„Potom po uplynutí čtrnácti let jsem opět šel nahoru do Jeruzaléma s Barnabášem, pojav s sebou i Tita. A šel jsem nahoru podle zjevení a předložil jsem jim dobrou zvěst, kterou kážu mezi národy, ale zvláště (= odděleně od ostatních, soukromě) těm znamenitějším (slovutným, kteří mají pověst), abych snad naprázdno neběžel nyní i prvé. Ale ani Titus, který se mnou byl, jsa Řek, nebyl přinucen obřezati se. Ale pro podešlé falešné bratří, kteří se byli vloudili, aby vyšpehovali svobodu naši, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás uvedli do žalostného otroctví: Kterýmž ani na chvilku neustoupili jsme poddáním se, aby pravda dobré zvěsti zůstala při vás.“
Galatským 2,1–5
V první kapitole Galatským jsme viděli, že tři roky po svém obrácení šel Pavel nahoru do Jeruzaléma, aby se seznámil s Petrem. Ve Skutcích 11,30 a 12,25 čteme, že Pavel a Barnabáš šli opět do Jeruzaléma s almužnami pro chudé. Zdá se, že to bylo asi v době, kdy Herodes zabil Jakuba bratra Janova a vsadil Petra do žaláře, zamýšleje ho zabít. V historii svého života v Epištole Galatským se Pavel o této návštěvě nezmiňuje. Ale viděli jsme, že mluví jenom o těch věcech, které jsou důležité pro pravdu, již hájil.
Návštěva, o níž Pavel mluví v Galatským 2,1, je téměř jistě tatáž návštěva, kterou Lukáš popisuje ve Skutcích 15. Pavel a Barnabáš se vrátili do Antiochie v Sýrii ze své misijní cesty do Antiochie v Pisidii, Ikonie, Derbe a Lystry a jiných končin. Když dleli v Antiochii, „někteří, kteří přišli dolů z Judstva, učili bratří a říkali: že nebudete-li se obřezovati podle obyčeje Mojžíšova, nebudete moci býti spaseni. A když různici a nemalou hádku Pavel a Barnabáš s nimi měl, zůstali na tom, aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli k apoštolům a starším nahoru do Jeruzaléma o tu otázku“ (Skutky 15,1.2).
Je smutné číst o „různici a nemalé hádce“ a o „mnohém vyhledávání toho“ ve verši 7. Tak Skutky 15 začínají a končí téměř ještě smutněji sporem mezi Pavlem a Barnabášem: „…i vznikl mezi nimi tuhý odpor, tak že se rozešli na různo“ (v. 39).
Pavel znal velmi dobře to hrozné nebezpečí, kterým bylo toto učení o zákonu a obřízce pravdě dobré zvěsti. Proto se tomu tak opravdově stavěl na odpor. Znal velmi dobře velký význam tohoto shromáždění v Jeruzalémě, kde se měla projednat tato velká otázka. Barnabáš šel s Pavlem a společně předložili pravdu o Boží milosti. Vzali s sebou pohanského věřícího Tita, který nikdy nebyl obřezán. Jestliže shromáždění v Jeruzalémě odmítne přijmout pohanského věřícího, dokud nepřijme obřízku, potom falešní učitelé získali vítězství. Ale jestliže shromáždění v Jeruzalémě přijme Tita, aniž by byl obřezán, potom zvítězila Boží pravda a shromážděním na celém světě bude jasné, že není zapotřebí přijímat obřízku, aby byli pokládáni za křesťany.
V Gal. 2,2 čteme: „Šel jsem nahoru podle zjevení.“ Pán bezpochyby vedl Pavla a Barnabáše k tomu, aby s sebou Tita vzali, stejně jako zjevil Pavlovi, že má na toto shromáždění jít. Pavel nejprve soukromě (obzvláště) předložil vůdcům Jeruzalémského shromáždění tu dobrou zvěst „kterou jsem kázal“ mezi národy (nebo „pohany“ – slovo je totožné). Pavel se obzvláště zmiňuje o jménech Jakub, Petr a Jan. Musíme si všimnout, že ačkoliv Jakub nebyl jedním ze dvanácti apoštolů, přece ve věcech týkajících se Jeruzaléma je Jakub staven jako první (viz verš 9). Ale ve verších 7 a 8 vidíme jenom Petrovo jméno. Je to proto, že Pán použil Petra, aby jako první přinesl dobrou zvěst národům, to jest pohanům. (Viz Sk. 10 a 15,7.) Ale Petr nepokračoval v tomto díle mezi národy a Bůh ve Své milosti mocně působil skrze něho jakožto apoštola Židů. Ale tímtéž způsobem Bůh také mocně působil skrze Pavla jakožto apoštola národů. Každý z nich uznával milost Boží danou druhému a souhlasili s tím, že jako Petr byl nadále apoštolem Židů, tak aby Pavel byl nadále apoštolem národů, čili pohanů.
A tak Pavel a Barnabáš předložili celou otázku pohanů a zákona před Jakuba, Kéfase, Jana a snad jiné „slovutné ve shromáždění“. Ve Skutcích 15,22 vidíme, že Juda, zvaný Barsabáš, a Sílas byli také „vedoucí muži mezi bratřími“. Když celá věc byla nejprve předložena těmto „znamenitým ve shromáždění“, byla potom projednána veřejně a učitelé zákona měli příležitost předložit věc ze své strany.
Ve všech těchto věcech můžeme vidět dobrotu a moudrost Boží. Předně: Jak je dobré, že tato otázka vyvstala ve dnech apoštolů a že Bůh nám dal ve Svém Svatém Slově záznam o všem, co se stalo, takže nikdo dnes, kdo si skutečně přeje znát Boží vůli v této věci, nemusí o ní mít žádné pochybnosti. Potom: Jak dobré je od Pána, že zařídil, aby Pavel a Barnabáš byli v Antiochii, jsouce připraveni odporovat falešným učitelům právě v době, kdy tito přišli. Ve shromážděních v Galacii nenalézáme přítomného nikoho, kdo by vystoupil proti falešným učitelům a přel se s nimi. Dále si opět všimněte Boží dobroty a moudrosti, když nedovolil, aby Pavel a Barnabáš umlčeli tyto učitele v Antiochii. Kdyby se jim to bylo podařilo, jak lehce by mohlo nastat rozdělení v Boží církvi. Ti, kdo přijali spasení skrze volnou milost Boží, by následovali Pavla a vytvořili by tak církev z pohanů se středem v Antiochii; ale ti, kdo si přáli přidat zákon, by následovali tyto učitele zákona a měli by za střed Jeruzalém. Aby zabránil takovému rozdělení, učinil Pán pro Své služebníky v Antiochii nezbytným, aby přenesli celou věc do Jeruzaléma a předložili ji před tamější shromáždění.
Pán posilnil ruce a srdce Svého služebníka tím, že mu dal zjevení o Své vůli a ukázal mu, aby šel do Jeruzaléma. Slovutní mužové uznávají dílo Pavla a Barnabáše. Schvalují evangelium, které kážou mezi národy, a Bůh takto připravuje vše pro veřejné projednání této velké otázky.
Na jedné straně byli farizeové, kteří uvěřili, a oni falešní učitelé – „falešní bratří, kteří se byli vloudili, aby vyšpehovali svobodu naši, kterou máme v Kristu Ježíši“. Toto byli ti mužové, kteří později nepokojili Galatská shromáždění a vždycky se snažili překážet a rušit Pavlovo dílo mezi národy. Byli tak úspěšní v Antiochii, že ani Pavel a Barnabáš je nemohli umlčet, a snad se těšili na vítězství v Jeruzalémě.
Pavel a Barnabáš byli na jedné straně, a snad Titus, neobřezaný pohan, seděl mezi nimi. Byl přítomen Jakub, Kéfas a Jan; a bezpochyby Juda a Sílas a mnoho jiných z jeruzalémských bratří.
„Někteří ze sekty farizejské, kteříž byli uvěřili, povstali pravíce, že musejí obřezováni býti (pohané) a aby jim bylo přikázáno zachovávati zákon Mojžíšův.“ Toto je celá ta věc. Dobře mohu rozumět, že tam bylo „mnohé vyhledávání toho“. Ale nakonec jim Petr v krátkém proslovu připomněl, že Bůh ho vyvolil, aby jako první přinesl dobrou zvěst národům (pohanům). Poukázal na to, že Bůh vydal tomuto dílu svědectví tím, že jim dal Ducha Svatého, ještě když stále byli neobřezaní pohané a „neučinil rozdílu mezi nimi a námi“. Celou věc shrnuje slovy: „Protož nyní, proč pokoušíte Boha, vzkládajíce na hrdlo učedníků jho, kteréhož ani otcové naši, ani my jsme nésti nemohli? Ale věříme, že budeme spaseni skrze milost Pána Ježíše Krista stejným způsobem jako i oni.“ (Sk. 15,10.11)
Jakub následoval Petra a citováním ze Starého zákona dokazoval, že Bůh už předem ukázal, že pohané mají být přivedeni do Božího požehnání spolu se Židy. Jakub uzavřel svůj proslov slovy: „Protož já tak soudím, aby nebyli kormouceni ti, kteří se z pohanů obracejí k Bohu. Ale aby jim napsáno bylo, ať se zdržují od poskvrn model a smilstva a toho, což jest udáveného (zadušeného), a od krve. Nebo Mojžíš od dávních pokolení má po městech, kdo by jej kázal, poněvadž ve školách na každou sobotu čítán bývá.“ (Skutky 15,19–21) Vítězství bylo dobyto.
Díky Bohu za toto význačné vítězství, které zajistilo svobodu pohanů. Díky Bohu za muže jako Pavel a Barnabáš, Petr a Jakub – muže, kteří se nestydí za dobrou zvěst, kteří se nebojí veřejně říci to, o čem vědí, že je pravda.
Vítězství je dobyto. Pohané nejsou pod zákonem ani kvůli ospravedlnění, ani proto, aby jim byl pravidlem pro život. Hrozící rozdělení v Boží církvi nenastalo. Nevznikla žádná neshoda mezi apoštoly v Jeruzalémě a mezi apoštoly pohanů. Falešní učitelé a farizeové byli poraženi, ale nebyli umlčeni; a nyní je nacházíme v epištole, kterou uvažujeme, opět při jejich zlém díle, jak znepokojují Galatská shromáždění.
Naši čtenáři si musejí všimnout, že v dopisu pohanským věřícím není ani zmínka o deseti přikázáních. Není tu jediné slovo, které by naznačovalo, že pohanští křesťané jsou pod deseti přikázáními. Ti, kdo toto zlé učení učí, pro to nemají jedno jediné slovo opodstatnění z Písma. Naopak, věřícím z pohanů jsou dány pouze čtyři příkazy. Dva z nich: „vystříhat se poskvrny model“ a „smilstva“, jsou zahrnuty v desateru přikázání. Každý pravý křesťan mající nějakou známost Boží ví, že se má těchto věcí vystříhat. Všimněte si, že tu není ani jedno slovo mluvící o tom, že věřící z pohanů mají zachovávat sobotu či sedmý den.
Zbývající dva příkazy, které jsou ve skutečnosti jedním, totiž zdržovat se udáveného a krve, pochází ze dnů Noe. Zdá se, jako by se před potopou lidé živili obilím, zeleninou a ovocem a že nejedli maso. Ale po potopě, v 1. M. 9,3 dal Bůh Noe a jeho synům k jídlu maso. Říká: „Všecko, což se hýbe a jest živo, bude vám za pokrm: jako i bylinu zelenou, dal jsem vám to všecko. Jenom masa s životem jeho, jeho krví, nebudete jísti.“
Ve 3. M. 17,10.11 čteme: „Postavím tvář svou proti té duši, která by jedla krev, a vytnu ji z prostřed jejího lidu, neboť duše (nebo: život) těla je v krvi; a já jsem ji vám dal na oltář, aby učinila smíření za vaše duše, neboť je to krev, která činí smíření za duši. Protož řekl jsem…: žádná duše z vás nebude jíst krve.“ „Krev je život.“ V Písmu si Bůh vždycky činí na krev nárok jako na Svůj díl. Život náleží Bohu. Krev nám mluví o drahé krvi Kristově, a že On dal Svůj život za naše životy, a tak křesťané nemají jíst krev. Z „toho, co je udáveno“, nebyla vylita krev a tak my křesťané takové maso nemůžeme jíst.
Dnes jsou tací, kdo přikazují lidu Páně „zdržovati se od pokrmů, které Bůh stvořil k užívání s díků činěním věřícím a těm, kteří poznali pravdu. Nebo všeliké stvoření Boží dobré jest a nic nemá zamítáno býti, což se s díků činěním přijímá. Posvěcuje se zajisté skrze slovo Boží a modlitbu“ (1. Timoteovi 4,3–5). Z těchto veršů vidíme, že křesťané dnes jsou úplně volní a mají plnou svobodu v tom, aby mohli jíst vepřové maso, což bylo pod zákonem zakázáno. Nyní je můžeme jíst a děkovat Bohu. Dnes jsou tací, kdo to zakazují, ale tito lidé „nevěří a neznají pravdu“.
Mohli bychom si myslet, že to je maličkost a že když mi někdo řekne, že nesmím jíst vepřové maso, že smím lehce ustoupit jeho přání. Ale jestliže se podíváme na první verš této kapitoly v Epištole Timoteovi, vidíme, že toto učení, které přikazuje „zdržovat se od pokrmů“, je „učení ďábelské“. Ti, kdo tyto věci učí, se „odvrátili od víry poslouchajíce duchů bludných (=zavádějících) a učení ďábelských“ (1. Timoteovi 4,1). V Božích očích je to hrozná věc uvádět křesťany pod zákon, i když tímto zákonem je jenom zákaz jíst pokrmy. Kéž Bůh pomůže vám i mně, abychom jasněji porozuměli Božím myšlenkám o milosti a zákonu.
To, že nejsme pod zákonem, nám nedává volnost k tomu, abychom kradli nebo zabíjeli. Zákon říká: „Nepokradeš.“ Co říká dobrá zvěst? „Kdo kradl, již více nekraď, ale raději pracuj, dělaje rukama, což dobrého jest, aby měl z čeho udělit nuznému.“ (Ef. 4,28) Jak rozdílné od zákona! Ruka, která se kdysi vsunovala do kapsy svého bližního, nyní pracuje, aby svému bližnímu mohla něco dát. A to není kvůli nějakému zákonu, který mi říká, že to musím dělat. Ale můj Pán nesl mé hříchy. To, že jsem kradl, je všecko odpuštěno. Ani nejmenší trest od Boha nikdy neponesu proto, že jsem byl zloděj. Mé ruce jsou koupeny Jeho drahou krví, a nyní je rád užívám pro Něho, který dal sebe za mne. A tak „spravedlnost zákona“ je vyplněna v těch, „kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha“ (viz Římanům 8,4). Ale vidíme, že nyní dobrá zvěst jde daleko za „spravedlnost zákona“.
Pavel „neběžel naprázdno“ (Gal. 2,2). Na jedné straně byla Pavlovi obzvláštně svěřena dobrá zvěst pro pohany a na druhé straně mu také obzvláště bylo svěřeno tajemství o Boží církvi. (Viz Kol. 1,23–25.) Jak jsme viděli, Boží církev je nebeská společnost, kde není Žid ani pohan, ale kde všichni jsou „tělo Kristovo“. Kdyby se církev roztrhla na dvě tím, že by se vytvořila židovská část a pohanská část, potom by byla popřena pravda o církvi. Svět by už dále neviděl „jedno tělo“. A nám je zapotřebí mít na paměti modlitbu našeho Pána Ježíše Krista, kterou se modlil před smrtí: „…aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve Mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal“ (Jan 17,21). Ale co vidí svět dnes, když se podívá na Boží církev? Ne rozdělení jedno, ale stovky! – a žel, příliš často nalézáme Boží svaté, jak se svojí hanbou chlubí.
Kéž nám Bůh pomůže, abychom měli na paměti, že v Jeho očích všichni praví věřící – nezáleží na jejich rase, jejich jazyku, jejich barvě: nezáleží na tom, zda je to Žid nebo pohan; nezáleží na tom, ke které sektě nebo lidskému rozdělení jsou připojeni – všichni v Božích očích náležejí k jednomu tělu, církvi. Toto je pravá Boží církev a všichni praví věřící na celém světě jsou její částí. Písmo nemluví o údech této církve. Jsme údy Jeho těla, jako můj prst, mé oko a má noha jsou údy mého těla; ale výraz „údy církve“ je v Novém zákoně neznámý.
Jak mnozí dnes se snaží vytvořit sektu nebo skupinu místo toho, aby „pásli stádo Boží“ (1. Petra 5,2). V budoucím dni tito služebníci shledají, že běželi anebo běží naprázdno (nadarmo). Pavel užívá běh o závod jako obraz svého díla pro Pána. Pavel tohoto obrazu rád užívá a my ho opět nacházíme v Galatským 5,7: „Běželi jste dobře, kdo vám zábránil?“ Tentokrát mluví o všech Galatských křesťanech. Každý z nás křesťanů běží závod. Ve 2. Timoteovi 2,5 jsme varováni, že člověk není korunován, leč by bojoval podle řádu (zákonitě). V 1. Korintským 9,24 Pavel napomíná své čtenáře: „Tak běžte, abyste dosáhli.“ Ano, my všichni jsme běžci. Kéž nám Bůh pomůže, abychom neběželi naprázdno, ale tak, abychom obdrželi.