„Pavel, apoštol ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který Jej vzkřísil z (mezi, z prostřed) mrtvých.“
Galatským 1,1
Hned prvními slovy epištoly odpovídá Pavel na útok svých nepřátel. Ti říkali, že Pavel není apoštol. Není jedním ze dvanácti apoštolů. Neviděl Pána. Apoštolé v Jeruzalémě ho nevyslali, ani mu nedali zmocnění, aby šel. Nebyl zřízen ke službě tak, jak měl být.
Řecké slovo „apoštol“ znamená „poslaný“. Ale znamená více než to, neboť má význam „poslaný od“, a tak nese ve jménu „apoštol“ autoritu toho, kdo ho posílá. Pavel píše: „Pavel, apoštol“ – to jest: „Pavel, poslaný od“, a potom dodává: „ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista.“
Pavlovi nepřátelé říkali: Nebyl jsi poslán apoštoly v Jeruzalémě. – Pavel odpovídá: Máte pravdu! Nebyl jsem poslán vůbec lidmi, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista. – Jak výborná to je odpověď! Nepřátelé říkali: Zdrojem tvé autority nejsou apoštolé v Jeruzalémě. – Pavel odpovídá: Zdroj mého zmocnění není vůbec ze země, ale z nebe. Mám to nejvyšší zmocnění: autorita, kterou nesu, je od Ježíše Krista samého a od Boha Otce, který Ho vzkřísil z mrtvých. – Může mít někdo vyšší zmocnění?
Jedním z důkazů apoštola bylo, že viděl Pána. V 1. Korintským 9,1 Pavel říká: „Zdali nejsem apoštol… zdali jsem neviděl Ježíše Krista našeho Pána?“ Dvanáct učedníků vidělo Pána Ježíše, Člověka na zemi, a tehdy od Něho přijali své zmocnění jako apoštolé. Pavel také skutečně Pána viděl; ale on Ho viděl ve slávě. A Pavel obdržel svoji autoritu jako apoštol ze slávy, od Pána samého ve slávě.
Ale v těchto prvních řádcích epištoly je více: „Ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce.“ Toto mi říká, že Ježíš Kristus není „člověk“ v tom způsobu jako Petr nebo Pavel, nebo jako vy a já jsme lidé. To mi říká, že Ježíš Kristus je nekonečně více než člověk. Ježíš Kristus je pravý Bůh. A když vidím jméno „Ježíše Krista“ v tomto verši spojené s „Bohem Otcem“, vím, že Ježíš Kristus je rovný Bohu. A když čtu tuto epištolu dále, najdu v prvních čtyřech verších třikrát, že Ježíš Kristus a Bůh Otec jsou takto spojeni na jedné úrovni; a vzpomínám si na to staré přísloví v Kazateli 4,12: „Trojnásobní provázek nesnadně se přetrhne.“
A přece jen o několik veršů dále v té kapitole čtu slova: „Jakub, bratr Páně.“ Píše to docela přirozeně, jako mohl třeba napsat: „Viděl jsem Timotea“ nebo „viděl jsem Petra“. Pravděpodobně to bylo asi jen něco málo přes třicet let od doby, kdy Jakub sdílel tentýž skromný domov s „tesařem“ z Nazaretu. Slyšeli jsme, jak se lidé s opovržením ptají: „Zdaliž tento není ten tesař, syn Marie, bratr pak Jakubův?“ (Marek 6,3); a nyní Pavel píše: „Viděl jsem Jakuba, bratra Páně.“ Tato prostá slova mi říkají, že můj Pán je pravý Člověk. Jestliže první verš Galatským mi říká s tóny trubky, že Ježíš je pravý Bůh, devatenáctý verš mi se stejnou jistotou říká, že On je také pravý Člověk. Nemohu tomu rozumět, ale věřím tomu a klaním se a velebím Toho, který byl „Dítě“, jehož jméno je „Předivný, Rádce, Bůh silný, Otec věčnosti, Kníže pokoje“ (Izaiáš 9,6).
Když uvažuji o těch letech v Nazaretu a myslím na Jakuba vyrůstajícího s Tím, kterého nazývali jeho „bratrem“, vzpomenu si, že Jakub sám napsal epištolu, a obracím se, abych viděl, co on řekne o Něm, jehož tak důvěrně znal. Čtu: „Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista.“ Jakub a Pavel nesou totéž svědectví. Jakub, bratr Páně, spojuje spolu ta svatá jména Bůh a Pán Ježíš Kristus, stejně jako to činí Pavel v epištole před námi. Máme přísloví, které říká, že musíš s člověkem žít, abys ho skutečně poznal. Jakub žil po léta s Tím, kterého nazývali „Nazaretský“ (Matouš 2,23). Všimni si, že o Něm nemluví jako o „svém starším bratrovi“, nýbrž říká: „Jakub, služebník (nebo: otrok) Boží a Pána Ježíše Krista“.
Ale musíme se obrátit zpět k naší epištole. Všimni si, že Pavel říká, že je „apoštol, ne od lidí (množné číslo), ani skrze člověka (jednotné číslo)“. V našich dnech je Kristův služebník většinou vysílán nějakou misionářskou společností nebo výborem, nějakou skupinou nebo společností lidí. Oni jsou zdrojem, odkud přichází jeho autorita. Ale povětšinou je to jeden člověk, který ho bezprostředně vysílá. Může to být předseda výboru nebo president společnosti, kdo jedná za celé těleso a tohoto muže vysílá. Pavel říká: Jsem apoštol, ale ani od nějaké společnosti lidí, ani skrze jednotlivého člověka.
Jaké velké a slavné poslání! Čtenáři, je tvoje autorita, stejně jako Pavlova, od Ježíše Krista a Boha Otce? Nebo jsi vyslán nějakou společností lidí? Skrze jednoho člověka? Je tvoje autorita (zmocnění) z nebe nebo ze země? Jsi vyslán „od lidí“? Od nějaké společnosti? Od misionářské rady? Od výboru? My všichni učiníme dobře, když zvážíme tato slova apoštolova: „ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce“. Tito služebníci, kteří jsou vysláni od lidí nebo skrze člověka, nemohou nikdy znát tu šťastnou svobodu, o níž čteme v Epištole Galatským.
Žel, dnes je málo takových, kdo mohou sledovat Pavla prvním veršem naší epištoly. Naopak to dnes lidé pokládají za nezbytné a dokonce za čest, náležet k nějaké společnosti a být vyslán nějakou radou (institucí) lidí. Dnes lidé musejí být zřízeni skrze člověka, mít nějaký stupeň z koleje nebo Biblické školy, který prokazuje, že jsou „od lidí“, aby mohli sloužit Pánu Ježíši Kristu. Jak rozdílné je to u apoštola Pavla! A on se chlubí skutečností, že nemá ani jednu z těchto věcí. Jsou naše metody dnes skutečně upotřebením Božích metod, jak jsou na tomto místě Písma ukázány? Pán Ježíš řekl: „Ne vy jste vyvolili mne, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli…“ (Jan 15,16) Jak pravdivé to bylo o Pavlovi. Je to pravda i o mně? O tobě? Kéž bychom mohli říci s jedním ze starých: „Mé mocné ustanovení je z těch probodených rukou.“
Čtěme tato požehnaná slova ještě jednou a kéž naleznou místo k přebývání v hloubi našich srdcí:
„Pavel, apoštol, ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který Jej vzkřísil z mrtvých.“
Pavel byl apoštol ze strany vzkříšení kříže: a my shledáme, že jeho spisy všechny nesou tento charakter. „Naše občanství je v nebi.“ (Fil. 3,20) Naše dědictví je v nebi (Ef. 1,11). Máme usilovat o ty věci, které jsou nahoře (Kol. 3,1). Máme pečovat o to, co je nahoře (Kol. 3,2).
Síla a moc vzkřísit mrtvého je jistým důkazem moci a autority vysílat Jeho služebníky. A Pán po Svém vzkříšení řekl: „Dána jest mi všeliká moc na nebi a na zemi. Protož jděte…“ (Mat. 28,18.19) Kéž by každý z nás mohl říci: „Toto je znamení, toto je odznak, toto je znak autority, která mne vysílá, totiž moc vzkříšení, mocná Boží síla, síla Toho, který vzkřísil našeho Pána Ježíše z prostřed mrtvých. Toto je poprvé, kdy se epištola odvolává na smrt našeho Pána Ježíše Krista, a sice proto, aby vyjádřila, že Pavlova autorita a apoštolství jsou v moci vzkříšení. A tuto moc, tuto autoritu dnes potřebujeme.
Pavlova autorita nebyl Kristus a Petr; nebo Kristus a apoštolé; nebo Kristus a nějaký člověk. Pavlova autorita a poslání byly jedině od Ježíše Krista a Boha Otce. Žádný člověk nepřidal nic k jeho autoritě nebo jeho poslání.
Snad bychom se měli ptát, kdy Pán Ježíš vyslal Pavla? Kdy ho zřídil za apoštola? V Galatským 1,15 čteme, že Bůh ho k tomuto dílu oddělil ze života jeho matky. Ve Skutcích 26,16.17.18 mluví Pavel před králem Agrippou a říká, že když se mu Pán zjevil na cestě do Damašku, tu mu řekl: „Proto jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, které jsi viděl, i těch, ve kterých se ti zjevím, vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám…“ Tak vidíme, že Pán dal Pavlovi jeho poslání jít k pohanům v době jeho obrácení. Ale Jeho služebník potřeboval k tomuto dílu výcvik a přípravu; a my uvidíme, že mu Bůh toto dal také.
Ve Skutcích 22,17.18.21 čteme, že když se Pavel modlil v chrámě v Jeruzalémě, viděl Pána, jak mu říká: „Pospěš a vyjdi rychle z Jeruzaléma, neboť nepřijmou svědectví tvého o mně… jdi, neboť já k pohanům daleko pošlu tebe.“ V Galatským 1,18 čteme, že šel do Jeruzaléma tři roky po svém obrácení. A tak vidíme, že tehdy Pán Své pověření opakoval, posílaje Pavla k pohanům.
Ve Skutcích 13,2–4 čteme: „Duch Svatý řekl: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kterému jsem je povolal. Tedy postíce se a modlíce se a vzkládajíce na ně ruce, propustili je. A oni posláni byvše Duchem Svatým, odešli.“
Pán Svého služebníka cvičil, a nyní pro něho nadešel čas, aby vyšel. A Pavel ještě jednou dostává rozkaz od Boha, tentokrát od Boha, Ducha Svatého, aby šel ke zvláštnímu dílu, pro které byl postaven stranou. Bible nám jasně říká, že Duch Svatý je vyslal. Je pravda, že jejich bratři v Antiochii se postili, modlili se, vzkládali na ně ruce a vyslali je (kral: „propustili je“). To ukazovalo na jejich společenství v díle, ke kterému je Pán povolal, stejně jako později apoštolé v Jeruzalémě podali Pavlovi a Barnabášovi „pravice na tovaryšství“ k témuž dílu (Gal. 2,9). Ale nesmíme nikdy zapomenout, že to byl Pán sám a Duch Svatý, kdo Pavla vyslal, takže pravdivě mohl říci: „Pavel, apoštol, ne od lidí, ani skrze člověka.“ Nečteme, že nějaká církev (shromáždění) má moc a autoritu vysílat lidi, aby pracovali pro Pána. Jenom Bůh sám má tuto autoritu.
Je to velice šťastná věc, když služebník Páně má obecenství svých bratří a jejich modlitby, když jde, aby sloužil Pánu. Vskutku, jestliže nemá toto obecenství svých bratří, udělal by dobře, kdyby dříve, než vyjde, vyčkal na Pána, aby viděl, zda tu není nějaká příčina v něm samém, která brání tomuto společenství. Neboť musíme být na stráži, abychom nedali nepříteli příležitost nás napadnout. Nový zákon o tom mluví jako o dávání nepříteli „operační základny“ (Gal. 5,13). Jestliže nepřítel chce napadnout jinou zemi, pak první věcí, kterou chce mít, je nějaké malé místo v této zemi jako „operační základna“. Náš nepřítel, ďábel, chce to samé; a obzvláště je to pravda o takovém člověku, který jde, aby sloužil Pánu. Hřích nebo i nějaké „břemeno“ v našem životě obstarává tuto „operační základnu“ pro nepřítele. A tak „odvrhněme všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích“ (Žid. 12,1) a ceňme si velmi vysoce společenství svých bratří, které nemůže skutečně být dáno, jestliže dovolujeme hřích ve svém životě. Všimni si osamocení Barnabáše ve Skutcích 15,39 ve srovnání s obecenstvím daným Pavlovi v následujícím verši.
Je to nejenom šťastná věc pro vycházejícího služebníka, když má účast svých bratří doma, ale je to blažená výsada a blažená odpovědnost pro ně, aby volně dali své obecenství, pokud tu skutečně není nějaká příčina k tomu, aby je zadrželi. Jak velice potřebují společenství a modlitby svých bratří doma ti, kdo vyšli do přední linie boje. V kapitole 6,6 této epištoly čteme: „Sdílej se pak ten, který naučení přijímá v slovu s tím, od koho naučení bere, vším statkem svým.“ Svatí v Antiochii dokázali toto obecenství Pavlovi a Barnabášovi. Smíme vskutku převzít slova Samuelova ze staré doby: „Ode mne také odstup to, abych měl hřešiti proti Hospodinu, a přestávati se modliti za vás.“ (1. Sam. 12,23) Ale nesmíme nikdy zapomenout na to, že je to Pán a Duch Svatý, kdo vysílají služebníky.
Můžeme si všimnout, že ve Skutcích 13,1 mluví Písmo o Barnabášovi a Saulovi jako o „prorocích a učitelích“, ale ve 14,4, když byli Duchem Svatým vysláni, je potom nazývá „apoštoly“. Myslím, že toto je po prvé, kdy Písmo nazývá Pavla apoštolem.
Než opustíme tento první verš epištoly, poznamenejme, že slovo „Otec“ mluví o Synu. Bez dítěte není žádný člověk otcem. Dítě dává člověku charakter otce. A tak když přečteme slova: „… skrze Ježíše Krista a Boha Otce“, tu nejen vidíme božství našeho Pána a Jeho rovnost s Otcem, ale také vidíme Jeho vztah jako „Syna s Otcem“. Když budeme číst tuto epištolu dále, nalezneme tento charakter „Syna Božího“ ukázaný jasněji.
Jakou překvapivou sbírku různých druhů slávy pro našeho Pána Ježíše Krista nalézáme shromážděnou v několika málo slovech. Všichni, kdo důvěřují zákonu nebo přidávají zákon ke skončenému dílu Kristovu, Mu ubírají z těchto sláv, jichž On je tak hoden. Jak na místě potom je, že první verš této epištoly tak jasně září Jeho ctí a Jeho slávou!