„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli, a mně jsi je dal, a zachovali tvé slovo. Nyní poznali, že vše, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi dal, jsem dal jim, a oni je přijali a opravdu poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal. Prosím za ně; neprosím za svět, nýbrž za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji (a všechno, co je mé, je tvé, a co je tvé, je mé), a jsem v nich oslaven.
A již nejsem ve světě, a tito jsou ve světě, a já přicházím k tobě. Svatý Otče! Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával v tvém jménu, které jsi mi dal; a chránil jsem je a žádný z nich nezahynul – než jen syn zatracení, aby bylo naplněno Písmo. Nyní ale přicházím k tobě; a toto mluvím ve světě, aby měli moji radost plně v sobě.“ (verše 6-13)
Velkou vůdčí myšlenkou této obdivuhodné kapitoly je sláva Otce. Důležitou vedlejší myšlenkou je Boží rada, kterou pojal před založením světa. U slávy Otce jde o Jeho Bytost a o vztahy. V Boží radě jde o úmysl. Tyto dvě vůdčí myšlenky kapitoly nalézáme i nyní ve verších, které máme před sebou. Ukazují nám poměr věřících k Otci. Syn mluví k Němu. Tématem modlitby jsme nyní my věřící.
Jde o jméno Otce, v jehož lůnu je Syn, na něhož se zalíbením hledí a jehož miluje. Toto jméno Pán Ježíš zjevil lidem. Možná že překvapuje, že Duch Boží se zde vyjadřuje zcela všeobecně. Mluví o lidech. V přímém významu jde o učedníky a apoštoly, kteří Ježíše doprovázeli v Jeho životě na zemi. Avšak nadto je to, co čteme, v zásadě pravdivé pro všechny věřící doby milosti. Můžeme to – i když ne v každé podrobnosti – zcela použít na sebe. My všichni, kdo v Něho věříme, jsme Mu byli dáni z tohoto světa. Lidé vše-obecně o ničem z toho nemají tušení.
Slovo „svět“ má v Bibli různé významy. To platí i pro Janovy spisy. O „světu“ mluví více než 100krát. Souvislost ukáže, co slovo v daném případě znamená. Mluví např. o tomto světě jako o stvoření. V Janu 1,10 čteme, že svět byl učiněn skrze Pána Ježíše. On ho stvořil. – Pak máme ten známý verš v kapitole 3,16: „Tak Bůh miloval svět, že svého jednorozeného Syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ Zde svět znamená všechno lidstvo. Bůh miloval lidi, a svou lásku dokázal tím, že jim dal svého Syna. – Svět ale může znamenat také zlý, Bohu nepřátelský systém, který je ovládán Satanem. To je ten zlý svět, který stojí proti Bohu a Jeho lidu. Tento význam slova „svět“ máme zde.
Co je charakteristikou světa, z něhož přicházejí ti, jež Otec dal Synu? Jsou tu dva důležité znaky. Jan 1,10 ukazuje, že svět nepoznal Krista. „Na světě byl, svět skrze něho vznikl, a svět ho nepoznal.“ Nezná Pána Ježíše. Druhá charakteristika je nám představena v kapitole 15,24: Svět Ho nenávidí. „Kdybych byl mezi nimi neučinil skutky, které neučinil nikdo jiný, neměli by hřích; nyní ale viděli a nenáviděli jak mne, tak mého Otce.“ Nenávidí Otce a nenávidí Syna. Z tohoto temného a Bohu nepřátelského pozadí jsou ti, kteří věří v Pána Ježíše, vzati a Otcem dáni Synu.
„Tvoji byli.“ V této kapitole je vícekrát řečeno, že patříme Otci. Na tomto místě musíme myslet na Boží radu, kterou pojal před založením světa. Zahrnuje nejen apoštoly Pána, nýbrž všechny, kdo v době milosti v Něho uvěří a vlastní tento obdivuhodný věčný život. Ten, kdo věří v Pána Ježíše, to znamená, že přijme Boží svědectví o Něm, smí vědět, že patří Otci. Jsme, abychom tak řekli, částí Boží rady. Patříme k těm, na které Bůh myslel ve věčnosti a které vyvolil, aby jednou byli připodobněni obrazu Jeho Syna.
Římanům 8,29.30 objasňuje, co je zde míněno: „Neboť které předem poznal, ty také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Které ale předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil; které ale ospravedlnil, ty také oslavil.“
Máme zde řetěz, který sahá od věčnosti k věčnosti. První dva výroky – o které zde zvláště jde – se vztahují na věčnost před časem, na Boží radu. Tu On předem poznal jednotlivé osoby, které také předem určil. Tehdy Bůh Otec myslel také na tebe a na mne. Jak je to velké! Ve věčnosti mne Bůh už znal. Jako osobu mne předem poznal. Předem mne jako osobu určil. Když jsem se potom v čase narodil a zde žil, povolal mne. Obrátil jsem se. Ospravedlnil mne. Tu se ten řetěz s pěti články, abychom tak řekli, noří do času. Ale pak opět jde do věčnosti – do věčnosti po čase. Nyní jdu vstříc slávě. To si může přivlastnit každý věřící pro sebe osobně.
Před založením světa jsme tedy byli v Boží radě. Patřili jsme Otci. Ale pak Pán říká: „Mně jsi je dal.“ Když jsme se obrátili, Otec nás dal Synu. Nyní jsme předáni starostlivé péči Pána Ježíše. To platí o každém, kdo k Němu ve víře přijde. Obdivuhodný výrok! Jak šťastnými nás to činí, že Otec každého jednotlivého věřícího znal – a to před založením světa – a v čase, když jsme uvěřili, nás svěřil dobrým rukám Pána Ježíše.
Tento výrok je nejprve pravdivý o jedenácti apoštolech. Jidáš v této chvíli už s nimi nebyl. Na něho tato slova neplatí. Avšak těch jedenáct zachovalo slovo Otce – ne ústy, nýbrž nohama. Následovali Pána Ježíše zde na zemi. Tato ochota Jeho učedníků následovat Ho a sloužit Mu, našeho Spasitele jistě hluboce oblažovala. Víme dobře, jak se přitom u učedníků ukazovaly mnohé nedostatky. Byli to slabí, bázliví a někdy také pochybující lidé, kteří Ho následovali. To čteme v Evangeliích. A přece se srdce našeho Spasitele hluboce dotýkalo, že v Bohu nepřátelském světě byli takoví, kteří ho denně následovali. Jednou dokonce říká: „Vy ale jste ti, kteří se mnou vytrvali v mých pokušeních.“ (Luk 22,28)
Jestliže dbáme na souvislost, v níž Pán tato slova říká, působí to na nás ještě větším dojmem. Stál před tím, aby byl vydán do rukou lidí. Avšak Jeho učedníci právě mluvili o tom, kdo z nich je největší, a nyní měli zanechat Jeho samotného. Přesto jim Pán vystavuje toto svědectví.
Dle smyslu můžeme slova Pána rozšířit na všechny, kdo Jej dnes chtějí následovat. Víme velmi dobře, jak nespolehliví a slabí jsme při následování a že naše kroky často kolísají. Často klopýtáme, a přece opět povstáváme. Pokoušíme se následovat Pána Ježíše. To je to, co se i dnes ještě dotýká Jeho srdce. Když zde na zemi vidí lidi, kteří mají přání Ho následovat, pak říká: „Zachovali tvé slovo.“
Osobní věrnost v následování Pána Ježíše vede k poznání. Tato zásada se ukázala být pravdivou u učedníků. Protože svýma nohama zachovali Jeho slovo, něco poznali. Když my Ho věrně následujeme, dostáváme světlo o pravdě. Někdy se setkáváme se zvláštními představami o tom, co dává světlo a známost. Mnozí si myslí, že horlivé studium Bible, návštěva konferencí a četba dobrých výkladů Bible jsou pro to předpokladem. Tyto věci jistě nejsou škodlivé, nýbrž naopak užitečné, ale skutečné světlo o pravdě dostaneme jen při věrném následování našeho Pána.
Při následování a při hledění na tohoto vznešeného cizince na zemi učedníci poznali, že všechno, co měl, všechno, co mluvil, všechno co dělal, mělo svůj zdroj v Otci. Obdivuhodné poznání! „Nyní poznali, že vše, co jsi mi dal, je od tebe.“ Všechno, co bylo v životě Pána Ježíše zde na zemi vidět, mělo svůj zdroj v Otci.
„Slova, která jsi mi dal, jsem dal jim.“ Teď už nejde o „slovo“, nýbrž o „slova“. Poznámka k elberfeldskému překladu ukazuje, že zde je použit jiný výraz. Jsou to zvláštní výroky nebo sdělení Pána Ježíše k Jeho učedníkům. On je „to Slovo“. V celém svém bytí na zemi byl vyjádřením Otce a představil Ho. Ale nyní jde o slova – zvláštní výroky nebo sdělení, která dal svým učedníkům, když za Ním šli.
Je důležité, abychom tomu dobře rozuměli. Pán svým učedníkům, jdoucím za Ním, někdy činil zvláštní sdělení. Já jim říkám rodinná sdělení. Jedno z těchto sdělení, která jim dal, je v Janu 14, když jim mluvil o domě Otce: „Ať se vaše srdce nehrozí. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce jsou mnohé příbytky; kdyby to tak nebylo, byl bych vám to řekl; neboť jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14,1-3)
Jeden příklad na osvětlení: Když naše děti byly ještě doma, měli jsme často v domě návštěvy. Někdy tu byli i zaměstnanci, kteří byli začleněni do každodenního života. Přesto tu byly chvíle, kdy jsem musel učinit rodinné sdělení. Pak moje žena a já jsme chtěli říci něco, co se týkalo jen našich dětí. To vyžadovalo, aby ostatní osoby, které byly v domácnosti, nebyly přítomné. Teprve když jsme byli jako rodina sami, řekli jsme dětem, co bylo důležitého, například že nám Pán chce darovat ještě jedno dítě. To se nejprve týkalo našich vlastních dětí. Ty to měly vědět nejdříve. Neměl u toho být nikdo, kdo nepatřil k rodině. Často byly těmito rodinnými sděleními hezké věci, někdy ale také ne.
Tento příklad ukazuje, co zde je míněno. Když Pán zde mluví o slovech, která Mu Otec dal, pak jsou tím míněna sdělení, která jsou určena pro Boží rodinu. Tato slova učedníci přijali. Byli si vědomi, že skrze ta rodinná sdělení Pána Ježíše patří k Boží rodině. Když jsem u sebe měl jen členy své rodiny, abych jim něco řekl, pak jim bylo jasné jedno – a nezáleželo na tom, zda mají ze sdělení radost nebo ne: Patříme k této rodině. Skrze Otcova slova, která jim Pán Ježíš sděloval, měli učedníci pevné vědomí, že patří k Otci a že jsou uvedeni do Boží rodiny. To jim dávalo jistotu. V použití to platí také pro nás.
„Opravdu poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že jsi ty mne poslal.“ Učedníci měli nejen poznání a světlo, nýbrž také víru. Skutečně poznali, že Pán vyšel od Otce. Toto poznání bylo spojeno s vírou. Přijali Otcovo svědectví o Synu. To je jasně odlišovalo od množství Židů, kteří chtěli věřit jen tomu, co viděli.
Nyní Pán mluví o dvou velkých stránkách svého příchodu na tuto zem. Na jedné straně vyšel od Otce. To nám ukazuje dobrovolnost, ve které přišel. Na druhé straně byl od Otce poslán. To nám ukazuje Jeho závislost. To jsou dvě velké vůdčí myšlenky nejen příchodu, nýbrž i života a smrti Pána Ježíše. Přišel dobrovolně. Vyšel od Otce. Přesto byl ve všem svém konání plně závislý, neboť věděl, že je poslán od Otce. Právě Janovo evangelium tyto dvě stránky Jeho příchodu představuje velmi často. Tři ostatní Evangelia mluví sice také o tom, že Pán Ježíš byl poslán, ale přece mnohem méně často než Jan. Myšlenku, že vyšel od Otce, nalézáme výslovně zmíněnou jen u Jana.
Tyto dvě velké linie jsou také pravdivé pro každého z nás, kdo chce Pánu sloužit. V díle Pána není žádná nucená práce. Jsou tu jen dobrovolníci. A přece tito dobrovolníci nedělají to, co chtějí. Přejí si být závislými na Tom, který je poslal. Tato důležitá zásada byla Pánem plně představena a prožívána.
Skutečnost, že On byl poslaný, nám také ukazuje, že přišel s božskou autoritou, přesněji řečeno s autoritou Otce. Jako apoštolové byli poslaní (verš 18). Vystupovali jako poslové nejvyšší autority, která existuje. Pavel říká: „Jsme (my apoštolové) vyslanci pro Krista.“ (2. Kor. 5,20)
Pán nyní prosí za učedníky, kteří měli vědomí svého vztahu k Otci. Je zajímavé a poučné vidět, za co Pán prosí a za co neprosí. Zde neprosí za svět. V 15. verši také neprosí za to, aby ti Jeho byli ze světa vzati. Nechává svět, aby po nějakou dobu běžel svým během. Během doby Jeho zavržení tu je sice nepřímá Boží vláda, ale žádný přímý zásah. To nám ukazuje zvláště Petr ve svých Listech. Přijde chvíle, kdy Pán na tento svět přivede soud. V Žalmu 2,8.9 čteme: „Požádej mě a dám ti národy do dědictví … Roztlučeš je železnou holí a jako hliněnou nádobu je roztříštíš.“ Ale nyní tato chvíle ještě nepřišla.
Pak Pán představuje dvě pohnutky, proč se za ty Své modlí k Otci. Předně proto, že patří Otci. Za druhé proto, že v nich je oslaven. Pán teď už neříká: „Tvoji byli“, nýbrž: „Tvoji jsou.“ To není rozpor. První výrok se vztahuje na radu před založením světa. Ale nyní už nemluví o této radě, nýbrž o přítomnosti. „Tvoji jsou.“ To tehdy platilo o učednících. To je nyní pravda také o každém věřícím. Kdo věří v Pána Ježíše, patří Otci a Otec se z něho raduje.
Na poměr otce k jeho dítěti se můžeme dívat ze dvou stran. Předně ze strany dítěte a za druhé ze strany otce. Pro dítě je to něco velkolepého, mít dobrého a milujícího otce, k němuž může jít se vším, co se ho dotýká. To platí pro každého, kdo Boha nazývá svým Otcem. Vždy smíme k Němu jít – v radosti i žalu – a všechno s Ním sdílet. Má pro nás vždy čas. Je to velké štěstí pro nás, že máme Boha za svého Otce a že Ho známe.
Ale je to také štěstí pro otce, když vidí své dítě. U Boha tomu není jinak. Mám dojem, že tato stránka před nás nyní přichází, když Pán říká: „Tvoji jsou.“ Jinými slovy říká. „Otče, vždyť jsou tvou radostí. Hledíš se zalíbením na své děti. Vždyť jsou to ony, které miluješ.“ Tato myšlenka se dotýká našeho srdce. Jsme zde na zemi k radosti našeho Otce. Vidí v nás své vlastnosti, pokud se týká našeho postavení dětí a synů. To je stránka toho, že jsme děti a synové, kterou často přehlížíme, poněvadž se zaměstnáváme více sami sebou než Otcem a Jeho zájmy.
Když se ještě jednou vrátíme k Efezským 1,4, stane se to zřejmým. Tam čteme: „Jak nás vyvolil v něm před založením světa, abychom byli svatí a bezúhonní před ním v lásce.“ To je naše postavení jako vykoupených: Bůh nás už nyní vidí dle našeho postavení svaté a bezúhonné před sebou v lásce. Rozumět tomu nemůžeme. A také se nezdá, že by to potvrzovala naše praxe. Ale nejde zde o praxi, nýbrž o Boží radu. Bůh je svatý a bezúhonný ve své podstatě. Bůh je láska. A nyní v nás vidí své vlastní charakterové rysy.
Jako pozemští otcové máme často zábrany mluvit o tom, že ve svých vlastních dětech vidíme něco z nás, z naší podstaty a z našich vlastností. Ale jsme-li upřímní, pak přece máme radost, když v nich objevíme něco ze sebe. Když to potom je nápadné i druhým a řeknou nám to, máme zvláštní radost – aniž bychom to snad přímo dávali najevo. Je to radost otce, když ve svém vlastním dítěti vidí něco ze sebe. To je asi myšlenkou zde.
„Tvoji jsou.“ Je to hluboká radost Boha Otce, když v nás, těch Svých, vidí něco ze sebe. Když myslíme na svou praxi, pak musíme říci, že vůbec nejsme tak svatí a bezúhonní. Naopak, jak často se znečistíme. Jak mnoho toho je na nás, co vyžaduje pokárání. Ale ani v Efezským 1, ani zde v Janu 17 nejde o praxi našeho života, nýbrž o křesťanské postavení. Musíme se učit vidět věci tak, jak je vidí Bůh.
Druhou pohnutkou, proč se Pán modlí za ty Své, je skutečnost, že Syn je v nich oslaven. Syn je v nás představován. Proto jsme ještě ponecháni v tomto světě, a proto Pán neprosí o to, aby nás Otec vzal ze světa. Jsme zde ponecháni, abychom představovali něco ze Syna. Pán Ježíš přišel na zem a představil Otce. Učinil to ve svém celém bytí jako člověk na zemi. Nyní se vrátil do nebe. A nyní je oslaven a představován v těch Svých.
Je dojemné vidět, jak Syn prosí Otce za nás. Oba mají o nás zájem. Jsme v Otcově vlastnictví. Proto prosí za nás Syn. On je předmět Otcovy lásky a je v těch Svých oslaven a představován. To je ta myšlenka. Avšak mezi tím máme významnou větu v závorkách: „A všechno, co je mé, je tvé, a co je tvé, je mé.“
To mohou k sobě vzájemně říci jen božské Osoby. První část věty můžeme říci k Otci i my: „Všechno, co je mé, je tvé.“ Nemáme nic, co bychom nemohli s Otcem sdílet. Avšak druhou část nemůžeme říci. To může jen Syn.
Co je velkou myšlenkou těchto slov? Ukazují nám dokonalý vzájemný zájem Otce a Syna. Je obšťastňující hledět na tohoto obdivuhodného Otce a tohoto obdivuhodného Syna v jejich zájmu jednoho na druhém a jednoho o druhého. Co to skutečně v sobě zahrnuje a jaké božské štěstí nám zde je ukázané, to můžeme jen tušit. Ale když použijeme lidský obraz, bude to trochu jasnější.
My lidé máme také potřebu, aby někdo měl zájem o nás a o to, jak se nám daří. Myslím na manželský život. Jaké štěstí je to pro muže, když žena ukazuje zájem o jeho život v povolání. A žena má radost, když muž večer přijde domů a s láskou se zajímá o to, co se dělo v domě. Když hledíme na svá manželství, musíme říci: Jak slabí jsme v tomto bodě. Jaké tu jsou při nás nedostatky! Ale nyní hledíme na tyto božské Osoby: Otce a Syna. Syn říká Otci: „Všechno, co je mé, je tvé, a co je tvé, je mé.“ Celým zájmem Syna je Otec a celým zájmem Otce je Syn.
Pán pokračuje a říká: „A již nejsem ve světě.“ V myšlenkách stojí už za vykonaným dílem. Jeho bezprostřední péče o Jeho učedníky na zemi končí. Oni Ho následovali a On oceňoval, že lidé to dělali. Jeho stránka byla, aby je chránil a zachovával. Avšak nyní přišel konec této doby. Už s nimi nebude na zemi.
„A tito jsou ve světě.“ Zanechává své učedníky ve světě plném nebezpečí. Přitom na ně nezapomíná. To dává odvahu. Žijeme skutečně v nebezpečném okolí. Pán to ví lépe než my. Avšak i my bychom si toho měli být vědomi. Doufám, že nejsme tak prostoduší, abychom toto nebezpečí neviděli. Svět, ve kterém žijeme, je pro věřícího dokonce velmi nebezpečný. To Pána zaměstnávalo, když měl opustit tuto scénu a jít k Otci. Věděl, co Jeho nepřítomnost pro učedníky znamená. Oni budou ve světě.
Nyní Syn říká Otci: „Já přicházím k tobě.“ V tomto výroku spočívá hluboká, božská radost. Je to radost Syna, že půjde k Otci, když zde na zemi splnil svůj úkol. V Listu Židům 12,2 čteme, že Pán Ježíš „pro radost, ležící před ním, strpěl kříž“. Tomuto verši je často chybně rozuměno. Protože i na duchovním poli často smýšlíme trochu sobecky, domníváme se, že radost Pána v tomto verši je radost, že nás má. To je bezpochyby samo o sobě pravda, ale není to význam verše v Židům 12.
Tuto myšlenku máme např. v Matouši 13 v podobenství o pokladu v poli. Tu vidíme Pána, jenž z radosti kvůli tomuto pokladu jde a prodá vše, co má. Koupí pole, aby vlastnil poklad. V tom smíme vidět sami sebe a radost Pána, že nás vlastní. Pro tuto radost dal svůj život. Za to Mu nemůžeme nikdy dost poděkovat. Ale to máme v Matouši 13 a nikoli v Listu Židům 12.
Ve 12. kapitole Listu Židům jde o to, že Pán Ježíš vejde po dokonaném běhu a díle do zářivé Boží přítomnosti. Posadil se na pravici Božího trůnu. To také je myšlenka v našem oddílu, ačkoli to zde jde ještě trochu výše. Zde nemluví o Božím trůnu, nýbrž říká: „Přicházím k tobě.“ To znamená: k Otci. Jako člověk půjde tam, kde jako Syn vždy byl – k Otci. To převyšuje myšlenku na Boží trůn; neboť v domě Otce není řeč o nějakém trůnu. Tam nalézáme Otcovo lůno. Vidíme tedy radost v srdci našeho Spasitele, že jde k Otci. A přece nezapomíná na ty Své. Nyní oslovuje Otce a prosí Ho, aby ty Jeho ochraňoval.
Je jen jeden svatý Otec, a na toho se Pán obrací v této modlitbě. Co to v sobě skutečně zahrnuje, nemůžeme pochopit. Tento výraz nás ale učí důležité zásadě. Zní: Pravá božská láska se nikdy neukazuje v temnotě, nýbrž vždy ve světle. Stejně tak je ale také pravda, že v tomto světle se rozvíjí láska – a ne snad tvrdost a chlad. Když myslíme na Otce, spojujeme to s láskou. Tak je to také správné. Ale je to láska ve světle. Skutečnost, že On je milující Otec, neodebírá nic z toho, že je zároveň svatý Otec. Na to nechtějme zapomínat.
„Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal.“ Jde o toto jméno „svatý Otec“. Pán nyní zanechá učedníky zde a my můžeme rozšířit Jeho slova na všechny, kdo nyní na zemi jdou za Pánem Ježíšem. Za nás všechny se modlí, aby nás Otec zachoval ve svém jménu. Chtěl by, abychom na své životní cestě rozvíjeli lásku v božském světle. Co to v sobě zahrnuje, rozumíme dobře, když myslíme na to, co se v tomto světě rozumí láskou a jak se projevuje. Božská láska není jako láska světa, která se rozvíjí ve tmě a v hříchu. Je to spíše láska, která se rozvíjí ve světle, v božské svatosti. Takové vyjádření božské lásky nacházíme například ve větě: „Pozdravte jeden druhého svatým polibkem.“ (Řím 16,16)
Důvod Pánovy prosby k Otci je: „Aby byli jedno jako my.“ V této kapitole mluví Pán několikrát o jednotě. Celkem můžeme v 17. kapitole Jana rozlišit tři jednoty. Zde máme tu první. Je to jednota apoštolů. Prosbu Pána na tomto místě nemůžeme jen tak rozšířit na všechny věřící – v každém případě ne ve vlastním významu toho, co tím Pán myslí.
Když mluvíme o jednotě apoštolů, pak je v ní zahrnut apoštol Pavel. Nejde zde o „apoštoly Beránkovy“ (Zj. 21,14), nýbrž o apoštoly, jak zde na zemi po vystoupení Pána na nebe vydávali svědectví o zemřelém a vzkříšeném Pánu, který odešel do nebe. Tuto jednotu apoštolů vyznačují dva podstatné body. Předně je to jednota podle božské moci. Za druhé je to jednota podle božského základu. To je nám blíže vysvětleno ve Skutcích apoštolů. Tam nalézáme službu učedníků, kteří následovali Pána na zemi, a také službu Pavlovu. V jejich vystupování jasně poznáváme, že jednali v jednotě. Pracovali společně a ne vedle sebe či dokonce proti sobě. Činili to s božskou mocí a na společném podkladu. Jednali podle božské zásady, protože měli společný základ.
Pán řekl svým učedníkům už před svým návratem k Otci: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, ten bude také činit skutky, které já činím, a bude činit větší než tyto, protože já jdu k Otci.“ (Jan 14,12) Tomu tehdy učedníci asi nerozuměli. Ale ve Skutcích apoštolů nalézáme potvrzení slov Pána. Tam vidíme učedníky, jak jednomyslně jednají v moci. „Na každou duši ale přišla bázeň, a děly se mnohé divy a znamení skrze apoštoly.“ (Sk. 2,43)
Skutečně činili skutky, které v Evangeliích nenalézáme. Tam padl Petrův stín na nějakého člověka, a ten se uzdravil. Tu vzali šaty od Pavla a položili je na nemocného, a také se uzdravil. O takových divech v Evangeliích nic nečteme. Tyto příklady ukazují, že apoštolové byli spojeni božskou mocí a také vyvíjeli božskou moc. To je jednota v moci.
Vedle toho lze také říci, že byli také jedno v mluvení a jednání, jak to ukazují následující místa:
Jednota v moci ale je jednota v divech a znameních. To můžeme bezprostředně použít jen na apoštoly. Tato moc byla pro první čas křesťanského svědectví na zemi.
Ale nejen to: Apoštolové měli jeden božský základ, na kterém tato jednota stála. Byla to známost Otce a Syna. O tom mluví apoštol Jan později ve svém prvním Listu, když píše: „A sice je naše obecenství s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ (1. J. 1,3) Souvislost ukazuje, že „naše obecenství“ je obecenství apoštolů. Bylo to obecenství s Otcem a se Synem. Tato jednota podle božského základu je pravdivá i pro všechny věřící. To uvidíme u druhé jednoty (verše 20 a 21).
„Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával v tvém jménu, které jsi mi dal; a chránil jsem je.“ Pán nyní mluví o tom, co dělal, když byl u svých učedníků. Předně je zachovával u Otce a za druhé je chránil před světem. Tyto dvě stránky mají v použití na nás svůj význam až dodnes. Na jedné straně potřebujeme obecenství a důvěrný styk s Otcem a u Otce, abychom na druhé straně zůstali ochráněni před tímto světem.
Pak k tomu Pán připojuje: „A žádný z nich nezahynul.“ To je důležitý výrok, který platí nejen pro apoštoly. Platí pro každého, kdo v pokání a s vyznáním svých hříchů přišel k Pánu Ježíši a uvěřil v Jeho jméno a v Jeho dílo. Ten, kdo prožil nové narození a má věčný život, má vědět, že nezahyne. To je absolutní výrok Pána, kterému můžeme pevně důvěřovat.
Nepřítel se pokouší zasít pochybnost. Vystřeluje na nás ohnivé šípy. Ale ve slovech našeho Pána leží vzácné bezpečí. Abychom tuto myšlenku v našich srdcích upevnili, uvedeme ještě slova z Jana 10: „Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a jdou za mnou; a já jim dávám věčný život a nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všechno, a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno.“ (Jan 10,27-30) Jeho ovce jsou takoví, kdo Jej přijali jako dobrého Pastýře. Co činí Pán? Dává jim věčný život. Pak následují dva skálopevné přísliby, o které se můžeme opřít: Předně nezahynou na věčnost, a za druhé je nikdo nevytrhne z Jeho ruky. Tyto oba výroky a přísliby jsou spolu nerozlučně spojeny slůvkem „a“.
Žijeme v době, ve které se mezi mnohými věřícími učí, že člověk za určitých okolností může opět věčný život ztratit. Ale verše z Jana 10 nepochybně ukazují, že tomu tak není. Pak jsou věřící, kteří tento výrok sice vidí, ale omezují jej a relativizují. Připouštějí, že nikdo nás nemůže vytrhnout z ruky Pána, avšak domnívají se, že my sami bychom se mohli z této ruky vzdálit. Avšak to je nemožné. Je tu dvojnásobná jistota. „Nezahynou“ svědčí o tom, že my sami nemůžeme odejít. „Nikdo je nevytrhne z mé ruky“ ukazuje, že ani skrze někoho z vnějšku nemůžeme zahynout. Je to nezměnitelná zásada, že ten, kdo má život z Boha, nemůže tento život už ztratit.
Něco jiného je, když se ve svém praktickém životě vzdálíme z obecenství s naším Pánem. Může se stát, že věřící se chová tak, jak to očekáváme od nějakého nevěřícího. Takovému Bůh říká: „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef. 5,14) Z dálky nelze spícího rozeznat od mrtvého. Někdy se setkáváme s lidmi, kteří mají život z Boha, ale v praxi jejich života je nelze rozeznat od nevěřících. Ale nesmíme zaměňovat praxi života se zásadou, kterou zde Pán představuje: Kdo má život z Boha, není možné, aby zahynul. Nikdo sám nemůže odejít z ruky Pána a nikdo jej z ní nemůže vytrhnout.
Pán s hlubokým zármutkem musí připojit: „než jen syn zatracení.“ Jidáš byl muž, jenž s Pánem Ježíšem chodil tři roky. Spoluprožil vše, co prožili také ostatní. Ale Jidáš nikdy neměl věčný život. Proto ho také neztratil. Byl vždy ztracen.
Na věci s Jidášem leží určité tajemství. Pán ho vyvolil jako svého učedníka. Po tři roky ho snášel. Jednou naznačil, čího ducha je Jidáš dítětem, když řekl: „Nevyvolil jsem vás, dvanáct? A z vás je jeden ďábel.“ (Jan 6,70) Avšak druzí nic nezpozorovali. Jidáš byl dobrý herec. Tři roky následoval Pána a navenek nebyl vidět žádný rozdíl. Byl „jeden ze dvanácti“. A přece byl jiný. Nebyl pravý. Neměl život z Boha.
V Janu 13 Pán tohoto zrádce odhaluje. Je významné a poučné, jakým způsobem se chápe problému, že jeden ze dvanácti nemá život a zradí Ho. Poznáváme tři fáze:
Ve verších 18-20 má Pán nejprve starost o jedenáct, aby ve svých myšlenkách nebyli zmateni. V 19. verši říká: „Od nynějška vám to říkám, dříve než se to stane, abyste, když se to stane, věřili, že já to jsem.“ Tím má na mysli, že On je ten věčný JÁ JSEM – „Jahve“ Starého zákona. Jidášovou zradou neměla vzniknout žádná pochybnost o Jeho Osobě. Proto to říká svým učedníkům předem. To je Jeho snaha – ostatně i dnes při nás. Jak otřesné je, když některý člověk po léta šel s věřícími a – jak jsme se domnívali – také s Pánem, a potom se ukáže, že tento člověk nemá život z Boha! Pán se tedy předně předem stará o věřící, aby o Něm nepochybovali. V žádných okolnostech života nemáme pochybovat o našem Pánu!
Druhou snahu nalézáme ve verších 21-26. Zde vidíme, že Pán zkouší srdce všech. Neříká jim přímo, že to je Jidáš, nýbrž: „Jeden z vás.“ Tu se musel každý z učedníků ptát, jak si stojí osobně k Pánu. To je smysl tohoto testu. I my se musíme vždy znovu zkoušet, jaký postoj máme ke svému Pánu.
Pán za třetí ve verších 26-30 věc odkrývá a jasně jim říká, oč jde. Jidáš byl syn zatracení. Byl ztracen. Jidáš svým chováním naplnil to, co o něm bylo předpověděno ve Starém zákoně. Otřesný případ!
Tak Pán postupuje někdy i dnes. Když jsou v Božím lidu těžkosti, pak se nejprve snaží, abychom o Něm nepochybovali. Zároveň ale používá těžkosti, aby zkusil naše srdce. Konečně se Pán stará o to, aby byla věc odkryta.
„Nyní ale přicházím k tobě.“ Viděli jsme, jakou radost to pro Pána znamenalo, že jde k Otci. Zároveň se stane očím svých učedníků neviditelným. A věděl, co to pro ně bude znamenat. Avšak nechtěl, aby se dostali do pochybností.
Po návratu Pána do nebe Jej učedníci už neviděli tělesnýma očima. To platí i pro nás. Žádný věřící, jenž dnes žije na zemi, nevidí Pána Ježíše očima svého těla. A přece ani na okamžik nepochybujeme. Petr, jenž slyšel tato slova Pána, později napsal věřícím: „Kterého, ač jste ho neviděli, milujete; ve kterého věříce, ačkoli ho nyní nevidíte, jásáte nevýslovnou a oslavenou radostí.“ (1. Pet. 1,8) Věříme v někoho, jehož jsme nikdy neviděli. Ale nejen to: Také Ho milujeme. Jak to může být? Protože Duch Boží v nás působí tuto víru a tuto lásku. To je důvod, proč je náš Spasitel v našich srdcích tak živý.
Působení Ducha Svatého není téma Jana 17. A přece zde musíme ve vztahu k Pánu Ježíši o tom mluvit, protože On je pro nás neviditelný.
Pán tedy půjde k Otci a učedníci zde zůstanou sami. To byl – na první pohled – důvod k zármutku. Přesto Pán k tomu ihned dodává: „A toto mluvím ve světě, aby měli moji radost plně v sobě.“
Co bylo radostí Pána na Jeho cestě tímto světem až ke kříži Golgoty? Bez jakékoli pochyby spočíval v lásce Otce. Věděl, že Jej učedníci nechají samotného. Všichni Ho opustí. Ale věděl také, že není sám. On sám řekl: „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“ (Jan 16,32) Spočíval v plné důvěře ke svému Bohu. Této důvěry se nikdy nevzdal.
V Žalmu 22 vidíme našeho Spasitele ve třech hodinách tmy. Poznáváme něco z pocitů Jeho duše. Volá ke svému Bohu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Jak je to působivé! Myslíme na to, co Mu učinili lidé. Posmívali se Mu a poplivali Ho. Tu neslyšíme od našeho Pána ani slovo. Zůstal němý. Ale když přišly hodiny tmy, nemohl na konci těchto tří hodin už mlčet. Tu ve svém nejhlubším trápení – nikdy nepoznáme, jak hrozné bylo utrpení našeho Spasitele v těch okamžicích – volal ke svému Bohu. Avšak nebe zůstalo němé.
Přesto nám právě Žalm 22 ukazuje, že se nevzdal své důvěry ke svému Bohu. Říká: „Ty jsi svatý, jenž přebýváš pod chvalozpěvy Izraele.“ A potom: „Avšak ty to jsi, jenž jsi mne vyvedl z lůna matky, který jsi mne nechal doufat na prsech mé matky. Na tebe jsem uvržen od lůna matčina, od života mé matky jsi ty můj Bůh.“ (verše 4.10.11)
To byla radost, již nazývá „svou“ radostí: spočívání jeho srdce v plné důvěře v Otce. Nyní Pán říká, že chce, aby Jeho učedníci měli Jeho radost plně v sobě. Plná radost je radost, kterou už nelze stupňovat.
My všichni procházíme jasnými i temnými dny. Světlo a stín se v našem životě střídají. Právě tehdy, když přicházejí tmavé dny a možná tu je rána za ranou, je dobré vědět, že všechno přichází z milujícího srdce našeho Otce v nebi. Máme-li tento pocit, pak spočíváme v lásce Otce, aniž bychom o Něm pochybovali. „(On je) Skála: dokonalé je jeho konání; neboť všechny jeho cesty jsou spravedlivé.“ (5. Mojžíšova 32,4) To nás nese všemi dny. Pán chce, abychom v sobě měli plně Jeho radost.