„A slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jak my jsme jedno; já v nich a ty ve mně, aby byli dokonáni v jedno a aby svět poznal, že jsi ty mne poslal a je miloval, jako jsi mne miloval. Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, také se mnou byli, kde já jsem, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa. Spravedlivý Otče!
A svět tě nepoznal; já ale jsem tě poznal, a tito poznali, že jsi ty mne poslal. A oznámil jsem jim tvé jméno a oznámím je, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich a já v nich.“ (verše 22-26)
Nyní přicházíme k závěrečným slovům v této obdivuhodné modlitbě Božího Syna jako člověka k Jeho Otci. I když my jsme předměty modlitby Pána, jde přece jako střed o Otce a o Jeho slávu. I když se mluví o našem poměru ke světu, což jsme měli před sebou ve třetí části, základem nebo východiskem toho, co Pán říká, je vztah k Otci. Jen když ten je znám a těšíme se obecenství s Ním, může náš poměr ke světu odpovídat Božímu měřítku. Tak předchozí oddíl začal slovy: „Já jsem jim dal tvé slovo.“
Nyní ještě pohlédneme do budoucnosti. Proto ten nadpis: U Něho ve slávě. Když zde náš Pán mluví k Otci o budoucnosti těch Svých, pak k tomu potřebuje jen tři verše. Krátce, jednoduše a dobře srozumitelně o tom mluví k Otci, co to znamená být u Něho ve slávě. Ví, že my nasloucháme.
V těchto verších jde o budoucnost věřících doby milosti, o budoucnost Boží rodiny, o budoucnost těch, kdo mají život v hojnosti. Nejde zde o budoucnost věřících Starého zákona nebo o budoucnost těch, kteří budou žít na této zemi v tisíciletém království. O tom dávají poučení jiná místa.
Naše budoucnost má dva okruhy – jeden veřejný a jeden skrytý. Verše 22 a 23 nám ukazují veřejnou část a verš 24 mluví o skryté části. Ta veřejná je ve spojení s budoucím královstvím na zemi, skrytá s domem Otce. Veřejný o-kruh je ve spojení s prvním veršem naší kapitoly; skrytý naproti tomu s pátým veršem. Je důležité toto chápat a pevně držet. Jen tehdy můžeme těmto veršům skutečně rozumět a z nich se radovat.
Ve svých závěrečných slovech Pán začíná slávou, kterou Mu dal Otec: „A slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim.“ Jakou slávu zde má na mysli? Bezpochyby to je sláva, o níž mluvil už v 1. verši: „Oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe.“ Při přemýšlení o tomto verši jsme viděli, jak obdivuhodná to je skutečnost, že Syn Otce stojí na zemi jako člověk a říká: Vezmi mne do nebe! To je význam slov: „Oslav mne!“ Pán Ježíš prosí o to, aby byl vzat do slávy. Řekl to, protože nyní z nebe chce oslavit Otce.
Na tento výrok Pán nyní navazuje a říká o této slávě, že ji nám dal. To je naše očekávání pro budoucnost. Ještě jsme zde v tomto světě. Jsme zde cizí tělesa, tak jako Pán byl cizím tělesem. Svět nás nezná a nenávidí nás. Ale blíží se den, ve kterém Pán přijde v oblacích a vezme nás k sobě do nebe. Ale nejen to. Přijde také opět ve slávě a my přijdeme s Ním. Tato velká myšlenka nyní přichází před nás. Skutečnost, že jednou budeme u Pána ve slávě, nebude světem pozorována, ale jistě bude pozorováno to, že se s Ním zjevíme ve slávě na této zemi. To svět uvidí – i když potom bude pozdě Jej přijmout jako Spasitele.
Pán mluví nyní o slávě, kterou Mu dal Otec a kterou s námi chce sdílet. Tato sláva Mu je dána, protože chtěl Otce oslavit z nebe. Poukázali jsme na to, že se to stane ve dvou obdobích. Prvním obdobím je doba milosti, ve které žijeme. Syn je jako člověk v nebi a poslal na zem Ducha Svatého. Tento Duch přebývá v každém, kdo přijal slovo pravdy. Skrze Ducha Svatého, jenž v nás přebývá, je Otec nyní představován v těch Svých na zemi. To je naše vysoká úloha v době milosti. Ale tato doba jde ke konci. Potom začne nové období. A o tom mluví Pán ve verších 22 a 23. Je to doba, v níž se na této zemi zjeví v moci a slávě, aby své království zde založil ve veřejné formě. Tento příchod je spojen s velkým rozvinutím moci.
Skrze Listy – zvláště Listy apoštola Pavla – se učíme rozeznávat, že Pán nejprve přijde k našemu vychvácení, aby nás vzal k sobě. Potom se ale v moci a slávě vrátí na tuto zem a přivede nás s sebou. To je zvláštní poučení 1. Tesalonickým 4: Být u Něho ve slávě je naše křesťanská naděje. Přesto mluví Pavel na konci svého života také o těch, kdo „milují jeho zjevení“ (2. Tim. 4,8). To je Jeho příchod v moci a slávě, když se viditelně zjeví na této zemi – a my s Ním.
Příchod Pána v moci a slávě je důležité téma Svatého Písma – jak Starého, tak i Nového zákona. Když se takto vrátí na tuto zem, bude to veřejná záležitost. Není to nic skrytého. „Zjevení" znamená, že něco, co předtím bylo skryté, se stane viditelným. Když se Pán takto vrátí na zem, přivede nás s sebou. Budeme sdílet Jeho veřejné zjevení a také Jeho slávu. Budeme světem viděni jako On, jako nebeští lidé. O tom zde Pán Ježíš mluví.
V tomto veřejném zjevení budeme mít tutéž slávu, jak ji má Pán. Zjevíme se s Ním v témž postavení, které zaujme jako z nebe přicházející Syn člověka. V 1. Korintským 15 o tom mluví apoštol Pavel. Tam nejprve v 48. verši říká: „Jaký je ten z prachu, takoví jsou také ti, kteří jsou z prachu; a jaký ten nebeský, takoví jsou také ti nebeští.“ To je už dnes pravda o každém, kdo věří v Pána Ježíše. Ale pak dále říká v 49. verši: „A jako jsme nesli obraz toho z prachu (doslova: zemského), tak poneseme také obraz nebeského.“ To je budoucnost. To se naplní, když přijde v moci a slávě a my budeme oblečeni Jeho slávou. Pak se naplní to, co napsal Pavel Tesalonickým: „Když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých a byl obdivován ve všech těch, kdo uvěřili.“ (2. Tes 1,10)
To je význam slov: „A slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim.“ Je to pro nás budoucí sláva, ale Pán to představuje tak, jako kdyby to už byla skutečnost.
Skutečnost, že nám dává svoji slávu, má důležitý důsledek: „Aby byli jedno.“ Pán opět mluví o jednotě. Je to třetí jednota v této kapitole. Viděli jsme, jak druhá jednota vzešla z první, a tak také vychází třetí jednota z druhé. Tyto myšlenky na jednotu, jak jsou nám v naší kapitole představeny, nemůžeme od sebe oddělovat.
První jednota je jednota apoštolů. Pro ně to byla jednota podle božské moci. Byla to ale také jednota podle božského základu, to znamená, že měla jeden základ. Apoštolové byli spojeni do jedné jednoty božskou mocí. Vykonávali ve své službě a ve svém svědectví božskou moc. Byli také spojeni, protože měli obecenství s Otcem a se Synem. To je božský základ. Ten platí nejen pro apoštoly, nýbrž pro celou Boží rodinu. My známe Otce a Syna. Proto máme mezi sebou obecenství. To je základ jednoty Boží rodiny. Tato jednota trvá až dodnes. Není zničena. Nemůže být zničena. Modlitba našeho Pána je vyslyšena. Jaký vliv to má na praxi našeho života, je jiná otázka. Avšak nic to neubírá z toho, že jednota Boží rodiny trvá až dodnes.
Nyní před nás přichází třetí jednota. Není těžké porozumět, co tím Pán Ježíš myslí. Je to jednota v představování. Je spojena se skutečností, že Pán Ježíš se vrátí se svými svatými na zem. Když se to stane skutečností, naplní se slova Pána: „Aby byli jedno, jak my jsme jedno; já v nich a ty ve mně.“
Jednota v představování je popsána slovy: „Já v nich a ty ve mně.“ Co to znamená? Začněme druhým výrokem: „Ty ve mně“ znamená, že Otec byl v Synu plně představen, když On jako člověk žil na zemi. „Kdo viděl mne, viděl Otce,“ řekl Pán Filipovi (Jan 14,9). „Já v nich“ znamená, že Syn jako člověk bude představen v nás. Kdo viděl Pána Ježíše, viděl Otce. Kdo vidí Boží děti, vidí v nich něco z Pána Ježíše, Otcova Syna. Tak tomu je v zásadě už nyní a mělo by to mít důsledky pro naši praxi. Ale když se s Ním zjevíme ve slávě, bude to dokonaná skutečnost.
Jednota v představování je zároveň jednotou v dokonání. Proto Pán Ježíš říká: „Aby byli dokonáni v jedno.“ Zahrnuje celek všech vykoupených doby milosti. Budeme tuto jednotu v dokonání představovat před tímto světem v dokonalém stavu. Pak už neponeseme tělo ponížení a slabosti. Pak tu už nebude žádná nedokonalost. Ne, vše potom bude dokonalé a dokonané.
V první části naší úvahy jsme si připomněli Boží radu. Zde vidíme část jejího naplnění, tak jak ji Pavel představuje v Římanům 8,29: „Neboť které předem poznal, ty také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna.“ Pán promění naše tělo ponížení k „podobnosti se svým tělem slávy“ (Fil. 3,21). Jak je to veliké! Budeme připodobněni obrazu Božího Syna. Avšak Pán zůstane vždy ten První. To nemůže být jinak. On je Prvorozený mezi mnoha bratřími.
Dnes svět nezná ani Pána, ani ty, kteří jsou s Ním spojeni. Avšak pak přijde chvíle, kdy pozná, „že jsi ty mne poslal a je miloval, jako jsi mne miloval“. Svět bude vidět tuto jednotu v představování a dokonání.
Ve Zjevení 21,9-11 čteme: „A přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli těch sedm koflíků, plných sedmi posledních ran, a mluvil se mnou a řekl: Pojď sem, ukážu ti nevěstu, ženu Beránkovu. A v Duchu mne odvedl na velkou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha; a mělo Boží slávu.“ Tyto verše a další až do kapitoly 22,5 ukazují něco z této jednoty v představování a dokonání. Svaté město – to jsou v obraze věřící doby milosti, kteří společně tvoří Boží církev – mělo Boží slávu. To se v tisíciletém království stane skutečností.
Pro svět pak už nejde o otázku víry, nýbrž o otázku poznání. Aby uvěřil, na to je pak pozdě. Víra nás spojuje s neviditelným světem. Ale potom Pán – a my s Ním – už není neviditelný. Pak je vše zjevné. Co zůstává, je poznání. Svět potom musí skrze vidění jednoty v představování a dokonání uznat, že Otec poslal Syna. Lidé, kteří Pána Ježíše ve svém životě na zemi odmítli, budou muset uznat, že je pravda, že Otec poslal Syna a že Ten splnil to obdivuhodné dílo na kříži Golgoty.
Ještě něco musí svět poznat: že věřící jsou milováni, a sice tak, jako Otec miloval Syna jako člověka na zemi. Dejme dobře pozor na slova, která zde Pán používá. Říká: „… že jsi … je miloval, jako jsi mne miloval.“ Tu nám chybí slova!
Dobře rozumíme, že tento obdivuhodný Syn – když jako člověk šel svou cestou po této zemi – v každé hodině svého života na sebe přitahoval lásku Otce. Činil to svým jednáním, svou poslušností a svou oddaností jako zápalná oběť na kříži Golgoty. Je pravda, že Otec miloval Syna před založením světa. Ale Syn dával Otci i jako člověk na této zemi stále znovu příčinu, aby Ho miloval: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám svůj život.“ (Jan 10,17) Tento jedinečný Syn jako člověk na zemi na sebe stále přitahoval lásku Otce. Ano, Otec v nebi nad Ním otevřel nebe a hlasitě vydal svědectví, že Tento je Jeho milovaný Syn. Tomu můžeme dobře rozumět.
Ale nyní Pán říká, že Otec nás miluje, jako Jeho miloval. To převyšuje naši schopnost chápání. O tom nemá svět nejmenší tušení. Ale přijde den, kdy i toto bude muset být uznáno. Když se Pán ve slávě zjeví na této zemi, stane se to pravdou. A přece tu je jeden velký rozdíl. Pán Ježíš si – jako člověk – tuto lásku získal. Nám byla skrze Něho darována.
Zde jde o veřejnou stránku naší budoucnosti. Přitom nám jsou ukázány dvě skutečnosti. Předně máme stejné postavení jako Syn co člověk, a za druhé jsme byli přivedeni do stejného vztahu jako Syn co člověk. Když jde o slávu, kterou s námi sdílí, je osloveno naše postavení. U lásky, jíž jsme milováni, jde o náš vztah. Obojí je pravdivé a vzácné.
To nalézáme také v Listu Efezským. Ve druhé polovině 1. kapitoly se jasně ukazuje, že máme stejné postavení jako Pán. V tom jsme s Ním učiněni zajedno. On je vzkříšen z mrtvých, sedí v nebeských místech, vše Mu je poddáno a církev Jemu, jenž všechno ve všem naplňuje, byla dána, aby tvořila Jeho plnost. Už předtím Pavel mluvil o tom, že jsme v Něm obdrželi dědický podíl. Pán je hlavní Dědic. Ale v Něm my jako Boží synové vlastníme svůj dědický podíl. To vše mluví o našem postavení, které máme v Kristu. Víra ví: Co platí pro Krista, platí i pro nás. Jednou se to stane skutečností. V tisíciletém království budeme mít viditelně postavení, které má Kristus – i když On vždy a ve všem bude mít prvotnost.
V Efezským 3 jde o vztahy. Dovídáme se, že jsme uvedeni do téhož vztahu jako Pán. I tu se mluví o lásce. Obdivuhodná modlitba, s níž se tam Pavel obrací k Otci našeho Pána Ježíše Krista, končí slovy: „A poznat lásku Kristovu, která převyšuje poznání, a tak abyste byli naplněni až do vší plnosti Boží.“ (Ef. 3,19) Vidíme tedy, že Pavel ve svých spisech vrhá světlo na spisy Janovy. Bůh se staral o to, aby pisatelé Bible se navzájem doplňovali.
Vztah, který se vyvíjí z postavení, je vždy vyšší než postavení. Postavení je předpoklad, aby se v něm vztah mohl rozvíjet. Tak nám Efezským 1 ukazuje, že sláva, kterou Otec dal Pánu Ježíši jako člověku, je dána nám. Byli jsme přivedeni do téhož postavení. Proč? Abychom v tomto postavení mohli zakoušet tentýž vztah lásky k Otci a k Synu jako člověku. To je to obdivuhodné poučení, které vidíme z těchto slov Pána k Otci.
Až dosud jsme před sebou měli veřejnou stránku naší slavné budoucnosti. Nyní přicházíme ke skryté stránce, jež je nám představena v 24. verši. „Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, také se mnou byli, kde já jsem, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa.“ K tomuto verši se blížíme jen s velkou bázní a uctivostí, neboť daleko převyšuje naši schopnost chápání. Máme zde nejvyšší požehnání, které nám Písmo Svaté zjevuje. Více než to, co nám je zde ukázáno a darováno, nemůže být. Pán ještě jednou oslovuje Otce a mluví o Jeho domu.
Dům Otce – v protikladu ke království v moci a slávě – není veřejný. Je to vlast věčného života. Je tam, kde Bůh přebývá. Je to skrytá oblast, k níž dosud nemělo přístup žádné stvoření. Je to nestvořené nebe. Když Bůh na počátku stvořil nebe a zemi, pak k tomu dům Otce nepatřil. Ten je tak věčný, jako Bůh je věčný.
Bible mluví o třech stvořených nebesích. Ve 2. Korintským 12 mluví Pavel o třetím nebi, do kterého byl vytržen. To je ráj, nejvyšší stvořené nebe. Je to místo, kde stojí Boží trůn. Když čteme o „třetím nebi“, pak je to označení místa. Když slyšíme o „ráji“, pak je to označení atmosféry na tomto místě. To je už něco velikého. Zločinec, jenž byl s Pánem ukřižován a v poslední minutě nalezl pokoj, mluvil o království. Ale Pán mu dal více. Odpověděl mu: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23,43)
Avšak je tu ještě více. Více než ráj je dům Otce, který nikdy nebyl stvořen. Bible nám o něm neříká mnoho, poněvadž nyní ještě nejsme v stavu pojmout požehnání, které s tím je ve spojení. Ale něco přece slyšíme. A to naplňuje naše srdce velkým díkem a hlubokým obdivem. Nevěřím, že v domě Otce je nějaký trůn, neboť trůn mluví o vládě. Ale co tam je, je lůno Otce. Je tu Otec a jednorozený Syn, který je v lůnu Otce. Dům Otce je věčné místo přebývání Božství. Je to vlast věčného života.
V Božím slovu je něco, co obrazně mluví o tomto místu přebývání: oblak slávy, šechina. Nalézáme to už ve Starém zákoně. Tam je o ní zmínka ve spojení se stánkem setkávání na poušti, a pak při zasvěcování Šalomounova chrámu. Tam přišel a naplnil dům. Následek toho byl, že kněží tu nemohli kvůli oblaku stát, aby konali službu (1. Král. 8,11). Pak jej opět nalézáme v Novém zákoně na hoře proměnění.
Často se říká, že tato šechina vyznačuje Boží slávu. To jistě není chybně, ale také to není zcela přesné. Šechina totiž mluví o Boží přítomnosti. To je malý rozdíl. Ale je jasné, že tam, kde je Boží přítomnost, je také Jeho sláva. Tato šechina je poukazem na dům Otce, není-li dokonce domem Otce samým. Vyslovuji to s velkou opatrností.
Různí pisatelé Nového zákona nám ukazují, že takové místo existuje – jestliže přitom vůbec můžeme mluvit o nějakém místu. Jan podává slova Pána Ježíše, jenž mluví o „domu mého Otce“ (Jan 14,2). I Pavel ví o tomto místě. Mluví o tom, že Pán Ježíš nyní vešel do tohoto místa. Myslím na Efezským 4,9, kde čteme, že Pán sestoupil do nejnižších částí země. Ale potom také vystoupil nade všechna nebesa. To znamená, že Pán Ježíš vešel nad stvořená nebesa do domu Otce. Pak pisatel Listu Židům mluví o tomto místě. V kapitole 7,26 říká: „Neboť takového nejvyššího kněze se nám také slušelo: svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a který se stal vyšší než nebesa.“ Také to je jasný poukaz na to, že tu je místo, které je vyšší než stvořené nebe. Je to dům Otce, do kterého náš Pán Ježíš vešel. Pak o něm mluví i Petr. Má pro dům Otce zvláštní výraz. Ve 2. Petra 1 si vzpomíná na výjev na hoře proměnění a v 17. verši říká: „Když z nádherné slávy k němu zazněl hlas: Tento je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení.“ Dům Otce je nejen sláva, nýbrž nádherná sláva.
„Otče, chci.“ Nenalézáme často, že se Pán Ježíš takto vyjadřuje. Nepřišel, aby činil svoji vůli, nýbrž vůli Toho, který Ho poslal. Když byl v Getsemane v prudkém boji, slyšíme Ho říci: „Ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ (Luk. 22,42) Avšak zde se vyjadřuje jinak. Na začátku služby Pána to už jednou nalézáme. Tam řekl k jednomu malomocnému: „Chci, buď očištěn.“ (Marek 1,41) Tu chtěl osvobodit jednoho člověka od jeho malomocenství. Chtěl ho zachránit. A co chce zde? Chce, aby ti, které Mu Otec dal, byli s Ním. To je Jeho výslovné přání a vůle. Jak vzácné!
Pán Ježíš opakuje, že jsme Mu byli dáni od Otce. O tom už na začátku své modlitby jednou mluvil. Tam to bylo ve spojení s radou Otce. Zde nechce představit radu, nýbrž chce Otci říci, jak vzácní Mu jsme. Jsme dar Otce Jemu. Co činí tento dar tak vzácným a cenným, je Dárce. Když dostaneme k narozeninám dárky, pak není tak důležité, co dostaneme. Rozhodující především je, od koho je dostaneme. Dárek od člověka, který nám je blízký a má nás rád, například od našeho partnera v manželství, má zvláštní cenu. To je myšlenkou zde. Protože jsme darem Otce Synu, máme v Jeho očích takovou cenu.
„Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, také se mnou byli, kde já jsem.“ To je hlavní cíl vychvácení věřících. U verše 22 jsme mluvili o tom, že i my budeme vzati do nebe, abychom se o krátký čas později mohli s Pánem zjevit ve slávě na zemi. To je jeden důvod, proč nás Pán vytrhne. Ale za druhé nás vychvátí proto, aby nás uvedl do domu Otce. To je vlastní křesťanská naděje. Očekávání království v moci a slávě sdílíme s ostatními věřícími. Na to čekali i věřící Starého zákona. Na to bude čekat také ostatek Židů, kteří pak živí vejdou do tohoto království. Království není typicky křesťanské, i když my je prožijeme ve zvláštní formě z nebe. Avšak očekávání na Pána, jenž přijde, aby nás skrze vychvácení uvedl do domu Otce – to je typicky a výlučně křesťanské. Tuto naději nesdílíme s druhými.
Ale nejen my čekáme. I Pán sám čeká. V 2. Tesalonickým 3,5 čteme: „Pán ale směřuj vaše srdce k Boží lásce a k vytrvání Krista!“ Tu je nám připomenuto toto vytrvání Krista. Syn je nyní v domě Otce. Tam čeká na chvíli, kdy přijde v oblacích, aby nás vzal k sobě. Máme být tam, kde je On – v domě Otce.
Ve Starém zákoně je toho krásný obraz. V 1. Mojžíšově 24 vidíme, jak Abraham hledá pro svého syna Izáka nevěstu. Na konci kapitoly o Izákovi čteme, že šel na pole, aby tam přemýšlel. Čekal na to, že služebník se opět vrátí. Chtěl vidět svoji nevěstu a mít ji u sebe. Izákova touha po Rebece je slabý obraz Kristova vytrvání a čekání na nás. To je první význam výrazu „vytrvání Krista“. Pán čeká přirozeně také ještě na další, například na to, že Jeho nepřátelé budou podloženi za podnož Jeho nohou. Avšak hlavní myšlenkou je čekání na nás. Kéž bychom si více přáli, aby Pán řídil naše srdce k Boží lásce a k vytrvání Krista!
Naše budoucnost je tam, kde věčný Syn je nyní jako člověk – v domě Otce. Pán nyní ukazuje učedníkům, proč tam mají být: „Aby viděli mou slávu.“ Co Pán míní tímto důležitým centrálním výrokem? Musíme ho spojit s 5. veršem. Tam Pán řekl: „A nyní oslav ty, Otče, mne u sebe samého tou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ „U sebe samého“ není nic jiného než dům Otce. Sláva, o níž zde Pán mluví, není sláva z 1. verše, nýbrž ta sláva, kterou jako věčný Syn vždy měl. Tuto slávu si nyní vyprošuje jako člověk. Proč to činí? Aby nám ji mohl ukázat. To je sled myšlenek, který nám zde je představen.
Nikdo z nás nemůže vidět Boha v Jeho absolutnosti. To je nemožné. Bůh už Mojžíšovi řekl: „Nemůžeš vidět mou tvář, neboť člověk mě nemůže vidět a zůstat naživu.“ (2. Mojžíšova 33,20) Pavel mluví jednou o Tom, jenž jediný má nesmrtelnost a „přebývá v nepřístupném světle, jehož nikdo z lidí nespatřil, ani nemůže spatřit“ (1. Tim. 6,16). Z tohoto důvodu si Pán vyprošuje tuto slávu jako člověk: abychom ji mohli vidět. Tuto slávu domu Otce s námi nesdílí. Je Jeho pravlastní. Nepatří nikomu než jedině Jemu. Ale On si jako člověk dobyl nárok na tuto Jemu původně náležející slávu – a to svým čistým lidstvím a svou zápalnou obětí na kříži na Golgotě. Nyní je Mu tato sláva věčného Syna dána jako člověku. Je jí oblečen jako člověk, abychom my na ni mohli hledět.
Pán v další větě vysvětluje, co tato sláva je. „Neboť jsi mne miloval před založením světa.“ Nyní jdeme – tak jak to vůbec je pro nás možné – zpět do věčnosti, ještě než tu byla nějaká rada. Ve věčnosti byl Otec a Syn. Ze srdce Otce tekl proud lásky k Synu a obklopoval Ho. V této lásce nalézali Otec a Syn svůj plný dostatek. Přesto vyvstala v srdci Otce myšlenka, aby tuto lásku, kterou měl ke svému Synu, ukázal druhým. Možné to bylo jen skrze dílo na kříži. Tato Otcova myšlenka se potom splní, když Pán Ježíš přijde k vychvácení těch Svých a uvede nás do domu Otce. Pak budeme vidět tento proud lásky, který plyne z Otcova srdce k Synu.
To je ostatně také nejdůležitější důvod, proč Syn po celou věčnost zůstane člověkem. Každý člověk, jenž se narodí, zůstane ve věčnosti člověkem. Na tom nelze nic změnit. To platí pro nevěřící jako pro věřící. Pro věřící to je velké štěstí; pro nevěřící velký soud. Věřící vstanou z mrtvých a půjdou do domu Otce.1 O tisíc let později vstanou mrtví – nevěřící, a to k soudu. Budou jako lidé věčně existovat v jezeře ohně. Pro ně to znamená věčné vzdálení od Boha. Kéž nikdo nesetrvává v nevěře, ale nechá se smířit s Bohem! Pak budeš mít díl na tomto vejití do domu Otce a budeš vidět lásku Otce k Synu. Pak dojdeme naprostého klidu a zapomeneme sami na sebe.
Jakou cenu má pro nás tato sláva ve srovnání s tím, co nám může dnes nabídnout země? Jak často myslíme na to, co nás očekává v domě Otce? Jak velmi to na nás působí? Budeme patřit na tuto slávu. Budeme zaměstnáni tím, jak Otec miloval Syna před založením světa a jak Ho nyní miluje.
Problémem našeho života i jako věřících je často naše sobectví. Myslíme na sebe a na vlastní výhody. Pavel jednou naříkal: „Všichni hledají svých věcí, a ne věcí Ježíše Krista.“ (Fil. 2,21) Mezi Kristem a sobectvím existuje velký protiklad. To nejde k sobě. Jen když skrze Boží milost duchovně žijeme, nabývá v našich srdcích Kristus podobu. Ale když se od Něho odvrátíme, pak se stává naše sobectví silným, neboť hledáme sebe samé a stáváme se nešťastnými. Jak často tomu tak je! Místo abychom na sebe nechali působit slávu, která na nás čeká a kterou budeme vidět, zaměstnáváme se věcmi této země. Bratr Rudolf Brockhaus to vyjádřil v jedné básni takto:
Ach, jak velmi se mám stydět,
já, ubohý blázen marnivý,
že dávám přednost tretkám země
před Tvým bohatstvím a plností.
Není to až příliš často pravdivé o nás? Proto jsme často tak nešťastní. Až budeme nahoře v domě Otce, nebude tu už žádné sobectví. Pak už nebudeme myslet na sebe a své vlastní výhody. Pak na sebe zcela zapomeneme a budeme plně zaujati hleděním na slávu Syna, jenž je obklopen láskou Otce.
Viděli jsme, že tu jsou dvě stránky naší budoucnosti: veřejná a skrytá. Tyto dvě stránky musíme dobře rozlišovat – a nesmíme je zaměňovat – aniž bychom je však od sebe oddělovali. Nyní chceme ukázat některá místa, kde jsou tyto dvě stránky představeny. Mluví o nich různí pisatelé Nového zákona.
V Lukáši 9 nalézáme událost na hoře proměnění. Tato událost patří k těm málo událostem, o kterých je v Novém zákoně zmínka čtyřikrát – od čtyř různých pisatelů: Matouše, Marka, Lukáše a Petra. Lukáš nám představuje zvláště křesťanskou stránku. Pán Ježíš vstoupil s Petrem, Janem a Jakubem na horu, kde se ve slávě zjevil Mojžíš a Eliáš a mluvili o Jeho vyjití, které měl naplnit v Jeruzalémě. Učedníci usnuli. Ale když „se probudili, uviděli jeho slávu a ty dva muže stojící s ním“ (Luk. 9,32). To je veřejná stránka Jeho slávy, když On přijde ve slávě a v moci, aby na této zemi zřídil své království. Mojžíš a Eliáš jsou na tomto místě obrazem věřících doby milosti. Mojžíš ukazuje ty, kteří prošli smrtí a budou vzkříšeni. Eliáš nám ukazuje ty, kteří při vychvácení budou žít na zemi. Ti neuvidí smrt, nýbrž budou proměněni a přímo vychváceni. Obě skupiny se zde zjevují s Pánem Ježíšem ve slávě.
Ve 34. verši máme potom skrytou stránku: „Když ale to říkal, přišel oblak a zastínil je. Báli se ale, když oni vstupovali do oblaku.“ Tento oblak je oblak slávy – šechina. Mojžíš a Eliáš vstupují do tohoto oblaku. Učedníci – kteří představují ostatek Izraele – se báli, když Mojžíš a Eliáš vstupovali do oblaku. O Mojžíšovi a Eliášovi to nečteme. Pro nás to nebude nic, co by vzbuzovalo bázeň, vejít do slávy domu Otce, neboť jsme učiněni způsobilými k podílu na dědictví svatých ve světle. Pro nás jako pro Boží děti je dům Otce naší věčnou vlastí. To je tedy skrytá stránka naší budoucnosti: naše vejití do domu Otce.
Už jsme před sebou měli místo z Římanům 8,29: „Neboť které předem poznal, ty také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími.“ Budeme připodobněni obrazu Jeho Syna. To bude viditelné, když přijdeme s Pánem Ježíšem na tuto zem. To je veřejná stránka. Ale zároveň je Pán prvorozený mezi mnoha bratřími. To je skrytá stránka. Vidíme, jak blízko sebe jsou tyto dvě stránky zmiňovány. V celé věčnosti bude Pán Ježíš v domě Otce prvorozený mezi mnoha bratřími.
Jak je milé s Tebou dlíti,
Pane, v domě otcovském,
kam nás ráčils předejíti,
připraviv nám místo všem.
Prvorozený všech bratří!
Tam Tě zrak náš zase spatří.
Ó, jaká to bude slast!
Také Jan mluví o těchto dvou stránkách: „Milovaní, nyní jsme děti Boží, a ještě nebylo zjeveno, co budeme; víme, že až se to zjeví, budeme mu podobni, neboť ho uvidíme takového, jaký je.“ (1. Janův 3,2) Když je něco zjeveno, pak je to učiněno viditelným. Být Jemu podobni je tedy veřejná stránka v království. Tak nás budou lidé vidět. Když potom čteme: „Uvidíme ho takového, jaký je,“ pak je to skrytá stránka v domě Otce. Budeme Ho vidět, budeme hledět na Jeho slávu. „Budeme mu podobni“ odpovídá Janu 17,22.23 a „uvidíme ho takového, jaký je,“ odpovídá Janu 17,24.
Rozlišujeme tedy ty dvě stránky, ale neoddělujeme je. Myslíme na Koloským 1,12.13: „Díky činíce Otci…, který nás zachránil z moci tmy a přenesl do království Syna své lásky.“ Blíže u sebe nemohou už tyto dvě stránky stát. Pavel se zmiňuje o království. To je veřejný okruh. Zároveň mluví o Synu Otcovy lásky. To je atmosféra domu Otce. Pán tohoto království – je to Pán Ježíš, neboť On bude vládnout ve spravedlnosti a v pokoji – je zároveň Syn lásky Otce.
V království budeme mít jeden úkol. Ten spočívá v tom, abychom ukazovali jednotu Božích dětí v představování a dokonání (Zj. 21,9 a dále). V domě Otce však jsme doma. Není těžké tomu rozumět. I v našem denním životě máme tyto dva okruhy. Známe veřejný okruh, kde konáme své každodenní povinnosti. Známe ale také okruh, kde jsme doma. Tak tomu bude také v budoucnosti. Na jedné straně máme úkol, když se zjevíme ve slávě. Na druhé straně jsme u Otce doma. Tam se těšíme z atmosféry domu Otce, když hledíme na slávu Syna.
V 25. verši jmenuje Pán svého Otce: „Spravedlivý Otče!“ S tímto oslovením spojuje myšlenku, že Otec má dokonalou schopnost rozeznávání. Rozeznává mezi těmi, kteří patří Pánu, a těmi, kteří k Němu nemají žádný vztah. „Spravedlivý Otče! – A svět tě nepoznal; já ale jsem tě poznal, a tito poznali, že jsi ty mne poslal.“ Lidé okolo nás někdy říkají – žel, že často právem – že ti „zbožní“ vůbec nejsou lepší než oni. Tu máme důvod, abychom se styděli. To je stránka naší praxe. Avšak z pohledu Otce tu je jasný rozdíl. Říká: Já rozlišuji mezi těmi, kteří patří mému Synu, a těmi, kteří mého Syna odmítají. Neboť já jsem spravedlivý.
Proč rozlišuje tyto dvě skupiny lidí? Protože jednou přivede na tento svět soud. Svět Ho nepoznal, a to vede k soudu nad ním. Tento soud vykoná skrze Syna. Ale ještě než jej Syn vykoná, říká zde k Otci: „Spravedlivý Otče! – A svět tě nepoznal; já ale jsem tě poznal.“ Jaký mocný výrok. Syn poznal celou míru lásky Otce k sobě. Jen On mohl – stoje na zemi – s hlubokým přesvědčením říci: „Já jsem tě poznal.“
Pak ve své milosti připojuje: „A tito poznali.“ Když se na sebe podíváme, pak musíme říci: Jak nepatrné je naše poznání! A přece Pán říká: „A tito poznali, že jsi ty mne poslal. A oznámil jsem jim tvé jméno a oznámím je.“ „Oznámil jsem jim tvé jméno“ – to bylo, když zde žil na zemi v ponížení a mluvil ke svým učedníkům o Otci. „A oznámím je“ se na jedné straně vztahuje na naši dobu milosti a na druhé straně na dobu tisíciletého království.
Ještě jednou si připomeneme ty dvě fáze, v nichž Pán oslaví (nebo: oznámí) jméno Otce. Činí to nyní skrze nás. V době království se s námi zjeví ve slávě a oznámí jméno Otce. „A oznámím je“ má tedy velký a globální význam.
Tím Pán přichází ke konci své obsažné modlitby. Končí těmito nám nepochopitelnými slovy: „Aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich a já v nich.“ To neumíme ani vysvětlit, ani tomu rozumět. Můžeme se jen s velebením před Ním sklánět. Láska, kterou Otec miluje Syna, má být v nás! My jsme učiněni hodnými v této lásce spočívat – a to ne teprve v domě Otce, nýbrž už nyní. S tímto vědomím procházíme dobrými i špatnými, světlými i tmavými dny. Ať se zde na zemi setkáme s čímkoli, spočíváme v této lásce. S básníkem písně říkáme:
V Tvé lásce nyní odpočívám,
jež nade vše je poznání,
v paprscích jejích se vyhřívám,
jež vysíláš bez přestání.
Ač její moře nevystihnu,
Tys skála má, kde pokoj stihnu.
Avšak není to jen láska. Pán k tomu připojuje. „A já v nich.“ To je v nás Pán Ježíš, Boží Syn, který se stal člověkem. Je v centru našeho srdce. Je středem našich myšlenek, jednání a cest. Chce naplnit naše srdce – celé naše bytí. To je význam tohoto výroku. Chce být realitou našeho života – doma, na cestě, na pracovišti, kdekoli se zdržujeme. Tím je skrze nás na zemi představován, dokud zde ještě žijeme. To je svědectví, které ve světě o Něm vydáváme. Chce být viditelný v tobě i ve mně – až do chvíle, kdy přijde, aby nás vzal k sobě. Je to výsada Jej zde představovat. Je to zároveň životní úkol a výzva, abychom ve všech okolnostech – ať jsou jednoduché nebo těžké – představovali Krista.
Dík, Jezu, čest i chvála zní Ti,
neb Tobě patří jedině.
Být srdcem Tvůj, jen Tobě žíti
já toužím v této cizině –
i v těžkých zkouškách by Tvé jméno
též na mně bylo oslaveno.
🙦