Nyní přicházíme k jednomu z nejzávažnějších období v historii Boží církve. Mají být pohané obřezáváni? Mají být pod zákonem?
Než budeme hovořit o konferenci, na které byly tyto věci rozhodnuty, musíme se snažit objasnit několik věcí, které nám dopomohou k porozumění kapitole, již máme před sebou. Jestliže se podíváte na mapu, uvidíte dvě důležitá města: Jeruzalém na jihu a Antiochii v Sýrii na severu. Jeruzalém, jak víte, byl po mnoho staletí tím jedním místem na celém světě, které Bůh vyvolil, aby tam přebývalo Jeho jméno; tam byl Jeho svatý chrám; a tam Bůh přebýval na zemi uprostřed Svého lidu Izraele. A tak v očích židovských křesťanů byl Jeruzalém náboženským středem světa. Židé, kteří byli rozptýleni na všechny strany, se vraceli v době svátků do Jeruzaléma ze všech částí světa, aby se tam klaněli. Ti, kdo žili v Jeruzalémě, byli většinou Židé. A tak ti, kdo tvořili shromáždění v Jeruzalémě, byli většinou židovští křesťané; a my víme, že také mnohý zástup kněží poslouchal víry (Skutky 6,7).
Na druhé straně ti, kdo žili v Antiochii, byli většinou pohané. Ve Skutcích 11,19–30 čteme vyprávění o tom, jakým způsobem přišlo evangelium do Antiochie poprvé. Vzpomenete si, že Saul pomáhal zabít Štěpána. A po Štěpánově smrti Saul, a bezpochyby i jiní, velmi krutě pronásledovali křesťany v Jeruzalémě. Takto bylo mnoho křesťanů doširoka rozptýleno a putovali na různá místa; jedním z těchto míst byla Antiochie. Nejprve kázali dobrou zvěst jenom Židům, ale „byli někteří z nich muži z Cypru a z Cyrénu, kteří přišedše do Antiochie, mluvili Řekům, zvěstujíce Pána Ježíše. A byla ruka Páně s nimi, a velký počet uvěřil a obrátil se k Pánu. I přišla pověst o tom k církvi, která byla v Jeruzalémě. I poslali Barnabáše, aby šel do Antiochie. Kterýž přišed tam, zradoval se, a napomínal všech, aby v úmyslu srdce trvali v Pánu. Nebo byl muž dobrý, a plný Ducha Svatého a víry: a velký zástup byl přidaný Pánu. Tedy odešel Barnabáš do Tarsu hledati Saule, a nalezna jej, přivedl do Antiochie. A stalo se tak, že se celý rok scházeli ve shromáždění a učili zástup veliký, a že nejprv v Antiochii byli učedníci nazváni křesťané /Kristovci/“ (Sk. 11,19–26).
Tímto způsobem se Antiochie stala hlavním střediskem pro křesťany z pohanů, stejně jako byl Jeruzalém centrem pro křesťany ze Židů. Ve Skutcích 13,1 čteme o prorocích a učitelích v Antiochii a vidíme, že někteří z nich byli Židé, ale někteří byli skoro jistě pohané. V těchto verších je zmínka o Pavlovi a Barnabášovi a můžeme velmi dobře rozumět vroucí lásce, která jistě vyrostla mezi Pavlem a shromážděním v Antiochii. Vzpomenete si, že při své první cestě Pavel a Barnabáš z Antiochie vyšli a opět se do tohoto města vrátili.
Všichni židovští křesťané měli velmi velikou úctu ke chrámu a ke všemu s ním spojenému, včetně židovských svátků, zákona a různých ceremonií židovského náboženství.
Když se stali křesťany, tyto věci neopustili, ale stále obřezávali své děti, stále zachovávali svátky a stále byli „horliví (milovníci) zákona“. V Jeruzalémě bylo mnoho tisíc takovýchto židovských věřících (viz Sk. 21,20).
Křesťané z pohanů na druhé straně nevěděli nic o těchto věcech. Neobřezávali své děti. Nezachovávali svátky; a nikdy nebyli pod zákonem.
Pochopíte, jak velmi lehce mohlo nastat velké rozdělení v Boží církvi tím, že na jedné straně by se vytvořila židovská církev se středem v Jeruzalémě, a na druhé straně pohanská církev se středem v Antiochii. My v Číně můžeme velmi dobře chápat, že se mezi Židy a pohany dostala žárlivost a soupeření, stejně tak, jako jsme to viděli v některých krajích vzniknout mezi čínskými a cizozemskými křesťany; takže v některých místech byla vytvořena „Nezávislá čínská církev“.
Po smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista poslal Bůh Ducha Svatého, aby přebýval v Jeho lidu na zemi. Duch Svatý potom spojil všechny pravé věřící v jedno tělo (1. Kor. 12,13), které Nový zákon nazývá „církví“, nebo „shromážděním“. Řecké slovo znamená „povolaní (ven z)“ a to nám říká, že Bůh povolal ty, kdo věří v Jeho Syna, ven z tohoto světa, aby vytvořili nové tělo, církev. Věřící mohou být Židé nebo pohané, ale v Efezským 2 nalézáme, že Pán Ježíš „zbořil hradbu dělící na různo“ mezi Židy a pohany, „aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj, a v mír uvedl oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj“ (Ef. 2,14–16). V Efezským 4,4–6 čteme: „Jedno jest tělo, a jeden Duch, jako i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech.“ A tak můžeme vidět, že v Božích očích jsme všichni jedno v Kristu: ať Žid nebo pohan, ať Číňan nebo cizinec. V Písmu není nic takového, jako židovská církev nebo pohanská církev, čínská církev nebo cizinecká církev. „Nezávislá církev“ je věc vynalezená člověkem, nikoli vytvořená Bohem.
Boží evangelium bylo zdávna zaslíbeno skrze Jeho proroky ve Svatých Písmech (Řím. 1,2), ale tajemství o Boží církvi ve Starém zákoně nebylo zjeveno, nýbrž bylo skryto „od věků a pokolení, ale nyní je zjeveno Jeho svatým“ (Kol. 1,26). (Viz také Ef. 3,9; 5,25–32.) Zde čteme, že Pán sytí a chová církev: „neboť jsme údové těla Jeho, z masa Jeho a z kostí Jeho.“ Kristus je Hlava (Ef. 5,23, Kol. 1,18), církev je Jeho tělo. Když jíme večeři Páně, máme jeden bochník (chléb), který na jedné straně ukazuje na tělo Páně za nás vydané a na druhé straně mluví o jednom těle – církvi: „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme.“ (1. Kor. 10,17) Někdy lidé při večeři Páně užívají krajíc chleba, anebo nakrájené malé čtverečky chleba. Tyto způsoby to jedno tělo popírají, místo aby je ukazovaly. Ten jeden bochník chleba také nemohl být udělán z oddělených částeček, jako třeba jsou zrnka rýže. Bůh nevidí Boží církev jako společnost oddělených jednotlivců, ale jako lidské tělo je jedno, tak je jedna Boží církev.
Pán Ježíš zjevil toto tajemství Pavlovi. Vzpomenete si, že když Saul pronásledoval křesťany, Pán mu řekl: „Sauli, Sauli, proč MNE pronásleduješ?“ V této otázce Pán ukázal, že církev je jedno s Ním.
Dnes jsou na světě tři třídy: Židé, pohané a církev Boží (1. Kor. 10,32). Když nějaký Žid nebo pohan uvěří v Pána Ježíše Krista, stává se pak ihned součásti Boží církve. On „se nepřipojuje k církvi“, ale Duch Svatý jej připojuje k „jednomu tělu, církvi“. V Novém zákoně čteme jenom o „církvi Boží“, a každý pravý věřící v Krista k této církvi náleží. Bůh se na něho už nedívá jako na Žida nebo na pohana. Nyní je jeho občanství v nebi (Fil. 3,20). Není ze světa, jako Kristus nebyl ze světa (Jan 17,14).
Může se zdát, jako bychom odbočili od předmětu naší epištoly, když mluvíme o těchto věcech, ale já nevidím, jak bychom skutečně mohli rozumět konferenci v Jeruzalémě, o níž nyní musíme mluvit, kdybychom neporozuměli něčemu z těchto pravd. Židovští věřící přijímali tyto pravdy o Boží církvi velmi, velmi pomalu a žel, v našich dnech shledáváme, že mnoho pravých věřících je v nevědomosti o těchto věcech.
Nyní se s Boží pomocí vrátíme k naší epištole a v příští kapitole budeme uvažovat o Pavlově další návštěvě v Jeruzalémě.