„Já jsem jim dal tvé slovo a svět je nenáviděl, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa. Posvěť je skrze pravdu: Tvé slovo je pravda.
Jako jsi mne poslal do světa, tak také já jsem je poslal do světa; a já sám sebe posvěcuji za ně, aby i oni byli posvěceni skrze pravdu. Ale nejen za tyto prosím, nýbrž také za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří ve mne; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi ty mne poslal. (verše 14-21)
V těchto verších opět vidíme, jak se Pán zaměstnává s těmi Svými. Chce jim nyní ujasnit jejich poměr ke světu. Avšak také v tomto oddílu je rozvíjena vůdčí myšlenka kapitoly – Otec.
Dříve než Pán začne ukazovat poměr apoštolů – a v širším smyslu všech věřících – ke světu, říká: „Já jsem jim dal tvé slovo.“ V přímém významu nejde o Boží slovo, jak je máme inspirované v rukou, nýbrž o slovo Otce. Obsah tohoto poselství je východiskem a důležitým základem, když hledíme na svůj poměr k tomuto světu. Pán Ježíš tedy nejprve ukazuje náš poměr k Otci. Teprve potom mluví o našem poměru ke světu. To je typicky křesťanské. Nejprve je nám ukázané naše postavení nebo vztah, potom přicházejí praktické závěry, které z toho vyplývají.
Co znamená výrok: „Já jsem jim dal tvé slovo?“ Tím chce Pán ukázat, čím je Otec pro věřící. Ve 4. verši máme to, co je Otec zásadně. Zde hlavní důraz spočívá na tom, čím je Otec pro věřící. V tomto vztahu nám Jan ve svém Evangeliu ukazuje tři důležité stránky:
Pán zaslibuje tomu, kdo Mu slouží, dvě věci: Předně bude služebník tam, kde je Pán. To není nic jiného, než dům Otce. Kdo v době milosti slouží Pánu Ježíši, ten vejde jednou do domu Otce. Nic menšího než to zde stojí před námi. Boží Syn v Janově evangeliu pětkrát používá formulaci „kde já jsem“ – a pokaždé jde o dům Otce (kap. 7,34.36; 12,26; 14,3; 17,24). Jako druhou věc Otec vyslovuje své veřejné uznání tomu, kdo slouží Pánu Ježíši. Jaká milost, že můžeme znát tohoto ctícího Otce.
V naší kapitole znamená svět na většině míst nepřátelský systém, stojící proti Bohu, který je ovládán Satanem. Je to svět, který se organizuje bez Boha, aby dosáhl svých cílů. Lidé, kteří k němu patří, se chtějí radovat bez Boha. Svět pod tímto pohledem můžeme velmi jednoduše popsat starším synem v podobenství z Lukáše 15. Ten řekl svému otci: „Nikdy jsi mi nedal kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ To je – krátce řečeno – charakter světa: Lidé tohoto světa chtějí brát Boží dary, aby společně měli radost – ale bez Boha. U mladšího syna v tom podobenství to ostatně ze zásady nebylo jinak. I on vzal dary svého otce, aby se jimi těšil bez něho. Starší syn to činil se zbožným pláštíkem, mladší to dělal bez tohoto pláště. To je charakter světa, o kterém mluví náš Pán sám.
Co dělá tento svět? Neuznává nás a nenávidí nás. Už jsme viděli, že nepoznal Pána Ježíše a nenáviděl i Jeho i Otce. Stejné znaky platí i na nás. O tom mluví Jan ve svém prvním Listu: „Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom se nazývali Božími dětmi! A jsme jimi. Proto nás svět nezná, neboť jeho nepoznal.“ A trochu dále: „Nedivte se, bratři, když vás svět nenávidí.“ (1. J. 3,1.13) To, co prožíval Pán, prožíváme od tohoto světa i my. Svět Ho neznal, tj. nerozuměl Mu, a aktivně Ho nenáviděl. Přesně to je také náš podíl, když Pána důsledně následujeme.
Sdílíme vztah, který má Boží Syn jako člověk k Otci. Ale sdílíme také vztah, který On jako člověk měl ke světu, když zde žil. Nemůžeme mít jedno bez druhého – i když se o to někdy pokoušíme a domníváme se, že by to šlo. Svět Ho nepoznal. Svět nezná ani nás. Nemůže nám jako Božím dětem rozumět. Někdy si to správně neuvědomujeme. Ale mnohému, co jako Boží děti děláme nebo neděláme, nebudou lidé, kteří patří k systému svět, prostě moci rozumět. Proč ne? Protože nevědí nic o tom, co pro nás Pán Ježíš znamená. Nemají tušení, čím je Boží Syn pro naše srdce. A protože o tom nic nevědí, tak nám také nerozumějí. Nemůžeme od světa očekávat žádné porozumění.
Ale nejen to. K nedostatku porozumění pro nás přichází ještě jejich nenávist. Ježíš zde před Otcem pro to jmenuje důvod: „Svět je nenáviděl, protože ne-jsou ze světa.“ To je rozhodující bod. Ve svých principech, ve svém postoji, ve svých aktivitách se věřící od světa zásadně liší. Svět nás nenávidí, protože k němu nepatříme, protože jsme jiní. Můžeme s lidmi tohoto světa jednat milostivě, můžeme být velmi ochotní pomáhat – a to bychom také měli – a přece se nesmíme divit, když nás přesto hluboce ve svých srdcích odmítají. Nejsme totiž z tohoto světa. Už nepatříme k tomuto systému. Patříme k rodině Otce. Větší protiklad si sotva můžeme představit.
„Jako já nejsem ze světa.“ To Pán Ježíš ve svém životě od jeslí až ke kříži jasně ukázal. Ve všem – ve svých pocitech, v postoji, ve svých aktivitách, ve svém mluvení – se naprosto lišil od tohoto světa. On byl ten vznešený cizinec, jenž v prostém poutnickém oděvu procházel touto zemí. On byl ten pravý „oddělený mezi svými bratřími“. Nežil v izolaci. Naopak. Chodil mezi lidmi, činil jim dobře a uzdravoval je. Přijímal celníky a hříšníky, aby s nimi jedl. Ale ve svém bytí byl přece docela jiný. Vpravdě ukázal, co to znamená nebýt ze světa.
„Neprosím, abys je vzal ze světa.“ V 9. verši Pán řekl, že neprosí za svět. Nyní se dovídáme, že také neprosí za to, aby ti Jeho byli vzati ze světa. Přijde okamžik, kdy tento svět skutečně opustíme, ale ještě to nedošlo tak daleko. Pán má pro nás ještě úkol, který zde na zemi máme splnit. To je ústřední bod vzhledem k našemu poměru ke světu. Jsme zde zanecháni, abychom svědčili o našem Pánu.
Dílo Pána Ježíše, které vykonal, je tak velké a dokonalé, že každý, kdo je pro sebe osobně přijme a věří v Něho, by vlastně mohl být ihned vzat do nebe. Pokud se týká našeho věčného určení v domě Otce, nepotřebujeme už žádný „přípravný čas“ zde na zemi. Zločinec, jenž byl se Spasitelem ukřižován a v posledním okamžiku svého života se k Němu obrátil s vírou, šel téhož dne k Němu do ráje.
Až se Pán vrátí, aby ty Své vytrhl z tohoto světa k sobě, učiní to na základě svého vykonaného díla na kříži a ne na základě toho, co jsme my zde pro Něho dělali. Naše vytržení není ani otázkou naší věrnosti, ani naší odpovědnosti, nýbrž aktem Jeho milosti. Je přirozené, že Pán chce, abychom Mu sloužili s věrností. Máme se podobat služebníkům, kteří pracují pro svého Pána a zároveň na Něho čekají. Ale na tom naše vytržení do nebe nezávisí. Každý, kdo věří v Pána Ježíše, by mohl být bez dalšího ihned vzat do nebe.
Máme ve světě ještě jeden úkol. Proto jsme zde zanecháni. Protože ale skrze zlo ve světě jsme ve velkém nebezpečí, říká Pán k Otci: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Nejmenuje zde podrobnosti tohoto zla. Špatnost a zkaženost tohoto světa má mnoho podob. Představují se velmi různým způsobem. Proto nebudeme jmenovat žádné podrobnosti. Byli bychom v nebezpečí, že jiné zapomeneme. Ale otázka, kterou klademe, zní: Odkud dostaneme sílu, abychom byli zachováni od zlého? Odpověď zní: Tím, že se zaměstnáváme slovem Otce – tímto Otcem, jenž hledá, ctí a miluje. V tom leží síla, abychom zůstali zachováni od zlého.
„Nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa.“ Pán opakuje tento výrok. Když On něco opakuje, pak je to zvlášť důležité. Tento výrok ostatně není napomenutí, nýbrž konstatování. Je pravdivý o každém, kdo patří Pánu Ježíši. Ale má velký důsledek pro praxi našeho života. Vlastně bychom si ho měli každé ráno znovu připamatovávat a vštěpovat: „Nejsme ze světa.“
Pak Pán opakuje: „Jako já nejsem ze světa.“ Ještě jednou si připomeneme Toho, jenž zde na zemi žil jako člověk, a přece nebyl ze světa. Ve svém praktickém životě naprosto s touto skutečností souhlasil od rána až do večera, a to ve svém jednání a ve svém mluvení. Vznešený cizinec, jenž nebyl z tohoto světa, toto žil až do posledního důsledku.
Pán to zde neříká k Otci proto, že by to nevěděl. On znal svého Syna a věděl, kdo je. Ale Pán si je vědom toho, že Jeho učedníci – a tím také my – spolu nasloucháme Jeho modlitbě. Říká to k Otci, ale říká to, aby se to hluboko vtisklo do naší duše a my na to nezapomněli. Nejsme ze světa, jako náš Pán z něho nebyl.
„Posvěť je skrze pravdu: Tvé slovo je pravda.“ V těchto verších jsou dva systémy, o nichž Pán Ježíš mluví. Jeden je – smíme-li tento výraz tak použít – systém Otce, tj. všechno, co souvisí s Otcem a Jeho rodinou. Druhý je systém tohoto světa. Tyto dva systémy stojí jeden proti druhému. Nemohly by už být protikladnější. Věřící sice ještě žijí v tomto světě, ale patří k rodině Otce. Systém tohoto světa opustili, i když zde ještě žijí. Abychom ve svém každodenním životě mohli uskutečňovat, že nejsme ze světa, musíme být posvěcováni – a sice skrze to, co patří k Otci. Jde o to, aby se naše srdce zaměstnávala Otcem a Jeho slovem. Zákonní meze a předpisy nám tu nepomohou. Nedají nám žádnou sílu.
Zákon – tak jak ho Bůh dal svému pozemskému lidu Izraeli – je dokonalý a dobrý. Ukazuje člověku Boží spravedlivé požadavky. Ale nedává mu sílu, aby je zachovával. To nám zřetelně ukazuje List Římanům. Proto také nestojíme před Bohem na základě zákona. Zákon má naprosto svůj význam – i v době milosti. To nalézáme např. v 1. Timoteovi 1,8-11: „Víme ale, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá zákonně, a ví to, že pro spravedlivého není zákon určen, ale pro bezzákonné a bezuzdné, pro bezbožné a hříšníky, pro nesvaté a bohaprázdné, pro otcovrahy a vrahy matek, pro vrahy lidí, smilníky, homosexuály, lupiče lidí, lháře, křivopřísežníky a jest-li co jiného, co je proti zdravému učení, podle evangelia slávy blahoslaveného Boha, které mi bylo svěřeno.“
Zákon měl svoji funkci v tom, aby člověku ukázal, že je před Bohem hříšník. Jak to měl jinak poznat? To je právě v našich dnech důležitá věc. Žijeme v době, kdy lidé už nenazývají hřích hříchem. Tu je například 10 přikázání velmi důležitým prvkem, aby lidem bylo ukázáno, co je v Božích očích hřích. Ale zákon není v stavu dát člověku sílu, aby nehřešil. Nemůže také žádný hřích odejmout. Stejně tak není v stavu nás posvětit a zachovat od zlého v tomto světě.
Zásada zákona je srovnatelná se zrcadlem. To nám ukazuje, že jsme špinaví. Když na sebe v něm hledíme, může se stát, že se zhrozíme. Ale zrcadlo nás nikdy neosvobodí od naší špíny. K tomu je zapotřebí něco jiného. Potřebujeme očištění a posvěcení – ale ne na zásadě zákona. To nás nikdy nemůže učinit šťastnými. Nepomůže nám dále. Co nám pomůže, je pravé posvěcení skrze „systém Otce“. Říkám to tak vědomě, protože si myslím, že to, co jsme nyní viděli o Otci, skutečně musí zaměstnávat naše srdce.
V Otcově rodině jsou věřící, kteří vyhoví Otcově hledání velebitelů. Jsou tu takoví, kteří Pánu Ježíši celým srdcem slouží a jsou od Otce ctěni. Jsou tu takoví, kteří jsou přitahováni láskou Otce a stále znovu před Ním poklekají. To je systém Otce, skrze který jsme posvěcováni. Tak jsme v stavu znát svět v jeho pravém charakteru a žít od něho odděleni v oddanosti našemu Pánu.
Slovo Otce nás posvěcuje. Ukazuje nám, kdo je Otec. Představuje Ho v tom, čím pro nás je. Jestliže se zaměstnáváme Jím a tím, co s Ním souvisí, když to známe a žijeme v tom, pak vedeme život v praktické svatosti. Je to život, ve kterém uskutečňujeme, že nejsme z tohoto světa. Nemůžeme svůj úkol ve světě naplnit, když tu první skutečnost ve svém životě neuskutečňujeme: „Nejsou ze světa.“
Všimněme si dovětku: „Tvé slovo je pravda.“ Je to slovo Otce, které nám je dáno. To nám ukazuje, jak Otec hledá velebitele, jak ctí toho, kdo Mu slouží, a jak nás miluje. Slovo Otce je ale také pravda. Nejedná se zde v prvé řadě o to, že celá Bible – Boží slovo – je pravda. Tak to přirozeně je. Zde jde speciálně o slovo Otce. Jak je toto slovo pravda? Znamená to, že slovo Otce osvětluje vše v našem životě. Světlo a pravda jsou spolu úzce spojeny. Slovo Otce nám ukazuje vše o Bohu a o nás samých.
Když toto slovo neseme ve svém srdci a uskutečňujeme je v denním životě, dává nám to světlo – o Bohu a o tom, co činí, ale také světlo o nás a o našem okolí. Pak jsme schopni všechno posuzovat ve světle Otce. To je důležité jak pro náš poměr ke světu, tak i pro náš úkol ve světě. Úkol, který Pán v dalším verši představuje, můžeme vykonat jen tehdy, když vše posuzujeme ve světle Otce. Soudíme a posuzujeme věci ne podle myšlenek tohoto světa, nýbrž podle myšlenek Otce. Jen když spočíváme v tom, co patří Otci, můžeme systém svět posoudit podle Otce. To je to, co Pán má na mysli, když říká: „Posvěť je skrze pravdu: Tvé slovo je pravda.“
Pán nyní mluví o tom, že Otec poslal Syna do světa a že On pošle učedníky do světa. „Jako jsi mne poslal do světa, tak také já jsem je poslal do světa.“ Pán může do světa poslat jen lidi, kteří nejsou ze světa. V bezprostředním významu zde jsou tedy nejprve před námi apoštolové, ale v použití jsme zahrnuti my.
Pán spojuje své vyslání od Otce s vysláním učedníků Jím. 2. Korintským 5 ukazuje, co to v sobě zahrnuje. V 19. verši čteme: „Bůh byl v Kristu, smiřuje /= když smiřoval/ svět se sebou, nepřičítaje jim přestoupení, a uložil v nás to slovo smíření.“ To stojí souběžně s výrokem v naší kapitole: „Jako jsi mne poslal do světa.“ Pán Ježíš byl zde na zemi a v Jeho Osobě Bůh nabízel lidem smíření se sebou. Pak Pavel ještě ve 20. verši dodává: „Tak jsme nyní vyslanci pro Krista, jako by Bůh skrze nás napomínal; prosíme na místě Krista: Nechte se smířit s Bohem!“ Tito vyslanci pro Krista jsou apoštolové. To odpovídá výroku Pána v naší kapitole: „… také já jsem je poslal do světa.“
Obě tyto stránky nalézáme krásně představené v Lukášových spisech. Lukáš – inspirován Duchem Svatým – napsal dvě knihy Bible: Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů. Jako nadpis nad jeho Evangelium bychom mohli napsat výrok: Bůh byl v Kristu, smiřuje svět se sebou. Skrze Krista Bůh podal světu vstříc svoji smiřující ruku. Ale místo aby se jí svět uchopil, odmítl ji. Boží nabídka byla zavržena a Jeho Syn byl zabit.
Přesto Bůh svoji nabídku smíření nevzal zpět. Prokazuje lidem velké bohatství své milosti, když jim stále ještě nabízí spasení. To vidíme ve Skutcích apoštolů. Skutečnost, že apoštolové jsou svědky vzkříšeného Pána, jasně ukazuje, že Bůh lidem stále ještě nabízí smíření. Nyní to už není Kristus, kdo zde žije a vydává svědectví, nýbrž nyní jsou apoštolové vyslanci pro Krista.
Apoštolové tedy obdrželi od Pána zvláštní úkol. Na začátku Skutků apoštolů opakuje tento úkol a mluví také o síle, kterou k tomu budou potřebovat: „Ale vy obdržíte sílu, když na vás sestoupí Duch Svatý; a budete moji svědkové jak v Jeruzalémě, tak i v celé Judeji a Samaří a až na konec země.“ (Sk. 1,8)
Tento úkol apoštolové věrně vykonali. Avšak úkol od Pána platí v rozšířeném smyslu také pro nás. To je důvod, proč nejsme po svém obrácení ihned vzati do nebe. Jsme zanecháni v tomto světě a máme na jedné straně uskutečňovat, co to znamená, nebýt z něho. Na druhé straně jsme posláni do světa, abychom celým svým životem představovali Pána Ježíše a v Něm Otce. To je to, co lidé tohoto světa na nás nyní mají vidět.
„Já sám sebe posvěcuji za ně, aby i oni byli posvěceni skrze pravdu.“ Tento výrok zvláště oslovuje naše srdce. Pán Ježíš dává svým učedníkům pevný bod. Ví, že jejich úkol, svědčit o Něm v tomto světě, není jednoduchý. Vidíme to na začátku Skutků apoštolů, když učedníci začali se svým svědectvím. Nepřítel jim bránil. Bylo jim vyhrožováno, byli napadáni a Jakub byl první z apoštolů, jenž svůj úkol vyslání zaplatil životem. Kdyby Pán zvláštním způsobem nezasáhl, i Petr by se stal obětí nepřátel. I Štěpán vystoupil s velkou smělostí jako vyslanec svého Pána, a také on musel zemřít jako mučedník.
I dnes jsou v některých zemích lidé, kteří svůj úkol vyslání platí životem. Jsme vděčni, že žijeme v krajinách, kde tomu tak není. A přece musíme i my ve svědectví pro našeho Pána bojovat se zklamáním a těžkostmi. Jestliže opravdu uskutečňujeme, že jsme posláni do světa, abychom svědčili o Kristu a o Otci, pak tu je odpor. Tam, kde působí Pán, je na jevišti také nepřítel.
V této situaci potřebujeme zvláštní povzbuzení. A to zde Pán dává svým učedníkům, když se jim představuje v nebi. Jan se zde trochu odklání od základního tématu. Všeobecně nám ukazuje Ježíše, jak přišel z nebe na tuto zem. Ale zde se chápe – tak jako už předtím – něčeho ze služby Pavlovy. Ukazuje nám Krista, jak vešel do nebe. To je význam slov Pána: „Já sám sebe posvěcuji za ně.“
Už dříve jsme v této kapitole viděli, jak Jan mluví o tom, že Pán Ježíš jde do nebe:
Pisatel Listu Židům se vyjadřuje podobně jako Pán zde, když říká: „Neboť jak ten, který posvěcuje, tak i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou všichni z jednoho.“ (Žid. 2,11) „Z jednoho“ znamená tolik, jako „z jednoho společenství“. Patří nerozlučně k sobě. Je tu na jedné straně Ten, jenž šel do nebe a posvětil se a oddělil od světa. A jsou tu na druhé straně ti, kteří ještě nyní jsou s úkolem v tomto světě. Patří k jednomu společenství. My všichni jsme z jednoho.
To byla útěcha pro apoštoly, zvláště pro Pavla, jenž k tomu patří. Pro něho to bylo velké povzbuzení, že věděl, že jeho Pán je v nebi. Pavel od Pána obdržel zvláštní úkol. Byl vyvolenou nádobou, aby nesl jméno Pána „jak před národy, tak i krále a syny Izraele“ (Sk. 9,15). Vědomí o Kristu v nebi bylo pro něho bezpečnou kotvou ve všech jeho těžkých bojích, které měl bojovat jako posel svého Pána.
Ale i pro nás dnes je to útěcha při plnění našeho úkolu zde. Oči našeho srdce Jej vidí v nebi u Otce. To nám dává sílu, abychom splnili svou službu vyslanců ve světě.
„Ale nejen za tyto prosím, nýbrž také za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří ve mne.“ V tomto výroku jsou nyní zahrnuti všichni, kdo v době milosti věří v Pána Ježíše. Teď se Pán modlí také za ně. Každý z nás může zcela osobně říci: Pán tehdy myslel i na mne, když mluvil tato slova. My jsme sice apoštoly nikdy osobně neviděli. Ale přece jsme skrze jejich slovo uvěřili v Pána Ježíše, neboť jsme uvěřili skrze inspirovaná Boží slova – to jest skrze slovo apoštolů. Pavel nazývá Boží evangelium také „mým evangeliem“ (Řím. 2,16). Nebyl původem tohoto evangelia, ale mluvil je lidem dále.
Když nyní jde o ty, kteří skrze slovo apoštolů věří v Krista, pak tím je oslovena stránka odpovědnosti člověka. Boží rada, například v Římanům 8, nám ukazuje stránku vyvolení. Ta je plně pravdivá. Bůh je svrchovaný v tom, co činí. Ale stránka odpovědnosti nás lidí je rovněž pravdivá. Tyto dvě stránky stojí vedle sebe a my je musíme tak nechat stát. Při myšlence na naše vyvolení od Boha před založením světa můžeme jen žasnout. Ta je pro nás důvodem k velebení. Ale někdy tu jsou také otázky, jak nás Bůh ve věčnosti poznal jako osoby a mohl nás předurčit. Tyto otázky zůstávají otevřené, dokud nepoznáme, že to je Boží stránka. Vyvolení nemá nic co činit s naší odpovědností. Vede nás ale k velebení.
Avšak nyní před nás přichází stránka člověka. Tady jde skutečně o odpovědnost. Člověk je odpovědný, aby skrze inspirované slovo apoštolů uvěřil v Pána Ježíše. Jestliže neuvěří, věčně zahyne. Kdo se vzpírá uvěřit v Ježíše, bude se jednou muset objevit před velkým bílým trůnem. Pak budou otevřeny knihy. I kniha života bude otevřena, aby ukázala, že tam není žádný zápis. Od soudu se jde přímo do pekla. To je jasná řeč Bible, kterou nemůžeme zamlčovat. Jsme odpovědni uvěřit v Pána Ježíše.
Abychom blíže ukázali stránku člověka, půjdeme k 1. kapitole Ev. Jana. Tam čteme o takových, kteří Ježíše přijali: „Kteří pak koli přijali jej, těm dal právo stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno, kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha narozeni jsou.“ (Jan 1,12.13) Ve 12. verši máme obrácení a v 13. verši nové narození. To jsou dva prvky, skrze které se člověk, jenž je od přirozenosti hříšník, může stát Božím dítětem. Má dokonce k tomu právo. Tento výrok je tak pravdivý a jasný, jak je jednoduchý a krátký.
V 1. kapitole Jana vidíme, že obrácení – pod pohledem naší odpovědnosti – má dva prvky. Předně musíme přijmout Krista jako světlo. Ve 4. a 5. verši čteme: „V něm byl život, a život byl světlo lidí. A to světlo svítí ve tmě, a tma je neobsáhla /nepřijala/.“ Božské světlo na nás svítí. Množství lidí toto světlo nepřijímá, ale jsou tu někteří, kdo Jej přijímají jako světlo. Jsou to lidé, kteří neuzavírají své svědomí před paprsky božského světla. Říkají „ano“ k tomu, co v jejich životě odkrývá. Je to jen špína a hřích! Musíme k tomu říci „ano“ a sklonit se pod to a Bohu to vyznat. Kdo to učiní, ten Ho přijímá jako světlo.
Nyní přichází druhý prvek. Vírou se chápeme Bohem daného východiska. O tom mluví 12. verš: „… kteří věří v jeho jméno.“ První prvek nám ukazuje, co jsme od přirozenosti: hříšníci. K tomu vidíme, co jsme činili: hřešili jsme. Proto jsme zasluhovali věčnou smrt. Druhý prvek ukazuje božské východisko: víru ve jméno jednorozeného Božího Syna. Něco podobného nalézáme v Efezským 1. Tam Pavel píše: „Když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium vašeho spasení – když jste také, poté co jste uvěřili, byli zapečetěni Duchem Svatým zaslíbení.“ (Ef. 1,13) Slovo pravdy je první prvek. To je božské světlo, které nám ukazuje pravdu o Bohu a o nás. Pak jako druhý k tomu přistupuje víra. To je ruka, která se chápe toho, co nám Bůh nabízí v Pánu Ježíši.
Potom nalézáme v Janu 1,13 nové narození: „… kteří ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha narozeni jsou.“ To je to, co činí Bůh, když se člověk obrátí. Div nového narození nemůžeme vysvětlit: „Vítr, kam chce, věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ (Jan 3,8)
„Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi ty mne poslal.“ Po 11. verši nyní před nás přichází druhá jednota. Abychom jí lépe rozuměli, spojíme ji s první jednotou – jednotou apoštolů. Viděli jsme, že ona jednota je podle božské moci a podle božského základu. Jednota podle božské moci se omezuje na apoštoly. Ti se nestali jednotou pomocí lidské organizace, nýbrž byli spojeni božskou mocí. Měli zjevovat božskou moc, jejíž rozvinutí bylo větší, než to, které se zjevilo v životě Pána Ježíše. Ale jednota podle božského základu spojuje první a druhou jednotu v této kapitole, neboť ta není omezena na apoštoly.
To lze poznat také z 1. Listu Janova 1,3: „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste také vy měli s námi obecenství; a sice je naše obecenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ První jednota – jednota apoštolů – je zde popsána slovy „naše obecenství“. Apoštolové to byli, kteří viděli a slyšeli. Byli svědky na vlastní oči a uši všeho, co se během života Pána Ježíše na zemi dělo. Spolu prožili to, jak po tři roky chodil po této zemi, jak dal svůj život na kříži, a nakonec se vrátil do nebe. To je drželo pohromadě. Ale nejen to. Oni o tom také svědčili a zvěstovali to věřícím.
Co nyní následuje, to se už neomezuje na apoštoly. Charakter druhé jednoty zahrnuje všechny, kteří věří ve jméno Pána Ježíše. Je to jednota podle božského základu. Jaký základ to je? My všichni známe Otce a Syna. Náš vztah k Otci a k Synu nás sjednocuje na půdě Boží rodiny.
Jednota věřících, o níž náš Pán mluví, má tedy božský základ. Je to jednota Boží rodiny. Známe Otce a známe Syna. To nás sjednocuje. To tvoří tuto jednotu. Proto v 21. verši čteme: „… jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ U první jednoty – jednoty apoštolů – to Pán vyjadřuje trochu jinak. Tu říká: „jako my“ (verš 11). Otec a Syn působili společně v moci, a tak to činili apoštolové. Ale když jde o jednotu Boží rodiny, Pán Ježíš říká: „… jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“
To je obecenství, do kterého jsme přivedeni. To je vyjádřeno v 1. Janově 1,3a. Ve verši 3b mluví Jan o obecenství apoštolů, ale na začátku verše mluví o obecenství Boží rodiny. „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám, abyste také vy měli s námi obecenství.“ Všichni vykoupení jsou sjednoceni na půdě Boží rodiny v témž obecenství. Znají Otce a znají Syna. To má na mysli Pán Ježíš, když říká: „… aby všichni byli jedno,“ a: „… aby i oni v nás byli jedno.“
Jednotu Boží rodiny bychom neměli zaměňovat s jednotou, o které Pavel píše ve svých Listech. Velké Janovo téma je věčný život a Boží rodina. Proto nám také představuje jednotu této rodiny. Velké Pavlovo téma je Boží církev. Proto píše o pravdě jednoho těla a ve spojení s tím mluví o „jednotě Ducha“, kterou máme zachovávat ve svazku pokoje (Ef. 4,3). To jsou dvě stránky jedné a téže pravdy, které sice nemáme oddělovat, ale máme je rozlišovat. Pro praxi našeho společného života to má velký význam.
„Aby svět věřil, že jsi ty mne poslal.“ Když Pán Ježíš promluvil o obecenství Boží rodiny, rozšiřuje úkol svědčit o Něm na nás všechny. Jsme v tomto světě zanecháni, abychom byli Jeho svědky. Proč? Svět má věřit, že Otec poslal Syna.
Zde není „světem“ míněn Satanem ovládaný systém, který je ve vzpouře proti Bohu. To souvislost jasně ukazuje. Systém svět je nepolepšitelný a jde vstříc svému hroznému konci. „Svět pomíjí i jeho žádost.“ Pán Ježíš zde má na mysli to, že jednotliví lidé z tohoto světa skrze naše svědectví v Něho uvěří. „Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ (Jan 3,16)
Co je vlastně víra? Boží slovo používá tento výraz v různém významu. Na některých místech se mluví o důvěře víry Božích dětí v těžkých okolnostech. Na jiných místech jde o statek víry – o to, čemu věříme. Zde jde jednoznačně o víru, která člověka zachraňuje. Už jsme viděli, že tu byli takoví, kteří uvěřili skrze slovo apoštolů.
První List Janův 5,6-12 nám dává dobrou definici této víry. Jde o přijetí Božího svědectví o Jeho Synu. Dal nám obdivuhodná sdělení o Tom, jehož poslal na tuto zem. Přijmout to znamená věřit. Ve svém Synu Bůh nabízí lidem záchranu a život, a to dnes, v době, ve které žijeme. Tato nabídka Boží milosti je stále ještě platná. Každý, kdo ji vírou přijme, nejen přijde osobně do živého vztahu k Bohu, nýbrž je také postaven na půdu Boží rodiny a může nyní být světlem a svědectvím o svém Pánu.
Učiníme shrnutí: Křesťan je nyní ve zvláštním poměru k tomuto světu, ve kterém je zanechán jako vyslanec svého Pána. Výchozím bodem je, že žijeme ve slovu Otce. Ten si přeje, abychom se poddali Jeho hledání a přišli před Něho jako velebitelé. Chtěl by nás ctít, když Pánu sloužíme s celou silou svého života. Chce nás ve své lásce stále znovu přitahovat k sobě, abychom před Ním poklekali a v obecenství s Ním se modlili za lidi tohoto světa. Ti mají vírou přijmout Boží svědectví, které On dal o svém Synu.
Je hodné námahy žít zde jako křesťan. Naší nadějí je dům Otce. Čekáme na to, že Pán přijde, aby nás vzal k sobě, abychom ve věčnosti byli s Ním. Velký služebník Pána, apoštol Pavel, řekl Filipským, že má žádost zemřít, aby byl u Krista (Fil. 1,23). Tam to je mnohem lepší. Tomu můžeme dobře rozumět, poněvadž Pavel byl ve vězení, když to psal. Avšak potom k tomu připojuje, že jeho setrvání v těle je potřebnější kvůli Filipským. Označil to za něco, co je hodné námahy. Věděl o svém úkolu, který měl ještě splnit – ať při věřících nebo nevěřících.
I my čekáme na našeho Pána. Těšíme se na to, až přijde. Petr nám píše, že Pán neotálí se zaslíbením svého příchodu. Ale je trpělivý vůči nám, kteří máme ještě na srdci tak mnohého, kdo Mu ještě nepatří. Je zajímavé, že Petr nemluví o trpělivosti Pána vůči lidem, nýbrž vůči nám. A jde o záchranu ztracených lidí. Píše: „Pán neotálí s naplněním zaslíbení, jak to někteří považují za otálení, nýbrž je shovívavý vůči vám, poněvadž nechce, aby někteří zahynuli, nýbrž aby všichni přišli k pokání.“ (2. Pet. 3,9)
Jaký důsledek vyvodíme z této trpělivosti Pána? Předně Jej chtějme denně očekávat, a za druhé Mu chtějme sloužit celou silou svého života. To znamená být křesťanem v praxi: na jedné straně čekat na Pána a na druhé straně Mu sloužit. To je náš životní program. To činili nedávno obrácení Tesaloničtí. Obrátili se od model k Bohu, „aby sloužili živému a pravému Bohu a očekávali jeho Syna z nebes“ (1. Tes. 1,9.10). Tyto mladé věřící chtějme s horlivostí následovat.