V naší minulé kapitole jsme se zabývali velkou konferencí v Jeruzalémě, kdy apoštolé a starší zvažovali otázku obřízky a zákona se zřetelem k věřícím z pohanů. V této kapitole jsme uvažovali hlavně vylíčení, které nám podává Lukáš ve Skutcích 15. A nyní se musíme krátce podívat na vylíčení, které nám podává Pavel v Epištole Galatským a které jsme citovali na začátku minulé kapitoly. Prosím, přečtěte si verše Galatským 2,1–5 ještě jednou.
Ve verši 3 čteme: „Ale ani Titus, který se mnou byl, jsa Řek, nebyl přinucen obřezati se.“ Slovo „Řek“ má v Novém zákoně tři významy. Předně Řek národností; dále jako protiklad k Židu – to znamená jakýkoliv pohan, nikoli nezbytně řecké národnosti; a konečně v širším smyslu to znamená národy, které nejsou Židé, ale které byly pod vlivem řeckého učení a obyčejů. Věříme, že v tomto verši je význam prostě ten, že Titus byl pohan.
Slovo „přinucen“ v témže verši nám říká, že židovští učitelé vyvíjeli velké úsilí, aby Tita donutili přijmout obřízku.
Když budeme tuto kapitolu číst dále, budeme udiveni mocí, kterou tito lidé v oněch dnech v církvi měli. Je zřejmé, že byli rozhodnuti nepřijmout Tita jako křesťana, dokud nepřijme obřízku, která je znamením toho, že je pod zákonem. Z těchto veršů v Epištole Galatským vidíme, že útok činěný na svobodu Boží církve byl velmi ostrý a hrozný.
Pavlův popis těchto mužů je ostře vyhraněný. Předně říká, že jsou falešní. Byli to zrádci. Vůbec to nebyli praví věřící v Krista. Navenek přijali křesťanství, ale nevěděli nic o moci drahé krve Kristovy pro očištění svých hříchů. Byli to pouze vyznavači a ve skutečnosti neměli věčný život. Pavlovými slovy řečeno, byli to „falešní bratří“. Tento výraz je v Novém zákoně užit dvakrát: zde a ve 2. Korintským 11,26. Byli to „(ti) falešní bratří“ (s určitým členem), což ukazuje, že Galatští je znali. Je smutné říci, že dnes máme množství lidí tohoto druhu kolem sebe. Dnes je všude mnoho takových, kdo jsou křesťany jen dle jména, ale kteří nikdy nepoznali, co to znamená „být znovuzrozen“ (viz Jan 3). Nikdy nepoznali skutečné přesvědčení o hříchu, ani to, jak hrozným břemenem jejich hříchy jsou; a také nikdy nepoznali moc drahé krve Pána Ježíše k odnětí těchto hříchů. Tito falešní bratři se vkradli potají, vloudili se, aniž by o tom ostatní bratři věděli. Toto řecké slovo je užito pro to, co my nyní nazýváme „pátou kolonou“, to jest nepřátelé tajně se vloudivší, kteří se staví jako přátelé a dělají své zlé dílo zevnitř, místo aby útočili z vnějšku, jak to činí čestní lidé. Tito lidé se dostali dovnitř ne dveřmi, ale přešplhali se nějakým jiným způsobem, a tak přišli dovnitř (viz Jan 10), „aby vyšpehovali svobodu naši, kterou máme v Kristu Ježíši“. Slovo „vyšpehovat“ je v řeckém Starém zákoně užito pro vyšpehování města (2. Samuelova 10,3). Znamená to vyšpehovat s úmyslem nechat zničit nepřítelem. Všimněte si, že naše svoboda není svobodou k hřešení, ale svoboda v Kristu Ježíši. To je základ pravého křesťanství; a tito falešní bratři chtěli převrátit (zničit) tento základ. Všimněte si neobvyklého výrazu: „aby nás uvedli“ do žalostného otroctví. Obvykle bychom řekli: „aby nás mohli uvést…“; zde je myšlenka pochybnosti. Ale tito falešní učitelé byli tak silní a tak si byli jisti úspěchem, že neměli nejmenší pochybnost o tom, že se jim podaří uvést Boží církev do žalostného otroctví. Proto nalézáme: „aby nás uvedli“ a nikoliv „aby nás mohli uvést“. A všimněte si také, že si přáli nás uvést nejen do otroctví, ale také do „žalostného otroctví“ – otroctví bez naděje na uvolnění: krutého, tvrdého, beznadějného otroctví. To je pravé postavení těch, kdo jsou pod zákonem. Toto slovo je užito jenom zde a ve 2. Korintským 11,20, kde se mluví o týchž lidech.
Nyní Pavel přestává s popisem těchto zlých lidí proto, aby nám pověděl, jak čelil jejich útokům. V řeckém originálu jsou věty v této části přerušeny; gramatika není dokonalá a to vše nám mluví o velmi silných Pavlových pocitech, které měl, když si znovu připomněl ten hrozný útok; a ačkoliv pravda vyšla vítězná, přece ten zápas byl velmi velký. Pavel říká: „Kterýmž ani na chvilku neustoupili jsme poddáním se, aby pravda dobré zvěsti zůstala při vás.“ Ostatní snad ustoupili, aby byl zachován mír, ale Pavel nikdy neustoupil; ne, ani na hodinu. Jak my pohané můžeme děkovat Bohu za takového muže, jako byl Pavel. Jak mnoho dlužíme jemu a jeho spoluslužebníku Barnabášovi. Slovo přeložené jako „zůstala“ má význam „pevného vlastnictví“. Pavel a Barnabáš bojovali tvrdý boj, abychom my a celá Boží církev mohli pevně držet (vlastnit), a nikdy se jí nevzdávat, drahou pravdu o dokonalém ospravedlnění a posvěcení jenom skrze víru a ne ze skutků zákona.
„Od těch pak, kteří se zdají něco býti, – jací někdy byli, mně po tom nic není; Bůh osoby člověka (doslovně: tváře člověka) nepřijímá, – neboť mně ti, kteří se zdají (být čímsi), nic nepřidali.“
Galatským 2,6
Viděli jsme, že falešní bratři se snažili přimět Galatská shromáždění k tomu, aby uvěřila, že Pavel není pravý apoštol, poněvadž nepřijal své zmocnění ani své učení od apoštolů v Jeruzalémě. Pavel nám ukázal, že jak svoji autoritu jako apoštola, tak i své učení přijal od Pána Ježíše Krista a nikoli od nějakého člověka. Tito falešní bratři si přáli udělat Petra, Jakuba a Jana hlavou církve; a všichni musejí svou autoritu přijmout od nich. Tito mužové byli apoštolé, viděli Pána a byli v Jeho společnosti zde na zemi; a lidé se na ně dívali jako na muže velmi velké důležitosti. Ale Pavel úplně zavrhl jejich autoritu. Pro Pavla byl Petr jen člověk. Pavel o sobě věděl, že on sám byl poslán ne lidmi, ale Bohem. Je divné, že dnes tak mnoho lidí vzhlíží k Petrovi jako k hlavě církve. Pavel odmítl něco takového činit. Církev mezi pohany je ovocem Pavlovy práce a ne Petrovy. Petr, jak uvidíme, Pavlovo postavení plně uznával a podal jemu a Barnabášovi pravici na tovaryšství, aby oni šli k pohanům. A tak vidíme, že během této návštěvy v Jeruzalémě tam Pavel nepřijal žádné další zmocnění od apoštolů, ani od nich nepřijal žádné další zjevení o dobré zvěsti. Jeho vlastní slova jsou: „Nic mi nepřidali“. Jestliže toto je ten pravý význam, potom nám chce říci, že apoštolé v Jeruzalémě žádným způsobem nechtěli přidávat učení zákona k Pavlově dobré zvěsti.
„Nýbrž naopak, když viděli, že mi byla svěřena dobrá zvěst neobřízky, stejně jako Petrovi (dobrá zvěst) obřízky, (neboť ten, který v Petrovi působil pro apoštolství obřízky, působil také i ve mně vůči národům). A poznavše milost mně danou, Jakub a Petr a Jan, kteří se zdají sloupové býti, podali mně a Barnabášovi pravic tovaryšství (společenství), abychom my (šli) k národům, ale oni k obřízce. Toliko abychom na chudé pamatovali, což jsem se i snažil horlivě činiti.“
Galatským 2,7–10
Ve verších, jež jsme právě citovali, nesmíme předpokládat, že „dobrá zvěst neobřízky“ je rozdílná od „dobré zvěsti obřízky“. Není rozdílné (jiné) dobré zvěsti. Je jenom jedna dobrá zvěst, ale je předkládaná různému lidu: jednak pohanům, jednak Židům. Musíme si také všimnout, že Pavel je postaven na roveň s Petrem. Jeden je apoštol pohanům, druhý je apoštolem Židům. Petr není ani o maličký stupínek staven výše než Pavel. Jsou stejní a není tu ani nejmenší známka Petrova přání nebo očekávání, aby byl považován za výše postaveného než Pavel; ani zde není zaznamenáno, že Jakub a Jan považovali Petra za něco víc než Pavla. A dále tu není žádná známka nějaké žárlivosti mezi těmito velkými služebníky Božími. Uznali, že Pavlovi byla svěřena dobrá zvěst národům, a věděli dobře, že to byl Pán Ježíš Kristus, kdo mu tuto zvěst svěřil: rádi potom Pavlovi a Barnabášovi podávají pravici společenství. Nemyslete si, že toto je bezvýznamná věc. Žel, dnes jsou miliony mužů a žen z pohanů, jenž věří, že Petr je hlava církve. Ačkoliv Pán Petrovi velmi požehnal, je on apoštolem obřízky a jenom obřízky. Pavel je apoštol neobřízky, to jest pohanů. Pavel je jediný z apoštolů, který píše o církvi, těle Kristově. Pán mu to svěřil, stejně jako mu svěřil evangelium neobřízky.
Nemyslete si, že v církvi nastalo nějaké rozdělení proto, že Pavel měl jít k národům a ostatní apoštolé v Jeruzalémě k Židům. Pán žně může posílat Své služebníky podle Svého přání na kteroukoliv část pole a Pán zvolil poslat Pavla na jednu část a Petra na druhou; ale šli v plném společenství jeden s druhým.
Vzpomenete si, že Pavel a Barnabáš už navštívili Jeruzalém s almužnami pro chudé židovské křesťany, které jim poslali křesťané z pohanů. Skutky 11,27–30; 12,25. Bratři v Jeruzalémě žádali, aby pohanští křesťané, ačkoli ne pod zákonem a ne poddaní obřízce, stále pamatovali na chudé. Tato péče o chudé byla velmi silným pojítkem mezi pohanskými věřícími a židovskými věřícími. Bylo tu mnohé, co je rozdělovalo, mnohé, co mezi nimi působilo žárlivost; ale milující péče o chudé svaté v Judstvu od jejich bohatších bratří z pohanů poutala tyto židovské a pohanské křesťany k sobě. A to právě toužil Pavel vidět, a tak dodává: „Což jsem se i snažil horlivě činit.“
Pavel v některých svých jiných epištolách mluví o téže věci. Všimli jsme si, že v 1. Korintským 16,1.2 říká Pavel korintskému shromáždění o instrukcích, které už dal shromážděním v Galacii: „V každý první den týdne ať jeden každý z vás uloží u sebe, odkládaje podle toho, jak se komu daří, aby se nečinily sbírky potom, až přijdu.“ První den týdne je den vzkříšení. Prvního dne týdne se učedníci v Troadě shromažďovali k lámání chleba (Sk. 20,7). A Duch Boží říká věřícím, aby prvního dne týdne odkládali stranou podle toho, jak jim Bůh dal prospěch. V Židům 13,16 je to nazváno „obětí“ a „v takových obětech zvláštní svou libost má Bůh“. Tato oběť je v předchozím verši spojena s „obětí chvály“ (Žid. 13, 15); a obě tyto oběti, které smíme obětovat Pánu, jsou spojeny s Jeho obětováním se za nás (viz Židům 13,10–12). Z toho důvodu, když se scházíme prvního dne týdne k lámání chleba, na jedné straně jíme z jednoho chleba a pijeme z jednoho kalicha připomínajíce si oběť Pána, a na druhé straně Mu obětujeme oběť chvály, ovoce našich rtů, vzdávajíce díky Jeho jménu (Žid. 13,15); a také Mu obětujeme oběť dáním peněz podle toho, jak nám Bůh dal prospěch, – oběť, jíž ukazujeme svoji vděčnost za vše, co On pro nás učinil, a jíž „pamatujeme na chudé“. V této oběti má Bůh Svou zvláštní libost.
Žel, že někteří zcela zapomínají na tu obdivuhodnou výsadu, kterou nám Bůh dal v této příležitosti, abychom ukázali svoji lásku a svoji vděčnost k Jeho jménu. Na toto dávání peněz myslí jenom jako na „sbírku“ a zcela zapomínají, že Bůh se na to dívá jako na „oběť“ a že je to oběť, ve které má Bůh zvláštní zalíbení. Jsou někteří, kdo dávají ne podle toho, jak jim Bůh dal prospěch, ale tak málo, jak jen mohou, aby neztratili tvář. Musíme mít na paměti, že Bůh hledí k srdci a že Bůh neměří a nesoudí tak, jak my měříme. Vzpomeňte si na chudou vdovu, která uvrhla do pokladnice dva šarty, které, jak nám Pán říká, byly „všecka živnost (živobytí) její“ (Marek 12,44). V podobenství o „pokladu skrytém v poli“ říká Pán, že muž, který jej nalezl, v radosti z něho odešel a „prodal (vyměnil) všecko, co měl, a koupil to pole“ (Mat. 13,44). Ale v dalším podobenství o „perle“ jsou slova silnější. O té Pán říká: „Který když nalezl jednu velmi drahou perlu, odšed, prodal (to slovo je rozdílné od výrazu v minulém podobenství a znamená: prodat do otroctví) všecko, což měl, a koupil ji.“ (Mat. 13,45.46) O této vdově, která uvrhla dva šarty, užívá Pán přesně tatáž slova, jako užil o sobě hledajícím tu drahou perlu: „Ona ze své chudoby, všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.“ V Marku 10,21 užívá Pán k bohatému vladaři táž slova jako v prvním z těchto podobenství: „Cožkoli máš, prodej,“ ale ten nebyl ochotný. Vzpomenete si, že v Božích očích ona dala více, než byly všechny dary bohatých lidí. Proč, myslíte, že nám Bible říká: „vhodila dvě lepta“ (kral.: šarty), což je quadrans (kral.: čtvrtina peníze)? Kdyby byla uvrhla jeden quadrans, byla by suma tatáž, avšak ona by neměla možnost podržet něco pro sebe; ale poněvadž quadrans byl rozdělen na dvě lepta, mohla si podržet jedno pro sebe a dát Bohu jedno: ale rozdělená oběť ukázala její nerozdělené srdce. Mnoho křesťanů v Číně je chudých, ale málo jich je tak chudých jako tato vdova; a mají tutéž příležitost, jako měla ona, aby obětovali velké dary v Božích očích. Já často přemýšlím, zda příčinou, že tak mnozí z nás jsou chudí, není to, že tak často opomeneme uznat, jak „Bůh nám dal prospěch“ tím, že touto měrou dáme Jemu v první den týdne.
Naši čtenáři by učinili dobře, kdyby si sami přečetli také celou 2. Korintským 9: „Co se týče služby svatým.“ A bylo by dobře pro nás všechny, abychom nechali 6. a 7. verš vejít hluboko do svých srdcí: „Ale toto pravím: Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude; a kdož rozsívá ochotně, ochotně i žíti bude. Jeden každý jak uložil v srdci, ne s neochotnou myslí aneb z mušení. Neboť ochotného (radostného) dárce miluje Bůh.“ A všimněte si, že o rozsívání a sklizení máme mnoho v 6. kapitole naší epištoly.
Poslední návštěva v Jeruzalémě, kterou Pavel vykonal, (pokud víme), byla, aby vzal více almužen pro tamější chudé. Vzít (přinést) tyto almužny stálo Pavla svobodu. „Nyní pak beru se do Jeruzaléma, službu čině svatým. Nebo za dobré se vidělo Macedonským a Achaiským, aby sbírku nějakou učinili na chudé svaté, kteří jsou v Jeruzalémě. Tak sobě to oblíbili a také dlužníci jsou jim to. Neboť jestliže pohané byli učiněni účastníky jejich duchovních věcí, je také jejich povinností sloužiti jim věcmi tělesnými. Když to tedy vykonám a zapečetím jim to ovoce, odejdu přes vás do Španělska.“ (Řím. 15,25–28) Ale k radosti z toho, že je nositelem darů od pohanských shromáždění, je zde přimísena známka smutku, neboť ve verších 30 a 31 dodává: „Prosím vás, bratří, pro našeho Pána Ježíše Krista, abyste spolu se mnou zápasili v modlitbách k Bohu za mne, abych byl zachráněn od nevěřících v Judstvu a aby moje služba konaná Jeruzalému byla příjemná svatým.“ Zdá se, že Pavel zcela dobře znal moc, kterou tito židovští učitelé stále v Jeruzalémě měli; a mohlo se stát, že tento dar lásky pohanských shromáždění bude Jeruzalémským shromážděním odmítnut. V Jeruzalémě bylo dobyto vítězství za svobodu pohanů od obřízky a od zákona; ale ústa falešných učitelů nebyla zacpána a oni pilně konají své zlé dílo od oněch dnů až do dneška. Boží církev nebyla rozdělena, ale nebezpečí rozdělení působené těmito zlými lidmi stále existovalo.
Epištola Židům, psaná pravděpodobně krátce před tím, než Jeruzalém byl úplně zničen římským vojskem, je horlivým voláním k židovským křesťanům, aby se odvrátili od forem a ceremonií, které měli tolik rádi, a které byly jen stínem k tělu, jež je Kristus. Duch Svatý v této epištole mocně prokazuje, jak mnohem „lepší“ je skutečnost – podstata, než stíny, na nichž tak silně lpěli (Židům 8,5 a 10,1). Slovo „lepší“ nalézáme v Epištole Židům 13x, když Duch srovnává pravdy křesťanství se stíny židovství.