„I ti, kteří se mnou jsou, všichni bratři sborům Galatským. Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista, který vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého podle vůle Boha a Otce našeho. Jemuž buď sláva na věky věků. Amen.“
Galatským 1,2–5
Ačkoliv Pavel píše dopis a mluví s autoritou, kterou mu dali Pán Ježíš Kristus a Bůh Otec, přece ke svému vlastnímu jménu připojuje „všechny bratry, kteří jsou se mnou“. Vzpomenete si, že Pavel často vyvoloval jiné bratry, aby s ním cestovali a pracovali s ním v díle evangelia. Vzpomenete si, že Timoteus (Sk. 16,3) a Titus (Titovi 1,5), Silas (Sk. 15, 40) a Lukáš (Sk. 16: srovnej „oni šli“ ve verši 8 a „my jsme usilovali“ ve verši 10), a jiní cestovali s Pavlem a pomáhali mu. Vzpomenete si, že Marek vyšel na tuto šťastnou cestu, ale vrátil se z ní zpět (viz Sk. 13,5 a 15,37). Jak dobré by to dnes bylo, kdyby někteří mladí byli ochotni jít a pracovat se svými staršími bratry. Nejenom že často mohou pro starší lidi učinit břímě lehčím a pomáhat při blaženém díle kázání evangelia, ale je to pro tyto mladé též velmi dobrým výcvikem. Pavel nyní tyto všechny zahrnuje do svého poselství církvím v Galacii. Všichni jsou v této věci jedné mysli. Bible říká: „Aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo.“ (Mat. 18,16) A tak Pavel zahrnuje „všechny bratry se mnou“. My neznáme jejich jména, ani kdo to byli, ale všichni byli jedné mysli. Jestliže srovnáme s Filipským 4,21.22, vidíme, že Pavel činí rozdíl mezi „bratřími, kteří jsou se mnou“ a „všemi svatými“. „Všichni svatí“ v Epištole Filipským znamená všechny ty svaté, kteří žili v Římě, odkud Pavel psal. „Bratří, kteří jsou se mnou“ – to zahrnuje ty spolupracovníky, o kterých jsme mluvili.
Ale musíme si všimnout, že ačkoliv Pavel zahrnuje všechny bratry cestující s ním, přece se už o nich dále nezmiňuje a v celé epištole většinou užívá jednotného čísla, jako na příklad v 6. verši: „Divím se.“ Tito falešní apoštolé a učitelé popírali Pavlovu autoritu a Pavel sám na jejich námitky odpovídá.
„Sborům Galatským“. Pavlovým zvykem bylo vždy nalézt nějaké slovo chvály, kterou by dal těm, jimž píše, jako na příklad v 1. Korintským 1,4–9. Ačkoliv korintští křesťané chybovali tak mnoha způsoby, přece Pavel s potěšením nalézá něco, co může chválit, a radostně píše: „Děkuji Bohu svému vždycky z vás!“ Ale v tomto dopise sborům v Galacii není ani jedno slovo chvály. Není tu nic, za co může děkovat. To nám říká, jak velmi vážně se Pavel díval na skutky Galatských sborů. A přece to samé učení, které činilo Pavla tak rozhořčeným, je obvyklé učení křesťanstva dnes. Milý čtenáři, dovol, abych se tě zeptal: Důvěřuješ Kristu samotnému nebo Kristu a ještě něčemu? Kristu a svým dobrým skutkům? Kristu a své horlivosti? Kristu a své bdělosti? Kristu a zákonu? Jestliže jsi přidal některou z těchto, anebo nějakou jinou věc ke Kristu, potom jsi právě tak špatný, jako tito Galatští křesťané; „vypadl jsi z milosti“ (Gal. 5,4) a máš jakési „jiné evangelium“ (Gal. 1,6), a jsi prokletý (Gal. 1,8.9).
Verš 3: „Milost vám a pokoj od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista.“
Ale ačkoliv je Pavel nemůže chválit, přece jim nabízí „milost a pokoj“. Může být, že zamítají milost a vyvolují zákon, odvracejí se od pokoje a dostává se jim prokletí; ale milost a pokoj jsou jim poslány. Tento pokoj a milost přicházejí z nejvyššího zdroje, totiž od „Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista“. Právě jsme viděli Syna a Otce společně, jak dávají Pavlovi jeho autoritu. Nyní nalézáme Otce a Syna, jak společně nabízejí Galatským milost a pokoj. Je to velmi krásné vidět Otce a Syna spojené v láskyplné péči o věřící; a ve 4. verši opět nacházíme tutéž krásnou jednotu Otce a Syna: „A od našeho Pána Ježíše Krista, který vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého podle vůle Boha a Otce našeho.“
Byl to náš Pán Ježíš Kristus, který se sám dal za naše hříchy, ale Bůh Otec dal Svého jednorozeného Syna, a náš Pán dal sebe podle vůle Boha a našeho Otce. Takto třikrát v těchto čtyřech verších nalézáme Otce a Syna spojené k našemu požehnání. Upomíná nás to na Jana 10,27–30, kde Syn a Otec společně pevně drží ovečky Páně, nebo na Otce a Syna, jak šli spolu v 1. Moj. 22,6.8.
Dva velké předměty Epištoly Galatským jsou: útok na Pavlovu autoritu a útok na Boží milost, která zachraňuje ubohé, ztracené hříšníky bez jejich skutků. Viděli jsme, že hned první verš čelil prvnímu útoku. A nyní 3. verš čelí útoku druhému. „Milost vám“: – vám, kteří jste opovrhli Boží milostí: – vám, kteří jste vypadli z milosti: – vám, kteří jste zvolili zákon místo milosti: ale přesto se Bůh raduje z toho, že může ještě jednou sborům v Galacii poslat Svoji milost a Svůj pokoj. A ačkoliv se snad snaží být ospravedlněni od svých hříchů skrze skutky, přece jim Pavel připomíná, že Kristus dal sebe samého za jejich hříchy. A tak dokonce i ve svém pozdravu se Pavel staví proti oběma útokům nepřítele. Tyto dva předměty (Pavlova autorita jako apoštola a Boží milost) jsou jako dvě nitky probíhající celou epištolou a v těchto úvodních verších jsou spolu svázány v Pavlově pozdravu Galatským sborům.
„Kristus vydal sebe samého za naše hříchy.“ Rád si opakuji tato slova. Když se dívám zpět na přešlé roky a vidím všude podle cesty množství hříchů – hříchů, které nic, co já dokážu učinit, nemůže napravit ani odstranit – tu tato sladká slova odpovídají na všecko. „Kristus dal sebe samého za naše hříchy!“
V Galatským 3,1 čteme: „Ó, nemoudří (pošetilí) Galatští, kdo vás tak zmámil, kterýmž před očima byl vypsán (vystaven na odiv, vymalován, zpodoben) ukřižovaný Kristus.“ Pavel jim vypravoval příběh o tom hrozném dni na Golgotě za branami Jeruzaléma, kdy Pán Ježíš Kristus byl ukřižován. Pavel jim vyprávěl ten příběh, až ho Galatští celý viděli. Viděli posmívání, bičování, trnovou korunu, purpurový šat. Viděli svatého Syna Božího, jak jde a nese Svůj kříž. Viděli Ho, jak byl zbaven šatů a jak Jeho ruce a nohy byly probity těmi hrubými hřeby. Viděli Ho, jak visí na kříži mezi dvěma lotry, a dívali se na Jeho umírání. Pozorovali, jak se slunce zatemňuje a slyšeli to hořké, hořké volání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Viděli toto vše jakoby vykreslené před svýma vlastníma očima. Všechno to slyšeli. Slyšeli volání: „Dokonáno jest.“ Ale jak málo to vešlo do jejich duší! Pravda, žádný živý člověk nikdy nepoznal hloubku utrpení a úzkosti, kterou Pán Ježíš trpěl, když Hospodin „na Něho vložil nepravosti všech nás“ (Izaiáš 53,6). Žádné oko nikdy nevidělo to břemeno, které Spasitel nesl v těch hodinách temna, a žádný člověk nikdy nemůže změřit hloubku hořkosti v tom hořkém volání: „Proč jsi mne opustil?“. Ale toto bylo představeno před oči Galatských. Viděli to. A věděli, co Pavel míní, když psal: „Milost vám a pokoj od… našeho Pána Ježíše Krista, který dal sebe samého za naše hříchy.“
To je cena, kterou jejich hříchy stály našeho Pána Ježíše Krista. To je cena, kterou stály moje a tvoje hříchy: – ON SÁM –!
Bůh je uspokojen touto cenou, ale „pošetilí Galatští“ zapomněli na toho velikého Spasitele, který byl před nimi vykreslen, a k ceně, kterou Kristus zaplatil, chtěli přidat své vlastní skutky, obřízku a zákon.
Jestliže mám veliký dluh a můj přítel z něho za mne zaplatí každý haléř a dá mi do ruky stvrzenku, jak já mohu přidávat nějaké další placení? A to činili Galatští.
Jestliže někdo zaplatí velikou cenu, aby osvobodil nějakého otroka, proč by osvobozený otrok měl přidávat k ceně, která už je zaplacena?
Ale Galatští to činili.
V Galatským 1,4 čteme, že náš Pán Ježíš Kristus „vydal sebe samého za naše hříchy“. Ale v Galatským 2,20 čteme: „Syn Boží, který zamiloval mne a vydal sebe samého za mne.“
Můj Spasitel nejenom zaplatil můj veliký dluh, ale On mne koupil. Jsem Jeho, zcela Jeho a jenom Jeho. Jaká láska! Jaká milost! Jak bych o Něm mohl pochybovat? A přece Galatští to činili. Nemohli nebo nechtěli důvěřovat jedině v Krista. Chtějí přidat své vlastní ubohé skutky. „Ó, nemoudří Galatští!“
Toto spasení bylo zcela „podle vůle našeho Boha a Otce.“ Na jedné straně „Kristus dal sebe samého“, na druhé straně „Bůh tak miloval svět, že dal Svého jednorozeného Syna“. Jsou jedné mysli při vysvobozování ubohých, ztracených hříšníků. A tak jistě může apoštol zvolat: „Jemuž buď sláva na věky věků. Amen.“ A my, kdo věříme, jistě také rádi řekneme: „Amen!“
Ale v tomto 4. verši je ještě jiné slůvko, na něž jsme se dosud nepodívali. „Kristus vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého.“ Co představuje tento „přítomný věk“? Verš 5 mluví o budoucích věcích, ale „přítomný věk“ znamená věk, ve kterém ty a já žijeme. Říkáme, že je to věk pokroku. Věk letadel, radiových přístrojů a atomových bomb. Je to věk války a řevnivosti mezi národy. Je to věk strachu a zmatení, kdy nikdo neví, co se stane za chvíli, a „lidé omdlévají pro strach“ (Luk. 21,26). „Přítomný věk“ znamená všechny názory, naděje, obavy, cíle a usilování na světě v kterékoliv době. Je to velmi velká moc, je to jako vzduch, který dýcháme, neboť tyto věci jsou všude kolem nás a dokonce i mimovolně působí na náš život. Když čteme noviny, vdechujeme či vpíjíme do sebe ducha přítomného věku, a jak často jsou naše srdce naplněna strachem a hrůzou po takovémto čtení. To je moc „přítomného věku“. Díky Bohu, že Kristus vydal sebe samého za naše hříchy, aby nás vytrhl z tohoto přítomného zlého věku. (Řecký originál velmi zdůrazňuje slovo „zlého“.) Nečteme: „aby nás mohl vytrhnout“, ale výsledek toho, že se vydal za naše hříchy, je, že „nás vytrhl“. My se snad obrátíme zpět k tomuto přítomnému zlému věku, ale Kristus nás z něho vytrhl. Nejsme ze světa, jako i Kristus není ze světa (Jan 17,14). A uprostřed všeho strachu, boje a nenávisti může jít křesťan klidně svou cestou, poněvadž Kristus ho vytrhl z přítomného věku a vší jeho špatnosti. Jaký je význam slova „vytrhnout“? Mluví to o velkém nebezpečí a o velké záchraně z tohoto nebezpečí. Tak jsme my byli v nebezpečí, že budeme pohlceni přítomným věkem, ale Kristus nás z něho zachránil. Vytrhl nás. Budiž Jeho jméno chváleno! A my opět můžeme zvolat: „Jemuž buď sláva na věky věků. Amen.“
„Tento věk“ je velmi často srovnáván s „budoucím věkem“ (Mk. 10,30) a jistě je tak srovnáván zde ve verších 4 a 5 (viz též Lk. 20,34 a 35; Lk. 16,18 a 18,30; viz též Řím. 12,2). „Tento věk“ rychle pomíjí. „Budoucí věk“ je věčný. „Tento věk“, „tento svět“ je pod „bohem“ (2. Kor. 4,4) ďáblem, nebo pod „knížaty“ či „vládci“ (1. Kor. 2,6). Ti jsou proti věčnému Bohu, „Králi věků“ (1. Tim. 1,17). (Viz též Ef. 2,2–7). My v Číně často velmi cítíme moc boha tohoto věku. Je jím ďábel, satan, drak, starý had (Zj. 20,2). On je ten had, který svedl Evu. V Číně vidíme jeho „obraz a nápis“ (Mat. 22,20) všude. Na starých poštovních známkách a penězích, na ornamentech a dokonce i na oděvech a střechách domů. Na všem a všude vidíme obraz draka. Ten je bohem tohoto věku a vládne v Číně velmi těžkou rukou a je jen málo těch, kteří mu vzdorují.
To je důvod, proč Čína tolik trpí. Služba draku, bohu tohoto věku, je velmi tvrdá služba. Jak jiná je služba Kristu, který říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jest rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Mat. 11,28–30)