„Neboť zdali se nyní snažím získat (dosl.: přesvědčit) lidi nebo Boha? Či usiluji líbiti se lidem? Kdybych se ještě líbil lidem, nebyl bych Kristovým služebníkem.“
Galatským 1,10
Tento verš uvádí nový předmět. Falešní učitelé říkali: Pavel není upřímný člověk. Snaží se získat oblibu u lidí, s nimiž mluví. Sám říká: „Židům jsem se stal jako Žid, abych získal Židy.“ (1. Kor. 9,20) A tak vidíte, říkali, že Pavel také káže zákon, když si myslí, že mu to pomůže. Vzpomeňte si, říkali, že obřezal Timotea, když si chtěl získat Židy a líbit se jim. (Viz Sk. 16,3.)
Ve verši 10 máme Pavlovu odpověď na takováto slova: „Neboť zdali se nyní snažím získat (na svoji stranu) lidi, nebo Boha? Nebo zda se nyní snažím líbit lidem?“ Slovo přeložené jako „získat, uspokojit“, znamená ve skutečnosti „přesvědčovat“. Tito falešní učitelé říkali, že Pavel se snaží přemlouvat lidi, aby ho následovali, tím, že je všechněm všechno. (Viz 1. Kor. 9,22.) Pavel odpovídá: „Suďte sami. Co činím nyní? Snažím se vám zalíbit tímto dopisem? Snažím se nyní líbit lidem, nebo Bohu?“ Oni věděli velmi dobře, že Pavel se nesnažil líbit se jim ani žádnému člověku. Je pro nás dobře, když si jsme vědomi, že jestliže se snažíme líbit lidem, potom nejsme Kristovi služebníci (Gal. 1,10). Služebník (otrok) Kristův musí mít své oko upřeno na svého Mistra a snažit se líbit jenom Jemu. To jsou slova, která si potřebujeme pamatovat všichni.
Od 11. verše 1. kapitoly až asi do 17. verše 2. kapitoly máme historii Pavlova života od doby před jeho obrácením na cestě do Damašku (Sk. 9). Avšak zmiňuje se jen o několika důležitých skutečnostech, které dokazují všem lidem, že nemohl přijmout svou dobrou zvěst ani své apoštolství od apoštolů v Jeruzalémě. Mnoho důležitých věcí je vynecháno, neboť Pavel se nyní jenom snaží prokázat, že ani jeho apoštolství, ani jeho poselství není od lidí, ale že je od Boha. Tato historie měla pomoci shromážděním v Galacii, aby porozuměli Pavlovu zvláštnímu postavení jako apoštola a aby mu důvěřovali, a tím také aby důvěřovali té dobré zvěsti, kterou jim kázal.
„Oznamuji pak vám, bratří, že ta dobrá zvěst, která byla zvěstována mnou, (snad doslovněji: to evangelium, které bylo mnou evangelizováno), není podle člověka, neboť ani já jsem ho nepřijal od člověka, ani (mu) nebyl učen, ale skrze zjevení Ježíše Krista.“
Galatským 1,11.12
Slova „oznamuji vám“, či „ubezpečuji vás“ nebo „chci, abyste věděli“, uvádějí předmět, na který chce apoštol položit obzvláštní důraz. Slova, která následují, mají pro nás dnes velmi veliký význam.
Už jsme viděli, že dva velké předměty epištoly jsou: Pavlova autorita jako apoštola a pravda evangelia, které jim kázal.
V 1. verši jim říká, že je apoštol, ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce. Nyní jim Pavel říká, že stejně tak evangelium, které jim zvěstoval, není podle člověka, ani je od člověka nepřijal, ani se mu nenaučil. Tato dobrá zvěst nebyla připravena v myslích chytrých lidí. Nebyla vymyšlena ze Starého zákona. Ani Petr, ani nikdo jiný ze dvanácti apoštolů ji Pavlovi nevyprávěl. Pavel nešel do koleje či do Biblické školy, aby se jí naučil. Ne, dobrá zvěst, kterou Pavel zvěstoval Galatským, přišla k němu přímo skrze zjevení (či: odhalení, odkrytí) od Ježíše Krista samého. Pán mu ji zjevil. Pavlovi nepřátelé měli pravdu, když říkali, že ani své apoštolství, ani své učení nepřijal od ostatních apoštolů; ale nevěděli, že obojí přijal z nekonečně vyššího zdroje, než je kterýkoliv člověk, nekonečně vyššího, než bylo dvanáct apoštolů, totiž od Pána Ježíše Krista samého.
„Neboť jste (přece) slyšeli o mém někdejším způsobu života v židovství, že jsem nad míru pronásledoval církev Boží a hubil jsem ji, a předčil jsem v židovství mnohé své vrstevníky svého rodu, jsa mnohem více než oni horlivý pro otcovské tradice.“
Galatským 1,13.14
(Židovství znamená židovské obřady, obyčeje a ceremonie.)
Pavel (tehdy nazývaný Saul) hlídal šaty lidí, kteří kamenovali Štěpána, a dal svůj hlas proti Štěpánovi, aby ho usmrtili. Když budete číst Skutky 8,1–3 a 9,1.2, porozumíte, jakým zahořklým nepřítelem Krista a Jeho dobré zvěsti Saul byl. Ale nesmíte zapomenout, že Saul také pravděpodobně viděl Štěpánovu tvář, která byla jako „tvář anděla“ (Sk. 6,15). Jistě se na něho díval, když „usnul“ pod těmi krutými kameny (Sk. 7,60), a slyšel jeho modlitbu, když umíral: „Pane, nepočítej jim tohoto hříchu.“ Snad toto vše Saul nemohl zapomenout a jeho svědomí k němu hlasitě mluvilo. Snad toto byly ty „ostny“, o nichž čteme ve Skutcích 26,14; ale nevíme to jistě, Písmo nám to nepraví.
Avšak víme, že před svým obrácením Saul pronásledoval dobrou zvěst ze vší své síly, stejně jako po svém obrácení ji vší silou kázal. Pavel nedovedl činit nic lhostejně. Vždy dával celou svou sílu do všeho, co činil. A tak vynikl nad ostatní Židy svého věku v pronásledování Božího shromáždění.
Potom se s ním Pán Ježíš střetl na cestě do Damašku, města v severní Sýrii, daleko od Jeruzaléma. Pán způsobil, že Pavel se obrátil úplně čelem vzad. (A to právě „obrácení“ znamená.) Tento muž, který se snažil dobrou zvěst zničit, ji nyní začal všude hlásat. Ale nešel nejdříve k nějakému člověku, aby se této dobré zvěsti naučil. Kdyby se Pán se Saulem setkal blízko Jeruzaléma, lidé by mohli říci: „Apoštolé v Jeruzalémě naučili Saule dobré zvěsti, kterou káže.“ Ale v Damašku nebyli žádní apoštolé a Pán si záměrně zvolil setkání se Saulem blízko Damašku a ne blízko Jeruzaléma. Pavel nám říká, že šel do Jeruzaléma teprve po „třech letech“ (Gal. 1,18).
Všechno byla Boží milost. Bohu se zalíbilo oddělit Pavla z života jeho matky a povolat ho skrze Svoji milost a zjevit v něm Svého Syna, „abych Ho zvěstoval jako dobrou zvěst mezi národy“ (doslova: „abych Jej evangelizoval“ = „abych Jej kázal jako evangelium“). V Římanům 1,1 nám Pavel říká , že je „oddělený ke kázání Boží dobré zvěsti“.
„Slyšeli jste“ tyto věci, říká Pavel. On tak rád vyprávěl příběh o tom setkání na cestě do Damašku. Třikrát v knize Skutků nacházíme tento příběh, a tak píše: „Slyšeli jste…“ Můžeme si být jisti, že Pavel sám Galatským vyprávěl tento příběh, který tolik miloval, a jistě jej vyprávěl tak, jak to mohl vyprávět jenom Pavel. Všechno to byla milost.
Pavel neučinil nic, čím by si zasloužil toto setkání na cestě do Damašku. Pavel se jenom snažil pronásledovat a zabíjet Kristův lid. Pavel pronásledoval Krista. A toto je muž, kterého si Kristus vyvoluje, aby ho oddělil pro dobrou zvěst. Jaká milost! Proč si vybral Saule z Tarsu? Jediný důvod, který Saul může udat, je Boží milost, a že „se Bohu zalíbilo zjevit svého Syna ve mně“. A Bůh si ho vyvolil, aby „zvěstoval JEHO jako dobrou zvěst mezi národy“ (v. 16). Je potom nějaký div, že Pavel se nemohl a nechtěl vzdát milosti? Zákon Saule mohl jenom odsoudit k smrti, ale milost z něho činí vyvolený nástroj.
„Ale když se zalíbilo Bohu, který mne byl oddělil z života matky mé, a povolal skrze milost svou, zjevit Syna svého ve mně, abych Jej zvěstoval jako dobrou zvěst (doslova: evangelizoval) mezi národy, hned jsem se neporadil s tělem a krví, ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří prvé byli apoštolé nežli já, ale odešel jsem do Arábie a zase jsem se navrátil do Damašku.“
Galatským 1,15–17
KRISTUS sám je dobrou zvěstí. Filip kázal Krista v Samaří (Skutky 8,5), „a stala se radost veliká v tom městě“ (v. 8). „Zvěstoval Ježíše“ etiopskému kleštěnci (Sk. 8,35) a ten „jel cestou svou raduje se“ (v. 39). Kéž nám to Bůh dá, abychom měli na paměti, že naší věcí je „zvěstovat Jeho jako dobrou zvěst“. Římanům 1,3 nám říká, že dobrá zvěst je „o Synu Jeho Ježíši Kristu Pánu našem“. Není to učení, co kážeme. Je to Kristus sám. On je dobrou zvěstí. On je ten žijící, milující Spasitel.
Vy se pamatujete na příběh Saulova obrácení, ale opakujme a vyprávějme ho ještě jednou, neboť stejně jako Pavel sám, i já ho rád slyším vždy znovu. Šel k nejvyššímu knězi v Jeruzalémě a dostal od něho dopisy do škol v Damašku (který je daleko na sever od Jeruzaléma), aby zajal všechny křesťany, které nalezne, a přivedl je svázané do Jeruzaléma. Předtím pomáhal zabít Štěpána a pronásledoval křesťany v Jeruzalémě, a nyní je hledal ve vzdálených městech, aby je tam pronásledoval.
Přicházel do blízkosti Damašku. Bylo kolem poledne a slunce nad nimi jasně zářilo na cestu. Náhle ho obklíčilo světlo z nebe, jasnější než slunce. Padl na zem a uslyšel hlas, mluvící k němu: „Sauli, Sauli, proč mne pronásleduješ?“ A on řekl: „Kdo jsi, Pane?“ A Pán řekl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ: tvrdo jest tobě proti ostnům se vzpěčovati.“ (To znamená, že Pavel byl jako tvrdošíjný vůl. Jeho pán chtěl, aby šel jedním směrem, a aby ho učinil poslušným, píchal ho svým ostnem, což je hůl, na jejímž konci je ostrá špice. Ale vůl se stavěl proti a špice mu vnikala do kůže a ještě více ho zraňovala. Pokaždé, když se vzepřel, osten ho více zranil.) Pavel se třásl, když uslyšel tato slova, a byl ohromen a řekl: „Pane, co chceš, abych činil?“ A Pán řekl: „Vstaň a jdi do města, a bude tobě pověděno, co máš činit.“ Vstal ze země a šel do města, ale sláva toho světla ho oslepila a muži ho museli vést za ruku.
Po tři dny ani nejedl, ani nepil. Nakonec se modlil. Snad trochu pochopíte, jakou změnu to pro Saule znamenalo. Jak to muselo být hrozné, když shledal, že pronásledoval Krista, Mesiáše Izraele, pravého Krále Židů! Jak hrozné bylo shledat, že celý jeho život, vše, čemu věřil, a vše, co činil, bylo zcela špatné. Nedivím se, že tři dny nemohl jíst ani pít. Potom Pán poslal Svého služebníka Ananiáše. „Hle, modlí se,“ řekl Pán. Ananiáš přišel, vložil na něho ruce a řekl: „Bratře Sauli!“ Myslím, že ta slova byla jako uzdravující lék pro jeho nemocné srdce. „Bratře Sauli, Pán mne poslal, Ježíš, jenž se ti zjevil na cestě, po které jsi šel, abys prohlédl, a naplněn byl Duchem Svatým.“ (Skutky 9,17) Ihned prohlédl a byl pokřtěn.
Nyní je Saul křesťanem. Ale jak zvláštní a nové pro něho všechno bylo. Ihned šel do synagog. Nešel si vzít dopisy, které byly v jeho kapse. Já si myslím, že ty dopisy spálil. Ale šel a směle kázal Krista, že On je Syn Boží. Všichni byli udiveni a Boží moc byla s ním, takže zahanboval Židy v Damašku, dokazuje, že Ježíš je skutečně Kristus, Mesiáš. Snažili se ho zabít, jako zabili Krista. Ale on unikl z jejich rukou.
Odešel pryč od zástupů lidí na poušť v Arábii. O jeho cestě do Arábie víme velmi málo, jenom to, co nám říká v tomto dopisu Galatským (Gal. 1,17). Říká nám, že po svém obrácení nešel hned k nějaké osobě, aby se poradil nebo hledal radu. „Ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří prvé byli apoštolé nežli já, ale odešel jsem do Arábie a zase jsem se navrátil do Damašku.“ Arábie je velmi veliká země. Hora Sinai, kde Bůh dal Mojžíšovi zákon, je v Arábii. Eliáš odešel do Arábie, aby unikl před Jezábel a aby byl sám s Bohem. A já jsem si jist, že Saul z Tarsu také šel do Arábie proto, aby tam byl sám s Bohem. Velmi dobře rozumím, že Saul cítil, že musí mít klid a čas, aby byl sám a slyšel Boha k sobě mluvit. To je lekce, kterou ty i já potřebujeme. Každý pravý služebník Boží musí mít čas, aby byl sám s Bohem. Mojžíš se této lekci učil po dobu 40 let, kdy byl sám s Bohem v Arábii. David se učil téže lekci, ačkoliv byl jen chlapec, když byl sám s Bohem v horách u Betléma. I náš Pán vstával velmi ráno a odcházel na pusté místo, aby se tam sám modlil k Bohu (Mk. 1,35). A jak často Jej nacházíme samotného s Bohem v modlitbě, někdy celou noc (Luk. 6,12). Všimli jste si někdy, že v Lukášově evangeliu, jež nám podává obraz Pána Ježíše jako závislého Člověka, Jej nacházíme sedmkrát na modlitbě (Luk. 3,21; 5,16; 6,12; 9,18; 9,29; 11,1; 22,41)?
Nevíme nic o této návštěvě v Arábii, ale můžeme jí zcela dobře rozumět. Je to právě to, co jsme očekávali. Nepochybuji o tom, že si s sebou vzal svoji Bibli, Starý zákon, (neboť tehdy Nový zákon nebyl) a že když tam byl sám s Bohem, nechal Bůh zazářit tuto knihu novým světlem a slávou, když mu na každé stránce ukazoval JEŽÍŠE. Kdo naučil Pavla skrytému významu Sáry a Agar, o kterých čteme ve 4. kapitole naší epištoly? Kdo dal Deuteronomiu zazářit světlem Kristovy slávy? Nepochybuji o tom, že Duch Svatý ho vyučil mnoha takovým věcem během této doby v Arábii.
Křesťanský čtenáři, jestliže má naše služba Bohu být příjemná, pak i my musíme mít svůj čas v Arábii. Také my musíme mít čas, kdy jsme sami s Bohem. Řekneš: „Pro mne je to nemožné. Jsem chudý a musím tvrdě pracovat, abych získal živobytí; nemohu jet do Arábie.“ Ne, nemůžeš jet do Arábie, ale můžeš být sám s Bohem. Snad řekneš, že tvůj dům je malý a naplněný, že nemůžeš být sám s Bohem. Jsem si jist, že každý z nás může být sám s Bohem, jestliže si to skutečně a vážně přejeme činit. Pro většinu z nás stačí, abychom pouze následovali svého Mistra, když vstal časně ráno, a budeme sami s Bohem. Kéž bychom se ty i já naučili hloubce významu, který tkví v několika málo slovech: „Odešel jsem do Arábie.“
Nevíme, jak dlouho Pavel v Arábii zůstal, ale říká nám: „Zase jsem se navrátil do Damašku.“ (Gal. 1,17) Král v Damašku se Saule snažil zabít a ostříhal brány ve dne i v noci. Nevíme, zda to bylo před nebo po jeho návštěvě v Arábii. Ale Saul je statečný muž a nebojí se ničeho. Na jiném místě nám říká, že byl spuštěn v koši ze zdi Damašku a tak unikl ruce krále (2. Kor. 11,32.33).
„Potom po třech letech jsem odešel nahoru do Jeruzaléma poznat Kéfase, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Ale žádného jiného z apoštolů jsem neviděl, kromě Jakuba, bratra Páně (nebo snad: jenom Jakuba, bratra Páně).“
Galatským 1,18.19
Tři roky uplynuly ode dne, kdy Saul z Tarsu opustil Jeruzalém s těmi dopisy od nejvyššího kněze. Za celou tu dobu se nevrátil, ale nyní touží poznat Petra. Petr je velmi milý člověk: my všichni se těšíme, že poznáme drahého, vznětlivého Petra. Pavel jde, aby ho navštívil a seznámil se s ním a zůstává patnáct dní. Nepřál by sis, abys mohl nahlédnout a slyšet, jak Petr a Pavel spolu mluví a seznamují se? Myslím, že to byla šťastná návštěva a že se naučili jeden druhého milovat; ale skončila zcela náhle. Když se Pavel nejprve snažil sám připojit k učedníkům v Jeruzalémě, všichni se ho báli. To je ten muž, který pomáhal zabít Štěpána! Mysleli si, že je zvěd; ale byl tam jeden muž, Barnabáš, „syn potěšení“, velmi milý a dobrý člověk. Bere Saule a přivádí ho k apoštolům, Petrovi a Jakubovi, (neboť Saul nám říká, že jiné neviděl), a Barnabáš vyprávěl ten obdivuhodný příběh, který Saul tolik miloval, o tom setkání na cestě blízko Damašku a jak pohled na Pána slávy změnil celý Saulův život. A potom, myslím, vzal Petr Pavla k sobě domů a učili se znát a milovat jeden druhého.
Byl v Jeruzalémě jenom patnáct dní, ale to bylo dost času k tomu, aby směle kázal ve jménu Pána Ježíše. Opět se ho Židé snažili zabít, a tak ho bratři vyprovodili dolů do Cesareje a vyslali ho do Tarsu, jeho rodného města.
Všimněte si, že když Pavel vypráví ten příběh Galatským, je většina z těchto věcí vynechána. Nalézáme tu jenom několik faktů – nic, co by oslavovalo Pavla; jenom ty věci, které dokazují, jak velmi, velmi málo přijal od těch, kdo byli apoštoly před ním, a vůbec od někoho v Jeruzalémě. Pavel odpovídá svým nepřátelům, falešným učitelům, kteří říkali, že Pavel nepřijal své učení ani svou autoritu od apoštolů v Jeruzalémě. Ne, říká Pavel, nepřijal, a chci vám ze své vlastní historie dokázat, že pro mne bylo nemožné, abych přijal svoji autoritu nebo své učení od lidí. A nyní ve 20. verši, jako by o tom chtěl dvakrát ujistit (stejně jako slova našeho Pána, která měl tak rád: „Amen, amen“ = „Jistě, jistě“) Pavel dodává: „Ale co vám píši, hle před Bohem, že nelžu.“ Pavlovi nepřátelé namítali, že jeho chování bylo oklamávající, a snad říkali, že není upřímný. A tak Pavel činí toto slavnostní prohlášení, které mělo zavřít ústa jeho nepřátel.
„A potom jsem přišel do krajin Sýrie a Cilície.“
Galatským 1,21
Ve Skutcích 9 jsme viděli, že Židé, poněvadž Pavel směle kázal v Jeruzalémě, „se ho snažili zabíti“ (v. 29). Jaký je to pro nás dnes příklad Pavlovy pilnosti. Byl v Jeruzalémě jen patnáct dní, ale v tomto krátkém čase našel příležitost, aby směle kázal a přel se s Řeky (Skutky 9,29). Pán se s ním setkává při vidění v chrámě a říká mu, aby odešel. A my jsme viděli, že bratři ho poslali do jeho rodiště, do Tarsu. Ale toto vše, co tolik přidává k jeho dobré pověsti, je zde v Epištole Galatským vynecháno. Pavel pouze říká: „Potom jsem přišel do krajin Sýrie a Cilicie.“ Tarsus bylo město v Cilicii a nebylo to „bezvýznamné město“ (Sk. 21,39). Provincie Cilicie byla mnoha způsoby velmi úzce spojena se Sýrií, takže obě často téměř splývaly. Na mapě uvidíte, že Cilicie je na sever od Sýrie. Vzpomenete si, že Damašek je v Syrii; a tak vidíte, že Pavel ve své práci pro Pána šel dále a dále od Jeruzaléma.
„A byl jsem osobně neznámý sborům v Judstvu, které jsou v Kristu, než toliko co slýchali, že (prý) ten, který nás kdysi pronásledoval, zvěstuje nyní dobrou zvěst o víře, kterou před tím hubil (ničil); a slavili ve mně Boha.“
Galatským 1,22–24
Musíme si povšimnout rozdílu mezi „sbory v Judstvu“ a shromážděním v Jeruzalémě. Shromáždění v Jeruzalémě Pavla téměř zcela jistě osobně poznalo, i když byl v tom městě jenom patnáct dní. Avšak odešel tak náhle, že sbory mimo Jeruzalém neměly možnost ho poznat. Shledáváme, že tentýž rozdíl je činěn v Janu 7. Srovnej verše 20 a 25.
V těchto verších je užit souminulý a přítomný čas, což ukazuje souvislý děj. „Byl jsem neznámý… slýchali… náš pronásledovatel… zvěstuje nyní dobrou zvěst o víře, kterou před tím hubil.“ Vidíme ony první křesťany, jak spolu hovoří: „Bratře, slyšel jsi? Saul z Tarsu, který pomáhal zabít Štěpána, káže teď dobrou zvěst!“ Jak dobře tomu rozumíme! Jak dobře se můžeme vpravit do úlevy a radosti, kterou tato kolující zpráva přinesla všem shromážděním; a tato zpráva způsobila jiný souminulý (v minulosti trvající) čas: „Slavili ve mně Boha.“ Když ta dobrá zvěst o změně Saule z Tarsu obíhala mezi sbory v Judstvu, slavili Boha. Jistě si domyslíte, jaké díky a jaká chvála vzcházely při jejich modlitebných shromážděních k Bohu. Jeden z velmi starých pisatelů o tom řekl: „Neříká: Divili se mně; chválili mne; byli uchváceni obdivem nade mnou: ale všechno připisuje milosti. ‚Slavili Boha,‘ říká, ‚ve mně‘.“
„Ve mně.“ Tato slova čteme předtím ve verši 16: „Bohu se zalíbilo zjeviti Syna Svého ve mně.“ To nám říká, že Bůh „odkryl“ Svého Syna v Pavlovi. „Nyní vidíme skrze okno, nejasně, ale potom tváří v tvář“4 (1. Kor. 13,12 – přel.). Předpokládám, že význam tohoto verše v Epištole Galatským je ten, že Bohu se zalíbilo odejmout zastření, alespoň částečně, a Saul z Tarsu viděl Syna Božího „tváří v tvář“. To, co viděl, tento pohled, Pavla po celý život neopustilo. Když Pavel byl pokřtěn a něco pojedl, vzpomínáte si, co učinil? „Hned kázal Krista v synagogách, že On je Syn Boží.“ (Sk. 9,20) A poněvadž se Bohu zalíbilo takto odkrýt záclonu, která nyní skrývá Jeho Syna před spatřením, tak sláva Syna Božího změnila celý Pavlův život a v Něm Bůh těm, kdo byli kolem, takto odkryl Svého Syna. Mnoho a mnoho mužů a žen poznávalo Syna Božího skrze Pavlovo vidění Pána na cestě do Damašku. Pavel byl nejenom nástrojem Božím k hlásání evangelia, ale také svou vlastní osobou byl tím nejsilnějším svědectvím jeho síle. Když se lidé dívali na Pavla, byl jim „v něm“ zjeven Syn Boží (srv. s 2. Kor. 3,16), a když sbory v Judstvu slyšely zprávu o jeho obrácení a o jeho smělém kázání, slavili Boha „v něm“.
„Já cestou k Damašku jsem šel,
polední vzduch se žárem chvěl,
když Jeho světlo nad mou cestou zazářilo.
Jas polední krajiny mým očím skrylo
a já v té slávě uviděl jsem Jeho -
- Ježíše, toho Ukřižovaného,
Syna Božího.
Ostatní v žáru slunka letního
jdou unaveně dál.
Já viděl světla z nebe zář
- tak slunce nezářívá ani -
světlo, jež nezná oblaku a ubývání,
světlo, v němž vidím Jeho tvář,
všechny poklady Jeho lásky
v nespočetné hojnosti,
všechna bohatství Jeho milosti.
Všechny divy Jeho slávy,
hlubší divy Jeho lásky
- jak pro mne vyzískal a opatruje
to skvostné místo v nebi nahoře.
Ne pohled – když opona se pozdvihuje –
však abych za oponou přebýval,
na Jeho tvář vždy hleděl znova
a slyšel nevypravitelná slova.
Nediv se, že ten Kristus ve slávě
hlubiny získal mého srdce.
Ne jakás hvězda k potěšení mojí samoty,
leč světlo větší nežli slunce.
Vše dole je jen stín a mrákoty:
nic, co by uchvátilo srdce, nic tu není,
krom osamělé stopy utrpení
tam, kde On kdysi v oddělení
šel po této zemi.
Viděl jsem tvář Ježíšovu -
krom toho o ničem už nemluvte mi.
Slyšel jsem hlas Ježíšův
a duše má je spokojena.
V záři té slávy prvně viděl jsem
Jeho požehnanou tvář
a po celou věčnost tato sláva
bude mým domovem a příbytkem.
Hříšníci, to ne andělům
tu podivuhodnou milost dal,
však tomu, kdo se Mu posmíval
a Jím opovrhoval,
posmíval se a nenáviděl v nebi Krista.
Z největší temnot hlubiny
až po zářící výšiny Svého města -
tak ve mně vyjádřil
míru Své lásky a Svého zalíbení.“
(T. P.)