nedávno byl jeden člověk popraven za vraždu. Nedlouho po té bylo dokázáno, že tento muž byl vinen ještě jinými vraždami; ale zákon už neměl moc mu cokoliv říci nebo učinit. Zákon ho už za jeho hřích zabil. A nyní skrze zákon je zákonu mrtev. A zákon nemá moc se ho dotknout.
Toto je postavení každého z nás. Zákon už každého z nás odsoudil k smrti a „s Kristem jsem byl ukřižován“. Rozsudek smrti nejen přešel přes každého z nás – „celý svět… vinen Bohu“ (viz. Řím. 3,19) – ale v Kristu byl vykonán. On, Ten bezhříšný, byl ukřižován a „já jsem byl ukřižován s Kristem“. A tak zákon je úplně bezmocný, aby se mne mohl dotknout. Už mi nemá nadále co říci. Zabil mne, a to je vše, co může učinit. Nyní jsem zemřel, „abych žil Bohu“. Všimni si opět (stejně jako v kap. 2,4), že zde nestojí: „abych mohl žít Bohu“, (s pochybností), ale „abych žil Bohu“. Zákon zabil Pavla a on přece žije. Kristus vzal celý trest na sebe: a tak Pavlova smrt byla smrtí „toho starého člověka“, Saule farizea, a to byl velmi velký zisk. Zákon ho zabil, ale Kristus zemřel místo něho: nyní, když Pavel je mrtev, zákon už nemůže působit – má vládu nad člověkem jenom po dobu jeho života (Řím. 7,1). My všichni jsme spojeni s Kristem v Jeho smrti a v Jeho vzkříšení; a tak se stal naším životem: „S Kristem jsem byl ukřižován: ale žiji, už ne já, ale žije ve mně Kristus.“ A tak jsem mrtev jak tělu, tak i zákonu. Není pro mne už žádné odsouzení od doby, kdy je Kristus vzal (Řím. 8,1). On vzal všechny mé hříchy a nesl je na kříži a Svou smrtí je odstranil. Jsem volný nejen od viny mých hříchů, ale i od moci hříchu v těle (viz Římanům 8,1–3). Pro věřícího je „starý člověk“ ukřižován s Kristem (viz Řím. 6,6 a Gal. 5,24), aby tělo hříchu mohlo být zrušeno, čili postaveno mimo činnost.
Předpokládejte, že ze špíny a bláta vezmete prase, a jak to říká Petr (2. Petra 2,22), umyjete je. Dáte mu kolem krku pěknou mašli a přivedete je do nejlepšího pokoje ve vašem domě. Dáte mu seznam pravidel říkajících, co musí a co nesmí činit, aby se udrželo čisté. Nyní předpokládejme, že to prase uvidí za vaším plotem louži s blátem a špínou. Co učiní? Vzpomene si na pravidla, která jste mu dal, a řekne: Ne, nesmím vlézt do toho bláta? – Nikoliv, „umytá svině“ se vrátí ke svému převalování v blátě. Prase není poddané těmto pravidlům a ani nemůže být (srv. s Řím. 8,7).
Vidíte, že je to beznadějná věc předělávat to prase; a tak uděláte to jediné, co můžete: Zabijete je. Teď už prase nemá žádnou touhu válet se v blátě. Pak vezmete živého beránka, čistého a čistotného, bez poskvrny a vady (srovnej 1. Petra 1,19), a dáte tohoto živého beránka do toho mrtvého prasete, takže prase má nyní beránka za svůj život. Nyní si prase oškliví špínu a bláto. Ostatní prasata myslí, že je to divné, že to prase s nimi neběhá, aby se těšilo z bláta a špíny (srovnej s 1. Petra 4,4), špatně o něm mluví. Říkají: „Toto není pravé prase; nemá přirozenost prasete.“ Mluví pravdu, neboť toto prase má novou přirozenost. Beránek bez poskvrny je jeho životem; je mu rozkoší být čisté a vzdaluje se špíny jakéhokoliv druhu; neboť to je přirozenost toho beránka.
Může se stát, že toto prase spadne do bláta, ale nemůže být nikdy šťastné, dokud není z té špíny venku a opět očištěno. Prase s životem beránka uvnitř nechodí v nečistotě: naopak ji nenávidí (viz 1. Jana 3,9).
To je slabý obrázek toho, co Kristus učinil pro nás. On, ten čistý Boží Beránek, je naším životem. Stejně jako nežije to prase, ale beránek žije v něm, tak „já žiji, avšak ne já, ale Kristus žije ve mně“.
Kristus nás vykoupil a my nyní nejsme postaveni zpět pod zákon, kterému jsme zemřeli. Naše spasení teď závisí jedině na Kristu, a tak o něm není žádná nejistota. Tělo stále není poddáno Božímu zákonu, ani vskutku nemůže být (v 5. kapitole uvidíme zápas, který je stále mezi ním a Duchem Božím, přebývajícím v nás); ale nyní věřící vírou má sebe za mrtvého, ukřižovaného s Kristem; a vzkříšený Kristus se nyní stal naším životem. Kristus žije v nás a my se tak můžeme sami pokládat za mrtvé hříchu (Řím. 6,10,11) a živé Bohu v Ježíši Kristu našem Pánu. A tak život, který nyní žiji v těle, žiji skrze víru, víru Syna Božího, který mne zamiloval a dal sebe samého za mne.
„Víra Syna Božího“: – to znamená víru, kterou mám v Syna Božího. Stejně jako když řeknu, že mám ve svém srdci Boží lásku, tak to může znamenat Boží lásku ke mně nebo moji lásku k Bohu. Síla tohoto nového života musí přicházet z mé víry v Krista.
Výraz „víra Syna Božího“ některým působil potíže. Říkají, že to musí znamenat víru působenou Synem Božím. Tak tomu není. Tento výraz je v řečtině druhým pádem a může to být genitiv buď podmětný, nebo předmětný. To znamená, že slovo v druhém pádě může být buď podmětem, nebo předmětem významového slovesa daného předchozím jménem. Vezměme na příklad výraz „láska Boží“. Může to být podmět a znamenat: „Bůh mne miluje“; to je láska Boží ke mně, jako třeba v Římanům 8,39. Nic „nás nemůže odloučit od lásky Boží“; nebo to může být předmět a znamenat moji lásku k Bohu, jako v 1. Jana 5,3: „Toto jest láska Boží, abychom přikázání Jeho ostříhali.“ V této pasáži v Galatským je výraz určitě předmětem: moje víra v Syna Božího mi dává sílu nového života.
„Nedávám tu milost Boží stranou (kral.: Nepohrdám tou milostí), neboť jestliže jest ze zákona spravedlnost, tedy Kristus zemřel pro nic (kral.: nadarmo)“.
Galatským 2,21
Petr svým jednáním dal Boží milost stranou. Zdálo se to být malou věcí, jenom odmítnout jíst pokrmy s věřícími z pohanů; neboť zde není žádná zmínka, že by odmítali s nimi jíst večeři Páně. Ale odvrácení se od pravdy tímto způsobem přivedlo Petra do klamu a přetvářky: a tím učinil Krista služebníkem hříchu. Dal stranou Boží milost a nechával Krista zemřít pro nic. Galatská shromáždění také odložila Boží milost a místo ní zvolila zákon. Oni také nechali Krista zemřít pro nic.
Ti mužové a ženy, kteří se dnes snaží přidat zákon nebo cokoliv jiného ke smrti Kristově, činí tytéž zlé věci. Také dávají stranou Boží milost a činí (nechávají) zemřít Krista pro nic. Snad se zdá být malou věcí, když se řekne: „Věřím v Krista a snažím se dodržovat zákon.“ „Věřím v Krista a dělám to nejlepší, co mohu.“ „Věřím v Krista a snažím se žít podle ‚zlatého pravidla‘.“ Všechny tyto výroky, které tak často slýcháme, se ve skutečnosti snaží přidat něco ke Kristu a Jeho dílu na kříži; a ty, kdo je vyslovují, staví do téhož postavení, jako falešné učitele, Petra a Galatská shromáždění.
„Ten pohled Petra hřející,
ta tvář, již Petr zřel,
srdce s Marií lkající
jedině odvrátí od model.
Odvrátí, získá a zcela naplní,
až pohár přetéká okrajem.
Jaké bych měl mít s modlami spolčení,
Když mám teď společnost s Ježíšem?“